Je teď v trochu schizofrenní životní fázi: Za tři roky se stane ředitelem Národního divadla v Praze. Do té doby bude šéfovat tomu v Brně. „V Brně teď zažívám lidsky i profesně nádherné období života. Což je paradox, když ho zároveň opouštím,“ říká Martin Glaser. Jak se mu pracuje v Brně, co chystá v Praze, k čemu má podle něj sloužit divadlo a jak vzpomíná na svou alma mater AMU, která právě slaví 80 let od založení, vypráví v exkluzivním rozhovoru.
Chtěl být vědec, chemik. Introvertní dítě, které si pořád něco studuje a učitelka na gymnáziu ho zbožňuje, protože pořád chce provádět nějaké pokusy.
A pak, to už skutečně na přírodovědě Karlovy univerzity chemii studoval, donesl přihlášku na DAMU. Kluka z malého města totiž Praha a její nekonečné kulturní možnosti úplně opojila a objevil v sobě novou a intenzivní vášeň: divadlo. Už u něj zůstal.
Jaká byla vaše vůbec první inscenace ještě na DAMU?
V našem ročníku jsme se měli moc rádi, byli jsme strašně nedočkaví už už dělat divadlo, ale byla to zrovna trochu nešťastná doba, kdy DAMU nemělo DISK. Jen pár termínů v Celetné, která ale patřila hlavně Kašparům. Chtěli jsme tvořit, ale neměli jsme kde.
Pak přišla nečekaná nabídka, jestli bychom nechtěli hrát v Žižkovském divadle, kde hráli Cimrmani – tehdy už dlouho na vrcholu.
Se spolužačkou Olgou Šubrtovou jsme zalezli do knihovny a po čtrnácti dnech čtení a debat jsme se z ní vynořili s téměř nehranou komedií od Goldoniho Zamilovaní. Chtěli jsme dělat něco o lásce.
Nadchli jsme spolužáky, kolegyně z produkce sehnala i malé peníze na kostýmy a o prázdninách jsme zkoušeli ve stodole na Olžině chalupě. Nádhera. Přes den koupání, ráno a večer zkoušení, večírky do noci. Přesně to, co potřebujete, když vám je dvacet a chcete dělat divadlo…
Zní to hezky. Jak dopadla premiéra?
Překvapivě dobře, ve škole zavládlo nadšení. Paní ředitelka byla spokojená a po premiéře mi řekla, že můžu mít za dva měsíce v prosinci další premiéru. Udělali jsme Hodinu lásky od Josefa Topola. Vyšlo to krásně. Ovšem moje absolventské představení byl strašný průšvih!
Jak to?
Veršovaná španělská barokní komedie Podezřelá pravda. Přecenil jsem svoje síly, nepovedlo se to, přemysleli jsme to, překombinovali. Objektivně to byla hrozná inscenace, opravdu blbá. Měl jsem strach, že mi nikdo nikdy nedá práci.
Naštěstí se dál hrála ta moje Hodina lásky, k tomu jedna menší autorská věc v Řeznické, tak jsem si vymohl, aby se moje absolventská inscenace po pár reprízách stáhla, aby ji nikdo neviděl.
Vedení mi vyhovělo a já jsem byl vděčný.
Je to součást sebereflexe. Občas uděláte chybu, to se stane. Ale musíte si ji přiznat a poučit se z ní.
Jednou jsem si před svou oblíbenou paní profesorkou Kudláčkovou posteskl, že mě někdo za cosi málo pochválil, a ona řekla: „Martínku, režisér z vás bude, až pokazíte deset inscenací a pořád budete schopný s těmi lidmi dál pracovat.“
A měla svatou pravdu. Když v divadle jako režisér něco pokazíte, je zásadní umět přesvědčit lidi, aby s vámi šli dál.
Jste teď v trochu zvláštní, lehce schizofrenní situaci. Víte, že se za tři roky stanete ředitelem Národního divadla v Praze, ale do té doby budete dále šéfovat Národnímu divadlu v Brně. Musíte se ještě naplno věnovat Brnu, ale zároveň se už intenzivně zabývat Prahou, ne?
