Jen peníze nestačí: Dobrou vědu dělá dobré vedení. A vyspělí sousedé

Posílat evropské peníze do rozvíjejících se států Unie a čekat, že se díky tomu tamní věda vyšvihne na západní úroveň, je nesmysl. Aby se skutečně zúžila propast mezi výzkumnou a inovační vyspělostí nových a starých členských zemí Unie, je zapotřebí také promyšlené vedení zdejších výzkumných institucí a univerzit. Naznačila to nová studie sdružení Alliance4Life. A odhalila, že důležitou roli ve vyspělosti vědy hraje i něco, co změnit zkrátka nelze: jakého má ta která země souseda. Česká republika ostatně i proto v žebříčku dopadla poměrně slušně.

Sdružení výzkumných center a univerzit Alliance4Life vydalo studii, která porovnává, jak jsou na tom jednotlivé evropské země s úrovní vědy a inovacemi. Zaměřila se přitom výhradně na dva indikátory: celkové výdaje na výzkum a vývoj v dané zemi (GERD) a podíl na top deseti procentech publikací podle klasifikace Web of Knowledge na milion obyvatel.

„Důvodem výběru právě těchto dvou indikátorů je přesvědčení, že zdrojem inovací je excelentní věda,“ vysvětluje Zlatuše Novotná, koordinátorka Alliance4Life z výzkumného centra CEITEC Masarykovy univerzity, které se na přípravě studie podílelo.

Výsledek? Na špičce žebříčku třiatřiceti států se umístily Švédsko a Dánsko, naopak nejhůře jsou na tom Severní Makedonie a Rumunsko. Přední místa bez výjimky obsazují země západních a severních částí Evropy, zatímco méně úspěšné jsou státy jihu a východu. To jsou výsledky, které se daly čekat. 

Překvapivé ovšem je, že některé postkomunistické státy si nevedou v tomto srovnání vůbec špatně. Například Česká republika je zhruba v polovině žebříčku, konkrétně na 16. místě. Je na tom nejlépe ze všech zemí visegrádské čtyřky a ocitla se ve společnosti zemí, jako jsou Itálie, Španělsko, Slovinsko nebo Portugalsko. 

„Česká republika, ale též Slovinsko či Estonsko jsou tak příklady toho, že aby se uzavřely nůžky mezi výzkumným a inovačním potenciálem východu a západu Evropy, jsou zapotřebí tři faktory: kromě dostatečného financování vědy i osvícené strategické řízení vědeckých institucí a blízkost vyspělých zemí,“ dodává Novotná.

Česko: málo peněz, ale výsledky skvělé

Právě u Česka je zajímavé, že přestože jeho výdaje na vědu jsou v porovnání se západními a severními státy (například Německem, Rakouskem nebo Finskem) mnohem nižší, počet českých publikací umístěných v top deseti procentech na světě je s těmi západními zeměmi srovnatelný.

Podle Novotné je to díky tomu, že zdejší centra excelentní vědy mají dobrý management a v oblasti vědy a výzkumu bylo u nás v porovnání s ostatními zeměmi střední a východní Evropy hodně uděláno i na systémové úrovni. A také, že má Česko geograficky a kulturně blízko k vyspělým zemím, jako je Německo a Rakousko.

„I když české výzkumné prostředí stále ještě hodně zaostává za vyspělou Evropou svou interní kulturou včetně férovosti a otevřenosti prostředí, tak například v oblasti řízení výzkumných infrastruktur, reformy hodnocení vědy nebo systému financování aplikovaného výzkumu nám ostatní země regionu naši situaci závidí,“ říká Novotná. 

Jak dohnat Západ

Aby se dařilo rozdíly inovační vyspělosti mezi státy rychleji vyrovnávat, vzniklo na začátku roku 2018 sdružení s názvem Alliance4Life. Iniciátorem a koordinátorem je Masarykova univerzita v Brně, respektive její výzkumné centrum CEITEC. Aliance sdružuje deset výzkumných institucí a univerzit v oblasti věd o živé přírodě a medicínského výzkumu z devíti zemí střední a východní Evropy. Kromě Masarykovy univerzity je v ní například Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně se svým výzkumným centrem ICRC, Univerzita v Tartu v Estonsku, slovinská Univerzita v Ljubljani nebo maďarská Semmelweisova univerzita. 

