Od vědeckých začátků na ČVUT přes výzkum na University of Southern California až po budování firmy Blindspot Solutions a řízení globálních AI týmů v Adastře. Ondřej Vaněk má za sebou úspěšné roky v komerční sféře, které vyvrcholily vyjednáváním s investory v New Yorku a úspěšným prodejem společnosti. Po letech v byznysu ale přijal novou výzvu. Kývnul na nabídku nového rektora Michala Pěchoučka vrátit se na ČVUT, aby se podílel na formování univerzitní strategie umělé inteligence. Na ČVUT přichází s jasným cílem: „Chci AI integrovat do výuky, vědy a výzkumu tak, aby na tom byli lépe vědci, vyučující i studující.“
Jaké jsou vaše dojmy z návratu na ČVUT po třinácti letech?
Smíšené. Na jednu stranu se tady spousta věcí nezměnila. ČVUT jako instituce je stabilní, učí se podobné věci a řada vědců, se kterými jsem se znal, je na seniornějších pozicích. Co se ale změnilo, je vedení. Přišel nový rektor a s ním i volání po změně. Myslím, že i kvůli tomu jsem tady já, cítím příležitost ČVUT posunout.
Co přesně teď na ČVUT budete dělat?
S rektorem jsem se domluvil, že nastoupím na pozici Chief AI Officer. To znamená, že budu zodpovědný za adopci AI a vlastně za všechno, co s umělou inteligencí souvisí. Na ČVUT je to celá řada oblastí.
Jaké oblasti to jsou?
ČVUT v oblasti umělé inteligence dělá výzkum na světové úrovni. Jsou tu laboratoře a centra na strojové vnímání, robotiku i algoritmický výzkum, které patří ke špičce nejen v Čechách a v Evropě, ale i ve světě. To je oblast, která moji pomoc nepotřebuje. Máme schopné lidi, kteří dělají skvělý výzkum. Unikátní věcí je i ELLIS Unit Czechia, což je sdružení top výzkumníků v oblasti AI v Čechách, a která je součástí Evropské excelence v oblasti AI.
Velkou příležitost ale vidím v adopci umělé inteligence ve výzkumu, který se jí primárně nezabývá. Já věřím v interdisciplinaritu. Když se spojí lidé, kteří rozumí AI, s těmi, kteří rozumí výzkumu v dané doméně, dojde k posunu dopředu. Spolu s průmyslem tu vznikl fond pro podporu interdisciplinárního výzkumu, který to explicitně podporuje – dva výzkumníci z různých fakult se spojí a dělají výzkum dohromady. V tom leží spousta nevydolovaného poznání.
Univerzita samozřejmě i učí a výuka je už teď umělou inteligencí narušována. Je super vidět, jak k tomu někteří vyučující přistoupili čelem. Předměty nelze reakreditovat tak rychle, ale je možné v rámci stávajících programů začít učit jinak, vytvářet jiný typ úloh a studenty posouvat dál. Příkladem je Pavel Kordík, který vytvořil platformu Research Coach. Ta učí studenty magisterského studia psát vědecké články, z nichž některé jsou publikovatelné na světových konferencích. AI články negeneruje, ale studenty koučuje, dává rychlou kritickou zpětnou vazbu. To je skvělá synergie mezi vyučujícím, technologií a studentem.
Na druhou stranu jsem byl součástí diskusí v tzv. Teachers Clubu, kde se řeší odevzdané bakalářské a diplomové práce, které jsou plné „AI slopu“. Na první dobrou vidíte, že je napsala AI, nejsou koherentní a obsahují chyby. Učitelé nevědí, co s nimi. Kdybych dnes zadal téma své diplomové práce současným modelům, jako jsou Fable nebo Mythos, napíší text, který zřejmě projde Turingovým testem. Kdybychom ty práce položili před profesora, těžko pozná, co vyprodukoval člověk. Možná jen podle toho, že v lidském textu budou chyby, zatímco u AI ne. Já chci AI integrovat do výuky tak, aby na tom byl lépe učitel i student.
Jaké konkrétní změny bude potřeba v oblasti AI udělat?
