Nikola Kaminsky, ředitelka České školy v San Diegu, nevnímá češtinu jen jako prostředek dorozumění, ale jako hlubší spojení s domovem, rodinou i kulturní pamětí. V Kalifornii žije už více než 20 let, učila v Česku i v USA. Dnes už víc než dekádu vede společně s kolegyní Tanyou Andrew komunitní organizaci, která učí češtinu děti i dospělé. V rozhovoru, který vznikl díky spolupráci Universitas s Domem zahraniční spolupráce, mluví o tom, jakou motivaci mají děti i dospělí v USA k tomu učit se česky, nebo třeba popisuje rozdíly mezi českým a americkým školským systémem.
Vyrostla v Československu v učitelské rodině, angličtinu se učila úplně odmalička. Jít po gymnáziu studovat jazyky na Západočeskou univerzitu v Plzni pak už byl jen logický krok.
„Na ZČU jsem vystudovala angličtinu a ruštinu, respektive Učitelství pro 2. stupeň ZŠ, obor anglický jazyk a literatura a ruský jazyk a literatura. A už během studia jsem učila rok angličtinu neoborové studující na domovské univerzitě. Tenkrát studující posledních ročníků mohli učit neoborové studující nižších ročníků, kteří měli angličtinu jako nepovinný předmět, nebo povinný, ale neoborový. To byla skvělá zkušenost, i když jsem tehdy byla sama ještě mladá studentka, “ vzpomíná Nikola Kaminsky na přelom devadesátých a nultých let.
Do Kalifornie – přímo do San Diega, kde působí dodnes – ji přivedl osobní život. Během studentských let se jako průvodkyně na Konopišti seznámila se svým budoucím manželem, Američanem. „Chvíli jsme se navštěvovali mezi USA a Evropou a já se pak rozhodla zůstat s ním v Kalifornii. Přechod do amerického školního prostředí byl velká změna, a to nejen v systému jako takovém, ale i v přístupu ke studujícím, důrazu na individualitu a komunikaci.“
Na San Diego State University vystudovala lingvistiku a bilingvní vzdělávání, tedy výuku angličtiny pro děti z jiných jazykových prostředí. Později učila angličtinu jako cizí jazyk na takzvané community college v Kalifornii.
Jak jste se pak dostala k vedení České školy?
V roce 2008 se mi narodila dcera. Začala jsem s ní mluvit česky, zpívat jí písničky a brzy jsem zjistila, jak mi chybí komunita. Našla jsem pár podobně smýšlejících žen a začaly jsme se scházet v parku, zpívat, číst pohádky. Postupně z toho vznikly české hodiny vedené učitelkou a myšlenka na skutečnou výuku se vším všudy. Jako jediná s učitelským a jazykovým vzděláním jsem tak trochu považovala za svou povinnost se této role ujmout. Bylo to něco, čím jsem své komunitě mohla být užitečná, měla jsem k tomu nejblíž. Ta pak vyústila v to, že jsme společně s Tanyou Andrew založily neziskovou organizaci Česká škola v San Diegu v roce 2012.
Začínaly jsme úplně od nuly. Bez prostoru, bez materiálů, s minimem zkušeností. Ale s obrovským nadšením. Všechno jsme si musely vyběhat samy: právní věci, finance, daňové záležitosti. Učily jsme se za pochodu, rozvrh jsem nastavovaly tak, aby logisticky vyhovoval rodinám v naší komunitě. V časech pandemie jsme dokonce lekce hostily v naší garáži. Ale funguje to! A po těch letech je krásné vidět, že škola žije dál.
Udržujete kontakt s českými školami nebo institucemi, učíte se od sebe navzájem?
Ano, na úplném začátku jsme byly v úzkém kontaktu s Lucií Slavíkovou-Boucher, která založila Českou školu v Paříži a vede spolek Česká škola bez hranic, která nám velmi pomohla s praktickými záležitostmi a radami, jak vůbec výuku začít.
V Severní Americe pak fungujeme v rámci neformální asociace českých škol, která každoročně pořádá konferenci, kde se scházíme s ostatními českými školami, sdílíme materiály, zkušenosti, výzvy. Na konferenci jezdí přednášet odbornice a odborníci z různých vzdělávacích institucí, zástupci MŠMT i MZV, někdy autorky a autoři knih, a my se tam dále vzděláváme.
A protože s ostatními školami v USA fungujeme ve stejném vzdělávacím systému, jsou pro nás tato asociace a účast na jejích konferencích stěžejními. A stejně důležitým je i pravidelný kontakt s Ministerstvem zahraničí a s českou vládou, která nás finančně podporuje.
Já osobně jsem pak v kontaktu s bývalými spolužačkami, které učí v Česku, a vyměňujeme si profesní zkušenosti.
Vaše škola nabízí kurzy nejen dětem, ale i dospělým. Jak se liší jejich motivace ke studiu češtiny?