Aliance zřídila fokusní skupiny, které pracují v sedmi oblastech, které chtějí členové zlepšit. Jsou to oblasti hodnocení vědy, řízení lidských zdrojů, etiky výzkumu, grantové podpory a financování, transferu znalostí, řízení sdílených laboratoří a komunikace vědy. 

„Klíčovým přínosem práce fokusních skupin je sdílení dobré praxe a vznik strategických doporučení, jejichž cílem je zavést prvky řízení, které se na partnerských institucích osvědčily. Příkladem už uskutečněných změn je zavedení konceptu sdílených laboratoří včetně jejich systému řízení a hodnocení nebo motivačního bonusového hodnocení výzkumníků založeného na kvalitě výsledků,“ popisuje Novotná.

Podfinancovaný základní výzkum

Aby se zúžila propast inovační konkurenceschopnosti mezi Východem a Západem, je podle Novotné třeba též zpřehlednit systém vědy, výzkumu a inovací, a hlavně snížit byrokratickou zátěž institucí. „Týká se to především nepřehledného a přímo absurdně komplikovaného systému grantového financování s mnoha poskytovateli a specifickými podmínkami jednotlivých grantových schémat.“

Stejně tak je nutné zaměřit se na podporu skutečně té nejlepší vědy, která průlomové inovace přináší. Jiří Nantl, ředitel centra CEITEC, zastává názor, že v Česku je přefinancovaná podpora aplikovaného výzkumu a podfinancovaný základní výzkum. 

„To pomáhá udržovat velké množství standardně dobrého, ale nijak průlomového dělání vědy, které slouží potřebám tuzemského průmyslu a byznysu. Ale nevypadne z toho žádná skutečná inovace,“ upozorňuje Nantl.

Naopak větší podpora základního výzkumu by podle něj vedla k vyprofilování opravdu mezinárodně špičkových týmů. „Jejich koncentrace na určitém omezeném počtu viditelných institucí by pak přilákala i mezinárodní spolupráce a investory,“ předpokládá Nantl. 

Příliš byrokracie a závisti

Ale zdaleka nejde jen o výzkumné instituce. Aby se inovace rodící se v hlavách českých vědců lépe dostaly do praxe i do světa, mělo by se pohnout i byznysové nastavení země. 

„Jednoznačně se musí změnit prostředí pro zakládání nových firem, snížit státní administrativa, digitalizovat většina procesů ve státě i v myšlení lidí v celé společnosti. A v neposlední řadě se musí skončit s čecháčkovstvím – tedy záviděním těm, kteří podnikaví a inovativní jsou – namísto snahy být jako oni. To bude nejtěžší ze všeho,“ je přesvědčen předseda Technologické agentury ČR Petr Konvalinka. Právě tato státní agentura má za úkol podporovat výzkum, experimentální vývoj a inovace. Kvalita inovací je podle Konvalinky úzce spojená se spoluprací výzkumných institucí a průmyslových partnerů. 

Průmyslový partner je důležitý zejména proto, že uvede slibný výzkum do praxe – právě ve formě inovace. „Inovovat se daří především v oborech, kde tato spolupráce dlouhodobě funguje. To jsou například informační a komunikační technologie, kybernetika, biotechnologie, farmakologie, nanotechnologie, materiály, jaderná energetika, optika, laserová technika nebo optoelektronika,“ vyjmenovává Konvalinka.

Podle ředitele Vědeckotechnického parku Univerzity Palackého Romana Jurečky máme skvělé vědce a vynikající výsledky, to však nestačí. „Daří se nám podporovat vědu, méně se nám již daří podporovat transfer jejích výsledků do praxe. Neumíme naše objevy dobře prodat,“ říká. 

„Dodnes se například setkávám i u mladších vědců s tímto postojem: Publikoval jsem to a nyní mi budou volat a budu dostávat nabídky. To se samozřejmě nikdy nestane. Dnes už máloco prodáte jen proto, že je to dobré. Bez toho, aby se o tom ti správní lidé dozvěděli a byli přesvědčeni, že je to právě to, co potřebují, tedy bez dobré marketingové komunikace, nic neprodáte. To si lidé na západě od našich hranic a ještě více za oceánem velmi dobře uvědomují. A také vědí, že to stojí dost peněz,“ dodává Jurečka.