Je to tak. Na české poměry jde o revoluční krok, že se našel ředitel Národního divadla čtyři roky před začátkem funkčního období. V české kultuře to zatím moc neumíme, spíš lidi přijdou jednoho dne do divadla a zjistí, že nemají ředitele, rok a půl je bezvládí, než se někdo najde…
Pro člověka to ale pochopitelně představuje velkou zátěž. Hlavně emocionální.
Celé tři roky se budu loučit. Přál bych si, abychom si ty tři roky užívali tu krásnou vlnu, na kterou jsme najeli, abychom po ní surfovali a udrželi se nahoře celé tři sezóny.
Zároveň ale musíme s kolegy využít šance si Prahu „nachystat“. Abychom znali fungování první scény a 1. září 2028 se nevymlouvali, že jsme něco nestihli. Musíme pak hned začít realizovat vizi, díky které si nás vybrali.
Po Budějovicích jsem se zamiloval do Brna, ale postupně si musím vytvořit co nejintenzivnější vazbu k pražskému Národnímu divadlu.
A Brno bylo před dvanácti lety naopak láska na první pohled?
Ne, vůbec. Brno bylo mimo plán. Zažíval jsem své první odcházení v tom „evropském“ střihu z mého prvního angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.
Naznal jsem, že pokud bych chtěl jít v tomto divadle dál, musel bych nejdřív víc bořit než stavět, a to nemám rád.
Takže jsme se s tehdejším ředitelem domluvili, že na postu uměleckého šéfa skončím, ale až za dva roky, aby byl čas najít nástupce. A já že se mezitím poohlédnu po něčem jiném. Byl jsem připravený jít na volnou nohu.
Jenže se ozvali z Brna?
Ano. To jsem vůbec neměl v hledáčku. Nikdy jsem neměl sen být ředitelem. Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale Brno tehdy nebylo v úplně nejlepší kondici, což pro mě znamenalo výzvu. Řekl jsem si, že to zkusím.
A ukázalo se, že šlo o jedno z nejšťastnějších životních rozhodnutí.
V Brně teď zažívám lidsky i profesně nádherné období života. Což je paradox, když ho zároveň opouštím.
V Brně jsem se musel všechno naučit. Zjišťoval jsem, před čím vším mě můj budějovický ředitel jako režiséra a později uměleckého šéfa chránil.
Zpětně si toho velmi vážím – a snažím se to zase vracet svým kolegům a odstiňovat je od spousty věcí –, ale zároveň to znamenalo, že jsem některé věci neokoukal a učil jsem se metodou pokus omyl.
Museli jsme všichni zamakat, strhnout kolegy v celém divadle. A teď mám pocit, že se investice minulých let krásně zúročuje. Funguje efekt sněhové koule, kdy jedna povedená věc generuje další možnosti a příležitosti. A to je hezké. Ale právě v tuto chvíli to začínám opouštět.
Zatímco režii jste studoval, v manažerské pozici jste samouk...
Ale v českých divadlech jsou ze dvou třetin řediteli režiséři, nějak to k tomu patří.
Jako režisér se snažíte propojit všechno a všechny dohromady včetně protichůdných zájmů a potřeb, jako manažer děláte to samé, jen ve větším. Ale musel jsem se samozřejmě naučit spoustu faktických, procesních i lidských a komunikačních dovedností. Ale i zde byla moje cesta šťastná.
Vstupujete na jiné kolbiště než umělecké a vnímáte spoustu věcí z jiného úhlu. Rozumím hysterickému režisérovi, který něco strašně chce, nevidí nalevo napravo, jen svůj záměr. Musím mít pro něj pochopení a vytvořit podmínky, aby mohl naplnit svoji vizi. A zároveň musím dbát třeba o personální nebo ekonomickou stránku.
S odstupem pak často vidíme, jak zbytečná bouře to byla.
