Na některých, především humanitně zaměřených, fakultách se v současnosti snížila reálná úroveň mezd i kvůli inflaci natolik, že vyučující začínají vážně uvažovat o odchodu třeba na střední školy. Rektor Vysokého učení technického v Brně Ladislav Janíček, který se financováním vysokého školství profesně zabývá přes dvacet let, ale nesouhlasí s tím, že jsou v České republice podfinancované jen některé fakulty či obory. „Problém je v celém systému,“ říká ve velkém rozhovoru.
„Závisí to na tom, k čemu podfinancování vztahujeme. Nejprve je třeba podívat se na celkovou situaci vysokého školství, kdy ve srovnání s evropskými zeměmi jsme ve výdajích na vysoké školství v poměru k hrubému domácímu produktu pod průměrem jak zemí EU, tak OECD. Teprve pak je možné se zabývat strukturálními tématy financování vysokého školství,“ říká rektor Janíček, který v minulosti nabyl zkušenosti z řízení ekonomiky dvou velkých univerzit (MU a VUT), a srovnává tak specifika hospodaření širokého spektra fakult, od přírodovědeckých a lékařských přes technické až po humanitní, včetně ekonomických, právnických či uměleckých.
Jak se vlastně financují mzdy na veřejných vysokých školách? Jdou na ně peníze pouze z prostředků ministerstva školství?
Nikoliv. Vysoké školy financují mzdy svých akademických a výzkumných pracovníků ze svých rozpočtů, které se stékají z řady zdrojů. Ty se člení do tří kategorií: normativní, účelové a komerční. Z ministerstva školství získávají vysoké školy především zdroje normativní, a to jako příspěvek na vzdělávání a tvůrčí činnost a dále dotace na část výzkumu a uměleckou činnost. Tyto normativní zdroje financování v průměru tvoří 40 až 60 procent rozpočtu vysokých škol.
Zbytek prostředků doplňují školy soutěžením o projekty získávané od celé řady poskytovatelů v podobě účelových dotací. Z účelových zdrojů je pak financován dominantně výzkum. Poskytovateli jsou přitom různá ministerstva, rovněž i ministerstvo školství, české i zahraniční grantové agentury, Evropská komise a částečně třeba i kraje a města.
V některých oborech jsou si pak vysoké školy schopny menší část prostředků vydělávat i formou vlastní hospodářské činnosti, tedy hospodařením s majetkem a zejména prodejem svých znalostí, především placeným vzděláváním, smluvním výzkumem pro podniky či transferem znalostí. Podíl této třetí, komerční složky financování na rozpočtu vysokých škol je však obvykle menší než deset procent. Všechny tyto peníze dohromady pak slouží i k financování mezd, zejména však ty normativní a účelové.
A kdo určuje výši mezd na vysokých školách?
Tady musím zdůraznit, že když se v médiích mluví o zvyšování mezd učitelů ze strany státu, je třeba rozlišovat. Myslí se tím totiž jen mzdy učitelů základních a středních škol. Na mzdy svých učitelů a vědců jsou vysoké školy zcela samy.
Takže zvýšení mezd učitelů a učitelek na vysokých školách není jen otázkou výše příspěvku ze státního rozpočtu…
Musíme se ptát jinak. Příspěvek (stejně jako většina účelových dotací na projekty od českých poskytovatelů) totiž jde z nějaké části státního rozpočtu. Ale třeba o účelové zdroje se poměrně tvrdě soutěží v grantových soutěžích, tedy nepřidělují se prostým „rozpočítáváním“ jako ty normativní. Úspěšnost podaných projektů v těchto soutěžích bývá třeba jen 20 procent. Podle typu oborů pak náklady na mzdy tvoří v průměru 50 až 70 procent ze všech výnosů vysokých škol, a protože normativní zdroje činí jen uvedených 40 až 60 procent výnosů, je zřejmé, že část mezd je nutně financovaná z účelových dotací či z hospodářské činnosti. A protože hospodaření vysokých škol nemůže být ztrátové, ani fakulty nesmějí hospodařit se ztrátou, a musí proto výši mezd přizpůsobovat dosahovaným výnosům.
