12. květen je Mezinárodním dnem sester. Nároky na profesi se zvyšují, je potřeba lepší systémové řešení

Nedostatek sester je po celém světě, je potřeba systémové řešení. Podle studií se sice profese všeobecné sestry těší celospolečenskému uznání a je pozitivně vnímána veřejností, ne vždy to však stačí k vyvážení její nesporné náročnosti, ať už fyzické či psychické.

12. května připomínáme Mezinárodní den sester. Děje se tak v den výročí narození Florence Nightingalové, zakladatelky moderního ošetřovatelství. V českém zdravotnictví dlouhodobě působí přibližně osmdesát tisíc všeobecných sester, přičemž ze škol do systému každoročně vstupuje kolem patnácti set všeobecných sester, absolventek a absolventů vysokých a vyšších odborných škol. O něco méně do praxe přichází sester praktických, které ukončily studium na středních školách. Přestože se celková čísla absolventů všeobecného ošetřovatelství v posledních letech mírně zvyšují a s počtem asi devíti sester na sto tisíc obyvatel patříme ve světě k zemím s lepším poměrem sestra-pacient, fakt je i ten, že v celém resortu přetrvává deficit kolem osmnácti set úvazků všeobecných sester.

Podle profesorky Andrey Pokorné, proděkanky pro nelékařské studijní programy a informační technologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, však nejde o nijak výjimečný stav. „Nedostatek všeobecných sester je patrný v celém světě,“ hodnotí a odkazuje na tvrdá data i některé nedávné studie. Dle nich se sice profese všeobecné sestry těší celospolečenskému uznání a je pozitivně vnímána veřejností, ne vždy to však stačí k vyvážení její nesporné náročnosti, ať už fyzické či psychické.

Pozoruhodnou studií je například ta, dle které všeobecná sestra během denní směny ujde více než 9700 kroků, v přepočtu kolem šesti a půl kilometru. Už jen z toho je zjevné, že „fyzická aktivita sester je vyšší než u běžné populace,“ shrnují autoři dva roky starého textu.

Připočtěme úkony související s manipulací s pacienty, včetně zvedání těžkých vah, a už tolik nepřekvapí, že v průzkumu, který tým profesorky Pokorné provedl mezi více než pěti stovkami dotázaných, 93 % sester uvedlo, že pociťují bolesti zad; dvě třetiny z nich přitom soudí, že tento stav přinejmenším částečně souvisí s výkonem jejich profese. 

V navazujícím průzkumu, kdy byly srovnávány bolesti zad u všeobecných sester z České republiky a Spojeného království pak vyplynulo, že české sestry uváděly bolesti zejména v dolní části zad mnohem častěji a také to, že se jedná i o jednu z příčin, proč by uvažovaly o opuštění profese. Fyzické problémy mohou mít řadu negativních důsledků, od hledání méně namáhavých profesí až po pokles produktivity – jak si totiž profesorka Pokorná všímá, mezi sestrami působí řada „srdcařek“, které často docházejí do práce i navzdory vlastním zdravotním obtížím a dopouštějí se tak tzv. presenteismu.

Nároky na sesterskou profesi se zvyšují

I proto například Ministerstvo zdravotnictví ČR v rámci snah o udržení sester v systému v těchto dnech spouští projekt s názvem Měření ošetřovatelské zátěže, jehož cílem je zmapovat činnosti sester na jednotlivých pracovištích a na základě dat ze sledování upravit jejich pracovní podmínky a optimalizovat personální zabezpečení. Na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde je ke tříletému studiu Všeobecného ošetřovatelství v posledních letech každoročně přijímáno 25-30 studujících, se budoucí sestry na náročnost profese snaží důsledně připravit už během studia. Rovnou polovinu z 4600 hodin výuky tráví v klinické praxi, jak ukládá legislativa, ale zároveň je jim poskytována podpora pro zvládání zátěže.

„Učíme studenty ergonomii a ergonomickým postupům při poskytování péče, navíc všichni studenti jsou vedeni k péči o své tělo a nemusí k tomu přispívat jen povinný tělocvik,“ říká Andrea Pokorná.

Podle ní se však v poslední době zvyšují i psychické nároky na sesterskou profesi. Nikoliv jen v důsledku směnnosti provozů a obtížného propojení osobního života s tím profesním.

„Sledujeme zvyšování zdravotní gramotnosti pacientů. Což je samozřejmě dobře, ale tím pádem mají pacienti i jejich rodiny vyšší informační nároky na nás, na sestry a další zdravotnické pracovníky. Zároveň se zkracuje doba hospitalizace a na pacienta není tolik času, takže ty nároky na to, kolik by toho měl pečující odborník vědět, obecně rostou.“

I v tomto ohledu se snaží lékařská fakulta potenciálním budoucím problémům čelit už během studií a jako jediná v Česku studentům poskytuje psychickou podporu formou Mindfulness programu a psychosomatických cvičení, s cílem zvládání psychické zátěže a vyhoření.

Potřeba systémového řešení

Podle Pokorné je přístup fakult však jen jednou součástí řešení. To musí být v prvé řadě systémové, aby se podařilo odbourat častou praxi, kdy „všichni dělají všechno“.

„To jednak vede k vyčerpání a zároveň je to i jistá defraudace vědomostí vzdělaných nelékařských zdravotnických pracovníků, včetně všeobecných sester,“ podotýká profesorka Pokorná, dle níž je třeba vzít v potaz i snižující se odolnost populace a posun ve světonázoru nastupujících generací, které začínají více prioritizovat vlastní potřeby, což prý může být další aspekt vedoucí u budoucích sester k dřívějším odchodům do starobního důchodu.

Systémovým řešením má být hierarchizace ošetřovatelských profesí, dnes už diskutovaná ve spolupráci s fakultami a nemocnicemi i na vládní úrovni. A inspirovat se lze třeba v zahraničí.

„Zatímco v některých zemích existují třeba i celé kliniky vedené sestrami, u nás taková hierarchizace pracovišť, až na výjimky, nastavena není. To znamená, že je třeba měnit složení celých ošetřovatelských týmů tak, aby konkrétní intervence a postupy při poskytování péče byly prováděny daným odborníkem s příslušným vzděláním. Ideálně musí přibýt více ošetřovatelského pomocného personálu, aby se sestry mohly stále více věnovat odborné činnosti. Když budeme podporovat a vychovávat sestry se specializovanou způsobilostí, zároveň ulevíme celému systému. Sestry specialistky jsou schopny převzít některé kompetence dalších členů zdravotnických týmů, zvládají koordinaci péče a zlepšují v mnoha případech při účelné spolupráci s lékaři zkvalitnění průchodu pacienta zdravotnickým systémem a dostupnost péče, která se postupně musí orientovat na posílení péče komunitní,“ předesílá svou vizi Pokorná.

Výzev, které současné zdravotnictví musí zvládnout je mnoho, některé jsou zvládnutelné z pozice vzdělavatelů, ale u mnohých je třeba systémových změn zmíněných výše. Vzdělavatelé přispívají tím, že se snaží o předávání nejen dostupných vědeckých poznatků, ale také pozitivního postoje k profesi, která je jednou z nejnáročnějších, ale z osobního pohledu profesorky Pokorné i jedna z nejkrásnějších v rámci pomáhajících profesí.