Václav Duffek se na Západočeské univerzitě podílí na vývoji unikátního trenažéru Virtuální třídy, který vyučujícím umožňuje nacvičit si kritické situace, které mohou během hodiny nastat, a být na ně lépe připraveni. Třeba když mají jednat s problémovým žákem či žákyní nebo když někdo dostane epileptický záchvat. Kromě toho se Duffek věnuje také didaktice geověd. Budoucím učitelům a učitelkám poskytuje inspiraci, jak geografii vyučovat moderně a efektivně.
Jste spoluautorem projektu Virtuální třída. Jak funguje a v čem je jeho přínos?
Student či studentka učitelství si nasadí VR brýle a ocitne se ve virtuální třídě, kde jsou virtuální žáci, tabule, na kterou se může psát, a tak dále. To vše ovládá oborový didaktik, který rozehrává situace. Všechno se odehrává v bezpečném, opakovatelném prostředí, takže dříve než studenti nastoupí na praxe nebo než začnou učit, mají možnost si učitelskou práci vyzkoušet. Například v zeměpisu si natrénují, jak učit o zeměpisné šířce a délce. Výstup se nahrává, reflektuje a oni se mohou zdokonalovat.
Skvělé je, že fakulta pedagogická získala od TAČR podporu dvou projektů, které detailněji rozvíjejí dva moduly Virtuální třídy – první bude postaven na rozvoji komunikačních dovedností. Protože jestli je pro naše absolventy a absolventky něco noční můra, je to vedení třídních schůzek a komunikace s rodiči nebo komunikace s problémovým žákem či žačkou. Někdo si na mě přijde stěžovat nebo musím rodičům vysvětlit, že jejich dítě neprospívá. Ve Virtuální třídě si budou moci studující tyto komunikační scénáře trénovat. Druhý modul se zaměří na zvládání náročných situací souvisejících se zdravím a první pomocí, konkrétně s epileptickými záchvaty. I to se ve školách děje a pro začínající pedagogy a pedagožky je to velmi stresující faktor.
Budou moci Virtuální třídu navštívit všichni studující nebo jen ti vaši?
V rámci podpory od TAČR se počítá s rozšířením na všechny vysoké školy. Již při podávání projektu jsme obdrželi podepsaný Letter of Intent od několika pracovišť připravujících učitele a učitelky. Téma kvalitní přípravy učitelů a učitelek není vázané jen na Západočeskou univerzitu, proto směřujeme k tomu, aby byly jak samotný nástroj, tak i metodika k jeho užívání dostupné opravdu komukoli, kdo si o ně požádá.
Jako didaktik se zaměřujete také na rozvoj virtuálních terénních exkurzí. Proč virtuální exkurze, a ne fyzické?
Koncept virtuálních exkurzí nechápeme jako náhradu exkurzí klasických. Ale když například chceme učit o ledovcích nebo o tropickém deštném pralese, jež studenti či žáci nikdy neviděli, je lepší je tam vzít na chvíli virtuálně, aby si vytvořili autentickou zkušenost. Okolo tohoto zážitku, první zkušenosti, můžeme stavět dílčí informace a celé mentální sítě, které popisují daný fenomén. Navíc všechny závazné dokumenty v oboru vzdělávání hovoří o podpoře rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělávání. Například u kolegů z Ukrajiny je virtuální exkurze jediná možnost, jak se na exkurzi dostat. Stejně tak u studujících s fyzickým či sociálním znevýhodněním. Virtuální exkurze proto chápeme jako nástroj, který inkluzi extrémně podporuje.
Jak hodnotíte kvalitu výuky budoucích vyučujících geografie na vysokých školách?
Tady můžeme situaci rozdělit do dvou modelů: V prvním modelu si akademici, kteří připravují budoucí učitele a učitelky, vedou většinu předmětů sami a mají nad obsahem předmětů dohled. To znamená, mohou i do těch odborných předmětů implementovat nějaké rysy a charakteristiky, které by potom měl mít dobrý učitel, dobrá učitelka zeměpisu. Ve druhém modelu si akademici, kteří zaštiťují přípravu učitelů a učitelek, učí předmětů poskrovnu a odborné předměty si pracoviště odebírá od odborných kateder. Takzvaně si koupí předmět třeba od člověka, který je expertem na fungování řek v krajině. Každý model má určitě své výhody. Říkám to zde proto, že i v malém českém rybníce je diferencovanost přípravy učitelů a učitelek geografie poměrně velká. To se potom samozřejmě odráží i ve školní praxi.
