České univerzity čekají zásadní změny. Přichází více studujících, mění se trh práce i očekávání společnosti. Rada vysokých škol proto připravila teze nového zákona, které mají být základem pro odbornou debatu. „Potřebujeme jasná pravidla pro příští desetiletí – diverzitu škol, stabilní financování a ocenění kvalitních pedagogů,“ říká v rozhovoru předseda Rady a děkan Přírodovědecké fakulty MU Tomáš Kašparovský.
Na vysoké školy nyní míří populačně silné ročníky. Jak velká je to výzva?
Je to zásadní téma, na které se odpovědné vysoké školy již připravují. Počet studentů, kteří budou v nejbližších letech směřovat na vysoké školy, výrazně poroste. Nejde však jen o vyšší počty uchazečů o studium, ale i o změnu v poptávce po nabízených formách studia. Vedle klasického prezenčního studia musíme rozvíjet kurzy celoživotního vzdělávání, kombinované a distanční formy a nové nástroje, jako jsou mikrocertifikáty.
Univerzity se musí stát místem, kam se lidé budou vracet v různých etapách života, nejen institucí, kam nastoupí jednou po maturitě. A na to musí reagovat i legislativa, která by měla pro takovou změnu vytvořit podmínky – umožnit větší flexibilitu a otevřenost univerzit širší veřejnosti.
Jak tato situace souvisí s potřebou nového zákona o vysokých školách?
Poslední novela zákona o vysokých školách se zaměřila hlavně na zlepšení podmínek pro doktorandy. To byla důležitá změna, ale nestačí. Současný předpis vznikl na konci minulého století a byl již mnohokrát novelizován. Svět kolem nás se od té doby zásadně proměnil – ať už jde o nové technologie nebo o očekávání studentů a zaměstnavatelů, kterým už stávající zákon nevyhovuje. Potřebujeme nový komplexní zákon, který nastaví rámec pro další desetiletí.
Proto jsme v Radě vysokých škol na základě výzvy ministerstva školství připravili teze nového zákona. Nejde o hotový paragrafový text, ale o principy, které by měl nový zákon respektovat. Na rozdíl od současné podoby nemusí jít do takové hloubky, pokud jde o nastavení vnitřních procesů škol. Naopak by měl umožnit, aby si každá vysoká škola mohla nastavit vnitřní fungování podle svých potřeb.
Jak probíhala příprava tezí v tak početném orgánu, jako je Rada vysokých škol?
Byla to kolektivní práce. V Radě vysokých škol máme zástupce akademických pracovníků i studentů z celé republiky. Diskutovali jsme se senáty, vedením škol a fakult i odborníky. Nešlo o to prosadit zájmy jedné instituce, ale najít společnou vizi. Výsledkem je dokument, který zdůrazňuje několik klíčových oblastí – akademické svobody, samosprávu, fungování správních rad, financování i kvalitu výuky. Spojuje je myšlenka, že univerzity musí být autonomní, ale zároveň odpovědné společnosti.
Které principy by měl nový zákon jednoznačně chránit?
Na prvním místě jsou akademické svobody. Vysoké školy jsou vnímány jako strážci demokracie, a pokud jimi mají zůstat, musí být samy na těchto principech postaveny a mít možnost demokraticky fungovat především uvnitř. Musíme zachovat akademickou samosprávu na úrovni fakult i univerzit, protože je zárukou nezávislosti. Ano, systém má své slabiny, ale výhody jednoznačně převažují. Teze výslovně uvádějí, že akademické svobody a autonomie škol jsou základní podmínkou jejich existence.
Co by měl nový zákon do systému vysokého školství přinést nového?
Například by měl umožnit, aby se autonomie vysokých škol rozšířila i do oblasti vnitřního členění škol, tedy na ustanovování jejich samosprávných součástí. Jen tak může škola efektivně fungovat podle své mise. Nemělo by to být tak, že stát předepisuje organizační strukturu, kompetence a pravomoci do zbytečných detailů, které navíc neodpovídají rozdílným rolím jednotlivých vysokých škol v našem vzdělávacím systému.
O potřebě diverzifikovat naše vysoké školství se mluví už dlouho. Jak by měl nový zákon k tomu přispět?
Zákon by měl umožnit, aby si každá škola mohla správně nastavit svou misi, své poslání. Nemyslím si, že máme mít šestadvacet vysokých škol, které plní stejnou úlohu. Některé mohou být více výzkumné, jiné profesně zaměřené, ale všechny musí mít jasně definovanou roli a odpovídající podmínky. Současný systém financování však spíše vede k tomu, že všechny školy dělají tak trochu všechno, což není ani efektivní, ani rozumné.
Systém financování je při debatě o vysokém školství často citlivé téma. Mají vysoké školy na plnění svých rolí dostatek prostředků?
