Škola by se neměla snažit konkurovat světu počítačových her. „Nemá šanci: vždy bude v oblíbenosti u dětí a mladých lidí daleko za ním,“ říká Bohumil Kartous, vysokoškolský pedagog zaměřující se na inovace. Místo toho doporučuje vyučujícím najít způsob, jak snoubit technologii s novými způsoby poznání. Jednou z cest je personalizované vzdělávání.
Děti vyrůstají ve světě her, algoritmů a sociálních sítí. Jak to ovlivňuje jejich očekávání od školy?
Zásadně. A dokumentují to i vyučující, sami říkají, že žactvo se změnilo. Je to zejména tím, co psychologové označují jako změnu rychlosti cyklu odměny. Sociální sítě a herní platformy vytvářejí prostředí, ve kterém odměna za určité chování či aktivitu přichází velmi rychle. Hry jsou postaveny na principu odměňování – můj jedenáctiletý syn hraje Minecraft, Roblox a jiné hry a sám říká, že v nich neustále dostává nějakou odměnu, dokonce i za to, že nic nevykoná. Tohle zásadním způsobem mění očekávání a motivaci lidí. Uspokojení z odměny přichází pravidelně, rychle a ve velkém množství. Představa, že ve škole bude dítě motivováno tím, že se bude dlouhodobě věnovat činnosti, která zdaleka není tak motivační a excitující, je iluzorní.
Má tedy škola napodobovat tu vyšší rychlost cyklu odměny? Načítat body, odškrtávat splněné levely, odemykat obtížnosti?
Záleží, jak moc chceme na tento způsob odměny přistoupit. Asi jde o to najít to optimum, do jaké míry tyto prvky integrovat, jak výuku přímým či nepřímým způsobem gamifikovat. Zároveň se ale musíme snažit psychohygienickým způsobem nastavit pravidla používání obrazovek přiměřeně k věku. Narážím na bezpečí v digitálním světě, například kontrolu věku používání sociálních sítí, kterou zavádí stále více států. A jsou to demokraticky vyspělé státy jako Austrálie, Kanada, Velká Británie či Irsko, ne žádné totalitní země.
Jak tedy učit děti žít v prostředí, které je a bude digitální?
Za prvé, naučit děti, že příliš mnoho obrazovky škodí, což je již dávno vědecky dokázáno. A dále využívat prostředků, které digitální nástroje přináší, a snažit se je smysluplně integrovat do výchovy a vzdělávání. Pak je třeba podívat se na to, jak vzdělání inovovat. Nestačí jen vzít vzdělávání, jaké máme dnes a snažit se do něj častěji vsunout odměnu. To nebude fungovat, škola v tomto nedokáže napodobit hry nebo sociální sítě. Nemá smysl starý koncept školy přizpůsobovat tak rychlému technologickému vývoji. To je jako montovat volant na starý žebřiňák. Škola by měla najít způsob, jak snoubit technologie s novými způsoby poznání. Existuje a bude existovat stále více projektů zaměřených na personalizované vzdělávání.
Co to konkrétně je?
Já konzultuji projekt Foxino. Jde o český startup, kdy software žáka otestuje, zjistí, jak na tom je, a začne mu dávkovat vzdělávání, které mu vyhovuje. A samozřejmě jej za splnění úkolů bude patřičně odměňovat. Takových softwarů jistě vznikne celá řada a pravděpodobně převezmou funkci učitelů tak, jak ji známe dnes – tedy předavatele informací. Doteď technologie příliš neuměly pracovat na individuální bázi, s AI to nyní bude možné. Takže podle názoru nejen mého, ale velké části odborné veřejnosti, by se škola měla do budoucna soustředit na jiné kvality než na roli poznávací, a to zejména na kvality sociálního života – vytvářet interakce, spolupracovat, řešit konflikty. Je to důležité proto, že v dnešní polarizované společnosti největší problém je, že se nedokážeme na spoustě věcí dohodnout. Škola, pokud by byla schopná transformovat se v prostředí, kde se mladí lidé učí žít spolu, může přispět k budoucí sociální soudržnosti. Není to nic nového, s tímto principem pracuje skandinávské školství dlouhodobě.