Mzdy na vysokých školách mají v zásadě tři složky: tarif, osobní příplatek a odměny. Zatímco tarif pro akademické i neakademické zaměstnance je na vysokých školách určen jednotným celoškolským mzdovým předpisem, výše osobního příplatku a odměn závisí právě na ekonomické situaci fakult a výši dosahovaných výnosů. Nadtarifní složky mezd jsou pak velmi často navázány právě na účelové čili projektové zdroje.
V rozpočtech českých vysokých škol se navíc zvyšuje převis projektových, tedy účelových zdrojů nad těmi normativními. Tyto ale mají některé fakulty s určitým typem oborů velmi omezené. To je jedna z příčin mzdových rozdílů mezi fakultami, neboť podíl účelových zdrojů financování v různých oborech je různý. Například jsou to třeba právě fakulty filozofické, které se hodně v posledních měsících ozývaly. Bohužel, jsou to z velké části právě účelové prostředky, které umožňují na vysokých školách udržovat motivační úroveň mezd.
Vy však zdůrazňujete, že nejde jen o nedostatečnou výši mezd na jednotlivých fakultách, ale o podfinancování celého vysokého školství. Z čeho vycházíte?
Nejraději bych se vyhnul slovu „podfinancování“, protože vždycky musíme současně říci, vůči čemu podfinancování vztahujeme. Pokud srovnáme výdaje na vysoké školy v zemích EU či v zemích OECD, pak můžeme říci, že se v České republice nacházíme pod průměrem výdajů na terciární vzdělávání ve vazbě na hrubý domácí produkt (HDP).
Podle statistik Eurostatu byl v roce 2020 průměr těchto výdajů v zemích EU27 1,27 procenta a v ČR 0,86 procenta, což je rozdíl v 0,41 procenta HDP v neprospěch českého vysokého školství. V tomtéž roce v zemích OECD činil průměr výdajů na terciární vzdělávání 1,17 procenta, zatímco v ČR 1,09 procenta, což je rozdíl 0,08 % HDP.
Kdybychom tedy chtěli být alespoň v průměru, natož srovnatelní třeba s Rakouskem (1,86 % Eurostat|1,55 % OECD) či Německem (1,39 % Eurostat|1,26 % OECD) pak vzhledem k výši českého HDP, jenž v roce 2021 činil 5 729 miliardy korun, je nejmenší rozdíl chybějících financí nominálně ve výši 4,6 miliardy korun a ten největší raději ani nepočítám. Podíl normativních zdrojů ze státního rozpočtu na vysoké školství na HDP (bez dotací na výzkum) navíc za posledních deset let poklesl z 0,53 procenta v roce 2013 na 0,42 procenta v roce loňském. Současně za stejné období klesl také podíl výdajů z rozpočtu ministerstva školství na vysoké školy z 15,5 procenta na 11,5 procenta. Pokud bychom tedy měli narovnat financování vysokého školství alespoň na průměr EU a kompenzovat jeho dlouhodobý pokles, bylo by dobrým kompromisem hovořit o chybějících alespoň 5 až 10 miliardách korun.
Samozřejmě, že je ale nezbytné vzít v úvahu možnosti dané ekonomickou situací státu a další ukazatele, například produktivitu hospodářství, která je dle Eurostatu jen na 85 procentech průměru EU27 (2020). Na druhé straně je třeba současně přemýšlet o financování vysokých škol jako o investici do budoucna.
Přesto mají některé obory či fakulty objektivně méně peněz, a tedy i nižší mzdy. Jsou to jen ty, které mají malý výzkumný potenciál?
Posláním vysoké školy je vzdělávat a také bádat, tedy dělat výzkum. Výzkumný potenciál mají jistě všechny obory nebo fakulty. Z ekonomického hlediska jde ale o to, jakou mají příležitost získávat účelové zdroje, které umožňují mimo jiné doplnit mzdové ohodnocení. Jsou obory, například ty humanitní, kde výzev na projekty, a nemusí to být nutně jen o výzkumu, není mnoho a také nebývají tak dotované jako třeba výzvy na projekty v oblasti přírodních, lékařských či technických věd. A protože výuka na vysokých školách je primárně hrazena z normativních zdrojů, tak ty fakulty a obory, kde výuka převládá, jsou odkázány i ve mzdách skutečně jen na prostředky přidělované normativně z ministerstva školství.
