Přednáška, prezentace, test. Na mnoha vysokých školách stále ještě základní „svatá trojice“ výuky. Jenže kvalitní vyučování vypadá jinak. Nový projekt PEKRV - Podpora expertních kapacit pro rozvoj výuky na vysokých školách chce najít, propojit a proškolit experty a expertky na kvalitu výuky, kteří pomohou vysokoškolským vyučujícím učit lépe a předají jim dobrou praxi z Česka i ze zahraničí. „Když se pedagogické návyky rozvíjejí jen intuitivně, snadno se přebírají i ty neefektivní,“ říká Tomáš Fliegl z Národního akreditačního úřadu, který je jedním z lidí, kteří u zrodu projektu stáli.
Do projektu PEKRV - Podpora expertních kapacit pro rozvoj výuky na vysokých školách, který je podpořen ministerstvem školství, je zapojeno již 24 českých veřejných vysokých škol. „Toto téma rezonuje na vysokých školách již několik let, má podporu nejvyššího vedení a stává se prioritou rektorů a rektorek. Školy se opravdu chtějí zlepšovat,“ říká Tomáš Fliegl, člen Národního akreditačního ústavu pro terciární vzdělávání (NAÚ), jenž se na vzniku a realizaci projektu rovněž podílí.
Role Tomáše Fliegla byla nejvýraznější v roce 2024, tedy na samém začátku projektu. Stál totiž přímo u jeho vzniku a byl jedním z těch, kdo jej iniciovali a načrtli jeho podobu.
Jak vás napadlo začít sestavovat projekt PEKRV?
Od roku 2022 jsme si s tehdejším předsedou Národního akreditačního úřadu Robertem Plagou vymezili jako hlavní prioritu rozvoj kvality výuky na vysokých školách. Analýza výzkumů a zahraničních doporučení ukazovala, že je třeba systematičtěji pracovat s pedagogickými dovednostmi akademických pracujících a jejich vzděláváním a rozvojem. Myšlenka propojit komunitu existujících a aspirujících lídrů vysokoškolské výuky pak vznikla konkrétně na konferenci platformy Paedagogium UK v roce 2023 v diskuzi Lucie Rohlíkové, Roberta Plagy, Radky Wildové, Davida Hurného a Ingrid Procházkové. Byl to nápad Lucie Rohlíkové a ministerstvo ústy Radky Wildové ji hned podpořilo. Já jsem pak za NAÚ připravoval první návrhy projektu.
Máte pocit, že na českých vysokých školách chybí dostatečně trénovaní experti a expertky na vzdělávání? Jak se to projevuje?
Výzkumy českého akademického prostředí, i když jen kvalitativního charakteru, ukazují, že rozvoj pedagogických dovedností je až na výjimky intuitivní a doktorandi a začínající vyučující si svůj styl výuky osvojují nápodobou zkušenějších kolegů a kolegyní. To není samo o sobě špatně, učení se od starších a zkušenějších je přirozenou součástí akademické kariéry. Jenže když nemá tenhle spontánní rozvoj žádnou strukturu a pravidla, jednoduše dochází k osvojování neefektivních nebo vyloženě škodlivých výukových návyků.
Jaké návyky tím máte na mysli?
Například frontální monolog bez ověření porozumění. Vyučující devadesát minut pouze odříkává látku z hustě popsané prezentace a vůbec nezjišťuje, zda studující obsahu rozumí, nebo už dávno ztratili pozornost. Nebo to může být zastrašování jako metoda selekce. Jde o vytváření atmosféry strachu hned na první přednášce. Je to oblíbené: Podívejte se doleva, podívejte se doprava, z vás tří tu u zkoušky zbude jen jeden. To prokazatelně blokuje vnitřní motivaci a efektivní učení. Jde však i o netransparentní hodnocení a zkoušení. Požadavky na ukončení předmětu nejsou od začátku jasně dané nebo se v průběhu semestru mění, hodnocení je u zkoušky subjektivní a studující nedostane žádnou formativní zpětnou vazbu, ze které by pochopili, kde udělali chybu. Je třeba systematická podpora kvalitní výuky a na to potřebujeme akademiky-experty, kteří sami skvěle učí a jsou vybaveni pro to, aby pomáhali ostatním. Projekt má za cíl zajistit, aby jich bylo víc než dnes a aby měli příležitost učit se sami od sebe.
Jak se podle vás pozná kvalitní výuka?
Jak už to s kvalitou bývá, brání se našim snahám ji jednoduše a algoritmicky popsat. Kvalitní výuka se pozná podle toho, že jednak správně zapadá do kontextu celého studijního programu a jednak funguje dobře sama o sobě. Kvalitní výuka začíná od dobře stanovených cílů a očekávání od studujících. Vychází ze znalosti studijní skupiny a jejích potřeb. Používá učební aktivity, které těmto cílům odpovídají.
Jaké cíle to například mohou být?
