Mezi čerstvými laureáty ceny Praemium Academiae, s níž se pojí velkorysý grant 30 milionů korun na další výzkum, je i Vojtěch Novotný, který vede českou výzkumnou základnu na Papui Nové Guineji. Založil ji před 25 lety a od té doby žije střídavě půl roku v Česku a půl roku na Papui. Novotný patří mezi špičky české tropické biologie, jeho výzkum například pomohl objasnit počet hmyzích druhů v tropech. Nyní zkoumá, co s pralesem dělá odlesňování a jak v něm hospodařit, aby dokázal regenerovat.
„Pokud les narušíte jednou, vrátí se zpátky a funguje. Ale pokud se narušení opakuje příliš často, nakonec místo lesa dostanete obří tropické trávníky, kde nežije nic,“ říká Novotný.
Loni v listopadu jste obdržel cenu Praemium Academiae, tedy Akademickou prémii. Jak jste si ji vlastně převzal?
Převzal jsem si ji na dálku, byl jsem totiž zde, na naší stanici na Papui Nové Guineji. Fyzicky za mě cenu převzal ředitel našeho ústavu, profesor Libor Grubhoffer. Má to svou tradici, protože když jsem byl jmenován na Jihočeské univerzitě profesorem, byl jsem rovněž na Nové Guineji a profesor Grubhoffer za mě převzal profesorské jmenování, které následně ztratil. Jen doufám, že tentokrát to dopadne lépe. (smích)
Co pro vás to ocenění znamená?
Jsem samozřejmě velmi potěšen, ale také to vnímám jako ocenění našeho oboru. Jsem tropický ekolog a v porevolučních dobách celková atmosféra ve vědě byla taková, že co přesahuje hranice republiky, je příliš ambiciózní. Často jsme dostávali komentář na naše výzkumy, že jsou odborně na úrovni, ale proč bychom se měli zabývat nějakými obskurními záležitostmi v tropech, daleko od hranic naší republiky. Za těch třicet let tedy skutečně nastal výrazný posun a v Čechách už se nebojíme zabývat se vědeckými otázkami, které jsou zajímavé, i když nejsou přímo spojeny s naší zemí.
Ta cena obnáší i částku 30 milionů korun na šest let. Jak s nimi naložíte?
Je to výzkumný grant a v mém případě jej rozdělím na dvě části. Jedna půjde na zaplacení doktorských studentů a mladých vědců na pozicích postdoktorandů pro můj ekologický výzkum. To je zásadní, doktorandi a mladí vědci jsou v současné vědě pracovní síly a pro jakoukoliv ambiciózní vědu jsou naprosto nezbytní. Grant mi umožní vybrat si dobré mladé vědce, kteří přinesou nápady a nové metody. Druhou část investuji do vlastní vědy. Věda na Papui Nové Guineji je drahá, naše projekty jsou velké a ambiciózní. Takže peníze půjdou na zaplacení výzkumu v terénu.
Ti doktorandi jezdí za vámi, nebo s vámi spolupracují na dálku?
Jeden z velkých pokroků biologické vědy je, že zatímco ještě před dvaceti lety byla výprava do tropické země velké dobrodružství, dnes na tom, v jakém místě planety se odehrává, zas tak nezáleží. Prostě je to neustálý proud lidí mezi kontinenty, naši novoguinejští spolupracovníci jezdí do Česka a naopak studenti z Česka na Papuu. Už se moc neřeší, kdo je zrovna kde fyzicky, výzkumné týmy obepínají zeměkouli. Teď je vše zkomplikováno covidem, nemohu se dočkat, až se nezávislost na zeměpisné poloze obnoví.
Českou základnu na Papui budujete přes dvacet let. Jak to tam nyní vypadá?
