Posledních patnáct let vedl – a stále povede – vlastní výzkumnou skupinu na Institutu Maxe Plancka v Drážďanech, zkušenosti má i z Evropské molekulárně-biologické laboratoře v Heidelbergu či Kalifornské univerzity v Berkeley. Nyní se stal evoluční biolog Pavel Tomančák novým ředitelem konsorcia Středoevropského technologického institutu (CEITEC). Jak sám říká, síť kontaktů na aktivní vědce ve vedení předních světových organizací má obrovskou – a to je devíza, kterou chce přinést i do Brna.
Read the interview in the English version here.
„Do Institutu Maxe Plancka v Drážďanech se po vypsání konkurzu na vedoucího skupiny hlásí minimálně třicet vědců, kteří patří ke světové špičce. Obvykle vybereme jednoho nebo jednu. Toto je kalibr talentu, který musíme přilákat do Brna. Peníze na výzkum potom přijdou za nimi,“ předpovídá Tomančák.
A kam chce CEITEC nasměrovat? „Musíme myslet v mnohem delších časových horizontech a investovat do oblastí, které budou posunovat hranice lidského poznání tak, abychom byli schopni čelit krizím, jako je třeba teď covid. Vakcína Pfizer-BioNTech, kterou se teď snažíme aplikovat plošně, je doslova našlapaná moderními poznatky molekulární biologie, jejichž kořeny sahají desetiletí nazpět. Není to tak, že RNA vakcíny vymysleli v Německu v reakci na covid. Je to kulminace základního výzkumu sahajícího do pionýrských dob molekulární biologie. A Brno je v molekulární biologii teď na špici. Musíme pořád hledat the next best thing, další skvělou věc.“
Už si zařizujete v Brně bydlení?
Ne, do Brna se zatím nestěhuji. Funkce ředitele konsorcia CEITEC je do značné míry vědecko-politická funkce. Zaměřuje se hlavně na navázání vědy na CEITEC k mezinárodní vědecké komunitě. Svou vědu budu tedy dělat nadále na Institutu Maxe Plancka v Drážďanech. Tam mám permanentní pozici a to je něco mimořádného, na čem jsem pracoval posledních pětadvacet let. Musí existovat dobrý důvod z takové pozice odejít. Takový důvod, ve smyslu podpory mojí vědy, Brno zatím nenabídlo. Ale co není, může být a já rozhodně vidím pozici ředitele CEITEC konsorcia jako první krok na cestě zpátky do Brna. Každopádně budu do moravské metropole jezdit velmi často. Oprava dálnice D1, se kterou jsem si užil svoje, se zdá směřovat ke konci, takže to snad půjde hladce.
Když srovnáme Institut Maxe Plancka a CEITEC – vnímáte tyto dvě organizace z hlediska vědecké prestiže na stejné rovině, nebo je ve vědeckém světě Max Planck vyšší šarže?
Max Planck je celoněmecká organizace na podporu základního výzkumu s více než stoletou tradicí a třiceti čtyřmi Nobelovými cenami. Srovnávali bychom nesrovnatelné. „Můj“ Max Planck v Drážďanech je relevantnější, existuje nějakých dvacet let, ale za tu dobu si vybudoval obrovskou reputaci v mezinárodní vědecké komunitě. Špičkové talenty z celého světa se předhánějí ve snaze získat u nás pozici juniorních vedoucích skupin, každý rok chrlíme fundamentální objevy a ve vědeckém světě tolik důležité prestižní publikace. Hodně se mluví o našem inovativním přístupu k organizaci vědecké instituce a nezaměnitelné atmosféře mezioborové vědecké spolupráce. Max Planck v Drážďanech je ve vědeckém světě zkrátka pojem. Nicméně chtěl bych přispět k tomu, aby se CEITEC postupně dostal do podobné pozice.
Přihlásil jste se do výběrového řízení na vedení CEITEC sám, nebo vás někdo oslovil?
CEITEC jsem už nějakou dobu sledoval, mám zde kolegy i konkrétní spolupráce. Jsem členem vědecké rady CEITEC-MU. A ano, byl jsem osloven. V Česku to, myslím, zatím na této úrovni ani jinak nejde. Není pravděpodobné, že by se do otevřeného konkurzu přihlásili ti správní kandidáti, protože jak jsem zmínil, ta pozice neobsahuje podporu pro vědecký výzkum kandidáta ani dlouhodobou perspektivu. A to jsou věci, které jsou pro seniorní vědce kvalifikované na vedoucí pozice v institucích typu CEITEC jaksi samozřejmostí.
Co bylo dál?
Měl jsem intenzivní pohovor se statutárními zástupci partnerů CEITEC, tedy s rektory univerzit a řediteli jednotlivých ústavů. Řekl bych, že to bylo náročné, musel jsem je přesvědčit, že to myslím vážně a že mám zajímavou vizi. Ale nebylo to klasické výběrové řízení ve stylu, že řešíte, kolika jazyky uchazeč mluví. V tomto případě je pohovor o tom, přilákat určitým způsobem etablovanou vědeckou osobnost k danému projektu, v tomto případě CEITEC. Není to jednostranná záležitost ve smyslu, že jedna strana vybírá druhou.
