Klima se mění a vlna letošních veder to jasně připomněla. Evropa musí mobilizovat síly a začít tento problém rázně řešit. Jaké komunikační formy jsou ale vhodné? Studie Moniky Brusenbauch Meislové z Fakulty sociálních studí Masarykovy univerzity na příkladu Evropského parlamentu ukazuje, že to není tak jednoduché. Jedna z klíčových institucí totiž ve ve své komunikaci výrazně využívá mimo jiné apely založené na strachu. Ty sice mohou na jedné straně pomáhat upozorňovat na naléhavost klimatické změny a mobilizovat veřejnost, dosavadní výzkumy však zároveň upozorňují, že při jejich nadužívání však zároveň existuje riziko pocitů bezmoci, ekologické úzkosti a následně nečinnosti.
Proč jste si vybrala právě Evropský parlament a z jakých dat jste vycházela?
Evropský parlament patří mezi klíčové aktéry evropské klimatické politiky: podílí se na tvorbě legislativy, prosazuje ambiciózní klimatická opatření a jako jediná přímo volená instituce Evropské unie má zároveň specifickou roli v komunikaci klimatické politiky směrem k občanům. Ve své komunikaci se snaží prezentovat jako racionální a odpovědný aktér v globálním boji proti změně klimatu, s cílem inspirovat veřejné zapojení a podporovat pro-environmentální chování. Vycházela jsem z celkem 235 tiskových zpráv Evropského parlamentu souvisejících s klimatem a 639 tweetů zveřejněných během devátého funkčního období EP, tedy v letech 2019-2024.
Jakou roli se Evropský parlament u této otázky snaží hrát a jakou strategii využívá?
S rolí, kterou se Evropský parlament v boji se změnou klimatu snaží hrát, souvisí i vysoká míra sebelegitimizace této instituce, která je patrná u 93,2 % tiskových zpráv a 83,1 % tweetů na toto téma. Přitom téměř každá druhá tisková zpráva a zhruba každý pátý tweet o změně klimatu, zaměřený na posílení legitimity a proaktivního postoje parlamentu, spoléhá na strach jako komunikační nástroj.
Analýza zároveň odhalila tři klíčové narativy založené na strachu, konkrétně jde o narativ nouze, ztráty a nebezpečí. Narativ nouze pracuje především s představou krize a bezprostřední potřeby jednat, narativ ztráty zdůrazňuje zhoršování stavu životního prostředí a jeho možné nevratné důsledky a narativ ohrožení obrací pozornost k rizikům pro budoucnost. Ve všech těchto případech Evropský parlament zdůrazňuje nutnost okamžité a rozhodné akce a prezentuje změnu klimatu jako existenční hrozbu pro Evropu i svět.
Tento diskurz často používá superlativní vyjádření a další jazykové prostředky zdůrazňující mimořádnost situace, například odkazy na bezprecedentní rozsah požárů. Jejich prostřednictvím je klimatická krize rámována jako mimořádně závažná hrozba a současná situace jako ta nejvážnější, jíž kdy lidstvo čelilo. Narativ nebezpečí je konstruován tak, aby zdůraznil existenční hrozby, a vykresluje budoucnost v temných barvách.
Je vyvolávání strachu a pocitu nebezpečí v komunikaci tím správným řešením, jak na problém upozorňovat?
Apely založené na strachu jsou rétorickým nástrojem. Jejich využívání umožňuje institucím vytvářet obraz sebe sama jako proaktivních, významných, na řešení orientovaných aktérů, kteří apelují na hluboce zakořeněné společenské normy týkající se bezpečnosti, odpovědnosti a morální povinnosti. Je to ale dvousečná zbraň. Touto formou komunikace totiž Evropský parlament riskuje i oslabení vlastních snah o sebelegitimizaci. Strach může na jedné straně mobilizovat pozornost veřejnosti a zdůrazňovat naléhavost klimatické změny, při jeho nadužívání však podle dosavadních výzkumů existuje riziko přetížení, bezmoci či rezignace. Vzniká tak komunikační paradox: nástroj, jenž může podporovat mobilizaci veřejnosti a legitimitu instituce, může při příliš intenzivním používání působit opačným směrem.