Začínali jsme 90. letech velmi skromně, pronájmem rodinného domu bývalého správce německé koloniální kokosové plantáže, která se rozprostírá okolo nás. Měli jsme jednu místnost na ubytování pro všech pět pracovníků stanice, jednu laboratoř a jeden automobil. Nyní jsme na stejném místě, ale naše tropická stanice má tři budovy a padesát zaměstnanců a studentů. Je to oáza klimatizovaných laboratoří s internetem a počítačovou sítí a je plně vybavená pro základní terénní práce včetně mikroskopie a makrofotografie. Důležité je napojení na laboratoře v zahraničí, kam posíláme vzorky na molekulární nebo chemickou analýzu. Jsme ve velmi malebném prostředí na pobřeží Bismarckova moře, součástí stanice je i kus písečné pláže a nerudný zoborožec Kokomo, podle něhož jsme nazvali sérii odborných seminářů probíhající paralelně jak na stanici, tak i v Českých Budějovicích. Začínali jsme s jedním grantem zaměřeným na ekologii hmyzu, nyní se náš zájem rozšířil na celou ekologii tropických lesů, studujeme i rostliny, ptáky, obojživelníky a jejich ekologické vztahy. A věnujeme se i praktické ochraně přírody. Společně s domorodými majiteli pralesa máme na starosti dvě chráněné oblasti. A také jsme se začali věnovat výchově místních novoguinejských studentů. Spolupracujeme se všemi místními univerzitami, organizujeme vzdělání pro bakaláře a školíme postgraduální magisterské studenty, které vedeme k výzkumu, což je velmi důležité. Za posledních deset let měla zhruba polovina všech magistrů a doktorandů studujících biologii na Papui Nové Guineji českého školitele.
Řekl jste, že spolupracujete s místními univerzitami. Jak vlastně vypadá vysoké školství na Papui, na jaké je úrovni?
Papua Nová Guinea má podobný počet obyvatel jako Česká republika, ovšem rychle rostoucí populaci. Nejpočetnější věkové skupiny jsou žáci základních škol, jsou tu i velmi silné ročníky, které by měly chodit na střední a potom na vysoké školy. Nicméně už i středoškolské vzdělání je elitní, jen pro asi patnáct procent populace. Z toho méně než třetina pokračuje na vysokou školu. Takto výběrové vzdělání znamená, že průměrná úroveň studentů je vyšší než v Česku, zároveň jsou ale poznamenaní nízkou úrovní středních škol, takže se toho musí hodně naučit znovu. Navíc vzdělání je tu výběrové i finančně. Ekonomické podmínky jsou mnohem tvrdší než v Česku, řada nadaných studentů se nedostane na školu, protože na to jejich rodina prostě nemá peníze. Školné na univerzitách je zhruba 55 tisíc korun ročně plus životní náklady a ubytování. A tak se na mnoho studentů složí celé široké příbuzenstvo, nebo i celá vesnice. Od takového studenta se ovšem očekává, že začne být po promoci užitečný a výdělečný, ne že se stane doktorandem v Budějovicích studujícím další čtyři roky ezoterické otázky ekologie tropického lesa.
Co považujete za svůj nejzásadnější výsledek za celou dobu vašeho působení na Papui?
Hlavní výsledky se týkají vztahu býložravého hmyzu a vegetace tropického lesa. Testovali jsme zažitou představu, že v tropickém lese je veškerý hmyz velmi specializovaný, že každý druh hmyzu má svou jedinečnou rostlinu, na které se živí, a nemůže jinak. A tu jsme vyvrátili. Zjistili jsme, že hmyz se chová mnohem podobněji situaci v Evropě a často si vybírá několik různých živných rostlin. Tato specializace má vliv i na odhady celkového druhového bohatství tropického hmyzu. Naše práce tyto dohady snížila z původně uváděné, zjevně přehnané hodnoty třiceti milionů druhů na šest milionů. To považuji za velmi zajímavý výsledek, který se následně potvrdil dalšími výzkumy. Nyní se ale může náš odhad znovu zvýšit možná na dvojnásobek, tedy na 12 milionů druhů. A to proto, že molekulární metody objevují obrovské počty zanedbaných druhů, zejména miniaturních parazitických vosiček, majících velikost kolem jednoho či dvou milimetrů, a také much. Málokdo studuje mouchy. Jsou naprosto zanedbané a entomologové je ze svých vzorků z lapačů hmyzu často vyhazují. Teprve nyní se studiem DNA ukazuje, jak druhově rozmanité mouchy jsou.
