Na vědce, kteří chtějí založit spin-off, se u nás pohlíží jako na zloděje

Právě pod jeho dohledem se objevy vědců mění na inovace používané v praxi. Ale snadné to podle ředitele Vědeckotechnického parku Univerzity Palackého Romana Jurečky často nebývá. Nejvíc práce mu dá přesvědčit badatele, který má v šuplíku něco komerčně zajímavého, aby vše srozumitelným jazykem „prodal“ investorům. „Navíc na vědce s touhou založit spin-off firmu se u nás a priori pohlíží jako na někoho, kdo chce něco ukrást anebo obelstít systém. Také musí překonat spoustu administrativních překážek a nedůvěry ve vlastní instituci,“ mrzí Jurečku.

Sdružení Alliance4Life zveřejnilo studii, která porovnávala, jak jsou na tom jednotlivé evropské země s úrovní vědy a inovacemi. Česká republika, přestože nedává do vědy v porovnání s ostatními zas tak moc peněz, má vynikající poměr excelentních publikací. Česko se tak umístilo v polovině žebříčku, po boku Itálie, Španělska nebo Slovinska, a je na tom nejlépe ze všech zemí V4.

„To je velmi dobrý výsledek. V Česku se dělá excelentní věda, což dokazují skvělé výsledky českých vědců i například olomouckých center, jako jsou Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, Centrum regionu Haná pro biotechnologický a zemědělský výzkum nebo Ústav molekulární a translační medicíny Lékařské fakulty Univerzity Palackého, které si získaly věhlas daleko za našimi hranicemi,“ souhlasí Roman Jurečka, současný ředitel Vědeckotechnického parku Univerzity Palackého, kam před dvěma lety přišel z Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, kde působil jako koordinátor transferu technologií.

O to víc ho ale trápí, jak jedním dechem dodá, že převážná většina tuzemských objevů pořád zůstává jen v publikacích či v šuplíku.

A čím to podle vás je, že české objevy často zůstávají jen na papíře?
Částečně je to způsobeno naší mentalitou, na níž se pořád ještě projevuje těch neblahých čtyřicet let komunismu. Dodnes se například setkávám i u mladších vědců s tímto postojem: Publikoval jsem to a nyní mi budou volat a budu dostávat nabídky. To se samozřejmě nikdy nestane. Dnes už máloco prodáte jen proto, že je to dobré. Bez toho, aby se o tom ti správní lidé dozvěděli a byli přesvědčeni, že je to právě to, co potřebují, tedy bez dobré marketingové komunikace, nic neprodáte. To si lidé na západě od našich hranic a ještě více za oceánem velmi dobře uvědomují. A také vědí, že to stojí dost peněz. Takže jestliže něco potřebujeme, tak umět prodat to, co máme. Nejde ovšem zdaleka jen o marketing, ale o celý ten proces od vědeckého objevu až po moment, kdy je objev v takovém stavu, že jej lze někomu nabídnout. A to je velmi dlouhá cesta, na kterou je třeba najít systematickou podporu.

Ze zemí visegrádské čtyřky se Česko v inovačním žebříčku Alliance4Life umístilo nejlépe. Jediná východně položená země, která se umístila ještě lépe, je Slovinsko. Dá se to podle vás hodnotit jako úspěch?
Já to jako úspěch rozhodně hodnotím. Slovinsko bylo vždy jak mentálně, tak geograficky blíže západní Evropě, takže mne jeho postavení nepřekvapuje. Přiznám se však, že na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí se nám zatím nepodařilo navázat spolupráci s nějakou slovinskou univerzitou či firmou, takže slovinské reálie moc neznám. O kom je naopak slyšet hodně, jsou Poláci, kteří jsou ve výzkumu i v transferu znalostí velmi aktivní. Nemůžeme ovšem přehlédnout i to, že Polsko je se svými dvaačtyřiceti univerzitami a další více než pětistovkou vysokých škol nepoměrně větší. 

