Vstupuje už do jedenácté sezony v čele Katedry animované tvorby FAMU. Pod jejím vedením je o katedře hodně slyšet a rodí se tu osobnosti, které si podobně jako sama Michaela Pavlátová sahají na mezinárodní uznání. Co sama režisérka považuje za svůj největší úspěch, o co se jako pedagožka především snaží a co se učí od svých studentů a studentek?
Katedru animované tvorby vedete od roku 2015. Když se ohlédnete za těmi deseti sezonami, je to dnes hodně jiné, než když jste začínala?
Je to velký rozdíl. I když ta výchozí situace pro mě nebyla zas tak složitá: neudělala jsem žádný velký převrat v tom, jak byla katedra nastavená. To bylo a je pořád stejné. Protože to zkrátka fungovalo dobře. Takže bych mluvila jen o malých úpravách a přeskupeních. Co jsem ale vnímala velmi silně, byla potřeba na katedru vnést ducha pospolitosti a radosti. Vzbudit ve studujících pocit, že do školy chodí rádi, že není třeba s prací utíkat domů, ale je fajn se na škole vídat s ostatními, se spolužáky i pedagogy. Pospolitost a zaujatost tvorbou – to je pro studium důležité. To byla první věc.
A ta druhá?
Na katedře se toho dost dělo a vznikaly tam dobré filmy, jen se o tom moc nevědělo. A to mi přišlo jako velká škoda. Tak jsme zavedli pravidelné přehlídky Deus ex anima v kině Aero, kde se představují práce za uplynulý akademický rok. Jsou velmi oblíbené i navštěvované. Zkrátka se o sobě snažíme dávat vědět. I proto jsem vnímala, že je nesmírně důležitá spolupráce s katedrou produkce. Nejde jen o to na film sehnat peníze a rozjet ten vlak, tohle škola do značné míry umožňuje, ale také docílit, aby film žil dál, aby se o něj někdo staral. Takže jsem se snažila, aby na katedře produkce pochopili, že i animovaný film je zajímavý materiál. A to se povedlo. Vznikly docela konkrétní spolupráce, třeba producentka Karolína Davidová spolupracuje s režisérkou Dianou Cam Van Nguen. Pro tvůrce animovaných filmů je velká výhra, když mají stálého producentského kolegu. A pro producenta to neznamená, že nemůže dělat nic jiného. Animáky vznikají dlouho a mezitím je čas na jiné projekty. Šlo o to, tohle si ujasnit, že stojí za to animáky vzít do hry. A teď ta spolupráce funguje moc fajn.
Máte pedagogické zkušenosti ze zahraničí, přednášela jste na Harvardu nebo na univerzitě v San Franciscu, snažila jste se něco z toho přenést na FAMU?
Na začátku jsem si to hodně porovnávala a utvrdilo mě to v tom, že je FAMU opravdu dobře nastavená. Ale snažila jsem se také inspirovat, co třeba doplnit, vylepšit, zefektivnit. A přemýšlím o tom pořád, takže jsme například přidali do magisterského studia předměty Celovečerní film a seriál, měli jsme pilotní ročník a ještě to plánujeme pozměnit. Pořád říkám „my“, protože to tak vnímám. Velká část práce leží na mém zástupci Ondřeji Javorovi, na tajemnici katedry Lence Řápkové a profesoru Jiřím Kubíčkovi. To je ten nejužší tým. Pořád jen vylepšujeme, co je, nic neměníme drasticky, protože to zkrátka funguje. Kdybych měla říct, co byla moje největší zásluha, tak je to to, že jsem pro katedru objevila Ondřeje Javoru. Studoval u nás, pak na katedře začal učit a je to skvělý a navíc velmi aktivní pedagog.
V Česku je několik škol, které se věnují animaci, vedle FAMU je to UMPRUM, FAMO v Písku, pak Plzeň, Zlín…
… a každá z nich je jiná. A je užitečné si tu jinakost držet. Na UMPRUM je přístup hodně výtvarný a experimentální. Je to víc hra. U nás je to víc práce. Naši studenti a studentky se trénují na krátkém animovaném filmu, kde musí najít způsob, jak předat divákům to, co chtějí sdělit. Ale není to například instalace volně položená v čase, není to reklama ani videoklip. Je to vyprávění obrazem a pomocí animace. Zkrátka i v rámci animace jsou různé disciplíny. No a kolega Ondřej Javora přišel s myšlenkou akce Aniklání, kde právě studenti a studentky animace ze všech zmíněných škol během dvou dnů prezentují své chystané projekty. A současně si celou akci sami organizují, i díky tomu je to tolik baví. Studenti vůbec dostávají víc příležitostí brát věci do svých rukou. S ohledem na to, co pak budou muset v rámci své profese zvládnout, je to velmi užitečné.