Výsledek tedy může být v podstatě opačný, než jaký je cíl?
Má studie nezkoumala, jak na tuto komunikaci reagují občané; zaměřovala se na to, jak Evropský parlament strach ve své komunikaci využívá. Předchozích výzkumy ale upozorňují na riziko udržování atmosféry úzkosti a postupná únava z neustálého zdůrazňování naléhavosti problému, což může vést ke kontraproduktivním důsledkům, jako je apatie, rezignace a následná nečinnost. U mnoha lidí, zejména pak u mladších generací, může přílišný důraz na hrozby a negativní scénáře oslabovat pocit, že existuje pozitivní vize budoucnosti a že je stále možné něco změnit.
Co by tedy Evropský parlament měl dělat, případně podobné významné instituce, aby dosáhly svého cíle?
Rozhodně by s podobnou rétorikou měly postupovaly opatrně. Vzhledem k již zmíněným rizikům by zmírnění akcentu strachu v komunikaci mohlo vytvořit větší prostor pro rozmanitější a konstruktivnější způsoby komunikace, které mohou veřejnost účinněji motivovat k zapojení. Komunikace by neměla pouze říkat, čeho se máme obávat, ale také proč a jak má smysl jednat.
Vaše studie vyšla v odborném vědeckém časopise. Snažíte se ale téma komunikovat přímo směrem k aktérům, tedy v tomto případě Evropskému parlamentu. Slyší na kritiku?
Obecně se snažím, aby se můj výzkum k relevantním aktérům dostával, ale výsledky této konkrétní studie jsem přímo s Evropským parlamentem zatím nekomunikovala. Nakolik by v tomto případě na tato zjištění reagoval, tedy nemohu hodnotit. Obecně ale mám ze spolupráce s policy aktéry zkušenost, že o výzkumné poznatky zájem existuje.
Jak sama vnímáte roli společenských věd v současném kontextu. Umí vědci nabídnout řešení, přijímají vůbec tuto roli v reálném světě?
Společenské vědy jsou v současném světě mimořádně důležité. Pomáhají nám například porozumět tomu, jak se šíří dezinformace, proč se společnosti polarizují, jak vznikají předsudky, komu lidé důvěřují, jak fungují mocenské vztahy nebo jak politická komunikace ovlivňuje naše vnímání světa. Fungují tedy jako určité zrcadlo společnosti – umožňují společnosti dívat se sama na sebe. A samozřejmě, jak už to tak se zrcadly bývá, ukazují i věci, které mnozí lidé vidět nechtějí. Právě proto jsou ale pro demokratickou společnost tak důležité.
Daří se propojit svět sociálních věd s praxí? Jaké k tomu vedou cesty?
Daří, ale není to automatické. Svět vědy a svět politické a rozhodovací praxe fungují v jiném tempu, hovoří jiným jazykem. Nestačí proto publikovat odborný článek a očekávat, že si jej někdo z politické nebo diplomatické praxe najde. Důležité jsou expertní konzultace, veřejné debaty, média a dlouhodobé vytváření vztahů mezi oběma světy. Ve své vlastní práci se o toto propojování dlouhodobě snažím. Zabývám se intenzivně britskou politikou a opakovaně jsem byla pozvána, abych svůj výzkum představila v britském parlamentu, spolupracuji s britským ministerstvem zahraničí i ambasádami a v českém prostředí jsem členkou Vědecké rady Ministerstva zahraničních věcí atd. Právě tyto zkušenosti mě utvrzují v tom, že o kvalitní společenskovědní expertizu v praxi zájem je. Zároveň ale musíme jako vědci umět své výsledky komunikovat srozumitelně a způsobem, který odpovídá potřebám osob mimo akademické prostředí.