Co tím máte konkrétně na mysli? Například projektovou práci v týmech, zavést předměty jako efektivní komunikace?
Ne, žádné nové předměty. Komunikace, řešení konfliktů nebo spolupráce se dají řešit v rozsahu stávajících či jakkoliv reformovaných rámcových vzdělávacích programů. Může to být spolupráce na řešení problémů, ale třeba také spolurozhodování o pravidlech společného života ve škole, školní parlament, debatování. Vedle toho příklady a vzory lidí, kteří mohou do školy přijít zvenčí a přinést to, co učitelé běžně nepokrývají, a přitom je to pro výchovu a vzdělávání důležité. Sám takhle chodím do škol přednášet a debatovat o životě v digitální džungli, kde se bavíme o fungování sociálních sítí a herních platforem, o podstatě ekonomiky pozornosti, o času stráveném na obrazovce, o tom, co nám digitální svět umožňuje a v čem nás může ohrožovat. A také třeba o tom, jak digitální dimenze mění způsob navazování a udržování sociálních vztahů. Mimochodem jsou školy, které toto už dělají a snaží se dětem zprostředkovat důležité poznání, zkušenost či dovednost, ale není to rozhodně systémová norma. Pokud se veřejné školství jako výchovně-vzdělávací koncept v tomto směru nezmění, bude pouze slábnout.
Jak děti motivovat, aby do školy chodily rády, když je všude kolem tolik elektronických lákadel?
Je třeba dětem vysvětlovat důležitost poznání. Poznání je dnes instantně dostupné – děti jen těžko chápou, proč když otázku mohou položit Claudu nebo ChatGTP, se mají něco takového učit. Musíme jim vysvětlit, že pokud se stanou pouze závislými uživateli technologií, stávají se lehce zmanipulovatelní. Nejsou svéprávní v tom pravém slova smyslu, nejsou schopni kritického odstupu od manipulace, kterých je digitální prostor plný. Hodnota vzdělání je v tom, být schopen dosáhnout vlastního poznání a kritického úsudku, tedy v pravém slova smyslu suverenity, a nikoli spoléhat na to, že nám poznání zprostředkuje AI či jiný digitální nástroj. V tu chvíli jsou lidé i málo odolní i vůči politické manipulaci a dezinformacím. To ohrožuje nejen jednotlivce, ale celou společnost.
Může si školní vyučování vzít něco z herního designu?
Určitě může. Hry mohou být lepším vzdělavatelem než tradiční výuka. Existují o tom už vědecké poznatky. Ukazuje se, že retence, tedy zachování vědomosti, je vyšší u dětí, které se danou informaci naučily hrou. Hra přináší větší angažovanost dětí, větší míru motivace a možná i vyšší míru prožívání, protože poskytuje emoční prožitek. A ukazuje se také, že hra dokáže zvýšit i míru empatie. Samozřejmě hra může ovlivnit žáka i negativně.
Jak?
Hry, zejména ty komerční, často obsahují prvky, které vyvolávají nutkavost a mohou vést k závislosti. Rychlý cyklus odměny, často doslova za nic, pouze za přítomnost ve hře, může mít vliv na očekávání v reálném světě. Alegorie reálného světa, kterou některé hry zobrazují v deformované podobě, může vést k deformaci pohledu na skutečnost. Herní platformy mohou být místem, kde se děti nebo dospívající setkají s obsahem, na který nejsou osobnostně (vývojově) připraveni. Stejně jako sociální sítě mohou být i místem radikalizace dospívajících, kteří zároveň prožívají určitou formu odcizení. Bylo by dobré, aby se i na tato témata škola dokázala zaměřit.
Článek původně vyšel ve čtvrtletníku Mozaika Domu zahraniční spolupráce v čísle věnovaném hrám a inovacím ve vzdělávání.