Titulek rozhoduje, jestli lidé budou číst dál – nebo rovnou soudit. Případ nepovedeného titulku k rozhovoru se socioložkou Lucií Vidovićovou ukazuje, jak málo stačí k „perfect storm“.
Když jste začínající novinář, takzvaný elév nebo elévka, není větší pocty, než když vám „editor nechá titulek“. Znamená to, že jste si vysloužili ostruhy, zvládli jste to nejtěžší na celé práci.
Titulek je, jak říkají mnohé učebnice žurnalistiky, nejpodstatnější část textu. Taky nejzrádnější. Má být krátký, srozumitelný, chytlavý, neobvyklý, ideálně by měl shrnout to nejpodstatnější, co si mají z článku čtenáři a čtenářky odnést.
Tady se rozhoduje, zda lidé budou číst dál. Jestli svůj drahocenný čas budou věnovat tomu, na čem jste hodiny nebo dokonce dny pracovali.
Velmi často to titulkem začíná… i končí. Je to jediné, co si lidé přečtou – na webu především. Času je málo, obsahu čím dál víc, všichni jsme jím zavalení. Dva tři řádky mají pár sekund, a když nezaujmou, smůla, nikdo nečte dál.
A co si budeme, mnohdy je titulek to jediné, co si lidé přečtou, protože nemají čas, a pak o tématu (mnohdy domnělém, protože četli jen ten titulek) klidně desítky minut diskutují na sociálních sítích. To je riziko, se kterým je nutné počítat.
Titulek je prostě královská disciplína žurnalistiky.
A jak ukazuje kauza titulku rozhovoru se socioložkou Lucií Vidovićovou, nešťastné je, když vznikne takzvaná perfect storm, souhra nepříznivých okolností: socioložka dala popularizační rozhovor časopisu Téma, autorizovala titulek „Zlaté časy stárnutí“. Pak si článek přebralo partnerské médium iDNES.cz, titulek změnili na „Z evolučního hlediska nedává smysl, abychom tady měli seniory“ a ve snaze udělat ho co nejčtenější se jim povedl ukázkový clickbait. Aby bylo dokonáno, článek dali za paywall. Šance pochopit, že titulek je vytržený z kontextu a že Vidovićová říká vlastně opak, pro nepředplatitele nulová.
A už ty printscreeny frčely.
Sociální sítě (aspoň ty moje) se rozdělily na dvě skupiny: jedna – nepříjemně početná – začala článek, respektive spíš sdělení z titulku, kritizovat. Pak diskutující začali kritizovat osobu Vidovićové. Komentovali její věk. Vzhled. Vůbec fakt, že je žena. Vědkyně. Pak se hejty zaměřily na „zbytečnou sociologii z našich daní“. Pak rovnou na zbytečné vysoké školy.
Titulek má obrovskou moc.
Naštěstí skupina druhá – příjemně početná – vyjadřovala Vidovićové podporu. Začalo se diskutovat o tom, co podobného zažili ostatní vědci a vědkyně, že to tak holt s médii je, ale že ani tak se nesmí na popularizaci rezignovat. Protože jinak mediální prostor zaberou ti, kterým to nevadí – protože sami vlastně z relevantních vědeckých metod nevycházejí a clickbaitová povaha textů a tvrzení je jim vlastní.
Proto jsme se této kauze a obecně tématu úskalí popularizace rozhodli na Universitas věnovat téma měsíce. Klára Kubíčková podrobně sepsala, jak kauza s titulkem k rozhovoru s Lucií Vidovićovou postupovala – ne proto, abychom pranýřovali konkrétní médium, redaktorku, editory. Ale proto, abychom nastínili, jak svět médií (mnohdy bohužel, protože jsme malá země plná živořících redakcí a upracovaných redaktorů a redaktorek) funguje. Aby se z něj obě strany poučily.
Titulek novinového článku bude vždycky zjednodušující. S tím nic neuděláme. Jde to vlastně úplně proti tomu, jak funguje vědecká práce. Jenže novinařina je prostě jiné řemeslo, média mají jiná pravidla než věda. Ale navzájem se potřebují. Jak se říká: výzkum není hotový, dokud není srozumitelně sdělený veřejnosti.
Zodpovědností novinářů a novinářek je odvádět dobrou práci: důkladně si rešeršovat, nezkreslovat řečené, nemít v textech faktické chyby, ideálně vše autorizovat, myslet na zodpovědnost za svou práci a její možné dopady – a všechno to napsat srozumitelně a čtivě. Což není snadné.
Vědci a vědkyně by jim v tom mohli pomoci tím, že budou respektovat pravidla jejich řemesla a nechají je dělat jejich práci: pokud ji budou samozřejmě dělat dobře. To mimo jiné znamená, že nebudou chtít kontrolovat a přepisovat celý článek do vědeckého jazyka, nebudou trvat na změnách nad rámec faktických oprav a budou respektovat, že titulek, perex i struktura textu jsou v rukou redakce. Pomáhá také, když komunikují včas, poskytují jasné a srozumitelné informace a počítají s tím, že novináři a novinářky píší pro jiné publikum a v jiném tempu, než na jaké jsou z akademického prostředí zvyklí.
Jak by taková spolupráce mohla vypadat a proč je podstatné ty snahy o win-win spolupráci médií a vědy nevzdávat, nastiňuje v rozhovoru k tématu Pavel Kasík, jeden z nejlepších vědeckých novinářů, které v zemi máme.
Nakonec je to vždycky trochu balancování na hraně: mezi přesností a čtivostí, mezi snahou zaujmout a nutností nezkreslit. Titulek nikdy nepojme všechny nuance vědecké práce — ale může rozhodnout, jestli se k nim čtenářstvo vůbec dostane.
Autorka komentáře je šéfredaktorkou Universitas