Věda nezná hranice. A k tomu musíme vést i studenty

Na Univerzitě Pardubice má rád její dynamiku a schopnost rychle se rozvíjet. A právě o další rozvoj, důraz na excelentní vědu, budování dvojjazyčného prostředí a užší spolupráci fakult se její nový rektor Jiří Málek chce snažit i nadále. Kromě toho si dal ještě další výzvu: aktivněji komunikovat přímo se studenty. Vědeckou práci tak na čas střídá manažerské období.

Profesor Jiří Málek není ve vedení Univerzity Pardubice nováčkem, rektorem byl již v letech 2006–2010, předtím působil jako prorektor pro vědu a tvůrčí činnost. V posledních letech se kromě bádání ve svém oboru fyzikální chemie angažoval i v organizacích pro hodnocení vědy. A o její rostoucí kvalitu se chce postarat i na nynějším působišti. „Věda nezná hranice a je tedy nezbytné vést studenty a mladé kolegy k soutěžení na mezinárodní scéně. Je velmi důležité publikovat v mezinárodním měřítku, aktivně se účastnit významných vědeckých kongresů a usilovat o mezinárodní spolupráci s renomovanými světovými pracovišti,“ popisuje, na co se chce nyní zaměřit.

Po osmi letech se vracíte zpět do čela Univerzity Pardubice. Změnilo se toho hodně?
Je to poměrně dlouhá doba, za kterou došlo k řadě významných změn. Univerzitní prostředí je sice poměrně konzervativní, ale vnější svět se rychle mění. Proto i problémy a výzvy budou jiné než v mém minulém rektorském období. Zde mám na mysli především nový systém hodnocení a financování výzkumu, ale také větší důraz na sebehodnocení v oblasti vzdělávacích činností.

Jaké máte na příští čtyři roky s univerzitou plány?
V nadcházejícím funkčním období bych se chtěl soustředit na tři hlavní oblasti: Ve vzdělávací činnosti bude mojí hlavní prioritou zvyšování kvality studia a prohlubování spolupráce mezi fakultami. S tím úzce souvisí institucionální akreditace a od ní odvislá možnost operativněji vytvářet a upravovat studijní programy tak, aby se nám podařilo získávat kvalitní zájemce o studium, a to nejen v ČR, ale i v zahraničí. Získali jsme institucionální akreditaci ve všech šesti oblastech Doprava, Ekonomické obory, Historické vědy, Chemie, Informatika, Zdravotnické obory, která by nám měla umožnit takzvanou vnitřní akreditaci oborů.

Druhou prioritou je kvalitní vědecká a další tvůrčí činnost akademických pracovníků a studentů. Rádi bychom si udrželi vedoucí postavení v některých vědních oborech, které na univerzitě pěstujeme, například chemické vědy, a výraznějším způsobem rozšířili naši vědeckou činnost v dalších oborech, a to především v návaznosti na institucionální akreditaci. Kritéria jsou zde jasná. Jde především o pěstování kvalitní vědy, což souvisí také s řešením významných grantových projektů vedoucích k mezinárodně uznávaným a objektivně měřitelným vědeckým výsledkům.

S oběma prioritami úzce souvisí priorita třetí a tou je cílené budování dvojjazyčného prostředí na univerzitě a aktivita v oblasti mezinárodních vztahů ve vědě a vzdělávání. Zde nejde pouze o komunikační dovednosti akademických pracovníků a zázemí pro naši mezinárodní komunitu na univerzitě, ale samozřejmě také o kultivaci celého univerzitního prostředí včetně podpůrných služeb v oblasti studia, ubytování a stravování, ale také například volnočasových aktivit.

