Jak vnímají kvalitu výuky ti, kterým je určena? Oslovili jsme bakalářské, magisterské i doktorandské studující různých vysokých škol v Česku s otázkou, podle čeho hodnotí výuku jako dobrou a co požadují nebo naopak nechtějí od vyučujících. Shodují se v několika bodech: efektivní výuka se musí jasně propojovat s praxí, musí být svižná – tedy žádné „uspávání hadů“ – a musí bavit i vyučujícího.
„Kvalitní výuka je jako Yetti nebo Lochnesská příšera – všichni o ní vědí a často se o ní mluví, ale jestli ji někdo skutečně viděl a zažil, zůstává záhadou,“ komentuje s nadsázkou Tereza Marková, předsedkyně Studentské komory Rady vysokých škol (SK RVŠ) a členka Rady NAÚ. Co podle ní je dobrá hodina? „Musím po ní odcházet alespoň s několika novými informacemi, které mě obohatily a utkvěly mi v paměti už v ten den, ne až ve zkouškovém,“ vyjmenovává Marková první kritérium. „Měla bych se cítit příjemně unavená, jako když si jdu zaběhat – že jsem někam posunula svůj limit, ale jsem schopna další činnosti. Kvalitní výuka je dobře připravená a je poznat, že má směr i cíl – celý předmět i každá hodina,“ pokračuje.
Vždy také kvituje interaktivní prvky kurzu, ať už jde o využívání moderních aplikací nebo diskuzí ve skupinách na dané téma.
Pro Martina Gregora, 1. místopředsedu SK RVŠ a senátora Akademického senátu MUNI, je kvalitní výuka taková, která studenty a studentky nezahlcuje informacemi a nenechává je v pasivitě, ale naopak je aktivně zapojuje do přemýšlení, diskuse a řešení konkrétních situací.
„Důležitá je pro mě interakce mezi vyučujícím a studenty, prostor pro otázky, praktické příklady a schopnost ukázat, jak lze teorii využít v reálném životě nebo budoucí profesi. Nemusí jít vždy o množství probrané látky, ale spíše o to, zda si student z výuky odnese skutečné porozumění,“ míní Gregor.
Velmi oceňuje učení prožitkem, případové studie, práci s konkrétními problémy nebo ukázky z praxe. „Z kvalitní výuky bych si měl odnášet pocit, že čas strávený ve škole měl smysl, že jsem se dozvěděl něco užitečného a že získané znalosti dokážu využít i mimo učebnu,“ říká.
Podle dalších studujících kvalitní výuka musí mít především jasnou koncepci a vizi. „Pod pojmem vize si jako studentka představuji to, že od začátku vím, kam učení směřuje a jaká bude má úroveň znalostí po absolvování daného předmětu nebo studijního programu,“ říká Veronika Zelenková, předsedkyně Komise pro vysokoškolskou samosprávu SK RVŠ. I ona by si především chtěla odnášet nové informace důležité pro budoucí uplatnění v praxi, podané jasnou a srozumitelnou formou.
Ukazatelem dobře fungující výuky je „Aha efekt“
Konkrétní představu o tom, jak má vypadat opravdu dobře zvládnutá výuka, mají i doktorandi a doktorandky. Jan Vališ, doktorand VŠCHT v Praze, říká, že kvalitní výuka přírodovědně-technických předmětů v sobě kombinuje kromě věcného obsahu i obsah propojující daný předmět s dalšími, respektive umí zasadit obor do širšího kontextu.
„Výuka by však neměla vést jen k předání informací, ale i osvojení myšlení potřebného pro využití oněch znalostí. Například u analytické chemie by student neměl z výuky odcházet vybaven encyklopedickou znalostí o existenci řady analytických metod, ale se schopností navrhnout vhodný analytický postup zohledňující i procesní požadavky, jako jsou cena, čas a tak dále,“ ilustruje Vališ.
Oproti tomu humanitní vědy studuje doktorandka FF UK Klára Šárovcová, konkrétně obecné dějiny. Podle ní je důležitou součástí výuky práce s konkrétními příklady, například s pramenem či odborným textem. „Za obzvlášť cenný považuji okamžik, kdy student díky výuce začne o tématu přemýšlet jiným způsobem. Takový aha efekt je podle mě jedním z ukazatelů kvalitní výuky,“ je přesvědčena. Humanitní vzdělání podle ní nestojí primárně na osvojování faktů, ale na rozvoji způsobu myšlení a schopnosti fakta interpretovat. „A to musí odrážet i výuka,“ říká Šárovcová.