Mohou to být například cíle dovednostní. Jde o to, aby student danou věc nejen teoreticky znal, ale osvojil si i praktickou dovednost – například prostřednictvím projektové výuky. Ideálně by výuka měla vždy propojovat znalostní i dovednostní složku, přičemž právě ta dovednostní u nás bohužel často chybí. Pro mě osobně je hodně důležitá praktická výuka, kdy studující reálně nacvičuje činnost, kterou má umět. Třeba v laboratoři se toho student nejvíce naučí tím, že danou práci sám provádí, nikoliv tím, že jen sleduje někoho jiného nebo si o postupu pouze čte. Vyučující by měli pro aktivní učení vytvořit podmínky a podněcovat ho. Součástí výuky je i zpětná vazba a hodnocení, což jsou hodně citlivé procesy, kde kvalitu pozná každý studující na vlastní kůži. Kvalitní výuka má být hlavně smysluplná a podporovat vnitřní motivaci k učení.
Čím se podporuje motivace k učení?
Třeba tím, že je obsah předmětu jasně propojený s očekáváními a potřebami studujících. Z hlediska jejich budoucího uplatnění tam musí být zřejmá vazba na profil absolventa a na reálnou praxi. Vnitřní motivaci ale obrovsky posiluje také pocit, že vyučujícím skutečně záleží na úspěchu jejich studujících. A v neposlední řadě je to spolupráce s ostatními studujícími – při dobře nastavené týmové práci se studující vzájemně inspirují a táhnou kupředu.
Na jaké zájemce projekt PEKRV cílí především?
Očekáváme, že do projektu se budou hlásit vyučující, kteří už sami učí kvalitně. Cílem je pomoci jim tuto dobrou praxi efektivně šířit dál napříč vysokými školami. Měli by se stát oporou pro desítky až stovky kolegů na své fakultě. Představte si začínající akademiky, z nichž se najednou stanou vyučující. Nemají se o koho opřít, s kým se poradit, a tak se snaží pedagogické dovednosti pouze odpozorovat od zkušenějších kolegů. Právě absolventi PEKRV by měli být schopni těmto vyučujícím poskytnout odbornou zpětnou vazbu, ukázat jim prostor pro zlepšení a poradit, jak výuku inovovat. Ve výsledku očekáváme vyšší desítky, možná i stovky těchto nových expertů a expertek, kteří potáhnou rozvoj kvality na svých pracovištích.
Na stránkách projektu se můžeme dočíst, že učit se budou trendy v digitálním vzdělávání, přístupnost a kvalita výuky, posilování kompetencí vysokoškolských vyučujících i různé formy podpory garantů studijních programů. Co si vy konkrétně představujete pod těmito pojmy?
Experti a expertky rozvoje výuky mají jednak sami ovládat teorii i praxi moderní vysokoškolské pedagogiky, ale především musí mít v rukou nástroje, jak tyto kompetence předávat akademikům a akademičkám kolem sebe. A právě s tím obojím jim aktivity projektu pomáhají. Když se podíváme například na přístupnost výuky: ta už dávno neznamená jen bezbariérovou rampu do budovy školy. Znamená to také flexibilitu – například nabídnout studujícím více způsobů, jak mohou prokázat své znalosti, a nespoléhat se jen na jeden stresující písemný test na konci semestru.
Jak jinak mohou prokázat své znalosti?
Možností je spousta. Může to být například zpracování samostatného projektu, sepsání eseje, ústní rozprava nad daným problémem nebo třeba sestavení a obhajoba vlastního portfolia.
V rámci tohoto projektu se budou realizovat také workshopy, semináře a webináře vedené zahraničními lektory. Myslíte si, že v zahraničí je kvalita výuky vyšší?
Podoba vysokoškolské výuky je u nás rozhodně pozadu za vývojem v zemích s nejlepšími vysokými školami. Je to částečně přirozeným důsledkem mnohem pozdějšího otevírání vysokých škol pro širší skupiny než jen společenské elity. U nás ještě v 90. letech studovala na vysoké škole desetina populace. Dnes máme mezi mladými lidmi zhruba třetinu absolventů vysokých škol, což je pořád ve srovnání s nejvyspělejšími zeměmi málo. Tyhle země ale začaly otevírat své vysokoškolské systémy mnohem dříve než my, často již v 50. nebo 60. letech minulého století. Musely tak již dávno reagovat na rozmanitější skupiny studujících a velké studijní skupiny a za ta desetiletí si již vytvořily expertizu a personální kapacity pro podporu výuky. U nás stále často zaznívá nostalgie po starých dobrých časech, kdy vysokou školu studovali jen ´ti, co na to skutečně mají´. Pomalu se to však mění.
Jak by podle vás měl vypadat vyučující po podpoře projektu PEKRV? Jak bude vyučovat, jaké vlastnosti a schopnosti bude mít?