Jako režisér se staráte o partu lidí – spolupracovníků, jako umělecký šéf o větší a jako ředitel instituce ještě o větší. A jste zodpovědný divákům. V Brně ta parta čítá asi 650 lidí a čtvrt milionu diváků, kteří divadlem ročně projdou. V Praze to bude jednou tolik…
V jednom rozhovoru jste řekl, že český divák má touhu po rekreační funkci divadla. Jak s tím naložit, aby se divadlo nepodbízelo, ale zároveň diváky a divačky přitahovalo? Velké scény to mají v tomto smyslu asi obtížnější než malé.
Na začátku musí být obě strany otevřené tomu zažít smysluplný společný čas. Vaším úkolem je tento elementární předpoklad naplnit tak, aby chtěli přijít příště zas. Nezraňovat diváky. Umění nemá jít po srsti, ale nemělo by se programově povyšovat.
Pokud chceme být pro společnost relevantní, tak s lidmi musíme mluvit. Můžeme se snažit být v každé inscenaci co nejoriginálnější, ale pokud nám v hledišti s tisícovkou lidí většina nerozumí, je to marné.
Proti touze po rekreační funkci divadla nemůžete bojovat, musíte si to odpracovat. A já věřím na mravenčí práci. Publikum je možné postupně „přeučit“, dovést ho tam, kam potřebujete, ale preferuji cestu bez „násilí“.
Jistě, že nemůžeme v Brně dělat hned to samé, co si už dávno troufnou v Hamburku nebo ve Varšavě, protože diváci neznají ten správný slovník ani způsob uvažování. Ale když se nad nimi nepovyšujete a děláte věci dobře, postupně si zvyknou, že se dívají na inscenace, které je nutí přemýšlet, reagovat, které kladou otázky a nedávají jednoznačné odpovědi.
A hlavně se to už celkem rychle mění, ta věta je dost stará. Navíc už dorostly generace, které ani neznají Rusalku s kašírovanými šutry a „záclonovými“ kostýmy. Automaticky chtějí něco jiného.
Taky jsem nikdy neřešil, jestli dělám divadlo pro babičky, nebo pro mladé. Ostatně, dnešní babičky se s kašírovanou Rusalkou taky dávno nespokojí.
Cítím povinnost nabízet divadlo pro všechny. V Budějovicích, kde bylo jediné divadlo v kraji, to platilo dvojnásob. Kdybych dělal divadlo pro své vrstevníky nebo pro lidi, kteří je vnímají jen tak jako já, byli bychom v domě sami. A já jsem šťastný, když je vyprodáno.
Doufám, že naši diváci v Brně odcházejí z představení se silným zážitkem, i když třeba inscenace vypadá jinak, než byli zvyklí. A totéž doufám, že se nám bude dařit v Praze.
Hlavním impulzem pro náš rozhovor je výročí založení Akademie múzických umění, pod kterou patří DAMU, vaše alma mater, tak se tam vraťme. Vzpomínáte na nějaký silný vjem, když jste do školy poprvé přišel?
Ano. Pro mě je úplně nezapomenutelný moment, když jsem tam nesl přihlášku. Studoval jsem tehdy na přírodovědecké fakultě chemii.
Aha, to jsem přehlédla v rešerších!
Chtěl jsem být vědec, chemik. Soutěžil jsem v chemických olympiádách, měl jsem úžasnou učitelku, která mě nechávala dělat pokusy. Byl jsem takové to introvertní dítě, které pořád něco čte a studuje. Měl jsem to jasně nalajnované: po gymplu chemie. Vypadalo to, že se ze mě stane vědec.
Jenže?
Revoluce mě zastihla ve druháku na gymplu. A konečně i u nás v Sokolově začali pouštět ve filmovém klubu pecky z nové vlny, úplně mě to pohltilo. Do té doby jsem byl knihomol, ale pak jsem začal propadat filmu.
A najednou jsem cítil, že kromě té chemie mě baví umění. Ale v rodině jsme nikoho takového neměli, jako kluk z hornického maloměsta jsem si vůbec nedovedl představit, že bych se stal třeba režisérem. Do svých devatenácti jsem byl v divadle asi jen třikrát a spíš na kouscích nepříliš vydařených.