Nemělo by tedy být víc ohodnoceno vzdělávání?
K tomu je třeba se ptát, jak jsou vlastně financovány studijní programy v různých oborech na vysokých školách. Tady vysvětlení s omluvou trochu zjednoduším. Vysoká škola dostává peníze na uskutečňování studijních programů. Všechny studijní programy jsou financovány podle jednotné metodiky. Jednotlivým studijním programům v různých oborech jsou na základě kdysi dávno provedeného rozboru nákladovosti výuky přiděleny takzvané koeficienty ekonomické náročnosti (KEN), aby podle nich mohly být normativně přidělovány finanční prostředky v závislosti na počtu studentů, respektive studií v nich zapsaných.
Například studijní programy humanitní, ekonomické či právní mají tyto koeficienty nižší, a to počínaje hodnotou 1, z důvodů malých nároků na vybavenost a možnosti hromadné výuky. Obory technické, přírodovědné či lékařské zase kvůli nákladovosti nezbytného laboratorního a přístrojového vybavení pro výuku mají tyto koeficienty vyšší, třeba v rozmezí 1,5 až 2,5. Obory umělecké pak s ohledem na ateliérovou výuku a více individuální přístup ke vzdělávání s velmi malými počty studentů mají tyto koeficienty nejvyšší, třeba 3,5 až 5,9.
Na vzdělávání tak ministerstvo školství přibližně dává vysoké škole částku danou součinem počtu studentů ve studiu k určitému datu zapsaných, koeficientu ekonomické náročnosti a takzvaného normativu, který dnes vychází asi na 50 tisíc korun na rok. Protože nákladové koeficienty jsou všem známé a jsou dlouhodobě nastaveny, a protože se jedná o poměry nákladovosti výuky v různých oborech, jde o relativně objektivní algoritmus.
Jako zástupci vysokých škol jsme přesto mnohokrát jednali o potřebě přenastavení těchto koeficientů, mimo jiné i proto, že v nich jsou tu a tam nelogické hodnoty. S vědomím obtížné shody mezi obory jsme však nakonec dospěli k závěru, že by zřejmě k zásadní proměně podílů nákladovosti nedošlo. Muselo by tedy zřejmě dojít k principiálně jinému mechanismu rozdělování, aby se změnily poměry financování oborů. Kromě toho uvedený algoritmus dnes používá ministerstvo školství pouze indikativně. Část přidělovaných normativních prostředků, asi 20 procent, se totiž rozděluje podle výkonu a kvality dané vysoké školy.
Pokud tedy připustíme, že poměry nákladovosti výuky ve studijních programech mezi jednotlivými obory jsou přijatelně nastavené, pak je to přiměřeně spravedlivé pro všechny obory, a nemohou tedy být žádné z nich „podfinancované“. Nanejvýš může jít o to, že není dostatečně vysoký normativ, tedy základní sazba na studenta či studium, která se vypočítává z celkové výše každoročně přidělovaných normativních prostředků na vzdělávací činnost na vysokých školách.
Proto tvrdím, že adekvátní úroveň financování mezd není zcela určitě otázkou strukturálního podfinancování jen některých fakult či oborů, ale má svou objektivní příčinu v celkové úrovni normativního financování vysokého školství v České republice.
A jak je to s financováním výzkumu a jeho vztahu ke mzdám?
Na výzkum, a to zejména na vytváření a udržování základních podmínek pro jeho rozvoj, získávají vysoké školy také normativní peníze, a to formou institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace. Jejich výše je odvozena od množství a kvality výsledků výzkumu dle kritérií daných metodikou zvanou 17+ a také podle dosažené úrovně hodnocení výzkumných organizací. Podle obdobných kritérií pak získává vysoká škola ještě dotaci na studentský výzkum v podobě takzvaného specifického vysokoškolského výzkumu. Je nasnadě, že tady existují rozdíly mezi obory. Například ty humanitní mají leckdy, částečně i objektivně, menší publikační příležitosti v respektovaných časopisech, ale i potenciál produkovat uznávané výzkumné výsledky s mezinárodním přesahem a obecnějším dopadem. Na druhé straně očekávat konkurenceschopný oborový, třeba přírodovědný, výzkum například na pedagogických fakultách je skoro nesoudné, i když ne nemožné. Obdobně jsou na tom i obory umělecké, které jsou v tvůrčí činnosti normativně financovány podle uměleckých výsledků evidovaných v registru uměleckých výstupů a vlastní umělecký výzkum je na projektové dotační příležitosti velmi skoupý. I proto je podíl, který tyto obory získávají při vnitřním rozdělování normativních prostředků na výzkum z rozpočtu vysokých škol vázaný na celkové dosahované výsledky, adekvátně nižší.