Změny v oblasti AI dělím do čtyř pilířů: infrastruktura, výzkum, výuka a administrativa. Dnes platí, že kdo má přístup k výkonným modelům AI, umí je efektivně používat a má peníze na to je zaplatit, dokáže dělat věci lépe, rychleji a ve větším. My to tady v takové míře nemáme. Potřebujeme získat přístup k AI, naučit se ji používat a mít peníze na její provoz. Když to neuděláme, vyšumíme a přestaneme být relevantní. Vědecké výstupy se zmenší a studenti budou frustrovaní, protože je budeme učit starou metodikou. Pak přijdou do firmy a tam se jich zeptají: „Jak to, že nevíte, co je Agentic Engineering? Neprogramujte v Javě, ta už nikoho nezajímá.“
Studenti se musí připravit na novou dobu. Není to o tom, že každému dáme AI a řekneme, že jejich práce je hotová. Ale musíme je stále učit přemýšlet. Učení se přemýšlet je pořád stejné, bolí a je namáhavé.
Další posun směřuje k autonomii ve vědě. Výzkumníci na špičkových pracovištích už používají AI k tomu, aby jim derivovala nové, efektivnější algoritmy. To se otiskne do vědního procesu. Chceme vytvořit skupinu pro autonomní research s cílem si tento proces osvojit, ale zároveň ponechat v centru člověka. Cílem univerzity je produkovat vědecké články, ale představa, že platforma bude autonomně generovat články pro univerzitu, je krátkozraká. Potřebujeme výzkumníky, kteří jsou schopni výzkumu rozumět a přemýšlet o něm. To má i hlubší společenský přesah – až za dvacet či třicet let bude AI umět de facto všechno, otázka, jak ponechat člověka relevantního, bude jen o stupeň důležitější než u autonomního výzkumu. Proto se mi toto téma líbí.
Můžete už teď porovnat tempo v soukromé sféře a na univerzitě? Jaké jsou konkrétní rozdíly?
I v byznysu je tempo různé, navíc je fér porovnávat stejně velké instituce. Např. Adastra má globálně dva a půl tisíce lidí, ČVUT má dvacet tisíc studentů a tři a půl tisíce zaměstnanců. Univerzita z toho srovnání samozřejmě vyjde jako pomalá.
Zajímavé je ale porovnat univerzitu před rokem a teď. Pan rektor je z byznysového prostředí a proto chápe, že je třeba jednat rychle. Jediný blok je ten v hlavách lidí, kteří říkají: „Takhle to tady bylo vždycky.“ Není zde sice jednorozměrné byznysové uvažování (kdy se procesy optimalizují na KPIs a profit), což je mi sympatické, ale na druhou stranu se musíme postavit k věcem efektivně. Jinak ve světě neobstojíme a výzkum i studenti přestanou být relevantní. Světové i Evropské univerzity jdou velmi rychle kupředu a jsme v konkurenčním prostředí.
Pramení ten blok v hlavách ze zvyku na staré procesy a nevůli ke změnám, nebo jde o obavy z umělé inteligence? Jak se často říká, třeba že nám vezme práci?
Je to naprosto přirozený strach z nejistoty a změny. Jsem vůči obavám empatický a chci dát maximum času vysvětlování. Obavu ohledně AI dokážu pochopit, ale těžké je to s lidmi, kteří se brání změně jako takové a chtějí zachovat staré nepořádky. Pan rektor je excelentní v komunikaci a v přeměně tohoto strachu v nadšení z příležitosti. Naším úkolem ve vedení je lidem ukázat, že změna je pro ně příležitost a že pro ty, kdo se budou posouvat, zde místo vždycky bude. Práce je tu opravdu hodně, nebude hotovo dalších patnáct let. Bude potřeba dělat věci jinak, lépe, rychleji a efektivněji, ale ideálně s větší radostí, lehkostí a bez papírování a frustrací. Když se to podaří, bude se nám všem pracovat lépe.
Bude v horizontu deseti let možné se umělé inteligenci v každodenním životě vůbec vyhnout?
Mám víru v člověka a jeho přirozenost. Vždycky, když se nepřirozenost posune moc daleko, začne to člověka podvědomě tahat zpátky k sezení u táboráku, koukání do ohně, chození po horách s báglem nebo jízdě na kole. V tom je lehkost bytí. Vidíme to i na tom, jak se lidé vrací k lokálním věcem, pěstují rajčata bez ekonomické návratnosti nebo kupují vajíčka od sousedů. Jezdím za sestrou do Jizerských hor, kde si koupím od sousedky vajíčka, večer se sejdeme v hospodě a jdeme s dětmi přes louku do lesa. Tam žádná AI není, není tam skoro ani signál a je nám tam dobře. To lidé budou jako kontrast AI světu víc a víc vyhledávat.
