Česká asociace doktorandek a doktorandů (ČAD) na konci května zveřejnila otevřený dopis premiérovi a ministru financí, ve kterém žádá o respektování schváleného usnesení Poslanecké sněmovny ČR a usnesení vlády a navýšení výdajů na vysoké školství, v jehož rámci by měla být vyčleněna částka jedné miliardy korun na zdvojnásobení doktorandských stipendií, tedy z 7500 Kč na 15000 korun.
Přitom však dlouhodobě upozorňuje, že pouhé zvýšení stipendií neuspokojivý stav doktorského vzdělávání, postavení a rozvoje doktorandů v České republice neřeší.
Problémem není jen výše příjmu doktorandů, nýbrž jejich postavení, absence vedení a času na dělání kvalitního výzkumu. Poslední bod by přitom rádi vypíchli, neboť na to, že doktorandi jsou především začínající výzkumníci, se často zapomíná vzhledem k tomu, že v České republice mají ze zákona stejný studentský status jako bakaláři a magistři, což vede i k nepochopení veřejnosti, proč by jim měla něco platit.
Co je v nepořádku s postavením doktorandek a doktorandů
Co je tedy v nepořádku s českým doktorským vzděláváním a postavením doktorandek a doktorandů? V evropském srovnání máme nadprůměrný podíl doktorandů v poměru k celé populaci vysokoškolských studentů, ale zároveň máme podprůměrný podíl absolventů doktorského vzdělávání v poměru k populaci ve věku 25–34 let (EUROSTAT 2015, Bologna Process Implementation Report 2015). Jinými slovy studijní úspěšnost českých doktorandů je velmi nízká: titul Ph.D. získá jen kolem čtyřiceti procent z nich a z toho jen deset procent v zákonem stanovené řádné době studia, tedy za tři nebo čtyři roky.
Tento stav je znepokojivý. Jednak znamená, že většina doktorandů, jimž český stát, pokud jsou v prezenčním studiu (to znamená dvanáct tisíc osob), platí stipendium, tuto veřejnou investici nezhodnotí, a jednak logicky vede k otázkám, proč tomu tak je, jak vypadá doktorské vzdělávání v České republice, a zda ti, kteří „odpadnou“ jsou skutečně pro českou vědu a vysoké školství zbytní, protože na to jednoduše duševně intelektuálně nemají.
ČAD se snaží nejen svým otevřeným dopisem poukázat na skutečnost, že systém českého doktorského vzdělávání je spíše neschopný udržet si právě nadané a ze začátku silně motivované lidi. Jedním z nejkřiklavějších důvodů je právě finanční situace doktorandů, jak poukazuje například šetření Doktorandi 2014 v rámci projektu KREDO.
Český prezenční doktorand dostává stipendium o průměrné výši 7500 měsíčně (v prvním roce má často méně), a mnohdy jeho škola vyžaduje, aby za tuto částku byl přítomen ve škole 40 hodin týdně, tedy dobu odpovídající plnému pracovnímu úvazku a pomáhal s výukou a výzkumem. Očekává se tedy, že doktorand bude pracovat, ale bez pracovní smlouvy (což se do „sívíčka“ zrovna nedává), a ještě k tomu za částku, která je pod hranicí příjmové chudoby, přestože je od něj očekáván výkon, jehož podmínkou je magisterské vzdělání.
Zároveň je ve věku, kdy většinou nebydlí u rodičů, tedy platí si přinejmenším kolej, ale většinou spíš byt, a obzvláště ženy jsou vystaveny tlaku, aby již uvažovaly o pořízení si prvního dítěte, a některé doktorandky a doktorandi rodiny během doktorátu zakládají, neboť už dávno sami nejsou dětmi. V takové situaci působí poněkud absurdně, pokud se první den na doktorátu dozvíte: „Stýpko máte šest tisíc měsíčně, a hlavně u toho nepracujte, jinak to nikdy nedoděláte,“ jak se stalo jedné člence ČAD. Případně se na vás vedení katedry urazí, že po čtyřech letech, co vám nenabídli žádný pracovní úvazek a stipendium vám končí, přerušujete studium a odcházíte do placeného zaměstnání, protože světe div se, musíte za něco bydlet a jíst a také chcete jednou mít mateřskou v nějaké rozumné výši.
A v tom tkví další problém. V ČR není zvykem, že by prezenční doktorandi byli zaměstnáni na výzkumných projektech svých školitelů. V šetření KREDO 2014 dvě třetiny dotázaných pracovaly na výzkumných projektech nesouvisejících s jejich dizertacemi, tedy věnovali se práci, která je vzdalovala získání titulu Ph.D. A to byli přitom ti šťastnější.
Mnozí doktorandi jsou zaměstnáni úplně mimo vědu a výzkum, takže na výzkumnou práci na dizertaci nemají nejen čas, ale ani pomyšlení. To přitom vůbec nemusí znamenat, že jsou nenadaní nebo neschopní výzkumníci. Znamená to pouze to, že si práci „jen“ na dizertačním výzkumu nemohou finančně dovolit.