Principiálně je na vysokých školách výzkum financován z účelových dotací formou projektů, které generují dominantní podíl výsledků výzkumu. Humanitní obory mají přitom obecně méně příležitostí se o takové projekty a účelové zdroje ucházet. Protože z projektových peněz jsou pak na vysokých školách financovány mzdy těch, kteří se na jejich získávání a realizaci podílejí, dochází zde logicky ke vzniku mzdových rozdílů u těch, kteří projekty mají, a u těch, kteří nikoliv. A nižší jsou pak i normativní prostředky, jejichž výše na výsledcích výzkumu a tvůrčí činnosti z projektů částečně závisí. Takže jedno je spojeno s druhým.
Mohou obory s menší šancí na získávání projektových peněz vůbec něco udělat pro zlepšení své situace?
Částečně jistě. Je samozřejmě zájmem státu, aby adekvátně podporoval potřebné kvalifikace normativně, jako třeba ty pedagogické či zdravotnické. U ostatních je při dané úrovni normativního financování ze strany státu nezbytné zvážit například strukturu nabídky studijních programů a jejich udržitelnou ekonomiku. Ta je dána výnosy a náklady. Náklady v sobě samozřejmě zahrnují také mzdy učitelů, které v nich mají dominantní podíl. Existuje minimální počet studentů na studijní program, který zajistí pokrytí nákladů. Jedním z témat, kterým se musí zabývat management fakult i vysokých škol, je tedy počet studijních programů, neboť zajištění jejich realizace s sebou nese jak přímé, tak nepřímé náklady.
Takže by se měl omezit počet studijních programů jen na ty ekonomicky udržitelné?
Rozhodně ne mechanicky. Jako veřejné vysoké školy plníme rovněž společenské poslání a ekonomické důvody nemusí být vždy určující pro existenci daného studijního programu. Leckdy musíme vzdělávat i v oborech, které nemusí být vždy dostatečně poptávány, kde počet studentů nedosahuje tohoto zlomového počtu, ale pro společnost jsou absolventi takových oborů důležití. To je třeba i případ některých technických a exaktních oborů označovaných jako STEM (Science, Technology, Engineering, Mathematics), u kterých zájem o studia obecně klesá.
Extrémem je ale také bezmezné navyšování počtu studií v některých studijních programech jen proto, že je o ně zájem. Toho jsme byli svědky někdy po roce 2005 kvůli politice takzvané masifikace terciárního vzdělávání. To totiž vede k následujícímu scénáři: zvýšení počtu studentů ve studiu o jednotky na celkových nákladech poznat být nemusí, pokud se ale z jednotek studentů stanou postupně stovky či tisíce, je najednou potřeba víc učitelů, další prostory pro výuku a v tu chvíli začnou logicky narůstat fixní náklady. A právě to se stalo mnoha fakultám, zvláště když se toto navyšování dělo volnou poptávkou po studiu v oborech ve studijních programech s nízkým koeficientem ekonomické náročnosti, kde mzdy podle výzkumu tvoří i více než 70 procent nákladů. I když stát každý rok něco přidával, dynamika růstu mezd nakonec převýšila dynamiku růstu normativních výnosů na výuku. U takto vysoce kapacitně dimenzovaných oborů, které nemají potenciál generovat další příjmy formou účelových dotací, totiž dříve nebo později narazí jejich hospodaření na svoje limity, zvláště když se k tomu přidá dvojciferná inflace či zvýšení nákladů na energie a provoz v důsledku energetické krize.