Pokud se nepletu, tohle je výzkum starý několik let. Na čem pracujete nyní?
Teď máme rozpracovaný experimentální výzkum, kde se díváme na to, jakým způsobem les regeneruje poté, co je vykácen. V tropech se to často stává při stěhovavém zemědělství, kdy si domorodci vykácí mýtinu v pralese, vyklučenou vegetaci spálí a tím pohnojí půdu. Pak tam pěstují plodiny. Po dvou až třech letech, když se půda vyčerpá, mýtinu opustí a les se zpátky vrátí. Takový návrat vegetace zkoumáme za různých podmínek. Jednu část mýtiny jsme rok stříkali insekticidem, takže si vegetace užívala prostředí bez hmyzu, jinde jsme sítěmi zabránili přístupu hmyzích nepřátel, tedy ptáků a netopýrů, no a část jsme pro srovnání ponechali přírodnímu vývoji. Tyto experimenty ukázaly, že hmyz ovlivňuje i druhové složení pionýrské vegetace regenerujícího lesa. To se původně nepředpokládalo, rostliny si měly konkurovat o světlo a živiny hlavně mezi sebou. Tímto směrem chci pokračovat i s podporou Akademické prémie. Máme na Nové Guineji možnost dělat složité experimenty, kdy desítky domorodců jemně manipulují tropický les celý rok na velkých plochách. To lze málokde jinde v tropech, protože často je prales buď přísnou rezervací, nebo zase chybějí ti ekologicky experimentující domorodci. Na Nové Guineji jim zaplatíme, aby místo sázení sladkých brambor experimentovali s potravními sítěmi pralesa, a oni s nadšením vyhoví, protože je to zajímavější a koneckonců i lépe placené.
Máte výhodu třeba i v tom, že oproti dejme tomu tropické Austrálii je tu levnější pracovní síla?
Bezpochyby. Zrovna teď chystáme velký experiment v horském lese, na jehož přípravě pracuje čtyřicet domorodých pracovníků po jeden celý měsíc. To je pracovní síla, kterou si v tropických oblastech ne každý může zorganizovat a dovolit.
Jak můžou vaše poznatky přispět k ochraně životního prostředí v praxi?
Čím dál větší část světových tropických krajin se stává právě tím regenerujícím lesem. Velká část tropické těžby dřeva je selektivní, kdy se vykácí určité hodnotné stromy a zbytek lesa se nechá vlastnímu osudu. Snažíme se porozumět přírodním zákonitostem, podle kterých se les obnovuje. Máme třeba experiment, který zjišťuje, co se stane, když se les naruší opakovaně. Jedno narušení, třeba zrovna selektivní těžbou dřeva, příliš nevadí, lesy jsou velmi odolné a vrátí se zpátky do původního stavu. Ale pokud se narušení opakuje příliš často, nakonec místo lesa vzniknou obří tropické trávníky, tři metry vysoké, v nichž nic nežije a nemají ani žádný ekonomický význam, jen jednou za pár let shoří. Takže zkoumáme, jak to udělat, abychom spolu s Novoguinejci neskončili v neobyvatelné krajině.
V roce 2015 jste získal prestižní ERC grant. Kam vás posunul?
Ten grant pro nás byl významný tím, že to, co děláme na Papui Nové Guineji, jsme mohli zopakovat na všech kontinentech. Současná biologie se posunuje od lokálních studií ke globálním. Když se něco dělá na Nové Guineji nebo v Česku, nemůžete si být jisti, že výsledky budou platit pro celou planetu. Na to je třeba zopakovat výzkum v různých zeměpisných oblastech. A to jsme přesně udělali. Měli jsme výzkumné plochy v lesích mírného pásma v Japonsku, České republice a ve Spojených státech a ke každé z nich příslušela tropická plocha na stejné zeměpisné šířce, tedy v Panamě, Kamerunu a na Nové Guineji. Na těchto plochách jsme zkoumali vztah mezi hmyzem a rostlinami a snažili se zjistit, proč je v tropech tolik druhů hmyzu.
Jak vypadá váš běžný den? Asi nechodíte po pralese se síťkou na motýly...