Dá se tedy říct, že dobře připravený učitel či učitelka je zárukou efektivní výuky?
Pokud budeme mít lépe připravené učitele, rozhodně dojde k tomu, že se nám samotná výuka zeměpisu zlepší. Demotivující může být, že jde o dlouhodobý proces, o obměnu myšlení. Zároveň pro nás může být demotivující, když „připravíme“ skvěle vybaveného absolventa či absolventku, kteří pak přijdou do praxe a po půl roce či po roce jsou semleti zajetými kolejemi, učitelským sborem nebo vedením školy. V takovém případě nezbývá nic jiného než čekat, nabírat zkušenosti, trochu se v praxi otrkat a postupně si začít prosazovat inovativnější myšlenky.
A jak je to na českých základních a středních školách? Vyučuje se tam zeměpis dobře?
Můžeme pozorovat pozitivní trend, dochází ke zlepšení. Ale přesto stále na velkém množství škol – ať už základních, nebo středních – zůstává pachuť toho starého faktografického zeměpisu. Naučte se třicet největších řek v Africe, naučte se všechna hlavní města v Asii… Což jsou samozřejmě informace, o nichž žáci a žákyně moc dobře vědí, že jim v životě k ničemu nebudou, a proto je to z velké části nebaví. Tady bych viděl největší slabinu dnešní výuky zeměpisu. Na druhou stranu musíme jasně poukázat na pozitivní změnu. Na mnoha školách se od této geografie již upustilo a na ještě větším množství tento styl výuky geografie slábne.
Myslíte si, že starší generace učitelů a učitelek na základních a středních školách má chuť něco s tím dělat a zlepšovat to?
Z naší praxe, jak to u nás máme nacítěné, přístup nejde rozlišovat podle věku učitelů a učitelek. Nejde říct, že ti mladší učí moderněji a nově a starší postaru. Jedná se spíše o přesvědčení konkrétního učitele či učitelky, kteří – když jsou mladí – si jej odnáší již z vysoké školy, nebo – když jsou starší – nějakým způsobem si k tomu došli a sami si řekli, že memorovat faktografické informace je zbytečné. A proto se v hodinách zeměpisu věnují něčemu smysluplnějšímu a vhodnějšímu.
Jak vypadá moderní, efektivní výuka geověd?
Konkrétně v geografii – a to můžeme pozorovat i v západních státech – to znamená odklon od faktografie, která je nahrazena rozvojem takzvaného geografického myšlení a práce s klíčovými geografickými koncepty. To jsou konstrukty, které jsou typické a jedinečné pro daný obor. Můžeme si to představit jako např. práci s konkrétním místem, konkrétním prostorem, práci s vazbami v daném prostoru, s časem, vývojem a měřítkem – tedy jestli se na daný problém díváme v nějakém mikropohledu, nebo v makro, globálním pohledu. V geografii to může vypadat následovně: Z pohledu faktografické výuky bychom viděli řeku, u které bychom krásně dokázali popsat její chování nebo bychom ji dokázali pojmenovat.
Zároveň bychom vedle řeky viděli vesnici. I tu dokážeme popsat. Když se ale bavíme o geografickém myšlení, bude pro nás zásadní téma spojení těchto dvou konstruktů – budeme odpovídat na otázku, jak ta řeka ovlivňuje vesnici, jak obyvatelé vesnice naopak ovlivňují řeku, nebo jak se tento vztah vyvíjel a dále se vyvíjet bude. To už jsou otázky, které si může klást kdokoliv a kdykoliv, když prochází krajinou. Jsou postavené na geografickém myšlení a dávají geografii praktický rozměr, nejen ten teoretický a faktografický.
Jaké další prvky by měla moderní výuka obsahovat?