Již při volbě jste deklaroval a nyní zopakoval, že se zaměříte na zvyšování kvality studia a prohlubování mezifakultní spolupráce v oblasti vzdělávání. Jak toho chcete docílit?
Domnívám se, že ve vzdělávací oblasti lze spolupráci fakult a dalších univerzitních součástí prohloubit například v souvislosti s institucionální akreditací, tedy aktivní spoluprací útvarů napříč univerzitou při zajišťování studijních programů a jejich specializací. V oblasti badatelské činnosti je to trochu obtížnější, ale i tady lze systematicky budovat mezifakultní spolupráci. Zde bych rád akcentoval trochu jiný přístup k prezentaci výsledků. Podobně jako v ostatních vyspělých zemích bude čím dál tím větší důraz kladen nejen na vlastní vědeckou činnost, ale i na komunikaci s veřejností. Úspěch i hodnocení výzkumné činnosti budou více závislé také na relevanci pro společnost i na způsobu její prezentace. Současně však je třeba definovat pravidla hodnocení publikačního výkonu na základě jasně měřitelných dat. Obsah a forma sdělení musí být v rovnováze. K podobnému vývoji došlo například ve Velké Británii v souvislosti se zavedením systému hodnocení výsledků Research Excellence Framework.

Univerzita získala institucionální akreditaci. Co dalšího podle vás univerzitě přinese?
Předpokládám, že přinese těsnější spolupráci fakult, ale hlavně operativnější postup při vytváření a zavádění nových studijních programů, které budu atraktivnější pro studenty.

Mezi vaše priority patří důraz na excelenci vědy a s tím související mezinárodní dimenzi vědecké práce. Co konkrétně by se dalo u nás na univerzitě zlepšit?
Mám určitou výhodu v tom, že jsem se společně se spolupracovníky v posledních osmi letech intenzivně věnoval výzkumu. Vím, jak badatele tíží narůstající administrativa a složitost prostředí. Paradoxně největším problémem nejsou finance, ale spíše nedostatek času právě pro vlastní výzkum. Pokusím se v tomto směru vytvořit přívětivější prostředí, a to zejména pro mladé začínající týmy s perspektivou růstu v mezinárodním měřítku.

Na některých fakultách máme zaveden systém podpory umožňující účast na mezinárodních konferencích pro doktorandy. V některých oborech vysíláme doktorandy na dlouhodobé zahraniční stáže, které jsou integrální součástí studia. Rád bych tyto možnosti rozšířil i na jiné fakulty, tak aby větší množství mladých absolventů doktorského studia získalo zkušenosti na kvalitních zahraničních pracovištích a byli pak následně schopni se ucházet například o juniorské granty vypisované Grantovou agenturou České republiky. Tento typ projektů považuji za dobrý předstupeň pro podání takzvaný „starting grant“ případně „consolidator grant“ Evropské výzkumné rady, které již přímo vedou k etablování nových špičkových výzkumných týmů. Jsem rád, že i takové projekty dva naši úspěšní vědci z Fakulty chemicko-technologické řeší. Jeden získal Jan Macák přímo z ERC, druhý je řešený v rámci podpory získané pro velice úspěšné a prospěšné projekty v rámci ERC CZ – Michal Holčapek, a mohou být inspirací pro další mladé kolegy.

Dlouhodobě se angažujete na celostátní úrovni v otázce hodnocení vědeckých výkonů výzkumných organizací. Na toto téma jste publikoval několik článků. Budete v této oblasti aktivní i nadále?
Hodnocení výsledků výzkumu je podle mého názoru jedním z důležitých úkolů v oblasti organizace vědecké práce. V minulých letech jsem se této problematice věnoval v rámci vládní Rady pro výzkum vývoj a inovace a Komise pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů. Rád bych v těchto aktivitách pokračoval v rámci České konference rektorů. Domnívám se však, že tato činnost je vnitřně důležitá i pro Univerzitu Pardubice, protože i zde je třeba hodnotit výzkum a alokovat finanční prostředky na základě konkrétního hodnoticího postupu.

