České vědkyně se na tom, že pandemie ostře odhaluje nedostatky nastavení celého systému, jakým věda a výzkum u nás funguje, shodují. Ať už jde o zaměstnávání na krátkodobé smlouvy, dlouhodobé podfinancování vědců a vědkyň, systém grantů s jedinou roční uzávěrkou, nebo o systémové znevýhodnění pečujících osob, převážně žen. Přinášíme obsáhlou anketu se sedmi českými vědkyněmi a akademičkami o tom, jak zvládají svou práci při pandemických omezeních. Tentokrát odpovídá Lucie Jarkovská, odborná asistentka z Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.
Akademická práce se pro mě skládá ze tří rovin – výzkum, výuka a transfer poznatků do praxe. Jsem socioložka, zabývám se vzděláváním. Ve výzkumném projektu, který v současné době realizujeme a který je zaměřený na instituce denní péče o děti do tří let, jsme začaly sbírat data ještě před covidem. Šlo o rozhovory, ale také přímé pozorování v jeslích a školkách.
S jejich zavřením jsme přišly o terén. I když se pak otevřely, ochota pouštět si tam cizí lidi výrazně poklesla a hlavně se mnohde jelo ve výjimečném režimu, takže tak trochu zmizela realita, kterou měl náš výzkum zkoumat. Rozhovory šly dělat i online, ale pozorování ne. V analýze tedy musíme vystačit s tím, co jsme nasbíraly před covidem.
Na konci března se ukázalo, že nevyšel další projekt. Institucionální rozpočet pokrývá jen polovinu mého úvazku, takže kromě nejistoty covidové mám ještě od nového roku nejistotu, jak to bude s mým úvazkem.
V sociálněvědném výzkumu i ve výuce jsou teď potřeba inovativní a kreativní přístupy a cítím doslova fyzicky, že doba, kdy u toho zároveň děláte učitelku devítiletého třeťáka a pětiletého předškoláka, školní jídelnu, lektorku kroužků a nahrazujete partu kamarádů, pro to není zrovna ideálním podhoubím.
Považuju v podstatě za zázrak, že se mi i ve výuce podařilo nově využít metody, které pomáhají studujícím se soustředěním, jsou interaktivní a aktivují hloubkové přemýšlení i v online prostředí, u kterého jinak pozornost velice rychle klesá. S kolegyní Martinou Noskovou jsme použily deníkové metody, kdy studující dle specifických zadání píší texty, které se můžou stát daty k analýze či strategickými nástroji pro řešení konkrétních, v jejich případě pedagogických problémů.
Za důležitou složku svojí práce považuji i ten transfer do praxe. V mém případě jsou to popularizační články a školení pro vyučující či osoby pracující s mládeží. To mi vždycky přinášelo hodně uspokojení, protože člověk viděl, že to, čím se zabývá, je pro někoho užitečné, pomůže mu to v jeho vlastní práci.
Dneska mě stojí až neskutečné úsilí vymyslet, jak udělat několikahodinový workshop tak, aby byl interaktivní a dalo se to vydržet, když musí být online. Když se to povede, tak to uspokojení hrozně rychle vyšumí, protože s těmi lidmi nezajdete na oběd jako dřív, nesíťujete se. Prostě jen vypnete kameru a mikrofon a dál sedíte sami v obýváku.
Publikačně zatím deficit nemám, protože dobíhají publikace připravované před covidem. Mám ale zásek s habilitací. Vloni touto dobou jsem se chtěla pustit do chystání habilitačního spisu. V tom jsem se nikam neposunula, už není kdy.
Vlastně se toho podařilo docela dost, ale cítím, jak se napínají vztahy v rodině, cítím blížící se nebo možná už probíhající vyhoření a cítím i takový nepříjemný pocit, že ženy skrze tuto zkušenost a tenhle neskutečný zápřah to budou mít navzdory tomu, co i v téhle době dokázaly, ve vědě zase těžší, protože potenciálně s kolísavou dostupností institucí, jako jsou jesle, školky a školy, budou vnímané jako ještě rizikovější zaměstnankyně.