S ohledem na ekonomické důvody také rozhodně nelze opomenout velmi citlivou otázku kvality a konkurenceschopnosti některých studijních programů ve srovnání se stejnými či obdobnými programy na jiných vysokých školách a ještě citlivější, a proto často nevyslovovanou, otázku společenské relevance, potřebnosti počtů a uplatnitelnosti absolventů v daných oborech na trhu práce. Obecně platí, že počet studijních programů již dnes rozhodně není výrazem kvality vysoké školy. Například počet studijních programů na evropských univerzitách je významně menší než na těch českých. Studium by mělo být zřejmě více o rozvoji způsobu myšlení a tvořivosti či o učení přístupu k řešení problémů. Znalostní specializace by tomu měla být přiměřená.
Takže to je problém jednotlivých fakult, že „podlehly“ tlaku poptávky po svých oborech?
Ano i ne. Pravdou je, že „masifikace“ byla motivována oficiální politikou státu ve snaze vyrovnat podíl vysokoškolsky vzdělané populace v ČR z tehdejších 13 na 23 procent v Evropské unii. Bavíme se o roce 2007. Vysoké školy tedy přirozeně reagovaly navyšováním počtu studií. To vyvolalo potřebu rozšiřování a budování nových kampusů a růst infrastrukturálních nákladů.
Do toho ale vstoupila finanční krize 2008, která po roce 2010 dolehla na veřejný sektor i v ČR a jen díky evropským strukturálním fondům neměla na vysoké školství úplně zásadní dopad. Nicméně významně omezila na několik let financování vysokých škol ze státního rozpočtu a znamenala obrat od masifikace směrem k limitování počtu studií, což trvalo do roku 2016. Vysoké školy v té době byly motivovány ke snižování počtu studií, byť s velkorysým zachování výše normativního financování, pokud meziroční pokles nebyl větší než 10 procent. Tento pokles však nemusel být vždy provázen adekvátními proměnami struktury studijních programů či jejich personálního zajištění. Fixní náklady tak zůstávaly stejné, respektive s kontinuálním tlakem na růst mezd spíše rostly. Postcovidový vývoj, energetická krize, vysoká inflace a makroekonomická situace dnešních dnů, které se promítly do růstu cen a nákladů, pak učinily hospodaření některých fakult, ve snaze zajistit adekvátní mzdy učitelů, ekonomicky neudržitelné. Jinými slovy, je potřebné důsledně a mnohem citlivěji řídit ekonomiku fakult s takovými obory s ohledem na udržitelnost adekvátních mezd jejich akademických pracovníků.
Takže by se fakulty, které se cítí podfinancované, měly zamyslet nad strukturou své studijní nabídky.
Je to pro vedení příslušných fakult nepochybně velká výzva z hlediska posílení ekonomicky podloženého rozhodování. Cílem by měla být konsolidace nabídky studijních programů, včetně jejich akademického zajištění. Náklady fakulty či oboru ovlivňuje fragmentace studijního profilu daná počtem studijních programů, počtem studentů v nich a od něho odvozovaným počtem učitelů a kapacitami nezbytné infrastruktury a administrativy.
Úlohou vedení fakult je umět udělat takovou ekonomickou rozvahu a navrhnout rovnovážnou velikost oboru či fakulty, kdy je při zachování kvality studií možné zajistit také odpovídající mzdy učitelům. Musí to však být i stát, který by měl definovat, co po svých vysokých školách vlastně chce. Jestliže se Česká republika hlásí k potřebě zvýšení podílu vysokoškolsky vzdělané populace z dnešních 24 procent na současný průměr EU, jenž je 34 procent a do roku 2030 má být dokonce 50 procent (v EU do těchto průměrů vstupují i osoby s vyšším odborným vzděláním), pak k tomu musí vytvořit podmínky.
Jak má stát něco takového definovat?