Takže ačkoliv mě umělecký svět lákal, šel jsem na chemii, byla to jasná volba. Jenže v Praze se mi otevřel oceán možností. V maloměstském filmovém klubu hráli film jednou za čtrnáct dní, v Praze v kině Atlas běžely denně tři čtyři filmy ve dvou sálech. Chodil jsem do kina, na výstavy, na koncerty… a postupně jsem objevoval…
Divadlo!
Divadlo. Zároveň jsem viděl, jak jsou moji spolužáci vědou posedlí, dokázali v laboratořích sedět do noci, ale mně už se najednou nechtělo, protože večer bylo přece kino nebo divadlo.
A blikala kontrolka: Pozor. Pokud člověk necítí vášeň, nemůže v oboru uspět. A já jsem byl vždycky soutěživý typ.
Tak jste si řekl, že přece jen zkusíte nějaký obor spojený s uměním?
Ano. Ale jsem ten vědecký typ, takže jsem si udělal tabulku možností. Zjistil jsem, že existuje filmová věda, divadelní věda… Na první pohled mi to přišlo jako dobrý kompromis: budu vědec, ale bádat budu o umění. Ale pak mi nějak přišlo, že by to možná byla nuda.
Přemýšlel jsem o filmové režii. Připsal jsem ji do tabulky. Ale pak jsem si dělal rešerše, četl rozhovory s filmovými režiséry o tom, že příprava filmu může trvat roky a pak třeba producent projekt zastaví pár týdnů před začátkem natáčení. To bych nevydržel. Jsem poněkud netrpělivý člověk.
A tak jsem si hrál s tabulkou a bodováním. A vyšlo mi, že zkusím režii, ale činoherní. Na DAMU. Přihlásil jsem se.
A tu přihlášku jste nesl osobně…
Bylo to kuriózní. Bloudil jsem budovou v Karlovce, vrátná mě poslala do třetího patra za paní Vránovou, pověstnou sekretářkou katedry činohry. Na chodbě se ozývaly zvuky ze zkoušek, na schodech jsem míjel mladé lidi, kteří vypadali velmi umělecky, cítil jsem se jako malý kluk s papírem v ruce.
Z jedné kanceláře najednou vyšel Vladimír Franz. Jenže já tehdy vůbec netušil, že nějaký Vladimír Franz existuje. Vyhodnotil jsem ho, že je to student vyššího ročníku, který má na sobě nějakou extravagantní masku. A řekl jsem mu: „Nazdar, nevíš, kde tady sídlí paní Vránová?“
Ne ne!
No jo. Sjel mě, že na DAMU se profesorům netyká. A přísně mi ukázal dveře, na které jsem se právě chystal zaklepat…
Podal jsem přihlášku. A byly přijímačky. Dodnes to mám v mlze, vlastně pořád nechápu, jak se to stalo. Měl jsem opakovanou noční můru, že mě vzali administrativním omylem, dlouho jsem si na škole připadal nepatřičně. Talentové zkoušky se tak lišily od toho, co jsem znal z přírodních věd… Moc jsem nerozuměl tomu, na co se mě ptají, co po mně chtějí, co rozhodovalo…
Navíc jsem doma tu přihlášku zatajil. Když přišel telegram, že postupuju do druhého kola, byl doma velký skandál.
Ale stalo se. Prošel jsem všemi koly, dostal jsem se a jsem moc rád, že se to tak vyvinulo.
Chemii jste tedy opustil ve druháku?
Pak mi to ale bylo trochu líto, protože o dva roky výš na DAMU studoval Martin Myšička, který ten svůj matfyz dodělal. Mohl jsem zkusit oboje.
A divadlu jste propadl rychle?
A absolutně.
Koho jste měl v ročníku za dnes známé tváře?
