O osvoboditelích z Belgie se skoro neví, lituje jazykovědkyně

 

Vojáci z belgického 17. střeleckého praporu přišli do Plzně v roce 1945 jako součást americké armády. Cesta do Čech i následný život každého z nich by byl slušný námět na dobrodružný film. Jejich zásluhy při osvobozování Plzně se snaží zviditelnit i překladatelka Pavla Kocourková. Za svou práci už získala i belgický Řád Leopolda II.

Původně to byla práce jako každá jiná. Pavla Kocourková se měla v roce 2006 stát jen oficiální tlumočnicí z francouzštiny pro Slavnosti svobody v Plzni. Když se však s belgickými veterány, jimž překládala, setkala osobně, uvědomila si, jak jsou v porovnání s těmi americkými opomíjeni. Zdálo se jí to nespravedlivé. A začala usilovat o to, aby se lidé dozvěděli více také o jejich příbězích. Za tuto snahu převzala letos v dubnu Řád Leopolda II., jedno z nejvyšších belgických státních vyznamenání. Žena, která vede oddělení románských jazyků a latiny na Ústavu jazykové přípravy Západočeské univerzity v Plzni, je tak první českou rytířkou Řádu.

Kdy jste sama příběhy belgických veteránů zaznamenala? Znala jste je ještě předtím, než jste se s nimi setkala osobně?
Vůbec. Dozvěděla jsem se, že vojáci ze 17. střeleckého praporu přišli do Plzně v roce 1945 jako součást americké armády, až když jsem mi organizátoři Slavností svobody nabídli tlumočení. Přitom slavností jsem se účastnila i dříve, pamatuji si davy lidí i výbornou atmosféru, která vždy v Plzni panuje.

Pak jste v roce 2006 dostala nabídku tlumočit právě Belgičanům, kteří měli přijet a zavzpomínat na válku a svou roli v ní. Jak jste se na tlumočení připravovala? Zjišťovala jste si detailně příběhy jednotlivých veteránů?
Detailně ne. Dostala jsem informaci, kdo přijede, ale jejich příběhy jsem neznala. Měla jsem tlumočit pietní akty, případně doplňkově, co bude kdo potřebovat, a k tomu konkrétní osudy tolik nepotřebujete.

Jenže pak mě osobnosti veteránů úplně pohltily, a tak jsem se dozvídala i jejich příběhy a přišly mi velmi silné. Vzájemně jsme si padli do oka a já s nimi nakonec prožila čtyři dny od rána do večera. Pro mě to bylo jedno z mých osudových setkání.

Kteří veteráni v roce 2006 přijeli?
První rok jsem nejvíc času strávila s velitelem a nejstarším z veteránů Albertem Gélisem a Louisem Gihoulem, který byl v roce 1945 osobním řidičem pana Gélise. Zážitky a zkušenosti z tažení těchto dvou pánů se poměrně liší od zážitků jejich kolegů, protože belgické prapory nepostupovaly jako celek, ale jejich jednotky se podle potřeby připojovaly k různým útvarům americké armády. Ze 17. belgického praporu se na území tehdejšího Československa dostala pouze první a pátá rota, které velel právě Albert Gélise. Vzhledem k tomu, že Louis Gihoul byl jeho osobním řidičem, prožili ty nejvýznamnější okamžiky tažení společně. Oba nezávisle na sobě uvedli, že jedním z nejsilnějších zážitků byl příjezd do koncentračního tábora v Holýšově. Okamžik, kdy se velitel Gélise u vstupu do tábora francouzsky představil a francouzské vězeňkyně, které už nevěřily, že se ještě někdy vrátí domů, slyšely svůj rodný jazyk a začaly k němu přibíhat, je pro ně nezapomenutelný. Výraz v očích zubožených vězeňkyň mi oba popisovali s lesknoucíma se očima.

Jaký byl vztah Alberta Gélise a jeho osobního řidiče Louise Gihoula po desítkách let, když přijížděli do Plzně?
Líbilo se mi souznění mezi nimi. Albert Gélise byl nejstarší z belgických veteránů, Louis Gihoul byl stále v jeho bezprostřední blízkosti, nepouštěl ho z dohledu pro případ, že by cokoliv potřeboval. Pamatuji si, jak mě potěšilo, když jsem si uvědomila, že mi Louis později začal důvěřovat natolik, že o Alberta nechával pečovat mě. Už jen to, že se od něho vzdálil a nechal mě s ním o samotě, pro mě byla známka velké důvěry a přátelství. Jsou to úžasné osobnosti, je s nimi veliká legrace, zároveň jsou to velcí gentlemani.

