Dramatická výchova může děti přivést k divadlu, její možnosti jsou ale mnohem širší. Prostřednictvím hry a divadelních prostředků si mohou zkoušet různé situace, hledat vlastní způsoby vyjádření a lépe porozumět sobě i druhým. O tom, jak dramatická výchova funguje, jak se vyučuje na pražské DAMU a proč má své místo i ve školách, s docentem Radkem Marušákem, pedagogem DAMU a odborným garantem Národního pedagogického institutu.
Mnoho lidí si pod dramatickou výchovou představí nacvičování divadla s dětmi. Co je to vlastně za obor?
V praxi se s tímto pojetím setkávám poměrně často, i když méně než dřív. Obor se již ve vzdělávacím systému etabloval a povědomí o něm je zejména mezi učiteli větší. Je to obor, který má vést k tvořivosti. Cvičení a technika do kumštu patří, hlavní je v něm ale tvorba, sdělování divadelními prostředky a hledání vlastních cest. Děti a mladí lidé tedy v dramatické výchově divadelní cesty hledají, nejsou jim určovány nebo jen předkládány k opakování. Učí se tak vlastní tvorbou porozumět divadlu a jeho významu pro poznávání světa, vypovídání o něm, ale i k poznávání a rozvoji sebe sama. Pedagog je jim na této cestě více průvodcem než tím, kdo přesně určuje, co a jak. Vede děti k hledání, zkoušení, experimentování, spolutvorbě. V rámci dramatické výchovy ale nemusí vzniknout představení pro publikum a takové podoby dramatické výchovy jsou v mnoha kontextech praxe zásadnější.
Jak takový typ práce s dětmi vypadá?
Divadlo nabízí postupy, které se zaměřují na člověka samotného. Pomáhají tak nejen uměleckému, ale i osobnostnímu a sociálnímu rozvoji, růstu. To je pro pedagogickou práci nesmírně cenné. I náměty a témata, které děti pomocí divadelních postupů zkoumají, mají velký význam pro jejich porozumění mezilidským vztahům a člověku obecně, aniž by účastníci takového procesu směřovali k divadelnímu sdělení pro publikum mimo tento proces. Takový způsob práce se označuje jako interní dramatická výchova. Příkladem takové práce může být strukturované drama, kterému se profesně věnuji. Je to způsob práce, při kterém se divadlo stává součástí učení, aniž by jeho cílem bylo vytvořit představení. Pracuje se s příběhem, do kterého děti vstupují prostřednictvím různých situací a rolí. Příběh tak nezažívají jen zvenčí, ale mohou se na chvíli stát někým jiným, podívat se na situaci z jeho perspektivy. Nejsou to ale nahodilé vstupy – jde o tematicky provázanou dramatickou strukturu. Proto se tomuto způsobu práce také říká strukturované drama. Účastníci jsou v něm zároveň tvůrci, herci, diváky, ale i těmi, kdo sami za sebe zkušenosti z takovéto práce s příběhem a jeho tématy reflektují, přemýšlejí o nich, diskutují. Příběhy, které jsou pro takovýto způsob práce nosné, často otevírají silná témata a střet různých hodnot, takže tato metoda může vést i k hlubšímu vzájemnému porozumění.
Kde všude se lidé mohou s dramatickou výchovou setkat?
Záleží na instituci, kde dramatická výchova probíhá. Na základní škole je situace poměrně obtížná, děti mají dramatickou výchovu někdy povinně, skupiny bývají velké a motivace k divadelní práci je u mnohých malá. Proto se tam prostředky divadla využívají spíše k rozvoji celkové osobnosti dítěte. Děti se učí lépe komunikovat, spolupracovat a vnímat druhé. Divadlo je hodně sociální obor, věc týmu, a tyto dovednosti se tu učí uměleckými prostředky. Dalším významným cílem práce s dětmi na základní škole je vytvářet a rozvíjet vztah dětí k umění, divadlu, učit je porozumět mu, a to nejlépe přímou zkušeností s ním. Na základních uměleckých školách je pak divadelnost akcentována mnohem výrazněji, přicházejí tam děti, které chtějí divadlo dělat.
Dramatická výchova je velmi často spojována s dětmi věku základní školy, ale významné místo má i v práci s teenagery, adolescenty ať už ve školách formálního vzdělávání, tak i jako volnočasová aktivita. A stále výrazněji nachází své místo i v práci s dospělými. Absolventi katedry výchovné dramatiky DAMU se tak uplatňují nejen v různých typech škol, ale i mimo ně – například v organizacích jako Paměť národa, působí také jako divadelní lektoři při profesionálních institucích nebo jako galerijní animátoři.
Dá se česká dramatická výchova zasadit do širšího evropského nebo světového kontextu?
Česká dramatická výchova v mezinárodním kontextu rozhodně obstojí. České soubory se s úspěchem účastní mezinárodních festivalů dětské divadelní tvorby. Náš způsob divadelní práce, kdy děti pod vedením pedagoga hledají svou vlastní cestu k divadelnímu vyjádření, je unikátní a na festivalech tvoří výrazný kontrast k některým zahraničním představením, která vznikla pod výrazným režijním vedením. Stejně tak i naše péče o tento obor na různých úrovních vzdělávání je pro mnohé země inspirativní. Česká dramatická výchova je v silném kontaktu se světem a mnohdy jsme to i my, kdo pomáhá obor rozvíjet i v mezinárodním kontextu.