Moje hypotéza je, že AI bude svět měnit hodně. Technický a byznysový svět se stane ještě rychlejším a racionálnějším. Jenže člověk má svou vlastní dynamiku, má rytmus dne a roku, nemá rytmus hodin, minut a sekund. Technologie ho sice kvůli ekonomickému tlaku a geopolitické soutěživosti dokáže vyšponovat v rychlosti, ale klasická, původní část společnosti bude ceněná a lidé se do ní budou rádi vracet. Vytvoří to dvojí typ života: jeden vesnický, houbařský, zahrádkářský a přírodní, druhý městský, technologický a kapitalistický. Lidé budou přepínat. Já sám takový balanc potřebuji.
O AI se hodně mluví ve světě technologií a byznysu, ale jak z ní ale může benefitovat úplně obyčejný člověk, který stojí mimo tyto sféry?
Hlavní přínos vidím v tom, jak snadno se člověk s AI učí. Pro lidi, kteří se chtějí učit celý život, je to neuvěřitelný nástroj. S AI v telefonu nebo počítači se můžu personalizovaně začít učit to, co potřebuji. Sám jsem se za poslední dva roky naučil obrovské množství věcí. Když něčemu nerozumím, napíšu: „V computer science mám univerzitní vzdělání, tam buď ve vysvětlování pokročilý, ale ohledně filozofie mám středoškolské vzdělání, tam na mě buď pomalý.“ Nakalibruji si tutora a on mi vysvětlí matematický důkaz, vztah mezi indickými náboženstvími nebo socioekonomický děj přesně na mé úrovni.
Je to nástroj srovnatelný s knihtiskem. Dříve musel člověk do knihovny a přečíst dvacet knih, ale teď je všechno vydestilované v modelu a informaci máte na lusknutí prstu. Vyhledávače jako Google nejsou tak efektivní, protože nejsou personalizované do hloubky.
Lidé by AI mohli používat k ověřování fake news nebo k analýze toho, jak realistická jsou tvrzení politiků. Řada lidí se tomu ale brání, raději mají svou zahrádku a slepice, což jim neberu. Sám si začínám velmi vážit netechnického kusu života, kde technologii nepustím a jsem jenom člověk.
Hodně se bavíme o růstu a konkurenci. Jak vnímáte etiku tohoto růstu a ekologické nebo společenské dopady AI?
Nejsem fanoušek exponenciálního růstu, protože žijeme v konečném prostředí a nás jednou sežere. Na druhou stranu je růst člověku přirozený, jsme zvídaví a tvořiví, takže nerůst jde proti naší přirozenosti. Řídit společnost k růstu je jednoduché – nabírají se lidé a panuje budovatelská atmosféra. Pokles znamená vyhazování a nejistotu.
Obnovitelné zdroje Země každý rok spotřebujeme zhruba za čtyři až šest měsíců, takže se potřebujeme v konzumaci zdrojů minimálně dvojnásobně zefektivnit. Klima se nám vymklo z rukou, geopoliticky to deset let zpátky vypadalo lépe než teď. A do toho přichází AI, která konzumuje obrovské množství zdrojů, klimaticky není ideální a geopoliticky představuje obrovskou konkurenční výhodu, takže o ni probíhá velký závod.
Navíc na Zemi převládá kapitalismus, který je profit-driven a produkuje negativní externality, za které ne vždy platí. Profit z AI se začíná koncentrovat u malé podmnožiny lidí. Když to dovedu ad absurdum: v Čechách místo deseti lidí odvede daně jen jeden člověk a zbytek práce udělá devět AI agentů. Ti ale daně neodvádí. Společnost zaplatí za tokeny a celé revenue přistane v Americe nebo v Číně, kde (možná) zdaní. Nastává ekonomická disbalance. Snižuje se mezinárodní spolupráce, rostou ega civilizací.
Otázkou je, co s tím. Buď se na to člověk může dívat apokalypticky a užít si posledních pár let či generací, nebo to přijmout jako suboptimální prostředí, ve kterém se pořád snaží dělat to nejlepší s nadějí a vírou v lidstvo. To souvisí s teoriemi Velkého filtru – zda dokážeme jako lidstvo přežít sami sebe, když si dáme do rukou zbraně, které nás mohou zničit. S jadernými zbraněmi žijeme padesát let, občas na hraně, ale zatím jsme stále tady. Jestli to vydržíme dalších pět set let a jak to vydržíme s AI, jsou existenciální, dosud nevyřešené otázky. Varovat před riziky a ukazovat na ně je fér – i kdyby byla desetiprocentní šance, že nás AI zničí, musíme se tím zabývat.
Já jsem ale optimista. Mám víru v lidstvo a věřím, že to nějak dáme. I když to bude dřít a bude horko.