Brno se stalo útočištěm pro tisíce ukrajinských studujících, kteří prchli před válkou. Chodí na přednášky, skládají zápočty, žijí tu běžný studentský život. Jenže pod povrchem mnozí bojují: chronickým stresem, ochromujícím pocitem viny i legislativními pastmi. „Jazyk není největší bariérou. Tou je tichý, všudypřítomný vnitřní pocit, že sem nepatříte a že váš domov přestal existovat,“ popisuje v rozhovoru psycholožka z Kariérního a poradenského centra Masarykovy univerzity Sofiia Berezka.
Proč talentovaní lidé v hodinách mlčí, i když znají odpověď? Proč se sny o prestižní kariéře často zastaví u bran továren a skladů? O hloubce lidské adaptace, ranách, které nejsou vidět na první pohled, i o hledání pevné země v časech totální nejistoty mluví odbornice, která denně naslouchá příběhům ukrajinské komunity.
Působíte v Kariérním centru Masarykovy univerzity, kde vedete komunikační zóny pro ukrajinské studenty a studentky. Často se v médiích i ve společnosti opakuje, že integrace stojí a padá s češtinou. Vy ale tvrdíte, že jazyk je jen špičkou ledovce. Co se tedy skrývá pod hladinou, co nevidíme?
Jazyk je nástroj, technický prostředek, ale rozhodně to není srdce problému. Často v této souvislosti vzpomínám na své vlastní začátky s cizími jazyky. Člověk se naučí základní algoritmus: „voda“, „sklenice“, „prosím“. Pro přežití v supermarketu nebo na úřadě to stačí. Ale pro plnohodnotný život na univerzitě, kde musíte argumentovat, tvořit a propojovat se s lidmi, je to žalostně málo. Skutečná bariéra totiž neleží v učebnicích gramatiky, ale v pocitu vnitřního bezpečí a identity.
Jak se chybějící pocit bezpečí projevuje v praxi?
Můžete ovládat češtinu na úrovni C1, ale pokud se uvnitř necítíte „oukej“, máte neustálý pocit, že jste tu cizí element, vaše schopnost komunikovat zamrzne. Setkávám se se studenty, kteří píší brilantní odborné eseje, jejichž písemný projev je bezchybný, ale v reálném kontaktu s lidmi ze sebe nevypraví ani souvislou větu.
Ochromující strach z chyby, z akcentu, z toho, že vás někdo okamžitě zaškatulkuje jako „toho uprchlíka“, je naprosto paralyzující. Není to nedostatek inteligence. Jsou to vyčerpané vnitřní zdroje. Když je vaše mysl v neustálém napětí a tělo v režimu „přežij dnešek“, mozek prostě nemá kapacitu na sociální hravost a lehkost, kterou přirozená komunikace vyžaduje. Člověk se pak raději stáhne do izolace, což je začátek velmi nebezpečného kruhu.
Ve své práci se opíráte o psychologii traumatu a také o výzkum CEITEC, který ukazuje, že dlouhodobý stres spojený s válečnou zkušeností může vést ke změnám ve struktuře a fungování mozku, i když na první pohled není viditelný. Jak se tato zátěž promítá do univerzitních lavic?
Trauma není batoh, který odložíte v šatně před vstupem do posluchárny. Je to stav nervové soustavy, který s vámi jde všude. Představte si to jako otevřenou ránu nebo odhalený nerv – i ten nejmenší dotek, který by zdravého člověka ani nezabolel, u traumatizovaného jedince vyvolá prudkou, nesnesitelnou bolest. V psychologii tomu říkáme overreakce – jde o přirozenou a naprosto logickou reakci psychiky na nepřirozené, extrémně zatěžující situace, jako je válka, ztráta domova nebo dlouhodobý stres.
Zároveň je důležité zdůraznit, že Masarykova univerzita nabízí ukrajinským studentům širokou škálu podpůrných služeb – od psychologického poradenství až po jazykovou a studijní podporu. Mnoho studentů a studentek o těchto možnostech ale zpočátku neví nebo je neumí plně využít.
Je vůbec možné se soustředit na složitou statistiku nebo teorii práva, když máte v telefonu zprávy o bombardování vašeho rodného města?
Mnoho lidí, kteří přišli z Ukrajiny, žije v režimu chronického stresu už několik let. Naše amygdala – centrum strachu v mozku – je neustále aktivní. Zažila jsem to sama na jednom kurzu o syndromu vyhoření. Lektorka chtěla bez zlého úmyslu být vtipná a ilustrovat kulturní rozdíly v péči o partnera. Použila příklad o ukrajinských ženách, které prý „jen obsluhují své muže, mažou jim chleba a krmí je“.
Jak na takové situace traumatizovaní lidé reagují?
V sále, kde seděly ženy s čerstvou válečnou zkušeností, které ztratily domovy a často i muže na frontě, to vyvolalo okamžité, mrazivé napětí. Pokus o žert byl v ten moment jako sůl v ráně. Pro vyučující a české spolužáky je nesmírně těžké pochopit, že tito studenti mají „zaostřené radary“ na jakýkoliv náznak nepochopení či stereotypu. Nejsou přecitlivělí schválně, je to fyziologická obrana jejich přetížené psychiky.
