Nedávno nastoupil na prestižní post hudebního ředitele Královské opery v londýnské Covent Garden. V rozhovoru celosvětově uznávaný český dirigent popisuje své první týdny plné premiér, zkoušek a koncertů. Vysvětluje, proč angažoval Annu Netrebko, jak podporuje české umělce a jak vnímá odpovědnost řídit jednu z nejvýznamnějších operních scén světa. A vzpomíná i na svou alma mater AMU, která právě slaví 80. let.
Jak vypadají první dny na pozici hudebního ředitele Královské opery v londýnské Covent Garden?
Před pár dny (ve čtvrtek 11. září – pozn. red.) jsme měli premiéru Toscy, dneska mám představení číslo dvě. Současně začínáme zkoušet na koncert, který je v sobotu. Do toho studuju Věc Makropulos, to je další opera, která bude mít premiéru už 22. září, tedy hned po tom, co se vrátíme z Hamburku, kde zopakujeme koncertní program v Labské filharmonii. Pak hned začínáme Janáčka. Teď je zkrátka nová vlna různých projektů, které se trochu překrývají.
Hodně se diskutovalo, že jste do Toscy obsadil ruskou sopranistku Annu Netrebko. Musel jste to nějak složitě obhajovat, nebo to bylo přijato jako vaše rozhodnutí?
V divadle byl tento můj návrh přijat pozitivně. Panuje shoda, že její vyjádření k těm okolnostem, na které novináři kontroverzně upozorňují, jsou dostačující. Jasně se opakovaně vyjádřila, že válka je jednoznačně špatná věc. To je jedna část. A druhá část je ta, že všichni vědí, že je to jedna z nejlepších, ne-li svou pozicí vůbec nejlepší sopranistka své kategorie. A že na scénu takového operního domu, jako je Královská opera, prostě patří. Kontext je jinak v podstatě ten, že dnes zpívá v Evropě na většině nejvýznamnějších scén. Královská opera spolu s Metropolitní operou tak zůstávaly vlastně jedinými divadly, které ji dosud nepozvaly zpátky.
Skutečně jsem byl já tím, kdo Annu navrhl do obsazení Toscy, ale mám k tomu dvě poznámky. Za prvé jsme měli původně tuto roli obsazenou úplně jinak – Lise Davidsen, která ale začátkem tohoto roku oznámila, že čeká dvojčata. To je v kontextu plánování operních domů (kdy dnes mluvíme už o roce 2030 či 2031) opravdu výjimečná situace. V obsazování pěvců a pěvkyň je tří- až čtyřletý předstih naprosto nutný. Šlo tedy o velmi naléhavý případ, v němž jsme získali dvě sopranistky rovnocenného významu – vedle Anny Netrebko také Aleksandru Kurzak.
Anna Netrebko už byla navíc nezávisle na mně stejně v této sezoně obsazena do jiného díla – do Turandot Giacoma Pucciniho, které já nediriguji a které se hraje později. Mediální výstupy většinou nepokrývají realitu úplně přesně. Zásadní sdělení je, že divadlo stojí za jejím angažováním jednomyslně. Nezaznamenal jsem za celou dobu dosud jediný hlas proti. A protesty, o kterých se občas hovoří a píše, se divadla jako takového netýkají. Uvnitř divadla, při premiéře ani při zkouškách neprotestoval vůbec nikdo – ani ze strany účinkujících, ani ze strany publika. Její výkon byl oceněn neutuchajícím adresným potleskem a voláním.
Všimla jsem si rovněž, že jste angažoval i mnoho českých umělců a umělkyň. Je to nějaká součást vaší mise – přivést je do Londýna a ukázat publiku, jak jsou výjimeční?
Samozřejmě, že mi to není proti mysli, naopak. Je to pro mě celkem přirozené: zejména když se hrají česká díla, nabízí se pokusit obsadit i české umělce – jsou v těch dílech autentičtí. Zároveň si na tom nijak nezakládám a myslím, že se ode mě ani nečeká, abych způsobil nějaký český příliv, který by byl nepřiměřený mé roli. Můj úkol není udělat z Královské opery v Londýně českou scénu, ale spíš obohatit její velice rozmanité portfolio o českou strunu či notu. A proti tomu nejenže nikdo nic nenamítá, ale naopak se setkávám s podstatným souhlasem. V tomhle směru je to vlastně taková osobní příchuť mé činnosti, která je vítána.
