Jaroslav Tůma hraje na nástroje, o nichž většina lidí zřejmě nikdy neslyšela. Třeba na regál, varhanní positiv či klavichord. A když někde zahraje na varhany, slýchává větu: „Tak jsme naše varhany ještě nikdy neslyšeli…“ Na české i mezinárodní scéně klasické hudby je nepřehlédnutelnou osobností – koncertuje po celém světě, vyučuje na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze (HAMU), coby porotce zasedá v hudebních soutěžích. Zásadním bodem v jeho životě je také ochrana vzácných nástrojů v kostelech a v koncertních sálech. Aktuálně iniciuje nákup varhan do sálu Bohuslava Martinů v budově HAMU v Praze. „Ano, stojí to desítky milionů, jenže kritici si neuvědomují, že na HAMU se za uplynulá desetiletí investovalo do varhan velmi málo,“ říká.
Jaké je postavení české varhanní hudby jinde ve světě? Má české varhanictví známou pověst podobně jako třeba sklo?
Ve světě je dominantní tradice varhanní hudby německé a francouzské. Vše další je pro většinové vnímání ,druhá liga´. Na druhé straně zrovna my se čím chlubit rozhodně máme. Kromě význačných jmen varhanních skladatelů, jako byli Josef Klička, Leoš Janáček, Bedřich Antonín Wiedermann či Petr Eben, se jedná o unikátní soubor historických varhan, jaké se dochovaly na našem území. Na počet obyvatel jich máme nejvíce na světě. Zatímco někteří cizinci jsou stále schopni klást Prahu na Balkán, jiní k nám organizují zájezdy za varhanami. Za komunistů varhany kolabovaly neúdržbou, nyní jsme na špici v oblasti restaurování.
Loni jste získal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby za rok 2025, máte také spoustu jiných ocenění. V čem jste jako varhaník specifický, co váš projev charakterizuje?
Věnuju se především varhanám, moderním koncertním, ale také historickým, přičemž mě baví různé stylové epochy. Miluji vše od renesance a baroka přes romantismus až po hudbu moderní, ostatně věnuji se také částečně i kompozici, kterou jsem kdysi vystudoval na Pražské konzervatoři. Koncertuji i na cembale a řadě dalších klávesových nástrojů. Cena, již zmiňujete, mě potěšila, ale rdím se, když čtu, kdo ji dostal přede mnou. Je to plejáda významných jmen, mezi nimi třeba paní profesorka Zuzana Růžičková – doslova legenda, k níž jsem vzhlížel, učila mě na cembalo. Dále významní pianisté, dirigenti, z varhaníků Karel Paukert, který mi byl celoživotním vzorem. Na druhé straně žádná cena neudělá výkony hudebníka lepšími, než prostě jsou. Slavnostní večer ve Stavovském divadle byl ale důstojný a docela vtipný, hlavně jsem to celé bral jako uznání důležitosti varhanického oboru.
Kromě varhan hrajete také na cembalo a kladívkový klavír. Který z těchto nástrojů máte nejraději, na co si zahrajete jen tak pro radost ve volném čase?
Ještě bych mohl jmenovat varhanní positiv, harmonium, regál (malý přenosný jazýčkový nástroj podobný varhanám, pozn. red.) a další. Úplně největší láskou je však pro mě klavichord (strunný klávesový nástroj, pozn. red.) Kromě domácího hraní pro radost jej také využívám pro recitálová vystoupení. Jako posluchačka asi zažijete šok. V prvních minutách téměř nic neuslyšíte, pak se ale vaše uši přizpůsobí. Buď usnete, nebo se dostanete do netušené dimenze vnímání hudby. Na rockové akci vás decibely utlučou, klavichord vás svojí snovou dynamikou doslova znovuzrodí, oblaží.
Řekl byste, že varhany patří k obtížnějším nebo spíše snadnějším nástrojům i v porovnání třeba se zmíněným cembalem?
Hraní na varhany, pokud je profesionálně zvládnuté, je docela obtížná záležitost, což si ne každý uvědomuje. Například i řada muzikantů si myslí, že varhany hrají vlastně samy, stačí stisknout klávesu, tón nemusím nijak tvořit, je přece výsledkem činnosti celého soustrojí, vzdušnic, píšťal…
Příští týden budete účinkovat na koncertě, který oslavuje partnerství japonského Kjóta a Prahy. Máte k Japonsku osobně nějak blízko?
V roce 1987 jsme se potkali s japonským flétnistou Jošimi Óšimou, který se tehdy stal na popud šéfdirigenta Vladimíra Válka sólo flétnistou Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Jošimi se zajímal také o spolupráci s různými zdejšími komorními partnery, stal jsem se jedním z nich. Naše společné hraní, kdy využívám varhany, varhanní positiv (malé přenosné varhany, pozn. red.), cembalo nebo pianoforte (historická forma klavíru, pozn. red.), pokračuje víceméně nepřetržitě až dodnes. Od počátku devadesátých let jsem začal cestovat každoročně také naopak za ním do Japonska, takže muzikantské i lidské přátelství nás propojilo velmi důkladně. Dělám si legraci, že mám japonského brášku. Velmi záhy jsem totiž pochopil, že myslet si o asiatech, že jsou v muzice na rozdíl od nás nějak chladnější a techničtější, je pouhá neznalost a předsudek. V sále Martinů na HAMU zahrajeme Rejchu a Bacha s kladívkovým klavírem a cembalem. Přijďte a uslyšíte sami.
