Jak může architektura vytvářet místa, ve kterých se lidé cítí dobře? Samotná znalost staveb, materiálů a technologií k tomu podle Kateřiny Goryczky z Kloknerova ústavu ČVUT nestačí. Architektky a architekti musí lépe chápat, jak prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje naše duševní zdraví, chování, vztahy, zkrátka každodenní život. Díky Fulbright-Masarykovu stipendiu teď Goryczky odjíždí na MIT v Bostonu, kde tento přístup rozvine na konceptu tiny house nové generace. V rozhovoru mluví také o městech navrhovaných skutečně pro lidi, udržitelnosti a podmínkách smysluplné spolupráce mezi různými obory.
Ve svém výzkumu se zabýváte mimo jiné tím, jak může prostředí ovlivnit lidské chování. Kde architektura ustrnula nejvíc? Kde se míjí s potřebami moderního člověka?
Nejkritičtějším momentem architektury je pro mě přístupnost, a to nejen prostorová, ale i vizuální a obsahová. Vizuální smog mi v době, kdy jsme přesyceni snadno dostupnými informacemi, připadá jako zbytečný nešvar. Popisná čísla domů fungují skvěle, mají většinou stejnou identitu a slouží k orientaci. Podobně můžou v době digitalizace fungovat i poutače jednotlivých služeb. Bez přemrštěného tlaku na vyzývavost a přehnanou individualitu.
Obsahová přístupnost souvisí zase s denními cykly budov. Je škoda, kolik kanceláří po páté odpoledne zeje prázdnotou. Díky fluidním pracovním místům, na kterých nesedí nikdo trvale, by kanceláře mohly večer sloužit i k jiným účelům, například jako grafická dílna pro teenagery nebo komunitní prostor pro místní obyvatele.
Proč se podle vás nedaří vizuální smog omezit? Vždyť se o něm mluví už poměrně dlouho.
Hlavní problém je v myšlení lidí, kteří služby nabízejí i těch, kteří je konzumují. Stále totiž přetrvává představa, že čím víc budu vidět, tím víc vydělám. To ale podle mě už neplatí. Všechno je digitalizované a ani vysoký počet sledujících nezaručuje úspěch. Dynamika obchodních vztahů se změnila. Dokud to společnost nepochopí, změna se neuskuteční. Používáme metody staré třicet let, přestože dnešní doba funguje úplně jinak. Myslím si, že do této veřejné debaty by mělo vstoupit i ČVUT.
Jaký prostor nebo město vás inspiruje?
Velmi mě inspirují veřejné prostory ve Skandinávii, v první řadě Kodaň. Fascinuje mě, jak důležité je správně pojmout hranici mezi veřejným a soukromým prostorem. Pokud zvolíme dobré řešení, oba světy se propojí, zafunguje sociální řád a člověk se cítí bezpečně.
Nejhorší je stanovení ostré hranice. Potom vznikají brownfieldy, nepříjemné oblasti nebo dokonce no-go zóny. Takové hranice se musí změkčovat; není možné vystavět zeď a tím prostor uzavřít.
Líbí se mi ale i tradiční postupně rostoucí města. Často působím v Telči, jejímž velkým problémem je sezónnost. Žije vždy čtrnáct dní v roce a pak je téměř mrtvá. Přesto tam urbanismus a sociální řád fungují tak, že nevznikají zákoutí, kde by se člověk bál. Město má příjemné měřítko. Renesanční, barokní a historická města mě baví právě tím, že vznikala přirozeně. I velká náměstí můžou fungovat nadčasově, když dostanou dobrý obsah a program.
Které místo v Praze považujete za podceněné?
Prostor pod magistrálou, hlavně území od Hlavního nádraží směrem k Těšnovu. Dnes je tam třeba parkoviště, přestože parter pod magistrálou by mohl být řešen úplně jinak.