V Londýně žijete osmým rokem, zároveň působíte jako šéfdirigent Bamberských symfoniků. V čem je role uměleckého šéfa Královské opery v Covent Garden odlišná? Nemyslím jen prestiž a povědomí o ní, ale máte třeba i jiný druh odpovědnosti?
Je to samozřejmě obrovská instituce, nesrovnatelná s jakýmkoliv symfonickým orchestrem – to znamená ani s Bamberskými symfoniky nebo s Českou filharmonií. Co se týká velikosti zodpovědnosti, minimálně tedy personální a institucionální, je opravdu větší. Samozřejmě i společensky je to odpovědnost veliká. Tam bych srovnání s Bamberskými skutečně neprováděl – to by nebylo namístě. I když si myslím, že třeba v Česku jsem zaznamenal, že se někdy význam bamberského orchestru podceňuje, protože nesídlí ve velkém městě, jako je Berlín nebo Mnichov. V rámci německého i evropského orchestrálního světa však mají Bamberští symfonikové vysoké renomé, a to i platově či finančně, v kontextu celé své činnosti stojí na té nejvyšší možné příčce.
Nicméně společenská rezonance je pochopitelně v Londýně jiná. Uvedl bych ale, že role, která mě čeká v České filharmonii, je v principu dosti podobná. Jedná se o významnou instituci, významný kulturní dům – v jednom případě operu, v druhém orchestr, který má navíc kolem sebe i prostředí budovy Rudolfina a tak dále. A jsou to dvě scény, které reprezentují podstatně víc než jen svůj program. Mají velký společenský přesah, jsou to vlajkové lodi kultury dané země a mají velký přesah i do zahraničí.
Třeba tady v Londýně, i v oficiálních textech a v pojetí vlastní identity, si tento operní dům zakládá na tom, že je stejně důležitou kulturní institucí pro Británii – tedy pro svou zemi (je pro něj důležité hrát britské autory, angažovat britské zpěváky a odpovídat na požadavky i různé citlivosti britského prostředí, ať už kulturně, nebo společensky), jako je důležitý i jeho dosah světový.
Jak pečujete o to, aby Královská opera byla tím významným operním domem s celosvětovým renomé?
To se daří mimo jiné i proto, že v Londýně nemáme systém stálého pěveckého ansámblu. Máme samozřejmě vlastní orchestr, který mimochodem hraje operu i balet, a vlastní sbor – to jsou ta kolektivní tělesa, která jsou v divadle domácí. Jinak ale spolupracujeme na každé inscenaci, na každém projektu s pečlivě vybranými pěvci z celého světa. Britové tam ovšem nikdy nechybějí, stejně jako tam nechybějí mladí.
A pak program Jette Parker Artists je naprosto zásadní, je to vlastně taková operní akademie pro dorůstající nebo začínající umělce, kteří sbírají zkušenosti ve všech oborech – ať už jsou to pěvci, pianisti, dirigenti či režiséři. Je pro nás nesmírně důležitý. Každá, i ta nejprestižnější inscenace má vedle těch nejslavnějších zpěváků ze světa také tyto mladé umělce, kteří jsou vždy plně zapojeni.
Každá inscenace má navíc diverzitu, na kterou je Londýn velmi hrdý a citlivý. To znamená zastoupení různých etnicit a samozřejmě i genderů. To je tady velké téma a divadlo ho uchopuje způsobem, který jde ruku v ruce s péčí o kvalitu. A tohle všechno patří ke každodennímu rozhodování.
V České republice je velkým tématem i financování umění. Jak velkou roli hraje v Královské opeře?
Na rozdíl od toho, jak to známe u nás, je účast veřejných peněz na fungování tak významné kulturní scény poměrně malá – jen asi čtyřicet procent. Celý zbytek tedy přichází ze soukromých zdrojů. A o ty lidi, o sponzory, je třeba pečovat. Jsou ochotni dávat peníze na kulturu, protože ji milují. Ale také proto, že chtějí, aby výsledek byl skvělý a scéna vzkvétala. A zároveň chtějí mít pocit, že se jim vrací určitá osobní pozornost.