Umět vysvětlit záměr svého uměleckého počínání je možná pro budoucí filmaře a filmařky jedna z nejdůležitějších věcí, aby se pak v praxi mohli prosadit.
Přesně tak, takže se prezentuje neustále. Takzvaný pitching je nesmírně užitečný. Každý tvůrce si musí pojmenovat, co vlastně dělá, a prezentovat to tak, aby to bylo pro ostatní srozumitelné. V tomhle směru je FAMU aktivní i jako celek. Protože se toho na škole děje opravdu hodně, a ne všichni například stihnou klauzury, tak se zavedla praxe, že během tří dopoledních bloků odprezentují všichni před všemi, co připravují. Každý na to má deset minut a všichni studující získají přehled, co se kde děje. Sama jsem byla překvapená na kolika katedrách se točí filmy, točí je i scenáristé, střihači, kameramani. A taky tam můžete najít spolupracovníky. Například prezentace studenta animace zaujala jiného studenta ze scenáristiky, takže se domluvili na spolupráci. Tohle mi přijde nesmírně přínosné. Když pak už prezentují svůj projekt někde, kde žádají o peníze na film, jsou připravení.
Jak byste popsala práci tvůrce či tvůrkyně animovaných filmů? Laik by mohl mít pocit, že si jen tak kreslíte nebo hrajete s loutkami.
To by bylo krásné. Ale skutečnost je taková, že vám při téhle práci neustále šrotuje mozek. Všechna filmová odvětví jsou samozřejmě náročná, ale u animace opravdu nevydechnete, neustále vám jede mozek. Tvůrce je často současně režisér, výtvarník, autor námětu a scénáře, musí umět s kamerou, zvládat herecký projev i kostýmní výtvarnictví, umět přidat pomocný zvuk a vnímat střihovou skladbu… Je to velmi komplexní práce s širokým záběrem znalostí a dovedností. Říkám tomu desetiboj.
Do každého ročníku katedry animované tvorby se přijímá pět studujících. Pak jsou tu už zmiňované další školy animace. Najdou všichni absolventi a absolventky uplatnění?
Ne všichni se vydávají na dráhu tvůrců, jednak po tom ne všichni touží a také není úplně snadné se prosadit. Jsou takové zázraky jako třeba Daria Kashcheeva. Když se studentovi nebo studentce podaří s filmem vyhrát nějaké festivaly a získat ocenění, vážou se s tím i finanční odměny, takže už má nějaký základ a může se soustředit na vlastní projekty. To se ale podaří jednomu z padesáti. Ale animovaný film je vždycky kolektivní dílo a autor potřebuje spoustu kolegů, kteří mu s ním pomůžou. Hlavně na celovečerním filmu to jsou roky mravenčí práce a je skvělé, když ji někdo umí udělat. Takže na katedře usilujeme i o to, aby byli studující jako animátoři flexibilní, aby ovládali řemeslo a mohli pracovat i na projektech jiných tvůrců. Animovaných filmů vzniká stále víc, takže možnosti tu jsou.
Jaká je současná generace studentů a studentek?
Moc hezky se k sobě chovají, jsou navzájem velice solidární, mám pocit, že my jsme bývali řevnivější. Takže když si navzájem konzultují své práce, neumí nebo nechtějí být jeden ke druhému kritičtí. Myslím, že nás – starší a zkušené – už nepotřebují tolik jako ty předešlé generace. Co potřebují vědět, to si vyhledají. Takže spíš než vědomosti musíme předávat zkušenosti a přinášet jiný pohled na věc. Ráda zaznamenávám, že za jejich sebevědomím jsou i nějaké vnitřní pochyby, protože umělec se bez nich neobejde. Sama se od nich hodně učím, třeba být ohleduplná sama k sobě a nepracovat od nevidím do nevidím, což pro naši generaci bylo normální. A nebylo to dobře. S obdivem pozoruju jejich toleranci vůči čemukoli odlišnému, tohle nám zdaleka nebylo tak jasné. Učím se díky nim být otevřenější a tolerantnější a uvědomovat si zranitelnost. A nebrat si nic osobně.