Práce doktoranda a mladého vědce začíná v terénu, kde si přírodu ohmatá a může trávit veškerý čas výzkumem. Ale ty časy jsou pro mne dávno pryč a jen menšina kolegů si tento bezprostřední vztah k výzkumu udrží dlouhodobě. Pro velké projekty potřebujeme velký tým i velké peníze a oba tyto problémy poněkud odvádějí pozornost od vlastnoručního výzkumu. Většinu času tak trávím za stolem na stanici a věnuji se organizaci. I když do terénu se také čas od času dostanu. Nová Guinea má tu výhodu, že není možné odjet do terénu na hodinku odpoledne. Výlet do odlehlejší oblasti může znamenat týden nebo dva, obvykle bez internetu, což je dnes už spíše příjemná změna.
Blíží se vánoce (rozhovor vznikal v prosinci loňského roku – pozn. red.), jak vypadají na Papui Nové Guineji?
Vánoce se tu slaví naplno, Papua Nová Guinea je křesťanská země. Míchají se zde luteráni, anglikáni, katolíci či adventisté sedmého dne. Ti poslední ovšem vánoce neslaví, protože jak správně podotýkají, jejich správné načasování se z Bible nedozvíme. V supermarketech prodávají umělé smrčky a zaměstnanci v obchodech mají červené čepice Santa Clause. Vážně je tu braná náboženská strana vánoc – kostely tu lidé navštěvují s větší vážností než v Česku, naopak komerční strana svátků není tak vyzdvihovaná jako v Česku, i když zejména děti v rodinách vznikající střední třídy nějaké dárky pod stromeček dostávají.
Jak se změnilo životní prostředí na Nové Guineji za těch dvacet pět let, co tam působíte?
Příroda zde je stále v mimořádně dobrém stavu, ve srovnání s jinými tropickými zeměmi. Nicméně trend posledních let je jednoznačně negativní. Země směřuje k bodu, kdy se bude rozhodovat o budoucnosti zdejší krajiny. Jestli se ekologická rovnováha v krajině udrží, nebo zda se krajina přemění v zemědělskou velkovýrobnu. V posledních desetiletích byly tropické lesy silně zdevastovány na celém Borneu, teď se tlak na těžbu dřeva přenesl sem na Novou Guineu. Navíc se na Papui Nové Guineji za mého pobytu téměř zdvojnásobila populace, ale i ta dvojnásobná se stále ještě živí původním stěhovavým zemědělstvím, jež je sice organické, bez hnojiv a pesticidů, ale tím pádem také neproduktivní. Jeho nároky na půdu přispívají k odlesňování. My se trochu snažíme zemědělství zmodernizovat a učinit ho tak pro prales méně destruktivním. V posledních letech vidíme, jak se naštěstí i politická nálada obrací proti těžbě dřeva, protože už je každému jasné, že ekonomické přínosy těžby zdaleka nevyvažují ekologické škody.
Součástí Akademické prémie je i to, že byste si měli podat další prestižní grant, například ERC nebo jeho ekvivalent. Budete si podávat takový grant?
Určitě, jsem velký zastánce ERC grantů. Evropská výzkumná rada je skutečně zcela mimořádná agentura. Stížnosti na to, jak Evropská unie financuje vědu, jsou většinou oprávněné. EU vyhlašuje plno administrativně přebujelých programů, často nesmyslně tematicky omezených, takže je to loterie, jestli zrovna váš výzkum splňuje kritéria oblíbeného tématu roku. Ale to neplatí pro ERC, kde jde čistě o kvalitu projektu. Peníze můžete utrácet velmi volně, podle potřeb a uvážení. Je přirozené, ale zároveň vzácné, že grantová agentura má k vědcům základní důvěru, že udělené peníze neukradnou. Podobnou výhodu má i Akademická prémie. Prostě věří, pokud si vědec zaslouží grant, tak má snad i dostatek rozumu k rozhodnutí, jak ty peníze použít. Ještě potřebuji dokončit a zveřejnit výsledky z dosavadního ERC výzkumu, jakmile se tak stane, budu zpět u ERC, abych, podobně jako Oliver Twist v sirotčinci, požádal o druhou porci.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.