V minulosti se doktorandská činnost soustředila hlavně na laboratorní výzkum, dnes se ale od studujících vyžaduje mnohem víc, říká Suzanne D. Turner, profesorka z Univerzity v Cambridge, působící též na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Molekulární a buněčná bioložka specializující se na dětskou onkologii je řešitelkou projektu FANTOM, spadajícího mezi evropské programy Marie Skłodowska-Curie Actions. Jeho smyslem je posunout výzkum zaměřený na takzvaný anaplastický velkobuněčný lymfom, ale také vyškolit novou generaci vědců a vědkyň schopných obstát před výzvami, které do výzkumu v jednadvacátém století přinesl rozvoj technologií i změny v oblasti financování.
V čem se situace dnešních doktorandů a doktorandek nejvíc liší od dob, kdy jste byla doktorandkou vy sama? A neptám se na technologický pokrok…
…který s tím však souvisí, protože díky němu máme mnohem širší možnosti, a tak se toho od nás i víc očekává a studenti jsou pod velkým tlakem. Když jsem byla doktorandkou já, dělali jsme sérii jednoduchých experimentů, které nicméně vystačily na hezkou vědeckou práci. Dnes musí studenti fungovat víc interdisciplinárně a formovat mnohem větší příběhy, aby editory odborných žurnálů zaujali. Dát takový komplexní a zároveň atraktivní příběh vhodný pro publikaci, na který má přitom jen tři nebo čtyři roky studia, dohromady, může být pro doktoranda velice stresující.
Takže smyslem projektu FANTOM je připravit doktorandy a doktorandky i na tento typ tlaku?
Ale také je naučit dalším dovednostem, které dnes ke své práci potřebují. V minulosti se doktorandská činnost soustředila hlavně na laboratorní výzkum, dnes se od studentů vyžaduje mnohem víc. Musí umět svůj výzkum komunikovat. Musí rozumět právním aspektům své práce. Musí rozumět ochraně duševního vlastnictví i tomu, jak na základě svého výzkumu rozvíjet podnikání. V rámci doktorského studia se tedy dnes klade mnohem větší důraz na širší vzdělání, které přesahuje pouhé osvojování si laboratorních technik.
Projekt FANTOM tvrdí, že chce vzdělávat novou generaci doktorandů a doktorandek. Znamená to, že je s tou starší něco špatně, že jí něco chybí? Je to jen o dovednostech, které jste zmínila, nebo je třeba měnit i určité mentální nastavení studujících?
Z větší části je to o dovednostech. V akademickém prostředí bývalo běžné, že si člověk udělal doktorát, získal místo na univerzitě, pokračoval ve výzkumu a k tomu vyučoval. Ten kariérní postup byl celkem daný. Dnes se však studenti ubírají různými směry, takže je musíme vybavit dovednostmi nejen pro výzkum, ale i tyto další možné cesty, které ho překračují. Mnohem víc studentů míří do komerčního sektoru, někteří se mohou zaměřit víc na právní aspekty vědy, jiní se začnou věnovat třeba vědeckému psaní. Jejich kariérní možnosti jsou mnohem širší, takže tomu musíme uzpůsobit i doktorské studium, aby reflektovalo různé profesní cesty, nejen tu jednu velmi přímočarou a jasně vymezenou v akademii.
Kdy k té proměně vědecké profese, kdy už nestačí jen bádat v laboratoři, došlo?
Řekla bych, že šlo o postupný proces, který mohl částečně souviset s financováním. Výzkum je dnes dražší, protože provoz mnoha nových technologií, které máme k dispozici, je velmi nákladný. A jestliže na výzkum potřebujeme více peněz, je mnohem náročnější udržet se na určité úrovni. Navíc, dřív bývalo hlavním cílem výzkumu publikovat. Člověk publikoval článek a tím to pro mnohé končilo. Postupně se však důraz přesunul na uplatnění výzkumu v praxi.
Vedle publikačních výsledků se dnes mnohem víc sleduje také společenský a ekonomický dopad výzkumu. A abychom v budoucnu dokázali proměnit výsledky našeho výzkumu ve skutečná vědecky podložená zlepšení ve zdravotnictví, musíme se v celé této translační cestě zdokonalit. To pak vyžaduje, abyste rozuměli trochu podnikání, trochu právu a řadě dalších aspektů, o kterých jsme jako akademici dřív až tolik vědět nemuseli, protože jsme s naším výzkumem nikam dál nesměřovali. Čím víc je však výzkum financovaný externími subjekty, lidé chtějí vědět, co se s jejich penězi děje. Proto je velice důležité, abychom disponovali dovednostmi, díky nimž budeme moci náš výzkum proměnit v konkrétní praktický dopad.
