Na Univerzitě Hradec Králové vystudovala Sociální patologii a prevenci. Už během studií se probojovala do finále soutěže Česko Slovensko má talent. Dnes Adéla Řezáčová alias Adusha sklízí úspěchy na sociálních sítích, kde její autorská tvorba zasahuje tisíce lidí a sbírá miliony zhlédnutí. Jak se jí podařilo propojit studium s hudební kariérou a co ji inspiruje?
Vždycky ji přitahovala, jak sama říká, těžká až temná témata. Ve své hudbě zpívá o domácím násilí, vystudovala obor, který se zákoutími lidské duše zabývá napřímo…
Přitom možností a talentů měla výrazně víc, vzali ji hned na několik oborů. „Pro Univerzitu Hradec Králové jsem se rozhodla už během dnů otevřených dveří. Hned mě to město i samotná univerzita přesvědčily, že právě sem patřím. Hlásila jsem se tehdy ještě na španělštinu a archeologii, na všechny obory jsem se dostala, ale chtěla jsem něco, co se blíží kriminalistice. Zároveň mě přitahovala temná témata… a upřímně, na psychologii jsem si úplně nevěřila. Tak jsem si vybrala sociální patologii a prevenci a bylo to nejlepší rozhodnutí. Ten obor jsem si zamilovala,“ popisuje.
Skládáte vlastní písničky a píšete vlastní texty, často právě o těžkých tématech, jako je třeba domácí násilí nebo vnitřní nejistota. Proč vás to láká?
Ráda píšu o věcech, o kterých se moc nemluví. Každý druhý zpívá o lásce a je to v pořádku, ale mě spíš lákají ty stinnější stránky lidské psychiky. Každý máme dny, kdy se necítíme dobře, a já o tom chci mluvit skrze hudbu. Myslím si, že to může někomu pomoct nebo ho alespoň ujistit, že v tom opravdu není sám. Zároveň tím, že jsem tady na UHK studovala Sociální patologii a prevenci, jsem se o takových věcech učila, a čím víc jsem se ve svém oboru vzdělávala, tím víc jsem měla materiálu pro svoje skládání. Upřímně ale úplně nejvíc čerpám ze života, a to ať už z vlastních zkušeností, nebo ze situací, které prožívají lidé kolem mě.
Takže velkou část inspirace pro skládání svých písní berete ze svého okolí?
Ano, je to tak, ne vždycky je to ovšem stoprocentně podle reality. Někdy příběh trošku upravím, ale snažím se skládat písně tak, aby lidem pomohly, aby když si je poslechnou, se ujistili, že v tom nejsou sami. Například píseň E.T. je jedna z těch, která mi mluví z duše.
Dáte nám malou ukázku textu?
„E.T. volá domů. Nevím kam a nevím komu. Ale, Houstone, máme problém. To nebude dobré.“ Ta písnička vystihuje pocit ztracenosti, jako kdyby byl člověk cizincem ve vlastním světě. A myslím, že tenhle pocit někdy zažije úplně každý.
Vzpomenete si, kdy vás vůbec napadlo, že začnete skládat vlastní písně?
Začala jsem psát už jako malá, ale to byly spíše básničky a podle toho to také vypadalo. První písničku jsem složila asi ve dvanácti nebo třinácti, ale taková první smysluplná přišla v šestnácti. Odvahu začít svoje písně šířit mezi lidi, tak tu jsem našla až ve dvaceti.
Ve dvaceti jste už byla na univerzitě. Cítila jste se tu tak bezpečně, že jste začala svoji tvorbu sdílet veřejně?
Ano, rozhodně. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří se aktivně zajímali o to, co dělám. Založila jsem si hudební Instagram a začala pod jménem Adusha vydávat svoje první písničky. Velký zlom pro mě ale přišel i díky tomu, že jsem během studia mohla dvakrát vycestovat do zahraničí a zkusila si tam na nějakou dobu žít. Půl roku na Erasmu v Madridu a čtvrt roku na pracovní stáži v korejském Soulu. To mi doslova změnilo život. Najednou jsem byla odkázaná sama na sebe, musela jsem si se vším poradit, a to mě neskutečně posílilo. Právě tam jsem získala tolik potřebné sebevědomí, bez něhož se člověk jen těžko odhodlá ukázat světu kus sebe na sociálních sítích.