Proč vlastně dramatická výchova historicky neměla ve školách stejné postavení jako hudební nebo výtvarná výchova?
Samozřejmě to vyplývá z významnosti těchto oborů v naší kultuře i v současném světě. Tyto obory mají navíc dlouhodobější tradici v historii našeho školství už od 18. století. Výtvarná výchova byla tehdy spojována s manuální zručností potřebnou pro profese související s rozvojem manufaktur a pozdější průmyslovou revolucí. Hudební výchova byla zase přirozeně zakořeněna skrze postavu učitele hrajícího na housle. Samozřejmě těch důvodů je mnoho, podstatné je, že tyto obory získaly své místo v systému českého školství dříve, vytvořily si bohatší didaktickou teorii a zkušenost. Divadlo se v naší tradici sice objevuje díky Komenskému či jezuitskému a piaristickému divadlu, ale v systému se neprosadilo jako obor, spíše existovalo ve volnočasové sféře.
Pojďme zpět do současnosti: Čeho chcete v rámci Národního pedagogického institutu v tomto oboru dosáhnout?
Oblast v rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání se nazývá Umění a kultura. Považuji za důležité, aby toto bohatství bylo pro děti v základním vzdělávání větší, protože tato oblast je širší než jen výtvarná a hudební výchova, ač si jich samozřejmě velmi cením. Děti by se měly setkávat s uměním v širokém kontextu, jehož součástí je nejen výtvarné umění, hudba, literatura, ale i divadlo, tanec, film i současné nové umělecké formy. Je třeba si uvědomit, že mluvíme o základní škole, jejímž cílem není vychovat umělecké profesionály, ale nabídnout dětem široký základní vhled do bohatství umělecké tvorby i cest, které jim různé druhy umění nabízejí. Budovat a rozvíjet jejich vztah k umění a kultuře v jejich diverzitě. Každé z umění navíc nabízí dětem jiný druh zkušenosti, cílí na rozvoj jiných dovedností. Sílu a význam oblasti Umění a kultura na základní škole tak já osobně spatřuji v její komplexnosti, nikoli v úzce dvouoborovém pojetí.
Co všechno se u vás na katedře na DAMU studenti a studentky učí?
Obor je náročný, protože stojí na několika pilířích. Jedním je pilíř pedagogický, zahrnující pedagogiku, psychologii a oborovou didaktiku, se specifikem práce s emocemi a prožitkem. Druhým je pilíř umělecký, kde studenti procházejí kurzy herectví, hlasové výchovy, pohybu, dramaturgie, scénografie a inscenační práce. Třetím pilířem je vlastní praxe při vedení skupin a její reflexe. Bakalářský studijní program je zaměřen více na rozvoj dovedností a kompetencí studentů prostřednictvím vlastní zkušenosti a praxe, magisterský program více akcentuje oborovou teorii, v doktorském studijním programu Drama, psychosomatika a autorství v pedagogice a sociální práci mohou rozvíjet oborovou teorii a praxi prostřednictvím vlastního výzkumu. Práce našich studentů a absolventů je viditelná zejména mimo školu – na místech jejich práce se skupinami dětí a mladých. Na DAMU představuje jejich práci například festival Dítě – výchova – divadlo, který na DAMU každoročně pořádáme na konci října. Všechny zájemce bych rád pozval, protože tento festival dobře ilustruje české dětské divadlo jako tvorbu, nikoli jako nacvičování, jak jsem o tom hovořil na začátku.
Co přivedlo k dramatické výchově vás osobně?
Do praxe jsem vstoupil po roce 1989. Vždy mi bylo cizí frontální vyučování a divadlo mě provázelo už od studií. Zásadní pro mě byl kurz dramatické výchovy v Jindřichově Hradci v roce 1990, který se mnou velmi rezonoval. Postupně jsem začal studovat na nově vzniklé katedře na DAMU a své zkušenosti z českého jazyka a dějepisu jsem začal propojovat s činnostním učením a divadelními postupy. S kolegyní Zuzanou Jirsovou jsme založili literárně-dramatický obor na ZUŠ v Jindřichově Hradci. Učil jsem na gymnáziu, na ZUŠ v Praze na Petřinách, později na pedagogické fakultě a na DAMU, kde jsem se nakonec stal vedoucím katedry.
Co považujete za své největší profesní úspěchy?
Na to není snadné odpovědět, protože jsem stále v běhu bez možnosti reflexe. Profesně mi asi nejvíce dalo období, kdy jsem učil na třech školách zároveň. Deváťáky učím dějepis a promýšlím, jak to udělat, aby jim každá hodina něco dala. Za dvacet minut budu učit na ZUŠ pětileté děti v přípravném oddělení literárně-dramatického oboru a zase přemýšlím nad tím, že to nemá být prázdná hodina ani pro ně, ani pro mě. A další den se přesunu na gymnázium do Třeboně a přemýšlím o tomtéž… Toto obrovské vypětí bylo nejen náročné, ale i bohaté a dalo mi hodně podnětů i do akademické oblasti. Samozřejmě věřím, že profesní úspěchy provází i mé akademické působení, ale myslím, že to je to otázka spíše pro mé kolegy a studenty, já sám budu toto moci posoudit až s odstupem, který teď kvůli intenzitě práce na různých polích nemám.