Quo vadis vysokoškolské poradenství?

Vysokoškolské poradenství představuje jednu z povinností, které mají školy ze zákona naplňovat. To, co nejvíce ohrožuje stabilitu většiny poradenských center, je jejich neukotvené financování a jistá legislativní vágnost, co se jejich činnosti týče.

Vysokoškolské poradenství představuje jen jednu z dalších povinností, které mají vysoké školy ze zákona naplňovat. Vedle pravidelného zveřejňování výročních zpráv či strategických záměrů předepisuje zákon vysokým školám „poskytovat uchazečům o studium, studentům a dalším osobám informační a poradenské služby související se studiem a s možností uplatnění absolventů studijních programů v praxi“ (zákon č. 111/1998 Sb., § 21, 1 d). Na poradenství se dá navázat i následující bod, který vysokým školám ukládá „činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole“ (zákon č. 111/1998 Sb., § 21, 1 e). 

Jak vidno, nejedná se o nějaké dalekosáhlé regulace, které by detailně a precizně předepisovaly poradenskou praxi na vysokých školách. Jistě to souvisí i se širokou autonomií vysokých škol samotných, kdy je přenecháno zcela jejich úvaze, jakou podporu a v jaké míře studentům poskytnou, aby naplnily literu zákona. 

Vysokoškolské poradenství tak nepředstavuje žádný jednotný celek, právě naopak. Diskurz okolo něho se neustále utváří na spojnici mezi představami ministerstva školství o podobě studia, představami jednotlivých vysokých škol, jak toho dosáhnout, a samotnou praxí, která se ne vždy ztotožňuje se záměry vedení škol a ministerských úředníků.

Aktuální trendy v českém vysokém školství kopírují evropský vývoj. Vysokoškolské vzdělání se stále méně vnímá jako hodnota sama o sobě. V době jeho masifikace, kdy je vstup na vysokou školu otevřen prakticky každému bez nějakých „ale“, lze jen stěží zachovávat zdání exkluzivity vysokoškolského studia přístupného jen nemnohým. Zatímco v západní Evropě to byl vzestup sociálního státu po druhé světové válce, který se kladně promítl do přístupnosti vysokoškolského vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva, stala se hlavním impulzem v Československu, potažmo České republice, liberalizace společenských poměrů po roce 1989. 

Potřeba vzdělaných odborníků, odklon od do té doby preferovaného učňovského školství a důraz na zvýšení počtu maturitních oborů vedly i ke zvýšení počtu potencionálních zájemců o vysokoškolské studium. 

Na druhou stranu se projevil trochu jiný extrém, kdy většina mladých lidí usilovala o vysokoškolské vzdělání, ve kterém viděli nezpochybnitelný předpoklad společenského vzestupu a lepšího ekonomického postavení. Vysokoškolský diplom se pro mnohé stal doslova fetišem – mnohdy bez jasného propojení s praxí či jako odborný předpoklad pozdějšího pracovního zařazení. To se ale mění.

V aktuálním Strategickém záměru ministerstva pro oblast vysokých škol na období od roku 2021 (dále SZ) převládá již jiný obraz českého vysokého školství. Cílem není pouhá nabídka studia za účelem získání určité kvalifikace posvěcené ziskem diplomu. Vysoká škola má studenty formovat daleko šířeji než dosud a stát se prostředím, kde získají nejen požadované vědomosti, ale budou se utvářet po stránce osobnostní a charakterové.

I samotné vědomosti již nestojí v popředí, nýbrž konkrétní kompetence, schopnosti a dovednosti, kterými se může čerstvý absolvent prokázat. Ty mu mají posléze usnadnit vstup na stále více fragmentovaný pracovní trh, kde jsou sice nadále poptávány konkrétní pozice, ale to, co dotyčný dělá a jak to dělá, se úměrně proměňuje v čase a prostoru. 

Stále více se tak ke slovu dostává celoživotní vzdělávání jako prostředek neustálé rekvalifikace, kterou vyžaduje měnící se pracovní náplň. 

Dlouhodobě pranýřovaná akademičnost výuky ustupuje do pozadí a důraz se klade na praktické využití osvojovaných poznatků. Studijní cyklus se tak nenápadně rozšiřuje o oblast následného uplatnění. Vysokoškolské studium není pouhým zakončením klasické vzdělávací vertikály od mateřské přes základní a střední až k vysoké škole, nýbrž předpokladem dalšího profesního rozvoje. Diplom tím pádem již neznamená úspěšné završení jisté vzdělávací dráhy, ale je projevem schopnosti absolventa přijímat výzvy pracovního života, flexibilně na ně reagovat a dále se vzdělávat (viz Vize českého vysokého školství, SZ 2020, s. 11–14). Jistě chvalitebný posun. Jakou roli v něm ale hraje vysokoškolské poradenství?