Je to velký rozdíl. U dětí pochází motivace především od rodičů, kteří chtějí, aby si svůj mateřský jazyk uchovaly i jejich děti. Ale čím déle fungujeme, tím víc vidíme, že se to u některých dětí v určitém věku zlomí. Najednou začnou chápat, proč to všechno dělají. Pamatuji si jednoho chlapce, který s námi začínal jako malý, později ho hodiny nebavily a odešel. Ale v šestnácti se vrátil, že se chce učit dál. Dobrovolně, ze své vlastní vůle. Takových příběhů je víc a jsou nesmírně dojemné.
U dospělých je motivace rozmanitá, někdo má českého partnera či partnerku, jiný kořeny a chuť znovu navázat na rodinné vazby. Měli jsme i paní téměř sedmdesátiletou, která se chystala navštívit své příbuzné v jižních Čechách a chtěla být schopna s nimi mluvit aspoň trochu česky. To jsou velmi silné momenty. Někdo se zas učil jako dítě češtinu od rodičů a chce si ji po letech vylepšit, někdo se chystá do Česka zpět přestěhovat.
Jak vaši studenti a studentky vnímají češtinu? Jako jazyk, kulturu, nebo výzvu?
Záleží na věku i životní situaci. U dětí je to často jazyk domova. Mají českého rodiče, babičku, znají písničky, říkadla. Postupem času se ale čeština stává i kulturním klíčem. Začnou chápat, že to není jen jiná slovní zásoba, ale způsob myšlení, identita.
U dospělých často vnímám pocit výzvy: „tohle bych měl zvládnout“, nebo „tohle mi něco říká o mně“. Naší rolí je ukázat, že nejde jen o školní dril, ale že se přes jazyk dostávají k části sebe sama a celému kulturnímu okruhu, který je pro ty, kteří česky nemluví, zcela nedostupný. Motivací tedy bývá zvědavost po kultuře, zkoumání osobní historie nebo rodina.
Jaké jsou největší výzvy, se kterými se jako česká škola v USA potýkáte?
Určitě prostory, logistika. Nemáme vlastní budovu a třídy si pronajímáme, což je drahé a nepraktické. V období pandemie, kdy jsme fungovali v přestavěné garáži, jsme měli jeden stabilní prostor s tabulí, kopírkou, knížkami, což bylo fajn. Prostor byl náš! To je pro komunitu nesmírně důležité, bez pohodlí stabilního zázemí je výuka často výzvou.
Další výzvou je čas. Učitelé i rodiče mají své závazky, děti mají nabitý program. Najít čas, kdy se všichni mohou sejít, není jednoduché. Navíc v místním prostředí rodiče musí děti na lekce vozit a čekat, až děti skončí. Vedeme proto paralelně lekce pro menší i větší děti, aby sourozenci mohli navštěvovat školu zároveň. Zatím se to vždycky nějak podařilo zařídit.
A poslední výzvou je to, že děti i dospělí se s námi učí jen pár hodin týdně, což prakticky znamená, že je toho nenaučíme, kolik bychom chtěly. Když třeba připravujeme vystoupení, na výuku jazyka už se nedostane. Musíme si tedy vybrat, co předáme, nemůžeme stihnout všechno. Proto spíše klademe i při výuce dětí důraz na nadšení, vytvoření lásky k češtině a vztahu k české kultuře a komunitě, než na gramatiku. Snažíme se dětem dát hlavně základ, který jim umožní se socializovat a najít sobě podobné kamarády.
I když ta gramatika mě trochu bolí, protože sama ji mám moc ráda a učím ji ze všeho nejraději. S Tanyou si občas říkáme “Teta Gráma a Teta Dráma”, protože já nejraději učím gramatiku a ona se zase ujímá tvořivých a zábavných projektů. Kromě socializace se tedy určitě snažíme předat aspoň základy jazyka včetně gramatiky a schopnosti číst v češtině.
Liší se nějak přístup ke vzdělávání, nebo vůbec smýšlení o výuce mezi Českem a Kalifornií? Co vás z amerického systému obohatilo nejvíc? A jak se vlastně díky vaší zkušenosti v Kalifornii změnil váš pohled na české školství?
Myslím, že jsem si rozdíly uvědomila, když moje dcera šla na měsíc na českou střední školu. Pochopila jsem, že české vzdělávání je hodně široké. Obsáhne toho hodně, ale často nejde příliš do hloubky. Umíme vyjmenovat autory Národního obrození i to, co kdo napsal a kdy, ale nikdy jsme je třeba pořádně nečetli nebo nerozebrali.
V Americe je to jiné. Tam se třeba měsíc věnují jednomu autorovi, např. Kafkovi. Čtou jeho dílo, analyzují ho ze všech možných úhlů, diskutují o něm. A ta hloubka mě fascinuje. Dějepis se tam taky neučí chronologicky, ale tematicky. Já jsem měla historii vždycky ráda, ale začala mě bavit až při provádění na zámku. Až když mi začaly docházet souvislosti mezi tím, co se dělo u nás a co ve světě, a jak to všechno spolu souviselo.