Česko, stejně jako mnoho dalších nově příchozích členů Evropské unie, čerpalo v minulých letech pro výzkum štědré dotace z EU. Jsou podle vás dotace do vědy prospěšné? Stavějí se vyspělá centra, která ale pak nemají peníze na provoz. Není to jen berlička, která toho dlouhodobě moc neřeší?
Bez dotací by se dnes věda neobešla. Mám téměř dvacetiletou zkušenost z privátní sféry: tlak na výsledky a návratnost investic je zde obrovský, a je zde tedy minimální prostor pro skutečnou vědu, jak já říkám základnímu výzkumu. Při něm jednou z důležitých motivací není jen praktická využitelnost výsledků, ale čistá radost z posouvání hranic našeho poznání. Myslím, že bez tohoto dobrodružství poznání bychom většinu zásadních vědeckých objevů neudělali. Investice do tohoto druhu výzkumu nejsou ztraceny, ale vracejí se až ve velmi dlouhodobém horizontu a nepřímo tím, že věda se stává důležitou aktivitou ve společnosti, vytváří se vědecké podhoubí a tradice, která se často dědí a která se vytváří po mnoho generací.

Současný trend naší vlády motivovat aplikovaný výzkum na jedné straně vítám, protože na ten peníze opravdu chybí. Privátní sektor se u nás ještě nenaučil účinně spolupracovat s výzkumnými institucemi a ve vědeckých grantech často chyběla možnost financovat komercializační kroky. To se však začíná naštěstí měnit. Doufám však, že přílišný důraz na aplikovanou vědu nebude znamenat opačný extrém a pohrdání základním výzkumem, což by mohlo zničit to cenné, co se tady po celé generace budovalo.

Co se týče inovačního potenciálu Česka: co se nám daří? A v čem by se naopak mělo přidat?
Začnu druhou otázkou. Máme skvělé vědce a vynikající vědecké výsledky, které jsou důležitou součástí našeho inovačního potenciálu. To však nestačí. Daří se nám podporovat vědu, méně se nám již daří podporovat transfer jejích výsledků do praxe. Tedy, jak jsem řekl, neumíme naše objevy dobře prodat.

A co děláme v Česku dobře?
V poslední době se o podpoře transferu a inovací více a zejména srozumitelně mluví. V Inovační strategii České republiky 2019–⁠2030 je vytváření národního start-up a spin-off (firma, která vznikla při univerzitě či výzkumné organizaci a čerpá z jejího duševního vlastnictví, pozn. red.) prostředí považováno za jeden z devíti základních pilířů, což považuji za velmi dobrý krok. Teď je na nás i na politické reprezentaci a příslušných úřednících, abychom jej naplnili konkrétními aktivitami, což se dle mého soudu začíná dít.

Jaké aktivity tím máte na mysli? Co se v podpoře transferu inovací do praxe začíná dělat lépe než předtím?
Začíná se více mluvit o spin-off společnostech jako o legitimní formě transferu znalostí a technologií. CzechInvest nedávno vydal kratičký dokument Založení Spin-Off, schválený dokonce vládou, který obsahuje stručné, ale velmi výstižné informace o tom, co spin-off je a proč jej založit. Dal bych jej jako povinnou četbu všem akademickým pracovníkům, a nejen jim. To samozřejmě nestačí a budou třeba další následné kroky k podpoře této formy komercializace, ale je to –⁠ dle mého soudu –⁠ dobrý začátek.

V posledních letech se česká státní dotace do vědy rok od roku zvyšuje. Výdaje na výzkum a vývoj v České republice předloni vzrostly meziročně o 12,3 miliardy na rekordních 102,8 miliardy korun. Je podle vás inovační vyspělost podmíněna penězi, které stát do vědy dává, nebo hraje důležitou roli i něco jiného?
Jestliže za inovační vyspělost či inovační výkonnost považujeme nejen vědecký a publikační výkon, ale i schopnost tyto výsledky převést do praxe, pak myslím, že nejde jen o peníze. Jsou zde další faktory, které inovační vyspělost ovlivňují. Největší podíl má na tom – zase se k tomu musím vrátit – naše komunismem negativně ovlivněná mentalita. K té totiž patří nejen už zmíněná horší schopnost se prezentovat a prodávat to, co máme, ale i neochota riskovat. A též minimální podnikatelská tradice a z toho vyplývající malá zkušenost a orientace v oblasti podnikání. Jestliže se část z těchto peněz nasměruje lépe na aktivity směřující k uplatnění vědy v praxi, tedy na spolupráci výzkumných institucí s průmyslem a privátním sektorem a podporu spin-offů, bude to krok správným směrem. Ale to už je naštěstí v běhu.

Velmi pozitivně také hodnotím program TAČR Gama k podpoře takzvaného Proof of Concept, sloužící k ověření výsledků výzkumu a vývoje pro praktické uplatnění a komerční využití. Nyní běží již druhé kolo a věřím, že tento program bude pokračovat i nadále.