Jedna z hlavních zásad pedagogiky je, že by se mělo začínat od nejznámějšího a nejbližšího tématu, což je v geografii třeba prostředí školy nebo město či obec, ve které škola leží. Proč? Protože tato místa daný student či žák zná, ví, že se na tom místě střídají čtyři roční období, ví, jaké organismy tam žijí, co tam roste a tak dále. Na tomto základě můžeme postupně to naše území rozšiřovat, až dojdeme třeba k tropickým deštným lesům, kde je krajina úplně jiná a pro nás neznámá, a tím pádem hůře uchopitelná. V České republice se v drtivé většině případů na základních školách v šesté třídě začíná vesmírem, což je nejabstraktnější a nejvzdálenější geografické téma, jaké vůbec můžeme mít. Když jsme zjišťovali kritická místa kurikula geografie v 6. třídě ZŠ, vycházelo právě téma vesmíru jako poměrně kritické. Žáci v něm často selhávali, bylo pro ně těžko uchopitelné, protože je příliš abstraktní. Když dítěti řeknete, že Slunce je od Země vzdáleno 150 milionů kilometrů, opravdu si pod tím nic nepředstaví. Takže jak výuku geografie zlepšit? Začínat od toho bližšího, známějšího a postupně přecházet k tomu vzdálenějšímu, abstraktnějšímu. A tento princip se může propsat i do jiných předmětů, jako je biologie, lékařství, fyzika a tak dále.
Znáte ze zahraničí nějaké příklady dobré praxe kvalitní výuky?
Máme poměrně nastudovaný britský vzdělávací systém. Učebnice geografie jsou tam postavené tak, že začínají právě tím konkrétním místem a pokračují k obecnějšímu. Britské učebnice také nezmiňují všechny státy na planetě Zemi, ale spíše jdou po vybraných fenoménech konkrétního regionu, které se dají pojmenovat, přenést a aplikovat je na problémy jinde na světě.
Jak učitel či učitelka pozná, že vyučuje dobře?
Na svých svěřencích. Žáci a žačky chodí na jeho či její hodiny rádi, spolupracují, nemají problém udělat dobrovolný úkol. A zároveň pedagoga samotného to baví. Společně přemýšlejí nad tématy, celé to do sebe zapadá a pěkně to běží. Také není problém se studentů či žáků zeptat. Naše absolventy bychom měli touhle kompetencí vybavovat. Aby byli schopni získávat zpětnou vazbu na svou výuku a na jejím základě tu výuku reflektovat a případně upravovat.
Jak se taková zpětná vazba získává?
Je na to celá řada nástrojů. Můžeme vytvářet skupinové práce, ve kterých je sdílení zpětné vazby snazší, můžeme využít online nástroje, kde studující anonymně hlasují. Rychlá metoda také je, že studující např. na prstech hlasují od jedné do pěti a tak dále. O zpětné vazbě, stejně tak jako o samotnému získávání zpětné vazby bychom se mohli bavit poměrně dlouho. To odpovídá její důležitosti v pedagogickém procesu.
Od loňského roku běží vysokými školami napříč Českem projekt Podpora expertních kapacit pro rozvoj výuky na vysokých školách (PEKRV), který si rovněž klade za cíl rozvíjet kvalitu výuky. Jak jste do něj konkrétně vy zapojen?
Od roku 2018 na ZČU funguje Tým VŠ pedagogiky pod vedením expertky na vzdělávání Lucie Rohlíkové. Na základě financí z projektu PEKRV jsme mohli rozšířit naše řady a zároveň jsme se mohli dále vzdělávat, ať už v oblasti mentoringu, nebo dalších pedagogických kompetencí. Já společně s kolegou realizujeme zhruba jednou měsíčně neformální setkávání Učící se komunity, sdílíme dobrou i špatnou praxi a snažíme se předkládat pedagogický model, který vznikl ve spolupráci s Národním akreditačním úřadem a který by měl tvořit jakési standardy kvalitní vysokoškolské výuky. Snažíme se jej běžné akademické obci přiblížit. Podílím se také na běhu kurzů pro akademiky a akademičky jako lektor i jako mentor. Tedy chodíme na návštěvy výuky, diskutujeme o výuce. U našich mentee vidím, že jim to neskutečně pomáhá, což je skvělé, je to strašně fajn práce. Sám jsem také vedl kurzy na využívání moderních technologií ve vysokoškolské výuce.
Už pozorujete nějaký konkrétní přínos projektu PEKRV?
Když se bavíme s kolegy a kolegyněmi z Týmu VŠ pedagogiky, popisují, že k nim zaměstnanci jednotlivých fakult chodí pro rady. Vidíme, jaký potenciál tento tým v rámci projektu má, a v kvalitě výuky již pozorujeme pozitivní změny. Zatím to jsou střípky, ale už jsou znatelné a cítím pozitivní náladu, která z kvalitní výuky raší. Studium více baví jak vyučující, tak studující, klesá neúspěšnost, roste radost. Částečně tomu vděčíme i projektu PEKRV.