Jaký je ideální vyučující?
Studium na vysoké škole stojí a padá na těch, kteří jej realizují, tedy na vyučujících. Jak by tedy dobrý vyučující měl z pohledu studentstva vypadat?
„Kvalitní vyučující umí srozumitelně komunikovat, usiluje o zpětnou vazbu a drží tempo s dobou – nemůžeme rezignovat na rozvoj pedagogických dovedností,“ říká Zuzana Andreska, doktorandka programu Veřejná a sociální politika na FSV UK.
V průběhu bakalářského a magisterského studia měla možnost vyzkoušet studium na třech fakultách Univerzity Karlovy, a dvou zahraničních institucích – v Mnichově a v Utrechtu. Dodává, že každý studující má jiné preference a jiné učební styly.
„Dobrý vyučující musí tuto diverzitu reflektovat a vytvářet kurzy takové, aby byly přístupné pro co největší skupinu lidí. Osobně preferuji, když je součástí kurzu individuální četba,“ míní Andreska.
Dalším požadavkem studentů a studentek je, že kvalitní vyučující by měl být především partnerem a mentorem, nikoli nedosažitelnou autoritou, která si jen přijde odprezentovat své.
Ivan Murín, student všeobecného lékařství na LF MUNI a akademický senátor, si velmi cení kolegiálního přístupu, kdy pedagog studující bere jako budoucí mladší kolegy.
„Měl by také mít obrovský přehled, ale zároveň schopnost vybrat z množství informací to podstatné, co reálně v praxi využijeme, a neztratit se v nepodstatných detailech,“ představuje si Murín. Dodává, že skvělý vyučující má pro svůj obor nadšení, které dokáže přenést do učebny, respektuje energii svých kurzistů a místo mechanického zkoušení z „chytáků“ se je snaží naučit kriticky myslet.
I Anna Rudolfová, doktorandka PřF MUNI a zástupkyně studujících v Radě pro vnitřní hodnocení na MUNI, od kvalitních vyučujících očekává především kolegiální přístup, schopnost zaměřit se na to podstatné a orientaci v tom, které záležitosti jsou relevantní v praxi.
„Zejména u nás, v experimentálním přírodovědném oboru, je poměrně důležité nejen to, jaké metody existují, ale také, jak se dají reálně použít a na co (ne)jsou vhodné,“ připomíná Rudolfová.
Kvalitní přednášející by také měl umět zaujmout studující. Ať už se jedná o slovní vystupování nebo gesta, je důležité, aby mu věřili a jeho styl výuky je bavil.
„Kvalitní učitel nepřednáší monolog, ale zapojuje do diskuse, dává prostor klást otázky a hledat řešení. K učivu nepřistupuje jako k dogmatu, které je nutné bezhlavě memorovat. Vidí v něm živý nástroj k pochopení světa,“ přibližuje představu Martin Puškár, student třetího ročníku na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií MENDELU v Brně.
Dobrý kantor prý také dokáže složité koncepty vysvětlit lidsky a srozumitelně, a hlavně je neustále propojuje s praxí a aktuálním děním.
„K výuce samotné pak přistupuje s vnitřní vášní a flexibilitou. Je z něj cítit, že ho obor i samotné učení baví. Je zkrátka důležité, aby výuka bavila obě strany,“ podtrhuje Puškár.
Přednáška ano, ale nesmí být nudná
A jaká forma výuky studentům a studentkám nejvíce vyhovuje? Všichni oslovení shodně tvrdí, že klasická frontální přednáška má i v moderní výuce své pevné místo, zejména když je třeba v krátkém čase pochopit složitý a rozsáhlý teoretický základ.
„Aby mě však bavila, přednášející nesmí jen monotónně číst text ze slidů plných drobného písma. Prezentace má být čistá, vysoce vizuální – schémata, grafy, obrázky z praxe – a má sloužit jen jako opora pro slova řečníka,“ říká Murín.
Podle Lucie Říhové, studentky PdF MUNI, prý pomáhá, když přednášející udržuje pozornost publika občasnou mikrointerakcí – položí třeba otázku do pléna, nechá posluchače popřemýšlet nebo využije rychlé anonymní hlasování prostřednictvím interaktivních aplikací.
Anně Rudolfové však nejpřínosnější vždy připadaly formáty seminární výuky, protože v menších skupinách je možnost individuálního přístupu. „Vyučující má šanci znát studující jménem, semináře jsou příhodnějším prostředím pro komunikaci a často se tam přenášejí teoretické poznatky z výuky blíže praxi. V experimentálních oborech je podle mě velmi formující vypracovávání bakalářské či diplomové práce, kde se propojí teoretické poznatky s praxí a studující čerpají zkušenosti od svých vedoucích,“ pozoruje Rudolfová.