Mými spolužáky byli Dušan Pařízek a Olga Šubrtová, se kterou jsme po škole šli do Budějovic. Z hereckých spolužáků třeba Vasil Fridrich, který teď krásně vystřelil v Činoherním klubu. Nebo Marika Procházková. Vedoucím ročníku byl Jan Burian, na herectví jsme měli paní Hlaváčovou, Kolářovou, Sváťu Skopala. Na dramaturgii paní Kudláčkovou, zažil jsem tam profesora Königsmarka, Císaře a Vostrého. Byli jsme ale taková mezifáze, měnil se systém výuky.
Jak?
My jsme ještě jako režiséři začínali s herci ve stejném ročníku. Pak se zase vrátil model, že režiséři studují první ročník sami a až od druhého se přidávají k hercům, kteří jsou v prvním.
My jsme začínali všichni od nuly – režiséři, dramaturgové i herci. A to mi přišlo strašně sympatické. Všichni spolu.
Neměl jsem do té doby s divadlem vůbec žádnou zkušenost. Mohl jsem tak úplně od začátku vnímat, jak je to těžké. Pro režiséra vymyslet, co vlastně chce, a pro herce naplnit režisérovu představu nebo požadavky textu. Tedy, pokud to není ten „prskající“ talent, který vám rovnou nabídne dvaadvacet skvělých variant.
Pracovali jsme intenzivně spolu, byli jsme skvělá parta. Věřím, že na katedře činohry je tomu tak dodnes. Existuje velká snaha kantorů dát lidi dohromady tak, aby simulovali malé divadýlko.
Čím pro vás tehdy divadlo bylo?
Měl jsem tehdy úplně naivní představu: chtěl jsem vyprávět příběhy a vybudit v lidech emoce.
Nepřijde mi to naivní, ale vlastně výstižné.
Máte pravdu. Ať je to naivní, nebo ne, jedu na tom celý profesní život. Kdykoliv jsem třeba četl nějakou knihu nebo viděl film, který mě zasáhl, táhlo mi hlavou, jestli bych uměl přenést to, co umělecké dílo probouzí ve mně, nějakým svým zpracováním na jiné diváky. Poskládat to tak, aby člověk uměl zařídit, aby se lidi smáli, když chce, aby se smáli, a báli se, když chce, aby měli strach.
Školu jsem hltal, byl jsem jako houba. Objevoval jsem, dozvídal se nové věci, chodil jsem do divadel. Táhlo mě to hlavně k velké klasické činohře. Tehdejší repertoár Národního divadla jsem viděl snad celý, některé věci třikrát čtyřikrát.
Zároveň jsem ale asi i trochu schizofrenně objevoval Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. Naši kantoři nám ho dávali skoro jako odstrašující příklad, že „Takhle ne!“, ale mě to fascinovalo.
Ohromně mě to bavilo, i když se tam děly věci, které člověk nemohl na první pohled analyticky rozklíčovat. Třeba Racka jsem viděl asi osmkrát, napsal jsem o tom pak nějakou seminární práci, měl jsem pocit, že jsem postupně rozluštil všechny hádanky.
Povlával jsem mezi klasickou činohrou, jakou dělali třeba Rajmont, Krobot nebo Kačer, a léblovským postmoderním divadlem.
Vidíte po těch třiceti letech něco úplně jinak než tehdy na DAMU?
Jsem v tomhle asi bezelstný. Divadlo mi pořád přijde jako úžasný způsob, jak žít. Dělat divadlo je parádní. To pořád platí.
Jen už ho sám dělám míň, spíš se starám, aby ho mohli dobře dělat ostatní. Nic zásadního se nezměnilo, jen mám víc zkušeností – líp poznám, co je jen pozlátko bez hloubky. A umím si víc užít setkání s čistým talentem. A pořád mě baví se nechat překvapovat.
Mám rád pocit, když v divadle přestanu řešit, jak je to udělané, koho bych chtěl do souboru, jestli bych chtěl tohoto režiséra pozvat ke spolupráci, ale když si to užívám jako divák.