Není to automatismus, se kterým můžete počítat bez péče, bez úcty nebo bez vděčnosti. A i tohle vše patří k mé roli. Nemůžete jen tak někam přijít a říkat, co se vám zlíbí. Máte zodpovědnost za celý profil operního domu a mnohé své sklony, choutky, tendence, preference či přání musíte dávat do souvislosti s tím, co je vlastně „vyšším dobrem“ divadla. Jednoduše řečeno – nejde jen o to, co bych si přál já, ale i o to, co potřebuje celé divadlo, aby se mu opravdu dobře dařilo. A tomu se musím snažit ze své podstaty pomáhat.
Samozřejmě je to někdy výzva, třeba co se týká cen vstupenek. Lidé mají někdy pocit, že ty nejdražší vstupenky, které se vyprodají nejdříve, jsou jedinou možností, jak se dostat dovnitř. Přitom asi třicet procent vstupenek stojí pár desítek liber, některé dokonce i pět. Důležité pro dům tedy je, aby bez ztráty kvality byl dostupný takříkaje pro všechny.
Zaujala mě vaše zmínka, jak se v Covent Garden vyrovnáváte s požadavky na diverzitu. Není pro vás, dejme tomu, omezující, když se mimo umělecké kvality musíte soustřeďovat i na tuhle společenskou poptávku?
Samozřejmě – ovšem asi takovým způsobem, jako člověka omezují veškeré ohledy, které je třeba brát vůči ostatním lidem. Stejně jako se v běžném životě a každodenně omezujeme s pocitem, že děláme správnou věc pro ostatní, necháváme se dobrovolně konstruktivně omezovat i těmito ohledy.
Pocházím stejně jako vy ze země, která je v porovnání s Británií jednolitá. Pro mě je tedy samozřejmě výzva si zvyknout na tyto poměry. Vždy si ale představím londýnskou ulici. V ní jste konfrontována s nesmírnou pestrostí. A divadlo, zejména tady v Anglii formováno shakespearovskou a jinou tradicí, se těší velké vážnosti a důležitosti. Řekl bych, že Britům záleží na tom, aby divadlo reprezentovalo celou společnost – aby to nebyla nějaká elitní skupinka pro lidi, kteří „mají rádi operu“ nebo „vysokou kulturu“, zatímco pro ostatní ne.
Při sjednávání obsazení a dalších plánů opery je v první linii vždy kvalita. Pokud by například omezení, o kterých jste mluvila, znamenala kompromis kvality, volí se už spíše jiný typ díla, nebo se počká, až se pro danou věc najde adekvátní reprezentant.
Pro mě bylo třeba mé jmenování trochu překvapení: očekával jsem, že po mém předchůdci bude nástupce spíše jiného typu – například jsem se domníval, že to bude žena. Poptávka po ženských dirigentkách je teď naprosto zásadní a potřeba společnosti, alespoň jak ji vidím tady, tlačit na vyrovnání ve všech profesích padesát na padesát, je enormní. Přesto dům angažoval mě se slovy: „Chceme tebe pro kvalitu, kterou reprezentuješ.“ Ať už jde o zázemí, původ, národnost, pohlaví, věk či cokoliv dalšího, to všechno jsou faktory, ke kterým samozřejmě přihlížíme, důležitá je ale kvalita, kterou reprezentujete, a vaše práce.
Budu-li pěvkyně na začátku své kariéry, jak složité bude dostat se do Covent Garden?
Je to složité v tom smyslu, že uchazečů je nesmírné množství. Pokud jste takovým tím typickým talentovaným mladým hlasem – například lyrickým sopránem – musíte se do tohoto programu probojovat přes několik set konkurentů.
Samozřejmě záleží i na tom, jak zaujmete a v jaké situaci se ocitáte. Náš operní dům někdy přihlíží proaktivně k tomu, aby pomohl kandidátům z prostředí, které samo nemá žádné zázemí. Pokud se objeví talent v zemi, která nemá prostředky ho kultivovat, snažíme se mu pomoci.