I Tereza Marková je přesvědčena, že klasická přednáška k akademickému prostředí patří a má své kouzlo. Klade velké nároky na přednášejícího a jeho uchopení přednášeného tématu, aby udržel pozornost studujících a někdy i svou vlastní. „Vždy výrazně pomohou příklady z praxe nebo příběhy, které si dokážeme představit. Já osobně oceňuji prvky humoru nebo něco k zamyšlení,“ zmiňuje Marková.
Co naopak studující nemají rádi, je viditelná nepřipravenost vyučujícího. „Když neví, jaký předmět učí, co je jeho náplní nebo nezná další základní informace. V horším případě vytáhne nějakou generickou prezentaci, v nejhorším případě neví, komu přednáší,“ vyjmenovává Marková.
Martinu Gregorovi zase vadí hlavně situace, kdy se dlouhou dobu zůstává u jednoho tématu, které není dobře vysvětleno, není zasazeno do praxe nebo studentům není jasné, proč je vlastně důležité. „V takové chvíli se pozornost velmi rychle ztrácí a výuka začne působit spíše jako povinnost než jako příležitost něco se naučit,“ varuje Gregor.
Studenti a studentky také vnímají, že v době snadno dohledatelných informací už memorování encyklopedických znalostí, jako jsou třeba chemické struktury, ztrácí smysl. „Sluší se však dodat, že praxí se i takovéto encyklopedické znalosti člověku vštípí, jen je dobré nezaměňovat znalost konkrétní hodnoty či schopnost zopakovat látku se skutečným porozuměním,“ upozorňuje Jan Vališ.
Doktorandce Šárce Šárovcové zase vždy velmi vadilo, když vyučující ve výuce v podstatě pouze prezentoval svoji monografii či výzkum bez širšího kontextu. „Bohužel jde o poměrně častý jev. V těchto případech jsem si většinou knihu raději přečetla doma, což obvykle trvá mnohem méně času než absolvování semestrálního kurzu,“ podotýká Šárovcová.
Za opakující se problém považuje situace, kdy vyučující pouze předčítá (ne)připravený materiál a studentům nedává prostor pro diskuzi. Obrovským zabijákem jakékoli výuky je podle Šárovcové chaotičnost.
Jiní studující zase těžce nesou, když vyučující odmítá poskytnout materiály prezentované na přednášce a odkazuje na nutnost psát si zápis. „Studijní opory jsou pro studenty stěžejní,“ míní Veronika Zelenková.
Mezi nejvýraznější negativní prvky výuky však patří monotónní způsob učení a přednášení. „Já takovým vyučujícím říkám ´uspávači hadů´. Do kategorie neoblíbených se řadí i ty hodiny, které jsou nudné a prakticky o ničem. Pokud se to učitel i přes připomínky nesnaží změnit, studenty od předmětu spíše odradí,“ poukazuje Puškár.
Vzdělávání vyučujících je potřeba
Studující sami vnímají, že kvalita výuky na českých vysokých školách se zlepšuje, ale stále je na čem pracovat. A jako nutnost cítí zaměřit se na oblast, kterou řeší i projekt PEKRV – tedy vzdělávání samotných vyučujících v pedagogických schopnostech.
„Těší mě, že se v poslední době na kvalitu výuky klade mnohem větší důraz – studující mají nyní k dispozici detailní sylaby a pedagogové mají prostor vzdělávat se v pedagogických dovednostech,“ říká Zuzana Andreska.
Jako doktorská studující ale vidí, jak obtížné je si ve vysokém pracovním tempu najít prostor na dobrovolné průběžné vzdělávání. Univerzity by podle ní měly vytvořit systém, aby vzděláváním v oblasti pedagogických dovedností průběžně procházeli všichni vyučující.
„V rámci mého doktorského výzkumu, v němž zkoumám, co do systému ochrany práv
studujících i zaměstnanců přinášejí ombudsosoby, zjišťuji, že absence pedagogických dovedností a absence podpory a dohledu nad pedagogy má negativní dopady na celé skupiny studujících,“ říká Andreska.
Všímá si, že v aktuálním systému s výjimkou dobrovolných studentských evaluací zcela chybí dohled nad pedagogickou činností. „Fakulty tak spoléhají na odvahu individuálních studujících sami oznamovat nevhodné chování ve výuce,“ upozorňuje Andreska.