Naprosto zásadní. Bez promyšlené a robustní poradenské struktury se stanovených rozvojových vizí, tak jak je prezentuje SZ, bude dosahovat jen stěží. Poradenství svojí nabídkou pokrývá celý studentský cyklus – uchazečům pomáhá se správnou volbou oboru, pak s následnou adaptací na studijní každodennost, v průběhu studia jim usnadňuje zdolávat nepředvídatelné překážky, ale i rozvíjet kompetence. 

Kromě jiného jim také nabízí kariérní poradenství a spolupracuje s absolventy na mentorské bázi. Nesmíme opomenout ani psychologické a duchovní poradenství či poradenství pro studenty se speciálními potřebami. Záběr je opravdu široký.

Z 26 českých veřejných škol má nějakou formu poradenství 21 z nich. To, co nejvíce ohrožuje stabilitu většiny poradenských center, je jejich neukotvené financování a jistá legislativní vágnost, co se jejich činnosti týče. 

Samotné vysoké školy zpravidla nefinancují činnost poradenských center ze samostatné kapitoly a využívají pro tyto účely buď evropské strukturální fondy, nebo grantovou podporu MŠMT na další rozvoj vysokých škol. Přitom zde hovoříme o vysoce specializovaných pracovnících, často s vysokoškolským titulem v oborech jako psychologie, sociální práce, andragogika nebo personální řízení. I když jejich vzdělání není nějak předepsané a ani regulované, tak se většina z nich dále iniciativně vzdělává na základě vlastní specializace např. v oblasti krizové intervence či psychoterapie. 

Jistě není bez zajímavosti, že i když stát usiluje o co nejefektivnější kontrolu vysokoškolského studia, aby odpovídalo jeho strategickým záměrům, nechává poradenskou oblast téměř bez povšimnutí. Nepřekvapí proto, že poradenská centra i jejich zaměstnanci sami usilují o vymezení vlastní činnosti a definici dobré praxe. Pro tyto účely vznikla Asociace vysokoškolských poradců (dále AVŠP).

AVŠP aktivně vystupuje za zvýšení profesionality pracovníků vysokoškolských poraden a snaží se zavádět jasná etická měřítka pro jejich práci. Jedním z nich je i Etický kodex pracovníků vysokoškolských poraden, který vznikl v rámci rozvojového projektu MŠMT v roce 2008. Obsahuje přehled základních zásad práce s klientem – od požadavku profesionality přes respekt, diskrétnost a odbornost až k právu na odmítnutí pomoci klientovi za přesně daných podmínek (Etický kodex zde). I přes určitou nejistotu, kterou do činnosti poradenských center vnáší především nevyjasněné financování jejich činnosti ze strany vysokých škol, se snaží členové AVŠP aktivně vypořádat s aktuálními výzvami, které s sebou nesou změny v potřebách studentů.

Mnoho těchto změn urychlila, potažmo podtrhla jejich potřebu, aktuální epidemie koronaviru. Především vynucený přechod na distanční formu poradenství se neobešel bez jistých těžkostí, kdy se prakticky ze dne na den musely překopat fungující poradenské postupy. Právě absence osobního kontaktu, která vedla k těžšímu navazování vztahu mezi poradcem a klientem, se ukázala jako zásadní překážka v procesu vyjasňování konkrétních problémů. 

Na druhou stranu epidemie podtrhla nutnost spolupráce poradenských center s externími partnery, kteří by jim pomohli lépe pokrýt poradenskou nabídku. Právě omezené finanční možnosti a poddimenzovaná zaměstnanecká struktura nutí poradenská centra uzavírat tyto aliance, které již nesou první plody – a to především v oblasti psychologického poradenství a podpory duševního zdraví.

Kromě jiného se v době pandemie rozšířil i fenomén poradenství tzv. zdola, kdy se samotní studenti chopí iniciativy a snaží se v rámci studentských skupin podpořit především integraci studentů prvních ročníků do studijního procesu. Studenti prvních ročníků se stali jednou z nejzranitelnějších skupin ve vysokoškolském prostředí. Kromě tradičních výzev, jako je úspěšné začlenění do akademického provozu, byli najednou konfrontováni s absencí jakékoli sociální interakce či klasické osobní podpory, která by jim ho ulehčila. Místo celouniverzitních projektů zaznamenaly úspěch projekty, které se podařilo realizovat na jednotlivých fakultách a cílily spíše na informální stránku zprostředkovávání informací. Jedním z těch úspěšných je projekt Fakulty stavební Českého vysokého učení technického (dále FSv ČVUT), který si zvolil formu mentoringu. 