Bohužel to je teď vzácné. Volný čas je vzácný, hodně zvažuju, kam půjdu, ale silný zážitek dokážu vnímat se stejnou intenzitou jako před třiceti lety. Dokáže mě rozsekat divadlo, film, knížka, seriál nebo koncert.
Když se ohlédnu, pořád si uvědomuju, jaké jsem měl štěstí, že jsem se rozhodl pro Brno, předtím pro Budějovice. A kdyby mě tehdy poprvé nevzali na DAMU, už bych to asi podruhé nezkoušel. Byl by ze mě inženýr v chemičce v Sokolově a matlal bych něco v laborce.
A nějakou iluzi jste ztratil?
Nevím, jestli iluzi. Mám ale poslední dobou pocit, že svět začíná být hodně sobecký, nebo jsem na to citlivější než dřív. Vadí mi, když se nedodržují dohody. Když na sebe někdo vezme závazek, že chce něco někde dělat, neměl by proto, že za čtrnáct dní přijde jiná nabídka, říct: „Sorry, smolík, jdu jinam, tam je to lepší.“
Chápu, že zvlášť pro herce je dnes obrovské množství možností, zároveň ale pořád věřím na dlouhodobou spolupráci. Mám rád, když se něco buduje, když to má kontinuitu, a nejde to dělat bez toho, aniž něco obětujete. Každý dospělý člověk ví, že nemůžete mít všechno.
Bývá to něco za něco. A někdy se rozhodnete i špatně. Ale dnes se někdy příliš lehkovážně odhazuje to, co je „zbytné“, co nenese benefit hned.
To vidíte jako ředitel? Že se s tím občas setkáte i v souboru?
Setkávám. V Brně naštěstí málo. Tam držíme nějakou křehkou rovnováhu, snažím se být rozumný principál. Pro každého je dobré, když má možnost pracovat jinde s někým jiným – okysličí vás to. Pak se vrátíte domů a zjistíte, že je všude chleba o dvou kůrkách. A že i to, co vám zde vadilo, se dá napravit.
Věřím na divadelní soubor a repertoárové divadlo. Čím dál jste od Prahy a čím méně dostupné jsou paralelní příležitosti, tím snáz se dá soubor budovat, dát mu energii a hodnotu.
V Praze to bude fuška.
Je to tak. Udržet pohromadě lidi ochotné přijmout závazek být teď a tady a dát tomu všechno, bude čím dál těžší.
Možná to časem bude chtít razantnější systémové změny. Nebo budou muset umělečtí šéfové posílit a jasně stanovit pravidla hry, protože není možné být v souboru a zároveň dělat dalších deset jiných věcí.
Na druhou stranu rozumím, proč herci do seriálů, natož do filmů, chtějí, navíc i pro principála je dobré mít v souboru známé tváře, které přitáhnou publikum. Ale nutný je balanc. Když se ztratí, je to znát.
V opeře zahraniční umělci přijedou a šest týdnů intenzivně zkouší, pak hrají. Během této doby nemají žádné jiné závazky, věnují se jen a jen zkoušenému kusu. Čeští kolegové poletují mezi obrovským množstvím jiných závazků. Promítá se to do práce.
Strašně bych si přál, abychom se naučili víc soustředit na jednu věc. Možná je to naivní představa, ale bylo by to krásné. Trochu jako tehdy na DAMU.
Četl jsem kdesi, že v Národním se členové jednoho souboru dva tři roky vůbec nepotkají při práci. Vím, že mnohé z toho, co jsem se naučil v malém oblastním divadle i ve velkém divadle v Brně, nebude v Praze platit. Budu se s tím muset naučit fungovat, ale budu využívat nástroje, které mám, abych ten stroječek poladil, aby šlapal dobře, podle mého nejlepšího přesvědčení.
V Brně jste si i při vedení divadla udržel aktivní režii, navíc jste se přeorientoval na operu. Budete si moct „dopřát“ režii i v Národním, nebo je to nemyslitelné?