Jak Japonci vnímají varhanní hudbu? Chápou ji a mají ji rádi?
Znalost varhan a vůbec hudby není podle mého určená národností nebo geografií. Tam, stejně jako u nás, najdete spoustu lidí, kteří už nevnímají nic jiného, než zvuky ve stylu: buch, buch, prásk, prásk, prásk, zatímco jiní se vyznají hodně. Je ale pravdou, že u nás se pro přesnější identifikaci nástroje musí říci elektrofonické, nebo elektronické varhany, ovšem tam musíte říci pipe organ! Varhany bez přídomku znamenají u nich v běžném chápání právě tu elektroniku. Na druhé straně je v Japonsku vážná hudba součástí vzdělávacího systému odmala, což má vliv i na dospělou populaci. Takže fajn, publikum je tam skvělé.
Kde vás může běžný člověk slyšet hrát naživo? Hrajete také na mších?
Na mších už dlouho ne, nestíhal jsem to. Koncertně hraji hodně, brzy mimochodem také na varhany se ´svým´ japonským flétnistou, a sice 3. června u kostele sv. Ludmily v Praze, tam má přijít i delegace s panem starostou města Kjóta. Přes léto mě toho čeká více, asi bych zájemce pozval především na svůj recitál v katedrále sv. Víta v Praze, koná se 18. srpna v 19 hodin.
Do sálu Bohuslava Martinů na HAMU se budou kupovat nové varhany z Operačního programu Jan Amos Komenský. Jak na tomto projektu spolupracujete?
Hotovo bude se začátkem zimního semestru v roce 2028, tedy již brzy. Jedná se dokonce o tři nástroje, nejvíce se na ně těší naši studenti. Koncertní všestranné varhany do sálu Martinů staví přední světová firma Kuhn ve Švýcarsku, cvičný nástroj vzniká na Hané v dílně Dlabal a Mettler, ten bude orientován na francouzskou romantickou hudbu. Portfolio doplní přenosný nástroj holandské firmy Klop, který je volnou replikou italských celodřevěných varhan dochovaných v Innsbrucku. Dost se u nás na škole mluví o tom, že projekt je ambiciózní, a dokonce vznikají pochyby, zda jsme se nerozmáchli příliš. Ano, stojí to desítky milionů (hodnota zakázky činí přes 60 milionů korun, z toho největší varhany stojí více než 50 milionů, pozn. red.), jenže kritici si neuvědomují, že na HAMU se za uplynulá desetiletí investovalo do varhan velmi málo. Jen každoroční údržba mnoha klavírů, nemluvě o jejich výměnách, stojí také mnoho peněz. Současná inovace varhanního parku je díky kvalitě a stabilitě vyučovaných stylů inovací na desítky i stovky let. Moji následovníci budou jistě potřebovat ještě nástroj zaměřený na středoněmecké baroko, o tom není pochyb. Jak brzy se to podaří, netuším. Problém spočívá v nedostatku prostor. Tady bych ale zdůraznil, že každý houslista či dechař najde místo, kde může cvičit na svůj nástroj, rozhodně snáze než varhaník. Málokdo má varhany doma, začínající, tedy konkrétně naši studenti, jistě ne. Jsou téměř stoprocentně závislí na nástrojích, jaké mají ve škole.
Jací jsou současní studující oboru varhanní hry? Představuji si je jako intelektuály, kteří stojí trochu stranou klasické komerční tiktok-youtubové kultury… Berou své studium vážně a studují naplno?
Jde o obecné téma: Vadí mi, i když chápu, že někteří nemohou jinak, že se nevěnují všichni svému studiu na plný úvazek. Učí často na hudebkách, jsou i jinak rozptýlení. Další ale představují ve své soustředěnosti a cílevědomosti pravý opak. Rozptyl je vlastně obdobný jako kdysi. Ti studiem posedlí cvičí hodně, hlásí se na soutěže, jezdí po kurzech a podobně. Jenže stanovit podmínku, že student nesmí být zaměstnán, je nesmysl. Vždyť z našich nejúspěšnějších varhaníků posledních let více než polovina má také další zaměstnání a všechno stihnou. Ostatně, já to měl taky tak. Vedle HAMU jsem stihl jednu dvě soutěže každou sezónu, kromě toho jsem jezdil s Pražskými madrigalisty Miroslava Venhody po světě.
Dá se dnes uživit jako varhaník, cembalista, kladívkový klavírista? Nebo je to spíše jen koníček?
Každý nechť si najde svoji cestu. Nikdo z mých bývalých studentů není nezaměstnaný. Obvykle se shodují, že jim studium dalo hodně.
Pronikají nějak moderní technologie do výuky hudby u vás na HAMU?
Řeknu banalitu: Technologie představují dobrého sluhu, ale zlého pána. Samozřejmě se pohybuji na webu a e-mailuji, ale když musím každou chvíli měnit hesla, tak jsem naštvaný. Vše se děje ve vlnách. Nástup umělé inteligence zřejmě omezí počet ajťáků více, než se této skupině bude zamlouvat. Ale varhaníků bude potřeba stále stejně. V měřítku naší země to budou stále jednotlivci, jenže bez nich ty naše krásné varhany nebudete mít možnost pořádně slyšet. Jak často s kolegy profíky slýcháváme větu: Tak, jak jste nám dneska zahrál, jsme naše varhany ještě nikdy neslyšeli… Přijďte si poslechnout, co tento nástroj dovede, v sobotu 30. května na HAMU.