Nemusely by tam vznikat jen administrativní budovy. Pomocí taktického urbanismu by místo mohlo získat jinou funkci. Představme si tiny houses, food trucky nebo pódium, protože hlasitější akce by tamní okolí tolik nerušily. Magistrála dnes působí jako velká bariéra. Dříve jsem ji tak nevnímala, ale způsob uvažování, podle něhož se město stavělo pro auta, je překonaný. Děláme město pro lidi, ne pro auta.
Co pro vás znamená udržitelnost v architektuře?
Prostory by měly být univerzální a měly by obyvatelům umožnit se rozvíjet. Pomohlo by to také z hlediska morálního stárnutí budov. Kdyby byly prostory univerzálnější a jejich obsah mohl být fluidní, budovy by fungovaly bez větších úprav přinejmenším dvě stě let a nutné by byly jen jemné rekonstrukce interiéru.
Udržitelnost je pro mě o trvání. Když vytvoříme věci, které fungují dlouho a jsou neustále užívány, je to z pohledu architektury nejudržitelnější způsob, který můžeme zvolit.
Beton pro mě není nepřítel. Železobeton považuji za revoluční objev, musí se s ním ale pracovat zodpovědně. Sama se tento materiál teprve učím poznávat, ale už teď mě fascinuje, kolik vydrží. Když se návrhu věnuje víc času a promýšlí se déle, můžou vzniknout trvale udržitelné stavby a infrastruktury s úplně jinou hodnotou. Štvanickou lávku vnímám v tomto smyslu jako příklad dobré architektury.
Jak se podle vás změnila role architektů a architektek?
Architektura dnes už není o tom, že architekt je dominátor, který říká, jak má všechno vypadat. Éra tzv. „starchitektů“ podle mě přestává být společensky přijatelná. Architektura dneška sází na co-design, který předpokládá toleranci, pochopení druhé strany a hledání společného jazyka.
V ateliéru CASUA, kde pracuji, zpracovávají jednotlivé projekty různé týmy. Diskutují mezi sebou a hledají optimální řešení pro konkrétní projekt. Takových studií podle mě v Česku mnoho není. Často vše stojí na jedné osobnosti. Líbilo by se mi, kdyby vyhrával nejlepší nápad a nerozhodovala nálepka nebo společenské postavení.
Které obory především by podle vás měly hledat společný jazyk?
V první řadě behaviorální vědy a architektura, protože ta se člověka týká. Ptát se, kde se cítíme pohodlně, už nestačí. Důležitá je otázka: Proč? Zapojení statiků nebo specialistů na vzduchotechniku už je běžnou součástí návrhů. Do architektury by se měly víc dostat i psychologie, demografie či behaviorální vědy. Dokážou popsat komunitní život a faktem je, že právě komunity rozvíjejí čtvrť, které se pak propojují navzájem.
Vedle toho jsou důležité také materiálové inovace. V Česku se ale architektura velmi ekonomizuje, šetří se kvůli většímu zisku a mnozí investoři nejsou inovacím vždy nakloněni.
Jak tedy zajistit, aby interdisciplinarita nebyla jen izolovaným úsilím jednotlivých týmů?
Je to jako s lidmi. Pokud k sobě nebudeme tolerantní a nebudeme respektovat představivost druhých, interdisciplinární projekt nikdy nedosáhne cíle, který od něj očekáváme.
Můžou se spojit libovolné obory a hledat odpovědi na společné vědecké otázky, ale záleží na tom, jak si lidé vyměňují názory, jak se inspirují a jak k sobě hledají cestu. Vědkyně a vědci mají podle mě k interdisciplinaritě dobrý předpoklad, protože jejich metodou je experiment. Také hledání otázek na hranicích oborů je určitý experiment.
Spolupráce může fungovat, když jsou lidé otevření, nemají utkvělou perfekcionistickou představu o tom, jak má projekt vypadat a dopadnout, a nebojí se chyb, selhání nebo možnosti, že se původní záměr nenaplní. Vždycky je to risk, stejně jako jakákoliv věda.
Jednotlivé obory mívají různé představy o tom, co je to dobrý výsledek. Co je hlavním výstupem ve vašem oboru?