Jak takový Proof of Concept v praxi vypadá?
Nejprve je třeba najít komerčně zajímavý nápad a pomoci původci, aby napsal žádost a osobně ji obhájil před radou pro komercializaci. U nás na Univerzitě Palackého je rada pětičlenná a sestává ze zástupců finanční a podnikatelské sféry, státní správy a univerzity. Jestliže rada odsouhlasí projekt a jeho rozpočet, může se původce hned pustit do práce, která většinou sestává z vytvoření týmu, ověření komerčního potenciálu a pak práce například na vytvoření prototypu produktu určeného ke komercializaci. Právě rychlost, s jakou je možné se do projektu pustit, a jeho efektivita, tedy že původce pravidelně obhajuje progres před radou pro komercializaci, která dává praktické připomínky, ale může projekt i zastavit, jsou dle mého názoru tím, co vede rychle k cíli. Pozitivní je i fakt, že TAČR dal příjemci relativní svobodu o projektech, tedy o lidech, tématech i rozpočtu, rozhodovat. Cílem je, aby se Proof of Concept projekty časem financovaly z vlastních zdrojů instituce, a toto je cesta, jak se to nejen naučit, ale i zjistit, že jsou to dobře investované peníze.

Jedním z našich úspěšných PoC projektů je vytvoření prototypu austenitemeteru, což je přístroj na bázi Mössbauerovy spektroskopie, který umí velmi přesně a relativně rychle zjistit množství zbytkového austenitu v oceli. Nyní pracujeme tom, aby se tato metoda dostala do průmyslu v oblasti výroby a zpracování oceli, kde je určení austenitu jedním z důležitých problémů a který Mössbauerovu spektroskopii vůbec nezná.

Co se musí v Česku změnit, aby se zvýšil inovační potenciál naší země?
Ta hlavní změna se musí udát v našich hlavách, v našich postojích. Bez toho budou další peníze či jiné formy podpory zbytečné. Kdybyste věděla, kolik práce mi dá přesvědčit vědce, který má v šuplíku něco komerčně zajímavého, aby to popsal srozumitelným jazykem, což bývá nadlidský úkol, se kterým mu většinou musíme pomoci, a odprezentoval to někomu, kdo je ochoten do toho dát či sehnat peníze. A když už se toto podaří a na světě je investor, kterému se to líbí a je ochoten investovat, pak teprve začíná to pravé martyrium: přesvědčit vědce, aby alespoň na část úvazku opustil svou laboratoř a vrhl se do dobrodružství o spoustě neznámých zvaném založení spin-off společnosti. Tedy firmy, která vědecký objev díky investici dokončí tak, aby jej mohla uvést na trh a prodat. Nevěřila byste, jak málo ochoty na straně vědeckých pracovníků k takovýmto krokům je, přestože riskují poměrně málo. Protože investoři jsou často ochotni vkládat nemalé částky i do vědeckých projektů ve velmi rané fázi, tedy když ještě není zdaleka jasné, zdali bude objev komerčně opravdu životaschopný. 

Co konkrétně riskují vědci?
Do spin-offu je třeba investovat nějaké peníze, v první fázi většinou několik milionů korun. Představa, že projekt nevyjde a investice vyjde nazmar, s čímž investor také musí počítat, není pro vědce nikterak příjemná: může mít pocit, že peníze mu bude dlužen nebo že to může (v českém prostředí) znamenat ztrátu reputace.

Investoři ale ochotní riskovat jsou… Čím tedy podle vás je, že ani přesto do toho vědci nechtějí jít?
Protože se jim většinou vůbec nechce opustit komfortní zónu své laboratoře a státních peněz. Pokud se tedy ptáte, co udělat pro zvýšení inovačního potenciálu Česka, pak vidím prostor právě zde: maximálně usnadnit tyto pro vědce tak těžké kroky. Začíná to osvětou, protože pro mnohé z nich je pojem spin-off, start-up a někdy i podnikání sprostým slovem. Nejprve musíme všichni pochopit, že je to legitimní a žádoucí způsob transferu znalostí, a současně s tím vnímat, že pro tyto aktivity je možné získat podporu, snížit dopady případného nezdaru a tak dále. Velmi také pomáhá vidět příklady těch, kterým se to podařilo, ale těch domácích je zatím opravdu málo.