Na katedře v posledních letech převažující studentky nad studenty. Je to náhoda, nebo jsou ženy na tuhle profesi lépe ustrojené?
Tohle je vidět i na festivalech, ženy jsou teď v animovaném filmu v přesile. I když mezi těmi, kteří získávají ceny, ženy nepřevažují, je to tak půl na půl. Na katedru bereme do ročníku pět studujících, dlouhodobě to nejčastěji bývali tři muži, dvě ženy. Aniž by v tom byl záměr. Jenže holek se k nám hlásí výrazně víc, kluci tíhnou spíš k počítačovým hrám nebo ke 3D. Když jsme měli první holčičí ročník, měli jsme docela obavy, jak to bude fungovat, a byl to jeden z nejlepších ročníků, který jsem zažila. Sešly se tam nesmírně zajímavé osobnosti, zajímavé tvůrkyně a hlavně to byl ženský ročník a ne holčičí.
Přinesly ženy i výrazně ženská témata?
Jestli bychom si měli pojmenovat nějaká ženská témata, tak ženy se víc obracejí k řešení svého nitra, intimity, víc je zajímají detaily. I když s intimitou se v posledních letech roztrhl pytel a o menstruaci už bylo natočeno asi skoro všechno. Ale i dívky dokážou dělat silná a odvážná témata. Tím chci říct, že zas tak moc nezáleží na tom, jak je ročník namíchaný. My, animátoři, jsme vlastně taková „zvířátka“. Jednak musíme zvládat mnoho profesí, ale také rozumět světu mužů, žen, i zvířat. S tím vším pracujeme. Teď to hodně zjednoduším, ale na hranou režii se spíš hlásí dominantnější lidé, protože režisér by měl být někdo, kdo vzbuzuje respekt a má autoritu. Kdežto animace je práce v malém týmu, soustředěná, uzavřená, komplexní.
Do onoho prvního ženského ročníku patřila i Daria Kashcheeva, která s filmem Dcera získala studentského Oscara.
Byla to mimořádná studentka, měla za sebou už jednu školu, přišla z ciziny, měla víc životních zkušeností. Všímám si, že lidé, kteří přicházejí odjinud, jsou takoví zocelení, mají větší tah na branku, nic je tu nerozptyluje, žádné návštěvy u babičky, mají více času na práci. Daria se rozjížděla pomalu a nenápadně, ale velice svědomitě a cílevědomě, což ji pak po zásluze vyneslo studentského Oscara i nominaci na Oscara. No a tím způsobila, že ostatním došlo, že to jde. Daria nastavila laťku hodně vysoko a leckteří studující by ji chtěli taky přeskočit, i když třeba pracují „jen“ na semestrálním cvičení. Přílišné ambice jim svazují ruce. Každý takový úspěch je pro studenta obrovská motivace, povzbuzení do další práce a také to otevírá dveře jeho dalším projektům. Uznání je důležité. Ale každý na něj holt dosáhnout nemusí. Nemůžete dělat film s myšlenkou na úspěch. Prostě se pustíte do práce, zkoušíte to, třeba děláte chyby, ale to je v pořádku.
Vy sama jste byla za film Řeči, řeči, řeči nominovaná na Oscara a posbírala jste spoustu cen na festivalech. Fungují ceny jako motivace, nebo jsou spíš svazující?
Nejradši jezdím na festivaly do porot, a ne s filmem do soutěže, protože nechci nedostat cenu. Ceny přinášejí zadostiučinění. Pak je těžké cenám odvyknout. Zvlášť když je člověk začne sbírat poměrně brzo. Řeči, řeči, řeči měly oscarovou nominaci, Repete dostalo cenu na Berlinale a pak další film nevzali ani na festival do Annecy… Je těžké si připustit, že to nutně nemusel být horší film, jen třeba ten rok byla větší konkurence, protože vzniká stále víc filmů. Takže nedostat cenu je zkrátka normální. Ale každopádně získat ocenění na začátku kariéry je hodně důležité. Práce na animovaném filmu je vyčerpávající a pocit uznání mladému tvůrci hodně pomůže, aby u animace vydržel.
Ve světě i u nás vzniká více celovečerních animovaných filmů. Vy jste se k celovečernímu projektu poměrně dlouho odhodlávala. Proč?