Dalším palčivým tématem je pracovní uplatnění. Podle dat UNHCR pracuje přibližně polovina uprchlíků z Ukrajiny v Česku na nízkokvalifikovaných, manuálních pozicích a zhruba dvě třetiny pod úrovní své kvalifikace. Proč se tento „brain waste“ neboli plýtvání mozky děje i u mladé generace, tedy studujících?
Je to bolestivý paradox naší doby. Na jedné straně máme trh práce, který zoufale volá po kvalifikovaných lidech, na druhé straně neviditelné bariéry, které jsou někdy neprostupné. Prvním faktorem je brutální ekonomický tlak. Studenti a studentky zde často nemají žádné zázemí. Musí platit komerční nájmy, jídlo, studijní materiály a nezřídka posílají peníze rodině na Ukrajinu.
Proč je pro ně tak těžké z této situace vystoupit?
Nekvalifikovaná práce v továrně nebo skladu je nejrychlejší cesta k hotovosti. Jenže je to past. Práce vás fyzicky i mentálně vyčerpá natolik, že už nemáte sílu učit se večer češtinu nebo si hledat stáž v oboru. Člověk uvízne v přežívacím módu. Druhým faktorem je to, že někdy se mohou objevovat stereotypní představy u některých zaměstnavatelů. Jakmile personalista uslyší akcent, často se mu v hlavě sepne podvědomý předsudek: „Bude rozumět jemným nuancím v týmu? Zvládne komunikaci s klientem bez šumu?“
Hrají v tom roli i chybějící dovednosti na straně studujících?
Musím být v Kariérním centru upřímná i k našim studentům a studentkám. Někdy za neúspěchem není diskriminace, ale prostě fakt, že jim chybí specifické dovednosti – soft skills – které český trh vyžaduje jinak než ukrajinský. Učíme je, aby nepropadali pasivitě a pocitu oběti. Aby analyzovali fakta: „Chybí mi odborný certifikát? Potřebuji vypilovat sebeprezentaci? Nebo je to opravdu bariéra u firmy?“ Učíme je bojovat o své místo kompetencí, nikoliv jen prosbou o pomoc.
Zmiňovala jste, že nároky na vzdělání se v Česku a na Ukrajině liší. Co bývá pro studující tou největší studenou sprchou při plánování jejich profesní cesty?
Administrativa a legislativní nároky jsou pro studenty neustálým zdrojem hluku na pozadí. Žít v nekonečném cyklu prodlužování víz, dokládání příjmů a čekání na rozhodnutí úřadů bere obrovské množství energie, kterou by měli věnovat studiu. Ale skutečným šokem bývá rigidita českého systému v regulovaných profesích.
Můžete to uvést na příkladu nějakého konkrétního oboru?
Typickým příkladem je můj obor – psychologie. Na Ukrajině je cesta k praxi mnohem přímočařejší. V Česku student zjistí, že musí mít pětileté magisterské studium, a pokud chce být klinickým psychoterapeutem, čeká ho dalších pět až sedm let placených výcviků, supervizí a atestací. Když to student zjistí ve čtvrtém ročníku, je to pro něj existenční rána. Vidí před sebou dalších deset let dřiny a finančních investic, než bude moci skutečně samostatně pomáhat lidem.
Co v takovém případě studujícím radíte?
Na všech konzultacích apeluji: Plánujte hned teď! Zjišťujte si podmínky nostrifikace, požadavky profesních komor a hledejte odborné praxe už v prvním ročníku. Informace je v tomto případě jedinou obranou proti budoucí rezignaci.
Jak se v takovém tlaku, o kterém mluvíte, dá vůbec uvažovat o budoucnosti? Chtějí tito mladí lidé v Brně skutečně zapustit kořeny?
Stabilita je základní lidská potřeba. Pocit, že vím, kde budu spát za rok a že můj domov je pevný bod ve vesmíru. My jsme o tuhle jistotu přišli ze vteřiny na vteřinu. Mnoho studentů u mě v poradně trpí tím, co v psychologii nazýváme „vinou přeživšího“. Je to spalující pocit, že oni jsou v bezpečí klidného Brna, pijí kávu v menze, zatímco jejich otcové, bratři nebo přátelé umírají v zákopech. Ten pocit viny jim vnitřně brání se zde skutečně radovat, skutečně se integrovat. Mají pocit, že by to byla zrada.
Jak tedy vnímají své další směřování? Žijí s neustále sbaleným kufrem v mysli?
Budoucnost je pro ně mlhavá, rozdělená na tady a teď a tam a potom. Část komunity se již rozhodla, že Brno je jejich nový domov, a investují do něj veškerou energii. Druhá polovina žije v neustálém provizoriu a čeká na konec války jako na vysvobození. Ale víte, co mě na nich fascinuje? Jejich neuvěřitelná síla. Adaptabilita je v dnešním světě novou formou inteligence.
Co byste vzkázala těm, kteří váhají, zda vyhledat odbornou pomoc?
Já mladé lidi nesmírně obdivuji – jsou zoceleni podmínkami, které si nikdo z nás neumí představit. Ale i nejtvrdší ocel potřebuje péči, aby nezkřehla. Proto vzkazuji všem: Nebojte se říct si o pomoc. Není to slabost, je to strategické rozhodnutí, jak zvládnout cestu, která je nad síly jednoho člověka.