Daní za tuhle zkušenost bude, že přinejmenším několik prvních let režírovat nebudu. A je možné, že už režírovat nebudu vůbec. Kdyby se ukázalo, že to nejde skloubit a že bych šidil jedno nebo druhé, musím se rozhodnout. A já se rozhodl starat o naši první scénu, což je závazek na celé funkční období.
I režírování bylo jedním z aspektů, o kterých jsem hodně přemýšlel při rozhodování. Baví mě. Říkával jsem, že kdyby mi někdo dal nůž na krk a řekl: „Ředitel, nebo režisér?!“ Odpověděl bych režisér.
Ale příležitost řídit a formovat Národní divadlo dostane jeden člověk v generaci. A některé generace se přeskočí. Jde o obrovský dar od osudu, takže i když jsem si vyhodnotil, že i jako režisérovi se mi v Brně vlastně docela dařilo, řekl jsem si, že by byla škoda to nezkusit. Bylo to těžké, pro a proti byla na obou stranách, ale nakonec převážila všechna pro. Ale samozřejmě bych byl smutný, kdybych už nikdy nerežíroval.
Rozumím. S operní režií se vám otevřela úplně nová nika, po letech činohry. Je to z vašeho pohledu úplně jiná disciplína, nebo jde o princip a ten je stejný?
Pořád vyprávíte příběh. Pořád chcete probouzet emoce. Velmi pečlivě si vybírám, co budu dělat, a lpěl jsem na tom, abych byl vždy požádán uměleckým šéfem, abych se režie ujal, aby on byl přesvědčen, že to mám dělat já, že můžu souboru něco cenného přinést.
Opera pro mě znamená rok příprav. Dřív jsem rád poslouchal všemožnou hudbu, plul jsem hudebním světem, zejména v online prostoru jsem se propadal do těch nekonečných hudebních knihoven.
Když se chystám na operu, většinu času poslouchám jen tu jednu hudbu. Teď už rok a půl Händela.
Někdy koncentrovaně, když přemýšlím. Jindy si ji pustím do sluchátek při práci, když na zahradě hrabu trávu, na procházce nebo večer před spaním.
Vybírám si téma, které mi přijde v tu chvíli relevantní. Něco, co mě zajímá, u čeho cítím, že bych to dokázal předat dál. Lidem, kteří se mnou stráví osm týdnů zkoušení, a pak lidem v hledišti.
V mnohém je to stejné jako u činohry, ale přibývají řemeslné věci, které se člověk učí postupem času. Ale – zase oslí můstek ke škole – strašně si cením toho, že nás naučila řemeslo tak, že je mohu používat bez ohledu na formu či žánr.
V tom jsem konzervativní. Aby mohl člověk dělat dobře jakékoliv umění, musí ovládnout řemeslo. Mě velmi baví žánrové věci, v Česku často čistým žánrem trochu pohrdáme, spíš uděláme parodii na krimi nebo horor než čistou krimi nebo horor. A vyrábíme často komedie, které k smíchu vlastně nejsou. Mám komedie rád, mám rád, když se lidé prosmějou k nějakému poznání, někdy k závěrečné facce, že jste se vlastně smát neměla.
Často vidíte, že mnozí tvůrci neumí elementární principy řemesla. I umělecká kritika se nad žánrovými věcmi ušklíbne, že chybí „umělecký přínos“.
Ale jsem přesvědčený, že pokud chci malovat, musím zvládnout práci s barvami, znát perspektivu a ovládnout techniku. Pak si můžu dělat, co chci, pokud jsem geniální. A pokud ne, můžu se držet řemesla a udělám tak něco, co má hlavu a patu a je solidní.
A na DAMU jste tedy řemeslo pod kůži dostal?
Ano. Základy, na kterých jsem mohl stavět. A stavím pořád. Naučili jsme se základy řemesla, dostali sofistikovavnou sadu nástrojů, se kterými můžeme dělat divadlo, jaké chceme.
A jaký příběh budete vyprávět s tou Händelovou hudbou?