Jeho výuka bude náročná, ale bude vědět, jak pomoci studujícím vysoké nároky zvládnout. Jeho kurzy budou inspirující a smysluplné a pro studující bude vzorem. Bude třeba chápat význam formativního hodnocení a umět ho využívat: to znamená, že zkoušení a testy pro něj nebudou jen nástrojem pro rozdávání známek na konci semestru, ale průběžným nástrojem pro učení a nasměrování studujících. A v neposlední řadě, podobně otevřeně a konstruktivně bude přistupovat ke kolegům a kolegyním na své vysoké škole. Bude schopen fungovat jako partner a mentor, například formou kolegiálních náslechů, a pomůže ostatním ze sebe po výukové stránce dostat to nejlepší.
Jak vypadá kolegiální náslech a co je jeho přínosem?
Funguje to tak, že si vyučující pozve do hodiny některého ze svých kolegů. Ten nesleduje jen samotnou výuku, ale projde si i testy, sylabus nebo zadané úkoly, a následně poskytne vyučujícímu zpětnou vazbu. Získáte tak cenný pohled ‚zvenčí‘, jiný pár očí, který vaši výuku vidí s odstupem. Celý proces přitom vůbec nemusí být formální. Úplně stačí, když na chodbě potkáte kolegu a poprosíte ho, aby se u vás na semináři zastavil a podělil se s vámi o svůj pohled na věc. Na špičkových zahraničních univerzitách je to běžný a osvědčený nástroj, jak výuku zlepšovat.
Zapojuje se NAÚ přímo do projektu PEKRV, například v hodnocení kurzů s mikrocertifikáty nebo v tvorbě strategie rozvoje expertů?
Rolí NAÚ není projekt řídit nebo v něm rozhodovat. Zapojujeme se ale do aktivit a podporujeme například založení spolku pro inovace ve výuce, o kterém vysoké školy uvažují.
Jaké změny v akreditačních procesech očekáváte díky expertům a expertkám podpořeným v PEKRV?
NAÚ momentálně spolu s MŠMT pracuje na nových standardech pro akreditace. Počítáme s tím, že budou obsahovat jasné požadavky na systém rozvoje vyučujících, a to v souladu s nadnárodními standardy ESG, které na tuto oblast kladou velký důraz. Experti a expertky účastnící se projektu PEKRV pak budou těmi, kdo vysokým školám pomohou tyto nároky v praxi naplňovat.
V rámci národních standardů se budeme vysokých škol cíleně ptát, jak rozvíjejí pedagogické kompetence svých zaměstnanců. Bude nás zajímat, zda u nich fungují kolegiální náslechy, zda existují přípravné programy pro začínající vyučující a zda má škola vyčleněny personální i finanční kapacity na jejich další vzdělávání. Zároveň chceme, aby se kvalita výuky reálně promítala i do habilitačních a jmenovacích řízení. Hodnocení už nesmí stát pouze na tom, zda daný akademik či akademička odučili předepsané penzum hodin a vedli určitý počet závěrečných prací, ale musí zohledňovat právě i jejich pedagogickou úroveň.
A jak se ta kvalita bude zjišťovat? Zřejmě asi ne jen z vyplněných dotazníků od studujících…
Přesně tak. Tyto dotazníky jsou totiž do značné míry subjektivní, často odrážejí spíše momentální dojmy studujících, a proto je problematické je přímo spojovat s odměňováním nebo kariérním postupem. Mnohem více by se mělo zohledňovat například to, zda se vyučující systematicky pedagogicky rozvíjí a zda prokazatelně věnuje energii tomu, aby se jako vyučující posouval dál.
Měnit kvalitu českého vzdělávání jste se rozhodl i jinak: Spolu se Šimonem Stiburkem jste nedávno založili Institut pro rozvoj vysokého školství. Jaká je role tohoto institutu a náplň jeho aktivit?
Institut jsme se Šimonem založili, protože věříme, že opatření ve vysokém školství mají být připravována informovaně – na základě dat, zahraničních zkušeností a výsledků výzkumů. Tyhle informace ministerstvu a dalším stakeholderům přinášíme a ukazujeme jim, jaké by mohly být varianty reforem vhodných pro naše prostředí. Jsme také přesvědčeni, že naše vysoké školy mají na víc, když budou mít lepší podmínky pro svoji práci. Regulace jim zbytečně svazuje ruce, financování nemotivuje k výkonu. Chceme také přesvědčit veřejnost a politiky, že do vysokého školství má smysl investovat více než dnes.
Teď jste asi narazil na hlavní problém – jak chceme mít kvalitní vyučující, když je vysoké školství dlouhodobě podfinancované?
Dostatečné financování samozřejmě významně ovlivňuje podmínky pro kvalitní výuku. Když jsme na NAÚ formulovali strategii pro rozvoj kvalitní výuky, vždycky jsme mysleli i na zajištění dodatečných finančních zdrojů, přestože to NAÚ nijak nepřísluší. Já doufám, že projekty jako PEKRV pomohou rozvinout podmínky pro zvyšování kvality výuky, které se naplno projeví v dobách, kdy budou rozpočty vysokých škol opět reálně růst. Šlo by o velmi dobře investované veřejné prostředky. Nedostatek financí ale nemůže být argumentem pro rezignaci na kvalitu výuky.