Součástí toho je i dovednost o svém výzkumu hovořit a komunikovat jej veřejnosti. To také studenty a studentky zapojené do projektu FANTOM učíte…
Přesně tak. Protože pokud nedokážete o svém výzkumu hovořit s veřejností, veřejnost nebude schopna pochopit, co s přidělenými finančními prostředky vlastně děláte. Zároveň si myslím, že pro vědce je důležité naučit se, jak zvládat očekávání lidí. Například v oboru onkologie – kdy, věřím, se všichni snažíme najít léčiva na rakovinu – věda postupuje pomalu a dochází k mnoha neúspěchům.
Je spousta věcí, o kterých si myslíme, že u lidí budou fungovat, a pak u nich nefungují, i když v jiném prostředí fungovaly. A součástí komunikace s veřejností je zajistit, aby lidé správně chápali, proč některé věci fungují a jiné ne, aby jejich očekávání nebyla příliš vysoká. Aby si uvědomili, že ne vše, o čem se píše v médiích, je lék, že ten výzkum je daleko obsáhlejší.
Do jaké míry si vědci a vědkyně na počátku kariéry uvědomují, že jejich profese není omezena jen na laboratorní práci? Protože předpokládám, že výzkum je tím hlavním, co je baví a proč se touto cestou rozhodli vydat…
Většina institucí má dnes pro doktorandy poměrně široké vzdělávací programy, jejichž součástí je například i veřejná osvěta, šíření výsledků, práce v průmyslu nebo vědecké psaní. Dnes jsou tyto programy mnohem komplexnější, než dejme tomu před dvaceti lety, kdy jste se prostě zavřeli do laboratoře a bádali. Programy jako třeba ty pod Marie Skłodowska-Curie Actions, v rámci kterých probíhají velmi strukturované vzdělávací aktivity, dokážou studenty vybavit potřebnými dovednostmi, aby se mohli vydat rozmanitými profesními směry.
Dnes se od vědkyň a vědců stále víc očekává, že budou umět svůj výzkum nejen dělat, ale také ho prodat – médiím, veřejnosti i investorům. Nehrozí, že budou úspěšnější ti, kteří umějí zaujmout publikum a zvládají marketing, než ti, kteří odvádějí nejlepší výzkum?
Marketing má svou roli a podle mě jde o nevyhnutelnou součást snahy o přenesení vědeckých poznatků do praxe. Musíte umět investory přesvědčit, že stojí za to do vás investovat. Součástí vědecké práce tak je řekněme i marketingový plán, jedinečná hodnota projektu a schopnost sdělit, proč je zrovna váš objev tak zásadní. Protože pokud to nedokážete, nezískáte investice, díky nimž byste mohli své výzkumné poznatky přenést k širší veřejnosti. A někteří jsou v tomto ohledu lepší než jiní, takže nepochybně dochází k tomu, že se některé výzkumy nedostanou na veřejnost, i když by měly, protože jejich autoři tyto dovednosti nemají. A stejně tak se na veřejnost dostávají věci, které by se tam dostat neměly, a to jen proto, že lidé, kteří za nimi stojí, umí velmi dobře komunikovat.
Jak tedy v komunikaci vědy a marketingu svých vědeckých výsledků najít balanc?
Podle mě to vězí v už zmíněném zvládání očekávání veřejnosti. Já myslím, že většina lidí si uvědomuje, že ne všechno je tak jednoduché, jak to prezentujete. Chápou, že se jim snažíte vyprávět příběh v pojmech, kterým rozumějí, ale vědí, že ve skutečnosti je problematika, kterou se zabýváte, mnohem složitější. Pokud jim tohle dokážete zprostředkovat, aby si po přečtení článku hned nemysleli, že jste vymysleli zázračný lék a druhý den se nám podaří vymýtit rakovinu, tak je to podle mě v pořádku.
Máte bohaté mezinárodní zkušenosti a v rámci projektu FANTOM spolupracujete se studujícími z různých zemí. Jaké jsou největší rozdíly v přístupu k doktorandům napříč vzdělávacími systémy?
Nároky na ně se různí. Například v Británii není třeba publikovat články, vydáte jen knihu – říkám jen, ale bývá poměrně tlustá – v níž svůj výzkum popíšete a pak podstoupíte viva exam, její obhajobu. V řadě zemí kontinentální Evropy však musíte publikovat jeden nebo dokonce dva odborné články, přičemž požadavky jsou instituci od instituce odlišné; některé si více zakládají na impakt faktoru, jiné ho až tolik neřeší. Ve Spojených státech zase doktorské studium není omezené na tři nebo čtyři roky, takže řada studentů v něm může strávit klidně osm nebo devět let. Podmínky jsou tedy různé a mám pocit, že programy pod Marie Skłodowska-Curie Actions se je přinejmenším v Evropě snaží sjednocovat.
Existuje země, v níž je doktorské studium pojato z vašeho pohledu ideálně a z níž by si ostatní měli vzít příklad?