A odhodlala jsem se až ve svých pětapadesáti. Vždycky jsem říkala, že nechci dělat celovečerák, protože celovečerní animovaný film byl automaticky vnímaný jako tvorba pro děti. A tím směrem mě srdce netáhne, neumím tak přemýšlet. To se ale změnilo, celovečerních animáků pro dospělé publikum vzniká stále víc. Každopádně celovečerák vzniká pět i sedm let. Nemůžete si dovolit, aby to byl úplný omyl. Když se nepovede kraťas, svět se nezboří, ale v tomhle případě by člověk neměl šlápnout vedle.
Předlohou pro váš poslední film – a současně právě první celovečerní – Moje slunce Mad byla kniha Frišta Petry Procházkové. Podle čeho poznáte téma, s kterým chcete strávit až sedm let při práci na filmu?
Ono je podstatné, aby to téma zajímalo ještě někoho jiného než mě. A to pozná producent, jestli má ta látka potenciál. Já poznám, jestli baví mě. A mě tam bavily ty realistické situace, protože moc ráda animuju postavy jako herce, jen s jinými vyjadřovacími prostředky. Baví mě ta titěrná práce, jako když se dělá perský koberec, dáváte k sobě uzlíky, ono to trvá, ale pomalu to přibývá, a už i ten vzor je tam trochu vidět. Ale nakonec jsem byla stejně překvapená, jak ten film začal žít a dokonce úspěšně.
Moje slunce Mad získal cenu César pro nejlepší francouzský animovaný snímek. Mezi nominovanými byly i Mikulášovy patálie, porazila jste tedy jednu z francouzských kulturních ikon…
… a já tam jela s tím, že přece není možné, aby Mikulášovy patálie cenu nedostaly. Takže jsem se ani nestresovala myšlenkou, jestli mám dostatečně reprezentativní šaty. Třeba na Českých lvech jsem seděla hned u uličky, tak jsem si říkala: Aha, taky nemuseli dávat tak okatě najevo, kdo cenu dostane. Pak jsem nic nedostala a dobře mi tak. Tyhle pohlavky jsou pro život moc užitečné. Césara jsem naopak nečekala a doslova mi spadla brada. Bylo to nádherné a naprosto nečekané. A samozřejmě to přisype nějaké body pro tvorbu dalšího filmu.
Váš další celovečerní film je teď v konečné fázi vývoje. Tentokrát je autorský. Jak se rodil scénář?
Těžko. Byla jsem přesvědčená, že budu zase dělat adaptaci. Že sice umím napsat spoustu krátkých filmů, ale ne celovečerní. Chtěla jsem dělat Žítkovské bohyně, což z mnoha různých důvodů nedopadlo. Jeden z nich byl, že do mě producent Petr Oukropec hučel, ať udělám něco svého. Tak jsem na něj dala, protože vím, že to se mnou myslí dobře. A vůbec, Negativ je produkce, která si cení toho, co můžu dokázat. A toho si zase cením já. Nakonec jsme se shodli na tom, že je tady přece ta tramvajačka (hrdinka krátkého filmu Tramvaj z roku 2012 – pozn. red.), která by si zasloužila hodinu a půl. A taky by ji unesla. Tak vznikla myšlenka, že by mohl vzniknout veselý film o stárnutí.
Takže tramvajačka, která v krátkém filmu měla divoké erotické fantazie, zestárne.
Ano. Tramvajačka stárne zároveň se mnou. Už neřeší svoje sexuální fantazie, už má úplně jiné starosti. Trochu se obávám, že většina lidí bude očekávat něco třeskutě vtipného, nějakou vzpouru proti stáří. Jenže já taková vlastně nejsem, někde hluboko uvnitř jsem docela konformní, nejsem tak divoká jako leckteré moje filmy. Barvím si vlasy a vlastně ráda bych vypadala pořád mladě a přitažlivě. Takže tématem je přijetí stáří, což je zjevně i moje téma. Vím, že zejména v uměleckém světě je spousta žen, které věk vůbec neřeší, ale pro mě to byla nová role. Nicméně ironie a nadhled by tam chybět neměly.
Kdy jste jako tvůrkyně nejšťastnější? Když je dílo hotové?
Vůbec ne, když je hotovo, padne na mě smutek. Největší uspokojení cítím, když se skládají dohromady kousky filmu a ty kousky do sebe zapadnou a funguje to. Ta každodenní mravenčí práce mě moc uspokojuje.