Dalším kamenem úrazu je nedostatek vedení a příležitostí rozvoje kompetencí a znalostí. Doktorandi nejsou dostatečně či vůbec zapojováni do vědecké práce, případně zapojováni jsou, ale ne proto, aby se sami rozvíjeli, nýbrž proto, aby vykonávali pomocné výzkumné činnosti. Toho si všímají zejména lidé, kteří získali svůj doktorát v zahraničí, jako například Hélene Boisivon citovaná v článku Jak se cítí vědci v Česku: „Mám pocit, že vedoucí si své Ph.D. studenty drží, co nejdéle to jde, i sedm let, spíš než aby jim pomohli dokončit studium a zúročit znalosti. Ph.D. studenti jsou totiž levná pracovní síla. Jenže tím ztrácí zájem a motivaci,“ řekla.
Častěji bývají doktorandi využíváni pro pokrytí výuky a opravování testů bakalářských a magisterských studentů (v šetření Doktorandi 2014 za to přitom bylo finančně odměněno jen 62 % z nich), tedy k práci, která sice mnohé baví, ale výzkumně je neposouvá a často ani nedostanou základní pedagogický zácvik. V nejhorším případě jsou doktorandi využíváni na servisní činnosti zcela pod jejich kvalifikaci, jako je kopírování knih, zajišťování občerstvení u státnic či dokonce úklid.
Člověk, který se rád učí novým věcem a touží po dalším rozvoji, tak snadno nabyde dojmu, že na doktorátu v České republice jej nic takového nečeká a přesune se jinam, třeba do zahraničí či do soukromé sféry. Lidově by se dalo říci, že stokrát nic umoří i slona. Počáteční nadšení mnohých doktorandů nebývá vytěženo.
Ale aby to neznělo, že máme v doktorském studiu zapsané jen samé vysoce motivované a schopné výzkumnice a výzkumníky, které bychom měli podpořit v získání titulu Ph.D. a vědeckém rozvoji. Nemáme. My se o to totiž tolik nesnažíme. Přijímáme do doktorského studia i plno těch, kteří o dělání vědy a výzkumu ve skutečnosti nestojí, což devalvuje úsilí jak školitelů, tak těch ostatních doktorandů, kteří to s vědou myslí vážně. Přitom jsou často házeni do jednoho pytle, protože stipendium získávají v prezenční formě studia všichni. Peníze na doktorandy přidělujeme školám jednoduše „na hlavu“ a následně už neřešíme, jak ten výdaj zúročují, tedy zda jejich doktorandi jsou zapojeni do jejich výzkumu, píší kvalitní články, jezdí na zahraniční konference, a dokončují úspěšně studium. Nenutíme tedy školy přijímat do doktorského studia s větším rozmyslem a následně se o doktorandy lépe starat. Takže i ti doktorandi, kteří by rádi svou výzkumnou prací vraceli společnosti to, že jim umožnila za její prostředky vystudovat, k tomu nemají mnoho příležitostí.
A opravdu bychom neměli shazovat tento problém se stolu s tím, že stačí, když si budou doktorandi správně vybírat školitele, kteří si je budou moci dobře zaplatit a budou je dobře vést, jinými slovy, že si tedy ta většina z nich může za svou špatnou situaci sama. Takový přístup je paradoxním přenášením veškeré odpovědnosti na někoho, kdo je ve vědeckém prostředí nejméně dlouho a má tudíž nejméně informací a mnohé informace lze získat jen stěží předem. Navíc existují zásadní rozdíly mezi finančním zázemím nejen jednotlivých školitelů, ale i celých oborů.
To, že doktorské vzdělávání v České republice běží samospádem, není vina doktorandů. Vysoké školy by měly přestat snažit se jen odrážet kritiku a začít aktivně pracovat na změně. Je důležité nalít si čistého vína a přiznat si, že vysoké školy, ale i jiné výzkumné instituce doktorandy potřebují. A to i do budoucna. Vždyť právě z doktorandů se rekrutují budoucí výzkumníci a vysokoškolští pedagogové. A chceme, aby tito byli nejlepší z nejlepších a aby naší vědě zajistili mezinárodní konkurenceschopnost? Tak se pojďme začít k doktorandům podle toho chovat. Pojďme jim přiznat status důležité a kvalifikované pracovní síly a podle toho jim poskytovat adekvátní pracovní a finanční podmínky, jak české školy nabádá Evropská charta pro výzkumné pracovníky, k jejímuž prosazování a respektování se zavázala i Česká konference rektorů a Rada vysokých škol. Jinak budou stále větší náskok získávat doktorandi ze zemí, kde je doktorát regulérní prací na plný úvazek. A nebude to jen osobní ztráta doktorandů, ale celé české vědy, která se nebude projevovat jen propady předních českých univerzit ve světových žebříčcích, jako se to letos stalo Univerzitě Karlově v hodnocení britské společnosti Quacquarelli Symonds.
Autorka je předsedkyní České asociace doktorandek a doktorandů a doktorskou studentkou na Univerzitě Karlově.