V čem spočívám vámi navrhovaný systém hodnocení vědy nebo jak by měl systém podle Vás vypadat?
Současný systém vychází z Metodiky hodnocení výzkumných organizací a hodnocení programů účelové podpory schválené usnesením vlády ČR ze dne 8. 2. 2017. Zmíněná metodika zavádí posouzení kvality v pěti modulech společných pro všechny typy výzkumných organizací. Podílel jsem se na vytvoření návrhu České konference rektorů pro hodnocení celkové výkonnosti výzkumu. Tento návrh má dvě komplementární části. Jedna je zaměřena na bilanci publikační aktivity výzkumných organizací v rámci oborových skupin. Zde se hodnotí produktivita se započtením publikačních podílů a kvalita publikační činnosti podle zavedených postupů, které vycházejí z kvality impaktovaných časopisů a jejich rozdělení do decilů podle oborové příslušnosti. Druhá část je zaměřena na hodnocení nepublikačních výsledků prostřednictvím panelového hodnocení.

A co myslíte, jak to nakonec dopadne?
Jsem optimistou a doufám, že se systém navržený Českou konferencí rektorů uplatní v celostátním hodnocení výzkumných organizací.

Často jste pobýval v zahraničí. Vidíte v nějaké zahraniční univerzitě vzor?
Vzorů je mnoho, ale žádný nelze převzít bez korekcí, protože prostředí, v rámci nichž univerzity působí, jsou velmi rozdílná. Některé věci jsou však společné. Například výzkumné univerzity, které se trvale umísťují na čele nejrůznějších žebříčků úspěšnosti, významným způsobem podporují kvalitní výzkum a starají se o cílené získávání a motivaci těch nejlepších talentů. Od toho se odvíjí i mé priority.

Můžete uvést konkrétní příklady?
Výše finanční podpory studentům doktorského studia vyplácená formou stipendia by měla být odvislá od měřitelných výsledků studenta. Každý obor může samozřejmě mít trochu odlišná kritéria měřitelnosti a kvality. Vždy je však třeba je definovat a požadovat jejich plnění. To velmi úzce souvisí s dříve zmíněným hodnocením výzkumu. Standardem by měla být také dlouhodobější vědecká stáž již v průběhu doktorské studia, nebo navazující postdoktorská stáž v případě, že se absolvent bude ucházet o pracovní pozici na univerzitě. Věda nezná hranice a je tedy nezbytné vést studenty a mladé kolegy k soutěžení na mezinárodní scéně. Je velmi důležité publikovat v mezinárodním měřítku, aktivně se účastnit významných vědeckých kongresů a usilovat o mezinárodní spolupráci s renomovanými světovými pracovišti.

Co si tedy osobně myslíte obecně o české vědě ve srovnání se zahraničím?
Osobně si myslím, že si česká věda v zahraničním srovnání stojí poměrně dobře a její úroveň odpovídá vloženým finančním zdrojům. Při komparacích tohoto typu je vždy velmi důležité se nedívat pouze na sumarizace výsledků, citační analýzy, ale též na finanční zdroje a velikost země.

Když mluvíme o o zahraničí: Jak jste se vlastně dostal na svoji první zahraniční stáž? Proč právě Japonsko a Španělsko, kde jste strávil hned několik jednoletých vědeckých pobytů?
Tyto věci jsou vždy závislé na konkrétních okolnostech. Měl jsem štěstí, že jsem krátce po absolvování doktorského studia, tehdy jsme to nazývali interní aspirantura, získal pozvání k ročnímu postdoktorskému pobytu ve španělské Seville. Výsledkem bylo několik společných publikací a řada dalších pozvání v následujících letech. Později jsem absolvoval druhou roční postdoktorskou stáž v japonské Tsukubě. Velmi mne těší, že obě tyto spolupráce pokračují i v současnosti prostřednictvím mých mladších kolegů. Na japonskou spolupráci jsme navázali podepsáním bilaterální dohody, která umožňuje vysílat naše doktorandy na dlouhodobé stáže v National Instititute for Materials Science, které jsou integrální součástí jejich doktorského studia.