V čem například?
Například Albert Gélise žil sám v domově důchodců, kde byl miláčkem ošetřovatelek. Když jsem ho v domově navštívila, sama jsem poznala, jak ho zbožňují, rozmazlují, vzpomínám si, jak mi jedna z nich řekla: „Albert Gélise, to je fenomén, díky němu se těším do služby.“ Byl to člověk s obrovským charismatem, pevnými morálními zásadami a velkým smyslem pro humor. Ve svých pětadevadesáti letech dokázal každého strhnout svojí osobností, nezaměnitelným smíchem, jiskřícím pohledem a chutí do života. Přestože jsme spolu nestrávili mnoho času, byli jsme si hodně blízcí, protože ty momenty, které jsme spolu prožili, byly intenzivní. Dodnes vidím jeho prsty postižené revmatem, jak vytvářejí na stole neviditelné obrazce, zatímco on vypráví některý ze svých příběhů. Vidím ho, jak se tváří, když se rozčiluje nad nespravedlností nebo jak vedle mě sedí v autobusu na polštářku, který jsem mu přinesla, aby ulevil zádům, a zatímco já padám únavou, on se mě s velkým zaujetím ptá, co to tady vyrostlo za novou budovu, že loni tady nestála. Louis Gihoul mi jednou napsal: „Děkuji Ti za všechno, co pro nás děláš. Albert by na Tebe byl hrdý.“ A pro mě tahle slova zůstanou navždy slovy nejvyššího uznání.

Jaký je příběh Louise Gihoula?
Po válce odešel se svojí dívkou na sedmnáct let do Belgického Konga, kde působil jako státní úředník. Narodilo se jim šest dětí, po černošském povstání musel Kongo opustit, odjel do Kanady, kde začínal od nuly a kde nakonec zůstal čtyřicet let. Ztratil jednoho syna, leteckého pilota, který během bouřky uhořel ve svém letadle. Louis ho našel. Rodina Gihoulů je moje adoptivní rodina. Všechny „Gihoulovce“ napříč různorodostí povah spojuje velký smysl pro humor. Louisovi bude letos 94 let, loni přijel sám svým autem z Belgie na Slavnosti. Jeho život, to je námět na film.

Krom těchto dvou veteránů jste trávila první ročník pár dní ještě s Arthurem Ottem, v hlavní den oslav se k nim připojili ještě Émile Godard a Georges Rensonnet. Vyzdvihla byste nějaký jejich příběh?
Nejde vyzdvihnout jeden, silné jsou všechny. Třeba Arthur Otto se po konci války stal členem parakomanda, působil na různých misích po světě, mimo jiné na velké misi v Belgickém Kongu (dnes Demokratická republika Kongo). Byl zajat během povstání ve Rwandě. Je to neobyčejně inteligentní a laskavý člověk, letos je mu 94 let. Velmi silný příběh má i José Schindfessel, odbojář, který v roce 1945 přišel až do Plzně. Ztratil rodinu, po válce se stal renomovaným psychologem. Všechno jsou to silné osobnosti. I Michel Gilain, úspěšný manažer, a Hubert Rauw, kteří vstoupili do belgického odboje už v šestnácti letech.

I když se Slavnosti svobody konají od roku 1990, loni vůbec poprvé přijel Valère Gustin. Čím jste ho nalákali?
My jsme ho pravidelně kontaktovali, on se ale rozhodl přijet až loni. Změnila se jeho životní situace, zemřela mu manželka a on tak trochu podlehl nátlaku Louise Gihoula a svého syna. Letos tu byl se svým synem znovu. Líbí se mu tu a už loni mi říkal, že lituje, že nepřijel dřív. Dokonce mi sliboval, že se do příštího roku naučí více o historii a geografii naší země. Valère je surrealistický malíř, snad se mi podaří zorganizovat výstavu jeho děl.

Vídáte se s veterány jen na Slavnostech svobody?
Ne, jezdím za nimi i mimo ně. Vlastně jednou takovou cestou i naše velké přátelství začalo. Belgičtí veteráni iniciovali partnerství mezi farností svatého Bartoloměje v Lutychu a farností svatého Bartoloměje v Plzni. Smlouva se podepisovala v listopadu 2006 v Plzni, belgičtí veteráni se tohoto aktu účastnili. Bohužel jsme se tenkrát nepotkali a mě to strašně mrzelo. K Vánocům jsem potom od nich dostala krásná přání. Dodnes si pamatuji pocity, které mě zaplavily, když jsem četla přání od velitele Gélise. Psal, že je moc rád, že mě poznal, a že doufá, že bude moct přijet ještě příští rok a opět se setkáme. Rozhodla jsem se, že se do Belgie vydám soukromě ještě v zimě během zkouškového období a z momentálního nápadu byl nezapomenutelný týden.

Jaký máte nyní vztah?
Jsme jako blízká rodina. Postupně se začala naše skupina rozrůstat, s veterány jezdí i jejich rodiny, dnes je nás kolem třiceti. Jsem za to moc ráda, předává se tím pomyslná štafeta dalším generacím. Je důležité, aby se povědomí o událostech roku 1945 a roli Belgičanů při osvobozování udrželo.

