Téma, které přitahuje debaty, i když ty se o něm většinou vedou jen neoficiálně v kancelářích nebo u kávy: posudky diplomových prací. Týkají se všech akademiků a akademiček – minimálně nějaký v minulosti obdrželi, pravděpodobně ale také museli nejeden napsat. Posudky jsou zdrojem frustrace, etických dilemat i sporů na pracovišti a mají moc ovlivnit budoucnost studujících ještě dekády poté, co ze školy odešli. Jen málokterý dokument má tolik různých čtenářů a čtenářek s tolika různými agendami – pro studující je to zdroj přípravy na obhajobu, pro budoucí zaměstnavatele nezávislá zpráva o práci studujícího, pro školu často i doklad řádnosti studia a pro novináře nebo veřejnost mnohdy i oficiální zdroj informací.
V seminární místnosti sedí u stolů patnáct vyučujících z různých fakult i škol. Přišli sdílet své zkušenosti o aktuální praxi při psaní posudků na seminář, který lektorovaly Irena Kozmanová z MU a hostující Radka Římanová z Univerzity Karlovy. Jejich pracovní skupina stojí i za adaptací hry Dilemma game pro české prostředí. Hra se zabývá etickými dilematy, která mohou při studiu či akademické práci potkat téměř kohokoliv.
Dnes je zadáním podívat se blíže na konkrétní oblast, kde k etickým dilematům dochází velmi často – psaní posudků. „Kdy vás naposledy někdo pochválil za kvalitní posudek kvalifikační práce?“ zní úvodní, záměrně provokativní otázka workshopu, který se koná v rámci projektu zaměřeného na posilování kompetencí Masarykovy univerzity v oblasti akademické etiky a sociálního bezpečí pod hlavičkou Pracoviště univerzitní ochrany práv.
„Protože se v akademickém prostředí pohybujeme, víme, že posudky jsou tématem, které rezonuje napříč univerzitami i pracovišti. Všimly jsme si, že i když jsou posudky nedílnou součástí pedagogické práce, moc se o nich nemluví. To, jestli píšete kvalitní, nebo nekvalitní posudky, se většinou nezohledňuje ani v hodnocení kvality, ani v hodnocení zaměstnanců, natož třeba v odměňování. Na rozdíl od jiných částí pedagogické práce chybí vzdělávání a praxe je spíše zvyková. Zároveň jde o důležité veřejně dostupné dokumenty. Všimli jste si, že nově vyhledávače nabízejí vaše diplomky i s posudky na prvních místech vyhledávání?“ popisuje Kozmanová, proč seminář uspořádaly.
Jeho cílem bylo zejména zmapovat potřeby akademiků a akademiček a jejich zkušenosti z praxe, ale i nasbírat materiál pro další edice Dilemma game. „Chceme tuto formu naplnit novým obsahem podle aktuálních trendů, který bude zároveň odrážet specifika českého prostředí,“ doplňuje.
Předpoklad o aktuálnosti tématu i potřebě sdílení bezprostředně po začátku workshopu potvrzují i přítomní. O tématu se hodně mluví, ale zejména neoficiálně. „Není to veřejné téma, ale hodně se řeší kvalita vedení prací i kvalita posudků. Všichni u nás víme, kdo píše hezké posudky, a kdo ne,“ nadhazuje jedna z účastnic a ostatní přikyvují.
Přidávají postřehy o tom, že někteří vedoucí prací berou oponentské posudky vyloženě osobně, a pokud jsou kritické, neváhají jít s jejich autorem či autorkou do sporu. Právě toto etické dilema rezonuje nejvíce – každý ze zúčastněných má nějakou zkušenost s tím, jak výbušným tématem mohou posudky ve vztazích mezi kolegy a kolegyněmi být.
Všichni je píšou, ale nikdo jejich psaní neučí
Zatímco studující se s posudky setkají minimálně jednou za studium, pro akademiky a akademičky je jejich psaní pravidelnou náplní práce. Zároveň ale chybí, shodují se účastníci a účastnice, podpora v tom, jak je psát správně. Nikdo z přítomných v místnosti si například nevzpomíná, že by se je na toto téma v počátcích jejich akademické kariéry někdo pokoušel vzdělávat.
„Posudky jsou součást mojí práce a chtěla bych je psát dobře. Bavíme se o nich v užším pracovním kroužku, ale jsou to debaty neoficiální. Ani po letech, kdy posudky píšu, bych neřekla, že se při jejich psaní cítím jistě,“ konstatuje jedna z účastnic workshopu Jitka Sedláčková, odborná asistentka na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Na každém pracovišti sice funguje nějaká zvyková praxe a akademici a akademičky berou svou roli vedoucích a oponentů zpravidla velmi vážně, problém ale může nastat třeba u externistů a externistek – ti praxi neznají a posudek jim tak častěji „uletí“ tím či oním směrem. Účastníci a účastnice se shodují, že by ocenili širší možnosti podpory, ale třeba i pravidelná setkání pro výměnu zkušeností a diskusi o aktuálních problémech a etických dilematech s posudky spojených.
Pro koho vlastně posudky píšeme?