Když pak disponujete vzácnějším hlasem, například nižším ženským hlasem, krásným tenorem či hlubokým basem, je to trochu jednodušší – o tyto hlasy je přirozeně zájem, protože jsou nedostatkové. Celý proces výběru podléhá tolika nejrůznějším pravidlům a výběrovým postupům, že je opravdu náročné tím projít.
Ale stojí to za to, protože tento program je podle mě jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší na světě ve své kategorii. Dosvědčuje to množství dnes fungujících hvězd opery, které z programu vzešly a získaly v něm velmi silné základy pro další kariéru. Zmiňují často také londýnský pocit domova, který neztrácejí na celý zbytek života.
Chtěl bych k tomu říci, že některé operní domy, které jsem poznal, mají velmi náročné prostředí – psychologicky, a tím pádem i psychicky - protože v nich vládne určitý chaos, rivalita, hysterie a drama, nejenom na jevišti. Objektivně asi každý potvrdí, že Královská opera je opravdu mimořádně harmonickým prostředím, kde lidské vztahy na pracovišti – ať už pro hosta, nebo pro stálého zaměstnance – jsou velice kvalitní.
Vedení Královské opery jste přebíral od Antonia Pappana, který ji vedl dvaadvacet let. Dovedete si představit, že ho někdy trumfnete?
Čistě hypoteticky si to dovedu představit, ale není to nic, o co bych usiloval. Každá činnost, zejména když je tak krásná, jako se jí těšíme teď tady, má svůj přirozený časový rámec.
Domnívám se, že je vhodné přestat v nejlepším a vyhnout se přežívajícím vztahům, které už nepřinášejí další impulsy k vzájemné inspiraci. Ten hlavní, koho se to týká, by měl vyhodnotit situaci a říct: „Bylo to krásné, teď uděláme krok dál.“ Samozřejmě je to privilegium, kterého si vážím – mám možnost toto udělat a nejsem závislý na postech, o kterých mluvíme. Princip, myslím, platí všeobecně: pokud existuje možnost volby, člověk by měl pečovat o to, aby vztah dával smysl a nepřežíval rutinně.
Dříve jsem přirovnával tyto posty k mezilidským vztahům, ale postupem času jsem si uvědomil, že to není úplně přesné. Nejde o věčné sliby, jako je manželství, či o celoživotní přátelství. Přátelství může trvat celý život, ale každodenní zodpovědnost je něco jiného. Takže uvidíme – jsem sám zvědavý, jak si vzájemně budeme dlouhodobě rozumět. Teď máme smlouvu na pět let, a co bude dál, to je otevřené. Každopádně je to teď báječné.
Tenhle rozhovor spolu chystáme při příležitosti 80. výročí vaší alma mater, pražské AMU. Vystudoval jste tu Hudební a taneční fakultu. Když se dneska ze své pozice v Královské opeře ohlédnete a vzpomenete na školní léta, jaký druh emoce se vám vybaví?
Během celého studia jsem cítil velkou podporu. Byl jsem trochu netypickým studentem – hudbu, konkrétně dirigování, jsem začal studovat poprvé až na HAMU, nepřicházel jsem z konzervatoře. Pro mě to byl úplně nový svět, který jsem si vysnil. Bylo to splnění mých snů a já jsem byl vděčný a otevřený, rychle vše vstřebával.
Všichni studenti, osobnosti, programy, úkoly, výzvy – všechno na mě působilo veskrze pozitivně. Neměl jsem nastartovanou takovou tu kritičnost nebo nespokojenost, která se někdy u studentů objevuje. Díky cílevědomému přístupu a povaze jsem byl, myslím, takovým tím vzorným studentem. Nejsem si proto jistý, jestli dokážu na školu vzpomínat objektivně, protože jsem ji prostě prožíval velmi pozitivně.
Měl jsem štěstí, že už v prvním roce přišel jistý průlom – uspěl jsem v soutěži Pražského jara. Hlásil jsem se jako naprosto nezkušený kandidát, který nikdy neřídil profesionální orchestr, a přesto se mi podařilo umístit velmi vysoko.
Co úspěch v soutěži Pražského jara přinesl?
Jako nejmladší a úplně neznámá postava jsem najednou upoutal pozornost. Díky tomu jsem asi získal i možnost studovat u Jiřího Bělohlávka – což byl jeden z těch snů, ke kterým jsem směřoval.