Současný stav financování vysokého školství rozhodně neodpovídá proklamované prioritě vzdělávání. Ve srovnání se zeměmi OECD jednoznačně patříme k těm v horší části pomyslného žebříčku. Naše vysoké školy by potřebovaly minimálně o tři až čtyři miliardy korun více, abychom byli schopni důstojně zaplatit lidi. A pokud je nebudeme mít, je velmi pravděpodobné, že ti nejlepší odejdou.
A nešlo by více zapojit soukromé zdroje? Jak jsme na tom s jejich využitím?
Zatím velmi špatně, a to zejména proto, že donátoři ze soukromého sektoru zcela oprávněně chtějí mít kontrolu nad tím, jak se s jejich penězi nakládá a zda jsou vložené prostředky rozumně využity. V zahraničí je proto běžné, že jsou zástupci firem, které úzce spolupracují s vysokými školami a podílejí se na jejich financování, také členy správních rad. Nemůžeme očekávat, že nám soukromá firma poskytne prostředky jen tak. Logicky požaduje cílenou podporu konkrétních aktivit – a tu my zatím příliš nenabízíme. Cestou může být například spolupráce na programech celoživotního vzdělávání. Úspěšná spolupráce v této oblasti by mohla vytvořit důvěru na obou stranách a umožnit její rozvoj i v běžných studijních programech.
Co tomu brání?
Jsou to obavy, aby vstup soukromého kapitálu neomezil akademické svobody, aby donátoři nechtěli ovlivňovat i to, co budeme učit a o čem budeme bádat. Na jedné straně si musíme chránit autonomii, ale současně musíme mít i možnosti zapojit soukromý kapitál v rozsahu, na kterém se dohodneme. Je to otázka změny myšlení.
Počítají teze k novému zákonu například s úpravou správních rad?
Správní rady mají zůstat orgánem, který schvaluje ekonomické a strategické dokumenty školy a přináší externí pohled. Bez nich by univerzity postrádaly potřebnou zpětnou vazbu. Je však namístě debatovat o způsobu nominace jejich členů. Teze zdůrazňují, že by měli být vybíráni odborníci s vysokou mírou nezávislosti a přidanou hodnotou pro instituci. Já jsem navíc přesvědčen, že do nominací by měli vstupovat zástupci zaměstnavatelů i kraje či obce, kde škola působí, aby více reflektovala specifické potřeby regionů a zaměstnavatelů. Dobře je také potřeba nastavit rozdělení pravomocí mezi správní radu a akademický senát.
Zmínil jste potřebu kvalitních vyučujících. Jak je možné je získat a udržet?
Akademická kariéra je dnes nastavena hlavně na vědecký výkon. Publikační výsledky rozhodují o hodnocení i financování. To je správně, ale nesmíme zapomínat na výuku. Učit kvalitně je stejně důležité jako publikovat. Nový zákon by měl umožnit větší flexibilitu v kariérních cestách, aby někdo mohl růst hlavně jako pedagog. V tezích proto navrhujeme jasnější pravidla pro hodnocení pedagogické práce a její zapojení do kariérního postupu. Pokud necháme výuku jen jako „povinnost k výzkumu“, nezvládneme nápor nových studentů ani požadavky společnosti.
Přináší teze nebo návrh zákona i nějaké změny v oblasti vědy a výzkumu?
Já vždycky tvrdím, že na dobrou vědu není potřeba žádný zákon, potřebujeme dobrého vědce. To, co nás v oblasti vědy trápí snad ještě víc než ve výuce, je zbytečná administrativa a reportování. Vědci potřebují více důvěry, aby nemuseli hlásit každý krok. Prokáže-li vědec své schopnosti, nechme ho pracovat a bádat, protože objevy nelze naplánovat.
Jaký bude další osud tezí nového zákona? Pokusíte se pro ně získat někoho z poslanců?
Tak komplexní zákon určitě není úkol pro poslaneckou iniciativu. Měl by projít řádným legislativním procesem a jeho nositelem by mělo být ministerstvo školství, které nás ostatně ještě pod vedením ministra školství Mikuláše Beka k vypracování tezí vyzvalo. Díky těmto tezím, které jsme letos debatovali v Radě vysokých škol, má ministerstvo nyní ucelenou informaci o tom, na čem se shodují volení zástupci akademické obce z celé republiky.
Úkol vypracovat teze nového zákona má tedy Rada vysokých škol za sebou. Jaké jsou vaše další ambice v roli předsedy tohoto orgánu?
Mojí ambicí je, aby univerzity byly vnímány jako silný a spolehlivý partner státu i společnosti. Chci, aby se nový zákon rodil v otevřené diskusi a odrážel potřeby akademické obce, nikoli momentální politické zájmy. Velmi mi záleží na financování – bez dlouhodobě stabilního systému nebude možné plánovat rozvoj vzdělávání ani vědy. Pokud se nám podaří prosadit zákon, který univerzitám dá stabilitu a jasná pravidla, bude to velký úspěch. V Radě vysokých škol chci navázat na práci svých předchůdců, ale zároveň otevřít nové téma: jak udělat z univerzit instituce přístupné celé společnosti a aktivně v ní působící.