Letos je to deset let od reformy akreditací z roku 2016. Tehdejší novela zákona o vysokých školách přinesla řadu změn – starou Akreditační komisi nahradil nový Národní akreditační úřad, byly zavedeny institucionální akreditace, školy musely vybudovat vnitřní systémy zajišťování kvality a začali jsme rozlišovat mezi profesními a akademickými studijními programy. Dostali jsme od změn to, co jsme očekávali? Čtěte analýzu Šimona Stiburka a Soni Nantlové.
Dohledat zpětně, co bylo vlastně cílem reformy a jaké dopady od ní klíčoví aktéři před deseti lety očekávali, je překvapivě složité. Z důvodové zprávy k zákonu se toho člověk mnoho nedozví, něco se ale dá vyčíst z dobových článků, projevů a vzpomínek účastníků a účastnic tehdejších diskusí.
Z mnoha očekávání, která můžeme z dobových debat vyčíst, jsme vybrali tři okruhy, které z dnešního pohledu vnímáme jako nejzajímavější pro kritickou reflexi z hlediska strategického řízení kvality na vysokých školách.
Zaprvé se očekávalo, že interní systémy zajistí kontinuální a strategickou péči o kvalitu, tedy například:
- systematické a datově podložené řízení kvality namísto formálního plnění povinností
- pravidelné vnitřní revize a aktualizace studijních programů
- aktivní práci s evaluacemi, externími posudky a zpětnou vazbou stakeholderů
- rušení neudržitelných či nekvalitních programů a kultivaci portfolia
- silnější roli centrálních orgánů a profesionálnější governance
- větší propojení kvality s personální a finanční politikou (například prostřednictvím rozpočtu)
- sdílení dobré praxe mezi fakultami a sjednocování standardů
- posun od compliance ke skutečné kultuře kvality
Zadruhé často padalo očekávání, že institucionální akreditace zefektivní systém a zrychlí inovace na kvalitních školách, což by mělo vést k efektům, jako je:
- rychlejší zavádění nových studijních programů a flexibilnější úpravy stávajících
- aktivní sledování trendů a rychlá reakce na potřeby studentů a trhu práce
- snížení administrativní zátěže a přesun kapacit z byrokracie do rozvoje
- větší ochota experimentovat a inovovat kurikula
- posílení strategického řízení portfolia díky možnosti rychle jednat
Zatřetí mnozí očekávali, že transformace spojená s nutností reakreditace všech programů a nastavením nových systémů spustí komplexní revizi studijní nabídky a kurikula, což povede k:
- redukci duplicitních či překrývajících se studijních programů
- tvorbě srozumitelnější a strategicky ukotvené vzdělávací nabídky
- hlubším inovacím kurikula, nikoli jen kosmetickým úpravám
- posílení profilace škol i jednotlivých fakult a postupné diverzifikaci vysokých škol podle jejich silných stránek
- rozvoji profesně orientovaných programů tam, kde to odpovídá misi školy
- většímu důrazu na provázání vzdělávání s výzkumnými doménami a praxí
Co z očekávání se naplnilo?
Účastníci a účastnice interaktivního workshopu na HKVŠ v Telči věnovanému těmto tématům se shodovali na několika efektech, které reforma skutečně přinesla:
Oproti situaci před rokem 2016 dnes hrají silnější roli centrální orgány vysokých škol, zejména rektorát a nově zavedená rada pro vnitřní hodnocení, a to především v oblasti vnitřních akreditací. Posílení této struktury podle účastníků diskuse pomáhá i ke srovnávání úrovně mezi fakultami a přenosu zkušeností v rámci škol.
Podařilo se také nastartovat systém pravidelných revizí studijních programů a částečně zrychlit zavádění a úpravy studijních programů – byť stále zaznívaly stížnosti na to, že i vnitřní procesy jsou příliš byrokratické a málo pružné, zejména u menších změn v běžících programech.
Zapomínat nesmíme ani na profesní programy, které zavedlo mnoho škol napříč celým systémem a v posledních letech do nich každoročně vstupuje zhruba 30 % nových studujících.
Kde zůstala očekávání nenaplněna?
Zástupci a zástupkyně odborné komunity se shodovali, že k posunu došlo zejména v oblasti akreditací a formálních procesů, ale mnohem pomaleji se změny promítají do skutečné „kultury kvality“.
Chybí aktivnější podpora garantů a garantek programů, kteří ke svojí roli často přistupují spíše pasivně a nehrnou se do hlubších inovací ve studijních plánech.
Nedostatečně je rozvinutá systematická práce se zpětnou vazbou, a to nejen od studujících, ale také od vnějších aktérů a odborníků a odbornic.
A příliš se nedaří ani aktivní sledování trendů a flexibilní přizpůsobování studijní nabídky měnícím se potřebám společnosti.
Druhé téma, které s lidmi zapojenými do diskuse silně rezonovalo, bylo nedostatečné strategické řízení kvality v rámci jednotlivých vysokých škol.
Kvalita je stále vnímána do velké míry jako nárokový správní proces, ve kterém každý, kdo naplní formální kritéria, má právo realizovat svůj studijní program. Malou pozornost přitom věnujeme nástrojům, které jdou nad rámec akreditací. Vedení univerzit tak jen do malé míry ovlivňuje, kolik programů bude vysoká škola mít a kam se bude jejich nabídka rozvíjet.