Tady, v USA, se děti do školy těší. Je to i díky tomu, že třeba na střední škole je hodně předmětů volitelných a děti si tedy mohou vybírat to, co je baví a co jim jde. Třeba v matematice jsou různé úrovně – pokud je někdo opravdu dobrý, jde do pokročilé třídy, kde probírají látku rychleji a podrobněji. Stejné je to i v angličtině nebo cizích jazycích. Tato flexibilita je velká výhoda.
Na druhou stranu tato flexibilita vede k tomu, že děti nemají stabilní třídu. V českých školách tráví děti celý čas se svými spolužačkami a spolužáky ze třídy, což vede k prohloubení vztahů, soudržnosti a sounáležitosti ve skupině dětí. Je to taková druhá rodina, včetně stejných vyučujících. Škola je v Čechách taková užší komunita. To děti v USA neznají, střídají se jim každý rok jak vyučující, tak spolužáci, a to je do určité míry škoda, protože ta česká kontinuita vztahů zde není. Ale zároveň se zde děti naučí spolupracovat se širším spektrem lidí, ať už jsou to spolužáci nebo učitelé. Získávají tím schopnost přizpůsobit se v jakémkoliv kolektivu.
Ale Amerika je velká a ve vzdělávání jsou také velké rozdíly, nedá se to moc generalizovat. Já mám zkušenost z Kalifornie a veřejné vzdělávání se liší stát od státu. Velké rozdíly jsou také mezi veřejnými a soukromými školami. Velký rozdíl je asi ve vztahu vyučujících a žactva, který je v Americe postaven na vzájemném respektu a spolupráci. Když testy ukážou, že studující danou problematiku neovládají, snaha tím nekončí. Cílem je, aby byla látka pochopena, ne to, že se to testem uzavře s tím, že se někdo neučil a je to jen jeho vina. Motivace je na obou stranách. Myslím ale, že už i mladá generace učitelů v česku je více angažovaná ve vzdělávání svých studujících, než to bylo za nás, před třiceti lety.
Má dnešní politická atmosféra v USA vliv na děti z vícejazyčných nebo smíšených rodin?
Vzhledem k tomu, že všichni naši studenti a studentky mají americké občanství a většina dětí pochází ze smíšených rodin, není pro nás současná imigrační politika moc velké téma. Rodiče se mezi sebou o politice samozřejmě baví, ale není to debata větší, než by byla na jakémkoliv jiném volnočasovém kroužku.
Jak velkou roli hraje česká komunita v San Diegu pro vaši školu?
Češi a Češky jsou v Kalifornii často úplně asimilovaní. Česká komunita tady hodně funguje právě díky dětem, když se rodiče chtějí propojit kvůli nim a kvůli výuce jazyka. Naše školní komunita je malá, ale pořádáme i akce pro česky a slovensky mluvící rodiny, které se s námi pravidelně nescházejí. Zajímavostí je, že do České školy v San Diegu někdy posílali děti i rodiče ze Slovenska, protože to byla jediná možnost kontaktu s alespoň podobným jazykem.
Co vás vlastně po třinácti letech stále motivuje k výuce a vedení České školy?
Samozřejmě motivace někdy kolísá. Zjistíte, kolik je za tím administrativy, práce s komunitou, hledání prostor. A někdy si říkám, jestli to má vůbec cenu. Moje vlastní děti, které byly velkým hnacím motorem od začátku, mi říkaly, že radši půjdou tancovat než do České školy, a to jsem i já občas zapochybovala o smyslu naší práce.
Ale pořád mě to baví. Češtinu jsem nevystudovala, ale vždycky jsem ji měla ráda. A cítím, že dětem můžeme něco předat. Zejména lásku k jazyku a k Česku. Když se pak starší děti chtějí třeba vrátit do Česka nebo tam studovat, říkám si, že to možná k něčemu bylo. Že jsme jim ty dveře alespoň trochu pootevřeli. A tak jedeme dál, dokud to půjde.
Co byste poradila lidem, kteří by chtěli v zahraničí učit češtinu? Kde vidíte výzvy a co je klíčové?
Především buďte otevření, kreativní a připravení se pořád učit. Výuka češtiny v zahraničí je úplně jiná než v Česku. Nezačínáme tu od nuly. Děti často mají tzv. „kuchyňskou češtinu“, to znamená, že rozumí, co maminka říká, ale neumějí to vyjádřit, chybí jim slovní zásoba.
Většinou se prostě nedá jet podle učebnice, každé dítě má jinou úroveň, jiné potřeby. A taky jiný věk. Učebnice pro začátečníky jsou často pro malé děti, ale když je tomu dítěti deset, nechce se učit barvičky, chce něco jiného. Takže hledáme materiály, které je zaujmou věkově, ale zároveň jim dají jazykový základ. Je to hodně individuální práce. Vytvářela jsem na začátku osnovy, ale brzy jsem je vyhodila, protože každá skupina je jiná.
Zároveň to není snadná cesta. Je třeba dělat spoustu práce mimo samotnou výuku: administrativu, komunikaci, organizaci. Ale ta odměna, když vidíte dítě, které začne číst v češtině, nebo dospělého, který se rozmluví, je obrovská. Pro mě osobně je to jedna z těch nejvíc nejnaplňujících věcí, jaké jsem dělala.