Kvůli koronaviru teď zažíváme stres podobný válce. Jak mu čelit?

Na Masarykově univerzitě se svým patnáctičlenným týmem zkoumá stres. Ten, v jakém teď kvůli šíření koronaviru žijeme, je podle Julie Dobrovolné v něčem podobný stresu při válečném stavu. Podle lékařky a docentky centra RECETOX na Přírodovědecké fakultě MU nám nyní pomůže rutina a zodpovědnost. A překvapivě také popření některých negativních – ač realistických – myšlenek.

Dobrovolná apeluje na vzájemnou podporu mezi lidmi. „Ani náhodou bych se nevysmívala lidem, kteří se předzásobili. Může je to velmi zklidnit, mají jistotu, že je z čeho vařit, je to účinná strategie, jak snížit stres,“ říká lékařka, která působí i na Ústavu patologické fyziologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. 

Jak se srovnat s tím, že dost možná začnou umírat lidé z našeho (i blízkého) okolí? „Zní to zvláštně, ne každý psycholog to asi posvětí, ale krátkodobě velmi dobře funguje, za velmi komplikovaných podmínek, popření. Pokud jsou vážné okolnosti, a okolnosti celoplanetární pandemie jsou vážné, je dobré se neptat, zda lidstvo zítra vymře, ale popřít tohle nebezpečí a říct si: my přežijeme.“

Kvůli světové pandemii onemocnění COVID-19 zažívají teď lidé stres. Může i ten sám o sobě člověka zdravotně ohrozit? Je to spirála?
Ano, aktivace takzvané stresové osy může mít dalekosáhlé důsledky pro zdraví lidí, zejména pokud vyvolávající podnět přetrvává. Lze očekávat změny nálady, zhoršení chronických onemocnění, změny stravovacích zvyklostí a podobně. Dobrá zpráva je, že závažnost této celé reakce většinou (ne vždy) závisí na tom, jak moc závažně vyvolávající situaci vnímáme. Pokud posuneme vnímání „nebezpečnosti“, můžeme měnit i stupeň aktivace celého systému. 

Dá se to, co teď zažíváme, tedy přirovnat k válečnému stavu?
Ano i ne. Jedná se o ohrožení na populační úrovni. Ale není zatím nějak zjevně spojeno s násilím mezi lidmi – v tomto se to samozřejmě přirovnat nedá. 

Jak teď stresu účinně čelit, abychom minimalizovali právě třeba zdravotní komplikace, nebo třeba „jen“ odolali projevům ponorkové nemoci doma?
Základem je rutina. Tohle ví armáda a jiné ozbrojené složky, znají to astronauti, je to vyzkoušené a funguje to. Když jsou lidé ve stresu, potřebují se držet konkrétní rutiny. Hlavně pokud jste doma s rodinou a s dětmi, radím: naplánujte si, co budete přesně dělat. Stanovte si rozvrh hodin, udělejte harmonogram. Vstává se přesně v tolik a v tolik hodin. Následuje snídaně, hygiena, řízená aktivita. Společně připravíme oběd. Ten sníme, pak následuje odpočinek, odpolední aktivita. Večerní hygiena, večerka. I já jsem doma se dvěma dětmi, dceři je dvanáct, synovi čtyři roky, pracuji na dálku. Včera jsme si řekli znovu, co je to koronavirus, a společně si zvolili aktivity, které budeme dělat. Můj muž je neurochirurg, takže se připravujeme na to, že ho časem možná systém převelí jinam a třeba ho chvíli neuvidíme.

Jak moc dopředu si mám dělat plány? Nejsou dlouhodobé plány spíš kontraproduktivní, když se věci mění každou hodinu?
Určitě. Je dobré mít plán, ale zároveň počítat s tím, že se může měnit. Rigidně se držet rutiny, kterou si nastavím, může být v určité situaci kontraproduktivní. Z hlediska snížení úzkosti je dobré si udělat plán na kratší dobu dopředu, zhruba na týden na dva. Klidně plány na papír, rozvrh hodin. Na šest hodin na každý den, jídelníček, večerku, budíček. A soustředit se na to, co jsme si naplánovali. Když půjdete společně obalovat řízky, budete se s rodinou soustředit na obalování řízků a nebudou vám ujíždět myšlenky k epidemii. Pomáhají i jakékoli rukodělné aktivity, ty snižují úzkost. Šití, plastelína, origami, pletení, kreslení. Nesmírně důležitá je fyzická aktivita. Tělocvik. Součástí denní rutiny musí být i to, že si zacvičíme. Skautské tábory vědí, proč zařazují rozcvičku, stejně tak armáda. Ze začátku vám to bude připadat asi trochu směšné a hodně nezvyklé, ale za dva týdny jako když najdete. Pořiďte si boxovací pytel, to doporučuje kolega kinantropolog, postavte opičí dráhu, skákejte přes švihadlo. A co je strašně podstatné, je spánek. V tom jsem já osobně velmi přísná. Jasně, že děti mohou koukat do noci do počítače, protože nemusí vstávat do školy, ale to rutinu naruší a rozhodí to emoce. Stanovme si večerku a tu dodržujme. Apelovala bych i na nějakou pozitivní vzájemně vyjadřovanou podporu.