Na UHK jste vystupovala i na veletrhu pracovních příležitostí JobStart v rámci Talent stage. Jaké to bylo?
Bylo to jedno z mých prvních větších vystoupení, zpívala jsem tady asi třicet minut. Měla jsem velkou trému, ale zároveň jsem věděla, že mě podporují moji spolužáci, kteří se na mě přišli podívat. Bylo to skvělé a ráda na to vzpomínám.
Sociální patologii a prevenci jste na UHK dostudovala, věnovala jste se této práci vůbec, nebo ji hudební kariéra odsunula na vedlejší a zatím odstavnou kolej?
Naplno jsem se tomu ještě nevěnovala, protože zatím studuji magisterské studium v Olomouci, ale mám za sebou dva roky praxe v psychiatrické nemocnici, takže se v tom odvětví trochu pohybuji. Pokud mi nevyjde hudební kariéra na plný úvazek, tak bych chtěla být psychoterapeutkou, což teď studuju, ale hudba by pro mě byla primárnější.
Co vás během studia na UHK nejvíc překvapilo, na co vzpomínáte?
Jak je UHK rozmanitá, co se týče pracovních příležitostí, erasmů, stipendií, studentských akcí a klubů – prostě za mě top škola. Studium mi dalo kamarády, vhled do praxe, kterou chci dělat, změnilo mi i pohled na sebe, díky tomu vývoji na vysoké škole jsem se dost naučila i sama o sobě, dalo mi to víc sebevědomí a sebedůvěry. A příležitosti zažít skvělé věci…
Vaše písničky mají aktuálně na sociálních sítích milionová zhlédnutí. Pamatujete si moment, kdy vám došlo, že to, co tvoříte, má opravdu smysl?
Ten moment přichází vždy ve chvíli, kdy mi někdo pošle osobní zprávu, v níž mi napíše, že mu moje písnička pomohla v těžké životní situaci a že si z ní vzal inspiraci. Jednou mi napsal jeden učitel, že v rámci nějaké hodiny měli debatu na téma inspirativní umělci a moje tvorba tam zazněla jak od holčičky ze základky, tak od studentky z vysoké školy. A já si říkám, že si jenom píšu písničky na papír… a pak se moje tvorba stane tématem školní diskuze na téma inspirace. To je pro mě ta největší odměna. Čísla jsou sice krásná, ale nenahradí ten pocit, že moje písničky opravdu někomu pomáhají.
Pojďme se ještě podívat zpět do roku 2023. V tomto roce jste dělala státnice a zároveň se probojovala až do finále soutěže Česko Slovensko má talent. Jak se to dalo zvládnout?
Bylo to náročné, ale zároveň tím, že mě čekaly, a teď to myslím v uvozovkách, jenom státnice, tak se to dalo zvládnout. Zkoušky jsem úspěšně dokončila v červnu, to ze mě spadl velký stres a asi tři týdny nato jsem šla do Talentu, kde jsem se probojovala až do finále. Byla to taková dvojí euforie.
Co vám účast ve finále této soutěže dala? Změnil se nějak váš pohled na hudbu nebo samu sebe?
Určitě mě to hodně změnilo. Na začátku to pro mě byl silný zážitek, protože nejdřív přišla velká vlna podpory od přátel a blízkých, ale pak kritika od lidí, které jsem vůbec neznala, a to bylo hodně náročné. Postupem času jsem si ale začala uvědomovat, že se nemůžu nechat ovlivňovat tím, co si o mně myslí ostatní. A tak přistupuju i ke své hudbě. Pokud bych se totiž nechala ovlivnit tím, co ode mě očekávají ostatní, ztratilo by to autenticitu a já chci být upřímná, jak k sobě, tak i ke své hudbě. Když mi někdo řekne, ať napíšu pozitivní písničku, tak já ji klidně napíšu, ale až ve chvíli, kdy to budu skutečně cítit. Jinak by to nebylo opravdové. A takhle to mám i ve svém životě, hlavně se chci řídit tím, co cítím já.