Nevím, jestli ho mají někde zvládnuté úplně dokonale. Podle mě studenti potřebují hlavně čas, aby mohli svůj výzkum rozvinout a zároveň se učit. Někteří lidé zapomínají, že doktorandi jsou v procesu vzdělávaní a často jsou vnímáni jako jakási levná pracovní síla. Protože doktoranda můžete zaměstnat na tři roky a platit mu ve srovnání s postdoktorandem velmi málo, přičemž z něj možná dostanete stejný objem práce. Ale oni se teprve učí! Musíme je proto podporovat, pracovat s nimi a zajistit, že jim předáme potřebné dovednosti.
Proto si myslím, že doktorské studium by mělo trvat déle než tři roky, ideálně za mě čtyři. Práce pro doktorandy se najde vždycky, takže je třeba mít nastavenou nějakou hranici, ale tři roky jsou podle mě málo. Taky si myslím, že je dobré, když studenti dostávají takový plat, aby se nemuseli starat o to, jak zaplatí nájem nebo jestli budou mít na jídlo. Mnoho doktorandských stipendií přitom nezahrnuje prostředky na náklady v laboratoři, což může být pro studenty problematické, a nakonec to bývá na jejich vedoucích, aby pro ně finance na spotřební materiál sehnali. Těch problémů může být řada a pro mnoho doktorandů je tohle období poměrně stresující.
Jaká praxe už by tedy neměla být součástí doktorského studia, přesto v něm přetrvává?
V poslední době se hodně skloňuje work-life balance. Doktorské studium je náročné, ale je třeba dokázat si vyhradit i čas pro sebe, což na některých pracovištích může být obtížné. Někteří vedoucí mohou být obzvlášť nároční, vyžadovat, abyste byli v laboratoři pozdě do noci i o víkendech, a to se pak rovnováhy mezi pracovním a osobním životem těžko dosahuje. Samozřejmě, stejně tak jsou studenti, kteří tomu v laboratoři moc nedají a je třeba je trošku popostrkovat. Nikdo však nechce, aby byli studenti ve stresu, protože s takovou ničeho nedosáhnou. Proto je potřeba umět si najít a nastavit rovnováhu, což však může být velice obtížné. Například na Univerzitě v Cambridge mají studenti možnost zapojovat se do řady mimoškolních aktivit a velice populární je třeba veslování. A někdy se může stát, že tyto mimoškolní aktivity nakonec převáží nad doktorským studiem…
Školení v rámci projektu FANTOM je poměrně komplexní. Když už jde projekt do finále, v čem podle vás studující udělali největší pokroky?
Vždy mě těší sledovat, jak se u nich rozvíjí porozumění vědě. Když začínají, mají jen velmi omezenou představu o oboru jako celku, ve kterém pracujeme. A je vidět, jak se během těch dvou tří let vyvíjejí a jak mu začínají mnohem víc rozumět. Nejvíc uspokojující jsou ale podle mě vztahy, které si mezi sebou vytvářejí, a to, jak navazují spolupráci, jak sdílejí zdroje. Což pak svým způsobem nutí ke spolupráci i jejich vedoucí. Je také vidět, jak získávají na sebevědomí a jak díky tomu víc komunikují se svými spolužáky. V důsledku toho si začnou víc pomáhat a dosahovat větších pokroků. Bylo to patrné už v dřívějším programu, který jsem vedla, ALKATRAS – ze studentů, kteří se do něj zapojili, se stali přátelé, dodnes jsou v kontaktu a dodnes navzájem i na mezinárodní úrovni spolupracují. To mi přijde skvělé.
Až projekt skončí, viděla byste na jeho konci tedy raději vyškolené vědce a vědecké výsledky, nebo spíš vyzrálé osobnosti a jejich příběhy?
Jednoznačně to druhé. Jak jsem už zmínila, na doktorandy je kladen velký tlak, aby produkovali vědecké výsledky a zapomínáme, že jsou pořád ještě v zácviku a že se učí. A mají se toho hodně co naučit ve velmi krátké době. Nejlepší na tom je vidět, jak se u nich rozvíjí nejen jejich dovednosti, ale i sebevědomí a jak rozmanité jsou pak jejich profesní dráhy. Například studenti z projektu ALKATRAS se někteří stali konzultanty ve zdravotnictví, další zůstali v akademické sféře a dál rozvíjejí svůj vlastní výzkum… Vážně mě těší vidět, jak tyto projekty připravují studenty na život a na svět a oni pak třeba přispějí k tomu, aby byl alespoň o trošku lepší.
Kdybyste měla dát doktorandům nějakou jednoduchou, ale zásadní radu na závěr, jak by zněla?
Doktorské studium pomáhá budovat charakter a jakkoliv může být náročné a stresující, zkuste si ho užít. Jde o tři roky, kdy máte prostor učit se a objevovat, které se už nikdy nebudou opakovat. Tak si je užijte.