Co to znamená?
Neodsuzovat. Krize obvykle odhalí řadu předsudků, které v lidech dřímají, plus se skrytě hledá viník, na kterého mohu nasměrovat své negativní emoce. Nevysmívala bych se například lidem, kteří se předzásobili. Může je to velmi zklidnit, mají jistotu, že mají z čeho vařit, proti stresu je to účinná strategie. Navíc tím, že už máte nakoupeno, rozetnete řetězec nákazy – až dojde ke kulminaci epidemie, bude lepší nepropojovat skupiny lidí, nepotkávat se s nikým, zůstat doma.

Takže je lepší se zavřít, pokud můžu?
Ano, dodržet všechny nařízené karantény a doporučení hygieniků. Teď není doba na občanskou neposlušnost, kverulantství a nadávání. Na to bude čas za půl roku, až se to přežene a budeme analyzovat, kdo co udělal dobře a co špatně. Teď je nutné poslouchat autority. Pokud krajská hygienická stanice rozhodne, že mám zůstat v karanténě, je třeba zůstat v karanténě. Ne kvůli sobě, ale proto, že chráním ostatní. Nejenom babičky, ale i zdravotníky, kteří budou čelit obrovskému náporu. Scházení se v tuhle chvíli není dobré. Dokonce bych nepodporovala ani svépomocné skupiny na hlídání dětí, příměstské tábory. Zaplujte domů a tam buďte, pokud nemáte práci, která pomáhá v rámci veřejného zdraví.

Jak to vysvětlit třeba dospívajícím, kteří mají prázdniny a chovají se podle toho?
Tohle nejsou prázdniny! I mileniálové musí poslouchat, i když je těžké je udržet doma. Malé dítě uhlídáte, aby nikam nešlo, ale s náctiletými je to horší. Ale i oni se musí chovat disciplinovaně. Chápu, že nemají školu a mají potřebu se potkat a třeba se i podpořit v nelehké situaci. Ale je třeba, aby pochopili, že od toho máme Skype, že je třeba nepropojovat jednotlivé rodiny a skupiny lidí kontaktem, který není nezbytně nutný.

Jak těžké je mít homeoffice z hlediska stresu?
Pokud pracujete z domu, nestírejte hranici mezi domácím a pracovním. Když skypujete do práce, ať je to hezké, žádné tepláky a mastné vlasy – vezměte si čisté tričko, učešte se, dejte si vázičku s kytkou do obrazu. Zní to legračně, ale je to funkční strategie. Hlavně proto, že jde o dlouhodobou věc, homeoffice nebudete mít den, ale měsíc. Příklad: ráno vstanu, obleču si pruhované tričko, což znamená, že mám pracovní oděv, a jdu k počítači. Když dodělám práci, tričko si převleču, což znamená, že už nejsem v práci.

To je rada, která může platit i mimo epidemii.
No, ono je to, co se děje, jednou velkou příležitostí k osobnímu růstu. Zpřehází se nám všem hodnoty.

Že to odskáčeme ekonomicky, je jasné. Ale jak budeme reagovat politicky?
V příštích volbách budeme chtít lídra, který nás ochrání, což je kvalita, kterou u politického vůdce hledal dřív málokdo. Boris Johnson je nařčený z toho, že nerozumí oblasti veřejného zdraví, kdyby byla na jeho místě Theresa Mayová, rozhodovala by asi lépe. Stejně tak Amerika – předpokládá se, že Barack Obama by byl kompetentnější z hlediska rozhodování o veřejném zdraví, než je Donald Trump. U nás bych ale řekla, že je dobré, že děláme razantní opatření včas. Začali jsme brzy, to je skvělé. Nechci být příliš politická, ale to, co vláda dělá, je v pořádku a pochopitelné. Dokonce bych řekla, že jsme měli poslechnout Jana Hamáčka, který navrhoval uzavřít školy už 2. března, když se objevily první tři případy koronaviru. Nedělám si iluze, že to má ze své hlavy, někdo mu to dobře poradil. Ale i to je podstatná vlastnost politika – nechat si dobře poradit, nezazdít tu dobrou radu, přijmout ji od experta a prosadit ji. Propříště je to velké poučení. Když teď nahlas řekneme, že je dobré poslechnout autority na veřejné zdraví, je šance, že je poslechnou politici i příště – a zabrání tak něčemu dalšímu. 