Režie není sprosté slovo

Zajímavou inspirací může být pro Českou republiku zahraničí. Například v USA je věda postavena stejně jako v Česku hlavně na grantech, ale v kombinaci s jednotlivými politickými rozhodnutími o financování velkých projektů. V grantech se pak dá uplatnit daleko více režie daného projektu, než bývá běžné v Evropě. „Jde o to, že v Americe grant bere v úvahu, že polovina jeho alokace je reálně příspěvek na provoz instituce. V Česku vědci režii považují za negativní věc. Ale je potřeba, aby i vědci chápali, že bez silné instituce se dnes dobrá věda v experimentálních oborech prostě dělat nedá a něco to stojí,“ upozorňuje Nantl. 

V zahraničí lze najít řadu dalších zajímavých příkladů podpory výzkumu. V západní Evropě se kupříkladu vedle grantů používají i jiné nástroje, například nízkoúročné půjčky. „Zajímavou možností je také propojování veřejných a soukromých zdrojů financování výzkumu, ale ani to u nás zatím bohužel příliš neumíme,“ krčí rameny Konvalinka. 

A Nový Zéland nedávno zavedl systém, v němž určitou část peněz na výzkum přiděluje formou loterie. Což také může mít řadu výhod. „Náhodný výběr je otevřenější k inovativním nápadům, které se vymykají konvencím,“ říká ekonomka Margit Osterloh z Univerzity v Curychu.

Slovensko: Nemáme dost vůle ani odvahy

Problém s propastí v kvalitě vědy a inovačních možnostech řeší i sousední Slovensko, které v žebříčku skončilo na 22. místě. „Je to velmi slabý výsledek, ale odráží realitu a postavení, které sektor vědy, vývoje a inovací v naší zemi má,“ komentuje Peter Samuely, předseda Slovenské akademie věd pro vědu, výzkum a inovace.

Hlavní problém podle něj je, že si slovenská společnost neuvědomuje význam kvalitní vědy a šikovných inovací pro rozvoj společnosti. „Tato ignorace jde napříč celou společností od politické reprezentace přes podnikatelský sektor až po samotné výzkumné instituce, vysoké školy a veřejnost. Existují sice rozumné analýzy tohoto stavu i navrhovaná řešení, ale zatím nikdy nedostaly prostor pro realizaci, která by vyžadovala systémovou, a ne bezbolestnou změnu fungování tohoto sektoru. Na to se na Slovensku na rozdíl od Česka dosud nenašla politická vůle a odvaha,“ konstatuje Samuely. 

Jedním z hlavních problémů je podle něj jednoduše nedostatečná míra financování vědy. „V letech, kdy jsme se dostali nad 1 procento HDP, to bylo díky strukturálním fondům EU. Bez nich jsme na úrovni 0,8 procenta HDP z veřejných i výzkumných zdrojů dohromady (Česko investuje do vědy a výzkumu ze soukromých i veřejných zdrojů 1,93 % HDP v roce 2018, pozn. red.),“ upozorňuje Samuely.

To je podle něj příliš málo peněz na samotný výzkum i na vědu na vysokých školách a na zabezpečení udržitelnosti výzkumné infrastruktury. „Zapojení soukromého sektoru je také nedostatečné, i když nějaký posun v možnosti odepisování zdrojů určených na výzkum tu je,“ připouští Samuely. 

Při pandemii jsou inovace potřeba víc  

Paradoxem je, že v době, kdy svět paralyzuje krize způsobená pandemií nového typu koronaviru, se všechny státy v naději na pomoc obracejí právě na vědce. A největší roli hraje rychlost přenášení jejich poznatků do praxe, například do vývoje vakcín nebo ochranných pomůcek, tedy: jejich inovační potenciál. 

„Věřím, že tato situace pomůže otevřít lidem oči a ukáže, že potřebujeme špičkovou vědu nejen na Harvardu, ale i doma,“ je přesvědčen Samuely. 

V digitálním světě mají podle něj vědci možnost velmi efektivně pracovat i bez cestování, takže zavřené hranice nevnímá jako zásadní problém. Horší dopad má z jeho pohledu přísná karanténa, která neumožňuje standardní práci v laboratořích. I proto doufá, že nejpřísnější fáze izolace brzy skončí a vědci se budou moci zase vrátit k normálnímu pracovnímu režimu.  

Velmi optimisticky vidí současnou koronavirovou krizi Jiří Nantl. Podle něj krize inovace spíš podnítí, protože bude vznikat nová a dosud netušená reálná potřeba. „Jak přesně to inovace nastartuje, teprve uvidíme a bude to záležet i na naší iniciativě, coby vědců a členů aliance,“ upozorňuje Nantl. 

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.