Je rozdíl vědecky pracovat v Japonsku nebo Španělsku?
Prostředí je velmi rozdílné, ale styl a metody vědecké práce jsou stejné. Měl jsem velké štěstí na kolegy a za dlouhá léta spolupráce mám k oběma zemím velmi dobrý vztah a do jisté míry se tam cítím jako doma. Mám tam řadu přátel a moc rád se tam vracím, a to nejen v pracovních záležitostech. I zde jsou přirozeně určité rozdíly. Španělsky jsem se naučil poměrně dobře a po třiceti letech je významná část mojí domácí knihovny zaplněna španělskými knihami. S japonštinou na tom tak dobře nejsem, ale mám tuto vzdálenou a přece blízkou zemi moc rád.

Sám se věnujete studiu kinetických jevů v podchlazených sklotvorných systémech a strukturní relaxace nekrystalických materiálů. Jak byste laikovi vysvětlil, oč se jedná?
Materiály, které nemají pravidelnou vnitřní strukturu, jsou velmi důležité v řadě aplikací a setkáme se s nimi v moderní architektuře, optických přístrojích, paměťových médiích, ale také v některých potravinách i lékových formách. Jejich dlouhodobá stabilita souvisí s kinetickými jevy, jakými jsou růst stabilní a uspořádané krystalické fáze nebo naopak skelná transformace fixující nepravidelnou strukturu, která s v průběhu času může měnit v důsledku strukturní relaxace. Tyto procesy mě dlouhodobě zajímají a věnuji se jim společně se svým týmem na katedře fyzikální chemie.

Jak jste se k této specializaci dostal?
Postupným vývojem, který byl samozřejmě částečně ovlivněn mými učiteli na vysoké škole, ale i kolegy na zahraničních pracovištích, kde jsem pobýval.

Máte pokračovatele?
Určitě mám. Jedním z hlavních úkolů profesora je vytvořit vědeckou školu. Ta je bez následovníků obtížně představitelná. Studenti, kolegové, kteří v mojí práci úspěšně pokračují, jsou pro mě osobně velmi důležití a neumím si představit smysluplnou práci bez nich.

Čeho si ve své odborné práci nejvíce považujete a z čeho máte radost?
Velmi mě těší, když výsledky naší práce vedou k dalšímu posunu poznání a zájmu studentů a kolegů doma i v zahraničí. Upřímnou radost mám z toho, když vidím, že studenty práce a přemýšlení o odborných problémech baví. Věda se nedá moc plánovat ani podrobně organizovat. Je to evoluční proces, který vychází z potřeby ověřovat známé poznatky, získávat nové a neustále odpovídat na otázku proč. Jsem přesvědčen, že kvalitní vysoká škola musí nutně propojovat tvůrčí činnost a výuku.

Je naopak něco, co vás tíží?
Tíží mě narůstající administrativa a stále rigidnější pravidla, která se na univerzity valí ze všech stran. Často to vede k tomu, že tvůrčí lidé, kteří by mohli věnovat svůj talent smysluplným věcem, jsou nuceni ztrácet velké množství času v neproduktivních činnostech, jako je psaní čím dál většího množství nejrůznějších zpráv a výkazů.

Myslíte, že se dá nějak byrokracie snížit nebo dokonce odstranit?
Nesmíme nikdy rezignovat. Je třeba se neustále pokoušet snižovat administrativní zátěž akademických pracovníků. Myslím, že to od nás očekávají.

Nebude vám vědecká práce, které jste se věnoval poměrně intenzivně, chybět?
Předpokládám, že do jisté míry se budu i nadále věnovat řešení výzkumných úkolů. Samozřejmě to bude především v koncepční rovině při plánování experimentů a jejich analýze. Věnovat bych se chtěl též publikační aktivitě a spolupráci s doktorandy. Na konkrétní práci v laboratoři asi nebude moc času.