Můžete uvést nějaké zajímavé české příklady?
Těch domácích úspěšných příkladů není zatím mnoho, takže spíše nemohu. Pro inspiraci, co se s tím dá dělat, bych šel do Izraele, který pánové Dan Senor a Saul Singer (autoři knihy Start-up Nation, odborníci na geopolitiku, pozn. red.) právem nazvali Start-up Nation. Ti za hlavní podmínku úspěchu považují právě mentální nastavení obyvatel Izraele, které tvoří povětšinou přistěhovalci. Pustit se do něčeho nového a riskantního – na rozdíl od Čechů – patří k jejich základnímu mentálnímu nastavení. S tím se dá u nás těžko něco dělat, stejně jako s povinnou službou v armádě, kterou autoři knihy Start-up Nation považují za jeden z dalších faktorů, které významně ovlivňují inovativní podnikání v Izraeli díky kontaktům napříč společností, které si mladí lidé službou v armádě udělají. V Izraeli je však spousta dalších věcí, kterými se inspirovat můžeme, a to zejména v institucionální pomoci start-up a spin-off společností, ať už finanční, či systémové, řízené státem. Tyto zmiňované rozdíly jsou dle mého tím zásadním, co transfer inovací do praxe ovlivňuje. Na vědce s úmyslem založit spin-off se u nás a priori pohlíží jako na někoho, kdo chce z univerzity či výzkumné instituce ukrást know-how. Navíc musí překonat spoustu administrativních překážek a nedůvěry ve vlastní instituci. Nedivme se tedy, že s takovou presumpcí viny se těžko začíná – na rozdíl od Izraele, kde nejen tyto aktivity všichni vítají, ale snaží se i maximálně pomoci. Stát tam navíc každý nový start-up bohatě dotuje půjčkou několika set tisíc dolarů, která se státu vrací pouze v případě, že se podaří byznys opravdu rozjet.

Skutečně ale nenajdete ani pár českých příkladů úspěšných transferů?
Za zmínku určitě nějaké stojí… Například u nás na Univerzitě Palackého je to určitě know-how na separaci laktoferinu z mléka a ze syrovátky pomocí magnetických nanočástic, vyvinuté na Regionálním centru pokročilých technologií a materiálů (RCPTM). Po několikaletém jednání s potenciálními zájemci se ji nakonec podařilo vloni licencovat za velmi dobrých podmínek. Právě na této technologii se ukázalo to, s čím se potýkáme u většiny výsledků vědecké práce: je to dlouhá cesta od objevu něčeho nového, co velmi dobře funguje v laboratoři, k uvedení do praxe, tedy do výroby. V případě této technologie je to práce trvající čtyři roky, na které se aktivně podíleli jak vědci, tak licenční partner. Bez tohoto vzájemného úsilí, které přineslo i spousty zklamání a nákladů navíc a které vyžadovalo trpělivost, komunikaci i odhodlání to nevzdat, by to opravdu nedopadlo dobře. Těším se, že z toho brzy uděláme success story, které vydá na celou knihu.

Dalším příkladem, který se blíží do happyendu, je patentovaná technologie KeyLock. Ta využívá speciálně upravené magnetické nanokompozity k detekci látek v kapalinách v tak nízkých koncentracích, kde jiné techniky nejsou schopny uspět. Tímto způsobem budeme moci pak rychle a levně zjistit, zdali je přítomen například nějaký toxin, nebezpečné bakterie či stopy nějaké výbušniny. KeyLock také umožňuje použít „neviditelnou” značku a následně pak zjistit, zdali je přítomna v následném produktu. Tuto technologii chci vyzdvihnout právě proto, že vznikla za finanční podpory projektu Proof of Concept. S investorem, který o ni má velký zájem, nyní jednáme o konkrétních podmínkách licence a vzniku spin-off společnosti. Zde si na knihu budeme muset ještě chvilku počkat, ale bude neméně zajímavá, protože kromě vědeckých aspektů se zde bude zrcadlit i mnohaleté úsilí o nalezení vhodného obchodního modelu, zdlouhavá jednání s několika investory a v neposlední řadě i osobní příběhy konkrétních lidí.