Agrippina je barokní opera s antickým příběhem, budeme ji hrát v 21. století. Takže jsme hledali přemostění těch tří epoch. Směřujeme k cynickému politickému kabaretu, protože ty nádherné árie zpívají postavy, které povětšinou chtějí jen dvě věci. Moc a sex. Jen občas někdo touží po čisté lásce, ale tím víc ho ten okolní svět mele.
Je fascinující, jak to je vlastně pořád stejné. Moje manažerská práce mě mimo jiné přivedla do těsného kontaktu s politikou, poznal jsem ji jinak než z médií. Víc, než bych si přál.
Šlo o boj o Redutu, menší scénu brněnského Národního divadla, kterou radnice chtěla pro jiné účely?
Boj o Redutu a také kauza kolem představení Naše násilí, vaše násilí. V té šlo o základní princip svobody uměleckého projevu.
Pokud bychom stáhli inscenaci proto, že se někomu nelíbí zobrazení některých postav, naprosto bych jako ředitel umělecké instituce selhal. Tady nebyla žádná jiná cesta, musel jsem obhájit základní princip, že politici nesmí zasahovat do dramaturgie divadel.
S Redutou to bylo složitější. Tam se potkávalo velké množství protichůdných zájmů, z nichž mnohé nebyly nikdy veřejně pojmenované, jen zahalené do vznešených slov. Ani já jsem nemohl pálit „atomovkami“. A věděl jsem, že když to dopadne dobře pro divadlo, pro mě osobně to mít důsledky bude, v české politice se neodpouští. Vyhráli jsme. Ale vím, že to mám v některých kruzích navždycky spočítáno.
Když jste mluvil o tom těžkém rozhodování, jak do toho promlouval váš osobní život? Z rešerší jsem pochopila, že rodinu nemáte…
Rodinu nemám. Nedávno u mě byl bratr se svými třemi dětmi. Prožili jsme krásný týden, ale naplno jsem si uvědomil, že kdybych měl děti, tenhle typ práce by se dělal mnohem hůř.
Ale šlo by to.
Ano. Věřím, že ano. Většina divadelních režisérů děti má, ale život to u mě chtěl jinak.
Chtěl jsem děti, ale když to bylo alespoň trochu aktuální, můj tehdejší partner nechtěl. A náš stát nám to ani legálně neumožňuje. Pak ten vlak odjel, teď už jsem starý. A vždycky je to něco za něco.
Teď jdu životem s úžasným partnerem, o kterého nechci přijít. Takže podmínka byla, že se přestěhujeme do Prahy spolu. Bylo to klíčové. Z počátku v Brně jsem si naivně myslel, že zvládnu udržet vztah na dálku. Ale selhal jsem a ten vztah se rozpadl. Teď mám na prvním místě potřebu žít a být spolu.
Víte, já jsem si vlastně nastavil docela dost vnitřních i vnějších podmínek pro to, abych o ten post vůbec začal usilovat, když se ale všechno splnilo, už jsem nemohl říct ne.
Po čem se vám bude v Praze nejvíc stýskat?
To zjistím, až přijdu do Prahy. Ale určitě po lidech tady v Brně. Za těch dvanáct let je mám fakt rád. Poznal jsem je v mnoha zatěžkávacích situacích. Při zkoušení se sblížíte, už to není jen „přišel pan ředitel“.
Snažím se být k lidem vždycky slušný. Chovám se tak, jak chci, aby se lidi chovali ke mně, ale je mi jasné, že v Praze bude dvakrát víc lidí a mnohem víc práce. Už nebudu moct být jednou dvakrát za sezonu na place. Budu spíš ten panáček, co přijde v obleku z kanceláře na schůzi nebo na premiéru. Navázat intenzivnější vztahy bude složitější. Na druhou stranu mám náskok tří let – nepřijdu do baráku, kde nikoho neznám.
A bude se mi určitě stýskat po Brně jako takovém. Mám to město rád, jsou tam krásná divadla, skvělé soubory. Bude se mi strašně stýskat po Janáčkově divadle. Je to nejlepší budova pro operu v téhle zemi.