Dělám research by design (pozn. red. výzkumná metoda, kdy je proces navrhování hlavním nástrojem pro získávání nových poznatků). Psaní článků se spíš vyhýbám, i když nějaké jsem napsala. Na konferencích se ráda prezentuji posterem, a když mám mít příspěvek se slidy, připravím raději patnáctiminutové video, které pustím.
Pro některé obory je článek nebo konferenční příspěvek přirozeným způsobem předání informace. Architektura je ale především o zážitku z objektu a bydlení. Mým cílem je něco postavit a zjistit, že to funguje, že se z toho lidé těší, že je to baví, rádi se vracejí, inspirují se a získávají pocit bezpečí. To se nedá ověřit jinak než realizací.
Forma výstupu podle mě není zásadní. Může jít o článek, konferenci nebo prototyp. V projektu by měly být zastoupené různé formy. Těžší je najít způsob, jak se o tématu společně bavit.
Co podle vás chybí ve vzdělávání architektů a techniků?
Vedle nauky o stavbách by měla existovat také nauka o lidech. Ve vzdělávání by se mělo více pracovat s psychologií člověka a celé společnosti, se vzájemnými interakcemi a jednoduchými principy, které by měly být součástí základního vzdělání.
V architektuře se behaviorálním vědám dává jen malý prostor, přestože lidé běžně chodí za vztahovými poradci, psychology nebo psychiatry. Některé principy je samozřejmě možné integrovat přímo do výuky. Zároveň by bylo skvělé, kdyby mělo ČVUT platformu pro behaviorální vědy.
S jakými dalšími obory byste chtěla spolupracovat?
Mým snem je spolupráce s biomedicínou. Dokážu si představit, že bychom společně vyvinuli například prototyp nemocničního pokoje. To by mohlo být velmi zajímavé.
Umím si představit i spolupráci s Fakultou jadernou a fyzikálně inženýrskou, vždycky ale záleží na tom, jak výzkum uchopíte a jaká je základní vědecká otázka. Biomedicína je pro mě v tuto chvíli uchopitelnější.
Získala jste Fulbright-Masarykovo stipendium na výzkum tiny houses. Vy sama jste ale velmi kritická vůči malometrážním bytům. Čím se podle vás liší?
Tiny house podle mě není určený k trvalému bydlení. Je to spíš dočasný nebo víkendový prostor, kde hlavní roli hraje exteriér. Člověk z něj může vyjít ven a uvnitř vlastně jen přespává, protože si užívá přírodu, stromy nebo zpěv ptáků. Je to typ glampingu.
U mikrobytu v šestém patře si neumím představit, že v něm člověk stráví celý víkend. Sama žiji už třetím rokem v malometrážním bytě na Žižkově a zjišťuji, že člověk, zejména když tvoří, potřebuje kolem sebe prostor a musí se nadechnout. Myslím si proto, že celoživotní bydlení v malometrážním bytě nemá na člověka dobrý vliv. Přechodné bydlení nebo pronájem si představit umím. Situaci může změnit například i terasa propojená s interiérem. Vznikne tak vlastně druhá místnost. Ale uzavřená skříňka, ve které člověk dlouhodobě žije, mi nevyhovuje.
V plánovaném výzkumu navážete na projekt IA STIJL. Čím se zabýval?
IA STIJL byl testovací byt ovládaný principy počítačové hry. Fungoval jako takový joystick. Telefon poznal, že je uživatel uvnitř, a když rozsvítil světlo, pustil vodu či zapnul počítač, aplikace začala měřit a počítat body. Čím méně bodů uživatel získal, tím udržitelnější jeho chování bylo. Pokud spotřebovával víc energie, byl zbytečně dlouho u počítače nebo sledoval televizi, bodů přibývalo. Při nízkém počtu se dostal do bonusového kola a mohl získat kryptoaktiva, která by podle tehdejší vize zaručila uživateli např. lokální slevu. Cílem bylo motivovat člověka, aby nastoupil určitý trend, choval se záměrně, respektoval své tělo a nepřepínal se.