Která odvětví vědy a které instituce jsou na tom v Česku s inovacemi obecně dobře?
V naší branži snad není člověka, který by neznal Ústav organické chemie a biochemie (UOChB), který je pro mne příkladem jak toho, že se u nás dělá dobrá věda už po mnoho generací, tak toho, že z úspěchu, kterého dosáhli díky patentu profesora Holého, je možné vytěžit maximum a investovat prostředky a úsilí do rozvoje nejen vědy, ale i rozvoje transferu a komercializace. Z jejich příkladu se inspirovala Univerzita Karlova i Akademie věd ČR. I my se pokoušíme vytvořit na Univerzitě Palackého v Olomouci podobný model komercializace. Musím však podotknout, že čísla, a teď mluvím o celé České republice, zatím nehovoří v náš prospěch a všichni jsme na začátku. Těch několik dekád zpoždění oproti Západu, kam v tuto chvíli počítám i Izrael, je v této oblasti velmi znatelně cítit. Mám za to, že ve všech odvětvích jsou u nás velmi schopní lidé s velkým inovačním potenciálem. To, co potřebujeme nejvíce, je vytvořit systém důvěry a podpory inovací napříč obory, spojující dohromady výzkumné instituce, firmy, korporace i investory a to vše za institucionální podpory. Moderně se tomu říká inovační ekosystém. 

Zmínil jste institucionální podporu. Myslíte si tedy, že je lepší financovat vědecké instituce spíš institucionálně než skrze granty?
Obojí je důležité, jen mechanismy jsou různé. V grantovém financování si dokážu představit větší důraz na transferové aktivity, tedy aby grant nekončil publikací či patentem, ale aby v něm bylo více prostředků a pozornosti vyčleněno na následný přenos do praxe. Nicméně institucionální peníze mohou více pomoci k vytváření inovačního ekosystému, v němž by dle mého soudu neměly chybět i prostředky na přímou podporu start-upů a spin-offů, jak je tomu například v již zmíněném Izraeli nebo v USA.

Jak je na tom Česko s inovacemi v porovnání s dalšími západními zeměmi, případně se svými východními sousedy?
Byl jsem se podívat v několika západních zemích a je tam opravdu cítit jejich velký náskok. Jednoduše s tím začali dříve než my, a díky tomu mají více zkušeností i úspěchů. A není to jen Izrael, ale i například i Holandsko, Velká Británie nebo Německo. Velmi se mi líbí například projekt BrainPort v holandském Eindhovenu, kde se před pouhými dvaceti lety dohodli rektor místní technické univerzity, krajský hejtman a primátor města na inovační strategii, kterou nazvali BrainPort analogicky k dvěma hospodářsky a obchodně klíčovým místům v Holandsku: seaport a airport. Tato spolupráce vynesla poměrně malý holandský region mezi světové špičky v oblasti transferu znalostí a inovací. My tak máme velkou výhodu, že se máme kde inspirovat a poučit se jak z chyb, tak z toho, co se jim daří. Projekt BrainPort také ukazuje, že vytvoření účinného systému pro podporu transferu a inovací je přímo závislý na dohodě napříč strukturami a politickými preferencemi, což se v našem prostředí pořád zdá spíše utopií.

Nabíhá nová metodika hodnocení výzkumných institucí M17+. Hodnotí se kompletně v pětiletých cyklech. Myslíte si, že inovační propast mezi Východem a Západem trochu zúží?
Nemyslím, že by nová metodika mohla výrazně inovační potenciál Česka zvýšit. Určitě je dobře, že Modul 3 Společenská relevance se zabývá přenosem výsledků do praxe a spoluprací s aplikační sférou, takže se tomuto tématu při hodnocení již nelze vyhnout. K vytvoření funkčního inovačního ekosystému a k využití inovačního potenciálu, který je dle mého názoru u nás vysoký, to však určitě stačit nebude. 

Celý svět, a to i ten vědecký, nyní s obavami přemítá o tom, jak koronavirová pandemie ovlivní vědu a inovace. Co myslíte, že udělá s inovacemi v Česku? 
Jako všechny krize má i tato svou pozitivní i negativní stránku. Po většinu svého profesního života jsem dělal obchod. A tam platí zásada – lidé prodávají lidem. Nejsou to instituce nebo kvalita produktu, jsou to vždycky konkrétní lidé, kteří vzájemně komunikují a na nichž záleží, zda se obchod uzavře. U transferu znalostí to platí dvojnásob, protože nové know-how je vždy úzce spojeno s těmi, kdo za ním stojí a kdo jej při komercializaci musí dotáhnout do konce. To investoři do spin-offů dobře vědí a vždycky velmi pozorně posuzují tým, který za každou novou věcí stojí. Nedovedu si tedy dost dobře představit, jak může fungovat obchod a komercializace, což je podle mne jiná forma obchodu, bez intenzivního setkávání, jednání a společné práce. K té pozitivní stránce snad jen tolik, že nás to rychle a nekompromisně naučí nové nekontaktní způsoby komunikace a spolupráce, což je vlastně inovace par excellence.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.