Na druhou stranu – co říct lidem, kterým se třeba teď položilo podnikání?
To je jistě frustrující – a naše společnost má dlouhodobě problém s komunikováním frustrace. Obcházíme ji ve výchově dětí, ve výchově adolescentů, potlačujeme ji. Ti, kteří se umějí s frustrací vyrovnat, na tom budou nyní výrazně lépe. Už se mi to potvrzuje. Chápu, že je těžké, když jste OSVČ a provozujete kino nebo restauraci, přijít o práci, protože je všechno zavřené. Ale je třeba to přijmout, protože je to v zájmu veřejného zdraví. Nejde jen o to, že tím, že se u vás v hospodě nebudou potkávat lidi, zachráníte pravděpodobně život pár stovkám babiček a dědečků. Přispějete k nepřetěžování zdravotního systému. Co se stane s lidmi, kteří dostanou infarkt, a zdravotníci budou paralyzovaní šířením koronaviru? Ti, kteří dělají v pohostinství nebo kolem kultury, by měli slyšet, že jim, až epidemie opadne, všichni pomůžeme. Že přijde jejich čas. Všichni je budeme potřebovat. Budeme potřebovat divadelní hry o koronaviru, budeme potřebovat všechny možné formy arteterapie, křesla psychologů, budeme potřebovat umělce. Ale teď je čas na pragmatická a restriktivní opatření, která přicházejí. A to je v pořádku.

Koho potřebujeme teď?
Lékaře, novináře a IT specialisty. Všechno, co má fungovat na dálku, musí obstarávat ajťáci. Novináři musí být schopní komunikovat zásadní rozhodnutí tak, aby je veřejnost pochopila správně a zařídila se podle nich. Lékaři jsou jasní.

Jak pomoci zdravotníkům, když říkáte, že je lepší se nesetkávat tváří v tvář?
Zdravotníci jsou nejohroženější skupinou, mají nejvyšší riziko nákazy a jejich stres je obrovský. Je nutné vyjádřit podporu sestrám a lékařům. Uznávejte jejich práci, napište klidně na sociální sítě, že si vážíte toho, co dělají. Pokud vaše babička neposlouchá svého lékaře, podpořte lékaře, nikoli babičku. Tohle je extrémně důležité a můžeme to ve svém okolí dělat všichni. Vysvětlovat, nabádat k dodržování přicházejících opatření. Teď není čas nadávat na lékaře, ale v očích veřejnosti je třeba jim vyslovit obrovskou podporu. Dějí se i špatná rozhodnutí, jistě. Až to budeme zpětně vyhodnocovat, pojmenujeme je, ale teď je důležitá podpora a sounáležitost. Ale varovala bych před sebedojímáním se – nyní není čas se dojímat nad tím, jak jsme soudržní. Je čas pro pragmatická a rychlá opatření a jejich disciplinované dodržování.

Jak se srovnat s tím, že možná začnou v téhle epidemii umírat lidé z našeho bezprostředního okolí?
Zaprvé – nevíme přesně, jak v našem regionu vše bude probíhat – uvidíme v následujících dnech. Zní to zvláštně, ne každý psycholog to asi posvětí, ale krátkodobě velmi dobře funguje za velmi komplikovaných podmínek popření. Pokud jsou vážné okolnosti, a okolnosti celoplanetární pandemie jsou vážné, je dobré se neptat, zda lidstvo zítra vymře, ale popřít tohle nebezpečí a říct si: my přežijeme. Funkční adaptabilní strategie není nyní rozebírat pravděpodobnost nákazy a přežití, strategie je přijmout doma zvláštní režim: cvičení, harmonogram, pruhované tričko. Kdybyste se ptali předem, jak dopadne vylodění v Normandii a jakou máte pravděpodobnost přežití, dezertují všichni a válka dopadne jinak. Když se budete soustředit na každodenní rutinu, tu válku vyhrajete.

Jak o všem mluvit s dětmi?
Otevřeně. Neříkat jim, že mají prostě prázdniny, ale že je tu zlý bacil, který je třeba porazit. I kdybyste před nimi neříkali nic, přečtou vaši úzkost. Bylo by dobré přestat nadávat na vládu, hygieniky, Evropskou unii nebo Itálii, ale bojovat proti viru. Ať je naše vláda jakákoli, koronavirus nezpůsobila. Fokus naší frustrace má být abstraktní a celá situace by měla společnost spíše spojovat – válku nevedeme proti sobě navzájem, ale proti zlé nákaze.

Autorka je redaktorkou časopisu Vlasta.