Mnoho takových dilemat vzniká například tím, že posudky diplomových prací jsou veřejným dokumentem, který je dostupný ještě dlouho poté, co student nebo studentka ze školy odejdou. Jeho adresáty tak už dávno nejsou pouze studující, kteří posuzovanou práci sepsali, jak dokazují třeba nedávné ministerské kauzy.
„Posudky se dostávají v podstatě na roveň profilů na sociálních sítích. Pokud se chceme dozvědět víc o člověku s vysokoškolským vzděláním, po zadání jeho jména do vyhledávače se nově jako jedny z prvních odkazů vynoří právě diplomová práce a posudky,“ upozorňuje Irena Kozmanová.
Objevuje se tak otázka, pro koho akademici a akademičky posudky vlastně píší? Mohou sloužit jako podklady pro akreditační komise, disciplinární komise, univerzitní ombudsmany, ale i rodiče studujících nebo jejich budoucí zaměstnavatele.
Je při psaní posudku užitečnější představovat si u každého studujícího již předem, že bude za patnáct let ministrem? Nebo naopak bez ohledu na vše hodnotit věcnou úroveň práce tak, aby posudek obstál i tváří v tvář budoucím televizním kamerám a novinářské zkratce?
„Vždy jsem posudek psala pro studujícího, teď jsem zjistila, že ho píšu i pro další lidi. Ale za mě to není úkol, který lze splnit. Každý text je určený pro nějakého čtenáře, veřejně dostupný posudek ale může zamířit k různým cílovým skupinám, přičemž každá z nich má jiné požadavky a očekávání,“ přibližuje Jitka Sedláčková.
Ač tedy posudky vznikají v kontextu konkrétní situace, po zveřejnění mohou žít vlastním životem a stát se zdrojem informací i pro lidi, kteří diplomovou práci nečetli.
Ve vnímání problematičnosti takového zacházení s posudky se přítomní jednohlasně shodují. Už proto, že posudek je pouze „polotovar“ a do výsledné známky patří také obhajoba, jejíž průběh na internetu viditelný není.
„Klasická situace pro zvýšený výskyt etických dilemat,“ uzavírají lektorky – na jedné straně stojí potřeba chráněného prostředí, v němž by si měl studující v dialogu s vedoucím a oponentkou nacvičovat akademické dovednosti, a na druhé straně potřeba veřejnosti kontrolovat formální proces získávání vzdělání.
Posuzujeme práci, proces, nebo člověka?
To, co vyučujícímu nakonec utkví v paměti, i pokud se studující ministrem či ministryní nestane, ale zpravidla není, zda dal nakonec jedničku, nebo dvojku. Jsou to právě etická dilemata, s nimiž je rozhodování někdy spojeno, shodují se zúčastnění. Skoro všichni už například museli v nějaké podobě čelit situaci, kdy negativní posudek může ukončit studijní dráhu jinak nadějného člověka, který si nemůže dovolit studium prodloužit a práci přepracovat.
Jak postupovat v situacích, kdy studijní neúspěch může vést třeba k vyhoštění ze země, nebo jiné existenční hrozbě? A co když tuto hrozbu sám studující nebo jeho vedoucí používá jako argument?
Lidský aspekt vstupuje do hodnocení ostatně už v momentě, kdy stejnou práci posuzují vedoucí a oponent. „Každá z těchto pozic s sebou nese určité výzvy. Pokud jsem práci vedla, byla jsem svědkem procesu jejího vzniku a znám i autora, musím se snažit najít odstup, abych posoudila přínos práce. Naopak u oponentského posudku vidím pouze text, neznám proces ani případné těžkosti, které vznik práce provázely,“ konstatuje další účastnice Lenka Slepičková, odborná asistentka na Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.
To, že vedoucí i oponent na práci nahlížejí odlišně, nemusí být samo o sobě problém. Vyrovnat se s připomínkami z obou perspektiv má ostatně studující při obhajobě. Někteří akademici nebo akademičky ale berou vedení práce natolik vážně, že je pro ně negativní oponentský posudek osobním výpadem, který se jich silně dotýká. V takovém případě mohou posudky velmi znepříjemnit vztahy na pracovišti.
„V diskusi na workshopu jsme často otevírali téma vztahů na pracovišti, interakcí a tlaků. Že člověku není příjemné psát kritický posudek nebo dát špatnou známku. Jako by tím škodil svému kolegovi. Někteří vedoucí práce navíc očekávají, že se za nimi oponent o navrhované známce přijde poradit,“ upozorňuje Slepičková.
Autorka či autor oponentského posudku se pak můžou dostat do eticky problematické situace. Zohlední při jeho psaní povahu vedoucích a budou v hodnocení mírnější, aby nepoškodili vzájemné vztahy? Nebo budou čelit jejich nevoli? A co když je vztahovačným vedoucím práce nadřízený?
Na závěr se účastníci a účastnice shodli, že by jim při řešení dilemat spojených se závěrečnými pracemi nejvíce pomohla pomoc v reálném čase. Mít kam nebo koho zavolat, když přímo u obhajoby nastane pochybnost o tom, zda studující při psaní práce nepodváděl, když se cestou na obhajobu připlete k autonehodě a jeho osud závisí na tom, zda správně vyplníte formulář, nebo když máte pochybnosti o tom, zda všichni účastníci obhajoby četli etický kodex.