Jak můžeme změřit, jestli prostředí podporuje psychickou pohodu a zdravější návyky?
Je to otázka životního stylu. Když se kvantifikují zvyklosti, návyky a psychický stav, dá se určit, jak člověk prospívá nebo neprospívá. IA STIJL byl nastavený tak, že prvních čtrnáct dní běželo zkušební období. Během něj se zjišťovaly individuální prahové hodnoty konkrétního uživatele a aplikace mu potom ukazovala, zda se zlepšuje, nebo zhoršuje. Každý člověk je jiný a nemá stejné prahové hodnoty.
Podobně bychom měli testovat také tiny house. Chtěla bych udělat několik testovacích kol tak, aby v něm lidé pobývali například třikrát za sebou po dobu dvou dnů. Potom budeme dělat kvalitativní i kvantitativní šetření a analýzu toho, co se během pobytu odehrálo a jak se cítili. Součástí výzkumu budou určitě i hloubkové rozhovory.
Prahové hodnoty chceme nastavit i podle zjištění behaviorálních věd a zkusit uživatele motivovat k dodržování obecně přijímaných zdravotních návyků. Budeme zjišťovat, jestli k tomu má motivaci a jestli se pak skutečně cítí lépe.
V čem tedy bude tiny house nové generace jiný než testovací byt IA STIJL?
To ještě není možné říct, protože nevím, jaký bude mít projekt vývoj. Zjednodušeně řečeno bych se chtěla víc zaměřit na uživatelský zážitek a vytvořit úplně bezešvé řešení bez patrných přechodů, ideálně pomocí zcela banálních zařízení. Nechci ho zbytečně komplikovat. Jednou z nejtěžších věcí bude vše zjednodušit a přitom zachovat účinnost. Druhým problémem bude získání stavebního povolení. Mám určitou vizi, ale nesnažím se předem vytvořit konkrétní představu výsledku. Z jiných projektů vím, že se nedá všechno předvídat.
Proč jste si pro svůj Fulbrightovský pobyt vybrala právě MIT?
MIT má skvělý Department of Architecture a architektura je tam opravdu multidisciplinární. Mají také velmi rozvinutý 3D tisk, parametrický design a behaviorální vědy, takže je tam všechno, co pro svůj projekt potřebuji. Na MIT budeme přemýšlet o tom, jak objekt konstruovat, a předávat si know-how. Budu spolupracovat s profesorem Rafim Segalem, kterého znám už delší dobu. Poprvé jsme se potkali v Česku přibližně před patnácti lety a jsem ráda, že teď budeme mít společný projekt. Doufám, že mi čtyři měsíce budou stačit.
Čím se můžou české technické univerzity od MIT inspirovat?
MIT má úplně jiný koncept vzdělávání. Propojuje kontrastní obory, například architekturu s chemií, a právě hranice mezi nimi se stává předmětem zkoumání. Díky pohledu různých oborů jsou schopni vytvářet vlastní inovativní metody a dojít k výsledkům, které můžou být revoluční.
U nás jen malá část architektů vystuduje například také stavební obor, aby měla technický přesah. Na MIT je běžné studovat zároveň inženýrství i biologii. Právě díky různým přístupům se tam lidé dívají na problémy jinak.
Jak to zařídit, aby se lidé z různých oborů na ČVUT pracovně častěji potkávali?
Už jsem o tom trochu mluvila. Podobně jako na MIT by si například studující biomedicíny museli povinně zapsat některý předmět na Fakultě architektury nebo na Fakultě dopravní. Tak se obory promíchávají.
Výuka ale musí respektovat individuální rozvoj každého studenta. Jako pedagožka jsem ke studentům velmi tolerantní, přestože na ně mám nároky. Přizpůsobuji hodinu a čas tomu, jak tématu rozumějí, a hodnotím je podle výsledku. Přístup zaměřený jen na prezentování obsahu není podle mě příliš zaměřený na konkrétní osobnosti. Na MIT bych proto ráda zdokonalila i svou pedagogickou praxi.