FSv ČVUT se v září 2020 ocitla v nezáviděníhodné situaci, kdy vládní nařízení prakticky po třech dnech trvání nařídila zastavit vzhledem k šíření koronaviru prezenční výuku na vysokých školách. Téměř 900 studentů prvního ročníku FSv ČVUT se tak ocitlo v jakémsi vzduchoprázdnu bez možnosti přímé podpory a sociálních kontaktů s vrstevníky. Právě tyto informální kontakty – na chodbě, v menze, v posluchárně – významně pomáhají studentům s prvotní orientací na škole. Na základě podnětu jednoho z pedagogů rozhodlo vedení fakulty ve spolupráci se zástupci studentů poměrně rychle o zřízení online systému mentorů pro první ročníky studentů bakalářských studijních programů na platformě MS Teams. 

Do projektu se zapojilo 13 pedagogů a 25 studentů, ze kterých vzniklo na 20 mentorských týmů. U pedagogů se jedná o ty, kteří mají na starosti výuku studentů prvního ročníku. Společně se zástupci studentů pak utvořili týmy, které radily studentům podle jejich oborového zaměření. Většinou řešily praktické dotazy ohledně zkoušek, kreditového systému a možnosti opakovat ročník. Jak ukazují aktuální statistiky, tak propad úspěšnosti studentů prvních ročníků za rok 2020 byl jen o něco málo horší než v předcovidové době. I to je zásluha nově nastaveného systému mentoringu, který si aktuálně převzal pod svá křídla Studentský klub FSv.

Téma přechodu nebylo jediné, které v době koronaviru významně zarezonovalo. Ještě naléhavější se ukázala otázka duševního zdraví studentů a péče o ně. Nejistota spojená s vývojem epidemie, nedostatek informací vzhledem k omezenému provozu škol a v neposlední řadě absence sociálních kontaktů zvýšily riziko výskytu depresí, úzkostí i riziko sebevražd mezi mladými lidmi. Vzhledem k již tematizovaným omezeným možnostem mnohých vysokoškolských poradenských center to byly zmiňované aliance s externími partnery, které se v době epidemie osvědčily. 

Jedním z nich byl spolek Nevypusť duši, který tematizuje péči o duševní zdraví ve veřejném prostoru a usiluje o její destigmatizaci. V době vrcholící epidemie pomáhal studentům vysokých škol prostřednictvím jednoduchých rad a terapeutických postupů nalézt rovnováhu v jejich na hlavu postavené studijní každodennosti. Kromě jiného se spolek Nevypusť duši spojil s AVŠP, aby do Národního akčního plánu pro duševní zdraví pro léta 2020–2030 prosadili část věnovanou finanční podpoře pro nastavení efektivního systému studijního a psychologického poradenství na vysokých školách (Národní akční plán 2020, s. 36).

Tato iniciativa přinesla ovoce v tomto roce, kdy MŠMT vypsalo projekty tzv. Centralizovaného rozvojového programu pro veřejné školy na rok 2022. Jedním z prioritních témat je i „nastavení efektivního systému studijního a psychologického poradenství, vč. péče o duševní zdraví, studentům a pracovníkům vysokých škol a uchazečům o studium, popř. dalším osobám (např. účastníkům kurzů celoživotního vzdělávání); cílem podpory je přispět ke zvýšení kvality a dostupnosti těchto služeb, navrhnout standardy poskytování těchto služeb, včetně jejich poskytování online, a zajistit vyšší povědomí o těchto službách v cílových skupinách“ (Vyhlášení Centralizovaného rozvojového programu čtěte zde). 

Cílem MŠMT je, aby se pro realizaci tohoto projektu spojilo minimálně 18 vysokých škol, který projekt společně vypracují, budou ho realizovat a zavážou se k implementaci jeho výstupů. Dle aktuálního vývoje směřují také plánované intervence připravovaného Operačního programu Jan Ámos Komenský pro rozdělení prostředků z evropských strukturálních fondů pro oblast školství na podporu vysokoškolských poraden.  

Jistě bohulibé záměry. Otázkou ale zůstává, zda pouhé projektové financování bude stačit na to, aby se poradenská centra vysokých škol mohla nadále rozvíjet, zlepšovat nabídku svých služeb a rozšiřovat své kapacity. Bez jasnějšího právního a institucionálního ukotvení se to pravděpodobně neobejde. 

Pozn. Text vychází ze závěrů česko-německého online workshopu „O poradenství pozitivně! Vysokoškolské poradenství (nejen) v době covidu“ ze dne 25. května 2021, který vznikl ve spolupráci Centra pro studium vysokého školství a Nadace Friedricha Eberta. Ta ho také finančně podpořila. Kompletní prezentace z workshopu naleznete zde.