Nedaří se slučovat ani koordinovat duplicitní nebo příliš úzce specializované programy. Zajišťování kvality není propojené ani s vnitřním rozdělováním rozpočtů, ani s personální politikou, takže na mnoha fakultách máme více programů, než dokážeme důstojně zaplatit.
A byť došlo k zavedení profesních programů, diverzifikace vysokých škol jako celku v podstatě nepokročila.
Co s tím?
Účastníci a účastnice si na konci diskuse sami pro sebe pojmenovali změny, které chtějí podpořit v rámci své instituce, ale i na systémové úrovni.
V otázkách, které mohou ovlivnit vysoké školy už dnes, rezonovala zejména témata „kultury kvality“ nad rámec akreditací. Řada přítomných se chce zasadit za posílení odborných kapacit pro podporu kvality a inovací ve vzdělávání, například v podobě role education designers, což by umožnilo i aktivnější práci s garanty.
Silně rezonovala potřeba rozvíjet systémy zpětné vazby a za klíčové je považováno také vytvářet prostředí, ve kterém jsou inovace a iniciativa oceňovány.
V otázce fungování systému se pak vracelo téma financování, ale také třeba funkčních míst a potřeba reformy akademických kariér, která by umožnila systematicky oceňovat akademiky nejen za výzkumné výsledky, ale i za kvalitu výuky. Za přínosnou by byla považována i změna požadavků na garanty programů ve standardech pro akreditace tak, aby to mohli být pedagogičtí lídři a výkonní ředitelé a ředitelky programů, zatímco špičkoví vědci a vědkyně mohou sedět spíše v radě programu.
Diskuse se dá shrnout tak, že systém akreditací možná může fungovat ještě o něco lépe než dnes.
Důležité ale je, že kvalita není zdaleka jenom o akreditacích – a tam přetrvává největší dluh.
Kam dál s institucionálními akreditacemi?
Právě otázce budoucnosti institucionálních akreditací se věnovala paralelní panelová diskuse, která otevřela jednu z nejzásadnějších otázek současného českého vysokého školství: jak nastavit další období institucionálních akreditací tak, aby navázalo na zkušenosti uplynulé dekády a současně reflektovalo proměňující se evropské i domácí prostředí.
Diskuse ukázala poměrně silnou shodu odborné komunity na tom, že první desetiletí institucionálních akreditací představovalo významný posun. Vysoké školy během této doby vybudovaly robustní vnitřní systémy zajišťování kvality a převzaly výrazně větší odpovědnost za správu a rozvoj vlastních studijních programů. Zkušenost posledních let zároveň ukazuje, že české vysoké školy již dnes disponují mnohem vyspělejší kulturou práce s kvalitou, než tomu bylo v době zavedení reformy.
Současně však zaznívalo, že právě blížící se konec prvního cyklu institucionálních akreditací otevírá potřebu systém znovu kriticky promyslet. Řada univerzit, kterým institucionální akreditace končí v roce 2028, upozorňuje především na přetrvávající nejistotu ohledně budoucí podoby nových standardů a metodik a jejich implementace. Pro kvalitní přípravu dalšího období je přitom zásadní dostatečně včasná finalizace pravidel, která vysokým školám umožní plánovat další kroky s potřebným předstihem.
Jedním z nejsilnějších motivů celé diskuse byla také otázka samotného pojetí vnějšího hodnocení kvality. Odborná komunita se stále více shoduje na tom, že budoucí systém by měl opustit přístup založený primárně na rozsáhlé dokumentaci a administrativním ověřování souladu s požadavky.
Větší důraz by měl být kladen na formativní rozměr hodnocení – tedy na schopnost systému podporovat skutečný rozvoj vysokých škol, vytvářet prostor pro odborný dialog, reflektovat práci s daty, zpětnou vazbou a konkrétními opatřeními, nikoli pouze kontrolovat formální nastavení procesů.
Reakreditace by neměly znamenat návrat na začátek
Významným tématem byla i samotná podoba budoucích reakreditací. Zazníval poměrně silný konsenzus, že opětovné posuzování institucí by nemělo znamenat návrat na úplný začátek a opakování původního procesu v nezměněné podobě.
Vysoké školy během posledních let prošly řadou vnějších hodnocení, pravidelně zpracovávají zprávy o vnitřním hodnocení a disponují rozsáhlým množstvím dat o fungování svých systémů kvality. Budoucí model by proto měl více pracovat s principem kontinuity a reflektovat dlouhodobý vývoj instituce, její schopnost pracovat s výsledky předchozích evaluací a průběžně rozvíjet vlastní kulturu kvality.
Debata současně připomněla, že kvalita vysokého školství nestojí pouze na samotném systému akreditací. Významnou roli v dalším období bude hrát také podpora aktérů, kteří kvalitu vzdělávání fakticky utvářejí – zejména garantů studijních programů, akademických lídrů a širší akademické komunity. Právě schopnost zapojit kvalitu do každodenního fungování univerzit, nikoli ji redukovat na administrativní agendu specializovaných útvarů, bude jedním z klíčových předpokladů dalšího úspěchu reformy.
Deset let po reformě se tak ukazuje, že institucionální akreditace bezpochyby změnily české vysoké školství. Otázkou pro další dekádu bude, jak tento model dále kultivovat tak, aby méně zatěžoval formálními požadavky a více podporoval to, co má být jeho skutečným cílem – dlouhodobé zlepšování kvality vzdělávání.