Bylo o mně slyšet, lidé si mě všimli. Škola, pedagogové i spolužáci, kteří mě zaregistrovali, ke mně přistupovali jako k někomu, o kom se ví a s kým je fajn spolupracovat. Pro dirigenta je to nesmírně důležité – nejste pak jen figura, která se nějak snaží, ale cítíte, že vás už berou vážně, že rozumějí, že můžete být jejich potenciálním lídrem.
Tohle na škole fungovalo výborně a dostával jsem mnoho vynikajících příležitostí, hlavně těch praktických, které, jak si zpětně uvědomuji, byly velkým luxusem. Všechny ročníkové koncerty s regionálními orchestry, mistrovské kurzy a další možnosti dirigování – ta praxe byla podstatná. Dostali jsme se k většímu množství úkolů, než bývá běžné pro studenty dirigování na jiných vysokých školách. Myslím, že to bylo velmi zajímavé a málokde jinde bylo něco podobného.
Také si myslím, že dnes už to asi není tak velkorysé, jako to bylo tehdy (mluvím o období 1999–2004). Měl jsem dojem, že jsme měli mnoho možností skutečně ukázat, co v nás je. Díky tomu, že jsem si vydobyl i pravidelnou praxi s Pražským studentským orchestrem a s Mladými brněnskými symfoniky, jsem v podstatě celé studium pořád dirigoval. To není úplně běžné – vím od svých kolegů a kolegyň, že pokud takové štěstí nebo kontext nemají, studium může být frustrující, protože se právě nedostanou k dostatečné praxi. Mně se to naštěstí podařilo.
Jak zásadní pro vaši budoucí kariéru bylo studovat právě u Jiřího Bělohlávka?
Bylo to velmi určující: jednak to byl fenomenální pedagog a vynikající člověk, velmi velkorysý. Když vycítil skutečný zájem o věc a nezbytný talent, dokázal každého nasměrovat správným směrem. Každý pedagog by měl mít i tu schopnost, že když u někoho potenciál právě úplně není, umí říct dostatečně brzo, že se dotyčný nemá snažit o něco, co mu v podstatě dobře jít nemůže.
U Jiřího byla vždy ochota osobně se angažovat pro blaho toho, u koho vidí, že to stojí za to. To jsem nezažil jen já, ale i mnoho dalších mých kolegů. I kdyby byl hypoteticky morous, který učí hranatým a neinspirujícím způsobem, což nebyl jeho případ, už samotný fakt, že taková osobnost kombinuje top kariéru s nejlepšími orchestry světa s pravidelným vyučováním a je ochotna věnovat čas studentům, byl velký dar.
V takto praktickém oboru, kde činnost je klíčová a teorie doplňuje obzor, je možnost konfrontace s někým, kdo v praxi celoživotně vězí a ukazuje, jak se věci doopravdy dělají, neocenitelná.
Dovedete si představit, že byste se v budoucnu věnoval pedagogice, chtěl byste své unikátní zkušenosti předávat dál?
Doufám, že to nezní jako fráze, protože to jako frázi nemyslím, ale pořád se cítím víc jako student než zkušený pedagog. Přes všechny zážitky a zkušenosti v mé dráze je to asi přirozené: čím víc člověk ví a pozná, tím víc si uvědomuje, kolik toho ještě neví.
Jsou dva důvody, proč zatím neučím. Za prvé, stále jsem nedospěl k bodu, kdy bych měl dojem, že se dirigování opravdu dá soustavně učit. Zatím si dovedu představit jen poradenství, konzultace. Za druhé je třeba ještě jednou zmínit zkušenost s Jiřím Bělohlávkem. Ten do pedagogiky vstoupil, když se mu otevřelo vhodné životní období – mezi předčasně ukončeným šéfováním České filharmonie a zakládáním Pražské komorní filharmonie a během činnosti v ní. Vytvořilo se mu tak „okno“ pro pedagogickou činnost. Stejně je to ale úžasné: místo aby založil ruce a byl v klidu, rozhodl se pečovat o nás, další generaci dirigentů. Za to jsme mu všichni navždy nesmírně vděční.