Rozhodně by to neměl dělat formou stanovování počtů či směrných čísel přijímaných uchazečů nebo absolventů v různých oborech. Měl by především definovat vzdělanostní cíle a společenské potřeby a následně zajistit vysokým školám stabilní a důstojné podmínky pro plnění jejich poslání, aby ony mohly nalézt potřebnou rovnováhu a zajistit adekvátní odměňování svým zaměstnancům podílejícím se na výuce. Pokud mají české vysoké školy zajistit vzdělanost srovnatelnou s Evropou, pak by jim měl stát poskytnout financování s Evropou srovnatelné. Musí však jít o globální řešení pro celé vysoké školství, a nikoliv jen o intervence pro dílčí obory či fakulty. Rovněž by stát měl vzít přiměřeně v úvahu i otázku struktury potřebné vzdělanosti ve vztahu k profilu svého hospodářství.
Nepomohla by taky vyšší solidarita mezi obory v rámci univerzit?
Ministerstvo školství říká, že vysokým školám přiděluje normativní prostředky a ponechává na nich, jak si je rozdělí. Ke stanovení jejich výše pro jednotlivé vysoké školy však používá více nebo méně algoritmus přes koeficient ekonomické náročnosti, který pak vysoké školy vesměs kopírují ve svém vnitřním rozpočtování. Ve zjednodušeném vidění má stát částečně pravdu, protože normativní prostředky, které přiděluje, tvoří pouze část finančních prostředků v rozpočtu vysokých škol, a tedy je na vysoké škole, jak tento „příspěvek“ doplní. Univerzita sice může některým fakultám dočasně vypomoci v rámci rozdělování svého rozpočtu, avšak vždy za předpokladu, že taková fakulta přijme adekvátní vnitřní opatření k eliminaci nepříznivé ekonomiky. V dlouhodobém horizontu totiž nelze narušit princip výkonového rozdělování prostředků, a to z důvodu udržení motivace k výkonu.
Při rozpočtování na vysokých školách si jistě klademe různé otázky: Máme snad zohledňovat to, že některé obory mají větší příležitost získávat účelové zdroje, a máme jim tedy krátit ty normativní, abychom dorovnali úroveň mezd napříč obory? Bylo by to spravedlivé? Neztratila by se motivace k získávání účelových prostředků? Získávání normativních prostředků je relativně automatické, zatímco získávat účelové zdroje znamená vynakládat nemalé úsilí na přípravu projektů a je spojené s vysokou mírou nejistoty, zdali bude projekt v konkurenci ostatních žadatelů přijat. I realizace projektů znamená významné pracovní nasazení. Kde je tedy hranice solidarity? Jsem přesvědčen, že jakákoliv nivelizace mezd a vnitřní přerozdělování na vysokých školách by vedla v konečném důsledku k naprosto neefektivnímu a nákladově přebujelému hospodaření, kterým se vyznačoval socialistický systém, jenž postrádal jakoukoliv motivaci k výkonu.
Kromě toho je zde ještě jeden systémový fakt. Výzkum je dnes z hlediska financování mezd lépe placený než vzdělávací činnost, a tak se v oborech, kde existují významné příležitosti pro projektové financování, setkáváme s tím, že klesá motivace učit, protože výuka se stává mzdově neefektivní. Někdy se pak pro samý výzkum zapomíná, že primární poslání vysokých škol je výuka. Když se k tomu přidá nárůst převisu účelového financování nad financováním normativním, pak mohou nastat jiné nepříjemné efekty, například rostoucí nejistota vysokých škol kvůli závislosti na úspěšnosti v soutěžení o účelové zdroje, projektové „přehřátí“ ekonomiky některých fakult či v již uvedený dopad na odvádění pozornosti od výuky.
Vraťme se ještě k roli státu. Může ten nějak ovlivnit financování jednotlivých studijních oborů?
Jsem přesvědčen, že administrativní regulace oborové struktury vzdělávání ze strany státu je zrovna tak kontraproduktivní a neefektivní jako nabádání k administrativnímu přerozdělování peněz na vysokých školách, které není navázané na dosahovaný a měřitelný výkon. Ze strany státu je třeba zamyslet se nad tím, jaký má být optimální poměr normativního a účelového financování z hlediska udržitelnosti žádoucí oborové struktury veřejného vzdělávání a také jaká má být vzdělanostní struktura a úroveň státu. Je pravda, že soutěž, a tedy i soutěž o účelové zdroje, podporuje aktivitu a vede k excelenci, ale její rozsah musí být přiměřený poslání vysokých škol.