S několika veterány jste se už musela rozloučit…
Ano, bohužel. Vzpomínám si, jak Albert Gélise v roce 2010 do poslední chvíle doufal, že bude moci přijet, ale zdravotní stav mu to nakonec nedovolil. Poslala jsem mu po Louisi Gihoulovi alespoň dopis a dárek spolu s čerstvě vydaným Sborníkem vzpomínek belgických veteránů, kde je i jeho příběh. Asi měsíc poté mi volal vzdálený příbuzný Gélise, že Albert zemřel. Pan Gélise chtěl, abych tu zprávu dostala mezi prvními.

Dojemné pro mě také bylo, když jsem se dozvěděla, jak Albert odešel. Volala jsem okamžitě Louisovi Gihoulovi a on mi vyprávěl, že on spolu s Arthurem Ottem zůstali v nemocnici s Albertem a v poslední chvíli jej drželi za ruku. I když už Albert neměl svoji rodinu, odešel ve společnosti přátel. Myslím si, že to dokazuje výjimečnost jejich přátelství i charakterů. Další smutnou zprávou byl odchod Georga Rensonneta, který zemřel v roce 2011, letos v létě po krátké nemoci zemřel José Schindfessel, člen 17. belgického střeleckého praporu, laskavý člověk s neobyčejným smyslem pro humor, který dokázal pochopit snad všechno na světě. Každý rok podnikl několik dalekých cest, ještě letos například do Jižní Koreje.

Kterých vlastností si u veteránů ceníte?
Slušnosti, lidskosti, odhodlání a toho, že když se dá slovo, tak to platí.

Čím setkání s veterány ovlivnilo přímo vás?
Zdaleka nejen tím, že posilují moji víru v lidskost. Vidím, že stárnout se dá s elegancí a humorem, neuvěřitelně se s nimi nasmějete. Obdivuji jejich elán a chuť do života, samozřejmě mají štěstí, že v jejich věku, kdy je letos nejmladším devadesát let, jim zdravotní stav umožňuje být tak aktivní, ale myslím si, že je to i otázka přístupu k životu. Pořád se snaží žít naplno, užívat si, ne jen přežívat. Například Louis Gihoul, kterému je 94 let, si letos splnil velký sen a podnikl cestu do Číny, aby poznal zemi, ve které jeho prarodiče strávili několik let. Loni strávil asi měsíc v Kanadě. Michela Gilaina loni po těžké nemoci opustila dlouholetá přítelkyně, on se o ni po celou dobu obětavě staral, což bylo velmi vyčerpávající, když zemřela, byl nešťastný. O několik měsíců později potkal ženu, která se stala jeho spřízněnou duší. Nedlouho poté se za ní odstěhoval na druhý konec Francie.

Za to, že jste přispěla ke zviditelnění belgických veteránů v Česku, jste dostala Řád Leopolda II. Vnímáte to jako svůj největší úspěch?
To, že jsem dostala vyznamenání, nevnímám jako svůj osobní úspěch, není to výhra v soutěži, kde se snažíte podat co nejlepší výkon, abyste dosáhla na pohár. Vnímám to jako ocenění všech dílčích úspěchů, času, práce, energie a emocí, které dávám, abych pomohla udržet povědomí o části naší historie a jejích aktérech, kteří si to zaslouží, a zároveň jako oficiální potvrzení, že ta práce má hlubší význam, že otázka belgických veteránů a belgicko-českých vztahů není důležitá jen pro mě a můj osobní pocit. Obojího si nesmírně vážím. Jsem hrdou nositelkou Řádu Leopolda II. a jsem velmi ráda, že moje jmenování dále napomáhá celé věci. Jak jsem slíbila veteránům i sobě, moje mise nekončí, ocenění vnímám jako nový začátek, mám ještě spoustu plánů a hodně práce před sebou.

Jaké byly ty dílčí úspěchy?
Zpočátku malé, ale pro nás i tak významné. Měla jsem třeba radost, když jsme začali být zváni na besedy veteránů s veřejností a se studenty. Dřív jsem besedy se studenty organizovala já – mimo oficiální program – na školách, kde jsem působila. Za první velký úspěch jsem považovala otevření malé expozice věnované 17. střeleckému praporu v Muzeu generála Pattona. Moc jsem si přála, aby tam byli Belgičané zastoupeni. Velmi mě těší, že se podařilo navázat užší spolupráci s belgickou ambasádou. Například v roce 2015 jsme ve spolupráci s belgickou ambasádou natočili krátkometrážní dokument. V témže roce vznikly i studiové rozhovory s belgickými veterány. Jsem ráda, že se o belgických veteránech začalo už před lety mluvit v médiích. To všechno vedlo k tomu, že o nich dnes lidé vědí. A kdo už veterány zná, není překvapený, že někteří z nich mluví francouzsky. Když jsem letos v České televizi slyšela moderátora mluvit o 17. střeleckém praporu, byla jsem dojatá. Několikrát jsem slyšela názor, že to, jak se snažím belgické veterány propagovat v České republice, má vliv i na jejich postavení v jejich zemi, na to jsem hrdá.

Autorka je redaktorkou MF DNES.