Obecně platí korelace mezi produktivitou národního hospodářství a podílem vysokoškolské vzdělanosti. Řešení nízké produktivity hospodářství ČR, která se nachází na úrovni 85 procent průměru zemí EU27, měřeno podílem HDP na počtu zaměstnané populace, vyžaduje podporovat produkci s vysokou přidanou hodnotou, tedy produkci postavenou na výzkumu, znalostech a inovacích. Snaha o zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných Čechů a Češek by však měla být přiměřeně strukturovaná a měla by brát v potaz mimo jiné význam daného vzdělání pro tuzemské hospodářství. Součástí hospodářské politiky státu by tak měla být i podpora vzdělávání v kvalifikacích, které zvyšují konkurenceschopnost naší ekonomiky jako takové.
Nejsou to však vysoké školy, kdo má případně určovat strukturu národní vzdělanosti. Stát by měl vytvářet podmínky nejen finanční, ale třeba i legislativní pro udržitelnost vzdělávání v určitých kvalifikacích, které považuje za významné. Nejde přitom jen o jejich normativní financování, ale i vytváření příležitostí pro financování účelové prostřednictvím projektů pro takové perspektivní a žádoucí obory. Velkou výzvou pro stát v této oblasti také zůstává neúměrná míra byrokracie a zatím neúspěšné úsilí o její redukci. Byrokracie vyžaduje další lidské kapacity a mzdy na její zvládání. Fixuje značné finanční prostředky na její zajištění. Například na základě analýzy provedené v roce 2020 tvořily v průměru náklady na administrativní zajištění realizace projektů více než třetinu jejich ročního rozpočtu. Určitě by alespoň částečně pomohlo, kdyby systém projektového financování nebyl tak byrokratický.
Ze strany státu by byla vítána systémová řešení spojená s formulováním cílů a očekávání od vysokých škol, zajištění stabilních podmínek a pravidel v oblasti vzdělávání a výzkumu a samozřejmě i nastavení adekvátní výše normativního financování. Myslím, že budoucnost bude ale rovněž jednoznačně o mnohem větší diferenciaci institucionálního financování vysokých škol na základě kritérií excelence.
Stále se zmiňujete o podfinancování celého vysokého školství. V současné ekonomické situaci ale asi není zásadní navýšení rozpočtu vysokých škol reálné. Přesto o to budete usilovat?
Určitě se jedná a jednat bude. Musíme však postupovat jednotně a prostřednictvím oficiálních reprezentací vysokých škol, kterými jsou Česká konference rektorů a Rada vysokých škol. Rozpočet pro vysoké školy byl v roce 2023 na úrovni 30,92 miliardy korun a poslední návrh pro rok 2024 počítá dokonce s o něco vyšší částkou. Jakkoliv návrh znamená stagnaci, která nereflektuje inflaci a energetickou situaci, je udržení rozpočtu vysokého školství v této tíživé makroekonomické situaci asi maximum možného. Naopak návrh poklesu rozpočtu v oblasti výzkumu o 2,5 miliardy korun pro rok 2024 ze 40 miliard v tomto roce se dotkne i vysokých škol v oblasti institucionální podpory a specifického výzkumu, kde je navrženo krácení asi o 10 procent. To není úplně dobrý signál pro znalostní ekonomiku, ale je tu příslib řešení a jednání nejsou ještě u konce.
A když ke krácení rozpočtu dojde?
Musíme se přizpůsobit, řídit náklady a hledat alternativní zdroje financování. Může to někdy přinést i radikální změny, ale i to je logický důsledek plynoucí z poměrně vysoké míry autonomie vysokých škol v ČR. Velkou výzvou pro nás je například rozvoj placených forem vzdělávání formou dalšího profesního vzdělávání. Významnou možností může být právě nástavbové profesní vzdělávání umožňující lidem z praxe rozšiřovat, prohlubovat či zvyšovat svou vysokoškolskou kvalifikaci. Byť oborově podmíněné, jsou příležitosti také v mnohem intenzivnějším transferu znalostí a valorizaci výsledků výzkumu a tvůrčí činnosti či smluvním výzkumu.