Váš předchůdce Markus Dettenhofer, držitel titulů z Johns Hopkins University nebo z Harvardu, šéfoval CEITEC osm let. Co z toho, co Dettenhofer nastavil, byste rád zachoval a kde naopak míříte jiným směrem?
Markus udělal pro CEITEC spoustu skvělé práce a mám tak na co navazovat. Náš vědecký rodokmen není až tak rozdílný. Já jsem dělal Ph.D. na EMBL v německém Heidelbergu (European Molecular Biology Laboratory, tedy Evropská laboratoř molekulární biologie, je výzkumná instituce podporovaná 27 členskými státy – pozn. red.) a pak působil pět let na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Narozdíl od Markuse, který po studiích přešel k vědeckému managementu, já jsem velmi aktivní vědec. Vedu patnáct let úspěšnou skupinu a vědou dnes a denně žiju. Z působení na mezinárodně propojených institucích, jako je EMBL, Max Planck nebo Janelia v Americe (Janelia Research Campus je vědecký výzkumný areál Lékařského institutu Howarda Hughese ve státě Virginia – pozn. red.), mám obrovskou síť kontaktů na aktivní vědce ve vedení těchto organizací. A to je něco, co bych chtěl přivést na CEITEC – napojení na mezinárodní organizace.
Můžete být konkrétnější?
Společnost Max Planck má mandát od německé vlády pozitivně ovlivňovat výzkum – a u Maxe Plancka je tím vždy míněn základní výzkum – na východ od německých hranic. Existuje na to program, Dioscuri, pomocí kterého Max Planck pomáhá zakládat ve střední a východní Evropě juniorní skupiny, které splňují nekompromisní kritéria kvality Společnosti Maxe Plancka. Vznikají takzvaná Max Planck centra, zatím tedy hlavně v Polsku. Mým cílem je přivést tuto neoddiskutovatelnou kvalitu také na CEITEC. To je jen jeden příklad zasíťování do mezinárodních vědeckých struktur, které jsem, myslím, schopen efektivně implementovat. Dále patří do mojí agendy formulace smysluplné mezioborové vědecké strategie konsorcia, reorganizace evaluací mezinárodní vědeckou radou (iSAB), komunikace mezi partnery, vědecky laděné PR v Česku a hlavně do zahraničí a pak můj oblíbený mentoring. Ale to je vše na delší povídání, na které je stejně příliš brzy, protože se se situací na CEITEC teprve seznamuji.
CEITEC přebíráte v době vrcholící pandemické krize, kdy je všechno, včetně cestování vědců, výměny v rámci vysokých škol a vědeckých institucí, značně paralyzováno. Jak se pandemie projevila na fungování CEITEC? Byly nějaké vědecké projekty zastaveny?
V této fázi to rozhodně není otázka na mě. Můžu vám ale říci, jak zasáhla pandemie mě osobně. Jsem v Německu a hranice jsou uzavřené, takže si připadám tak trochu jako emigrant. Na druhé straně, moderní svět je propojený online. Na Institutu Maxe Plancka fungujeme celkem normálně, ale jakékoliv meetingy řešíme přes aplikaci Zoom, abychom maximálně omezili kontakty lidí, kteří se nemusí nezbytně setkávat. Jsem si jistý, že podobně to funguje na CEITEC. Ve funkci jsem ani ne měsíc, ale mám už, tak říkajíc na kontě, asi dvacet hodin online rozhovorů se stakeholdery CEITEC, počínaje těmi nejvyššími pozicemi ředitelů partnerských institucí, pro které je samozřejmě důležité pochopit, kdo jsem a jaké mám úmysly. Postupně se tímto způsobem propracuji přes všechny úrovně centra, tedy vedoucí výzkumných skupin, vedoucí podpůrných servisních pracovišť, postdoky, studenty a administrativu, se kterou jsem už v kontaktu průběžně. Dále hovořím s představiteli vědecky zaměřených institucí, a to nejen akademických, které jsou v Brně, ale mimo CEITEC. Chci pochopit celý vědecký rámec na brněnské úrovni. Bude to nějakou dobu trvat, ale myslím si, že pandemie a online nástroje to do určité míry paradoxně zjednodušují. Nemusíme řešit cestování, kde a kdy se setkat, všichni máme relativně prázdné kalendáře, protože tolik nebo i vůbec necestujeme. Takže si zkrátka voláme. Zoom, Skype, Teams, telefon, dělám vše, i poštovní holuby, pokud bude třeba.
Práci na dálku si pochvalujete, ale daří se vám na dálku také získávat granty a postupovat s výzkumem stejně intenzivně jako před pandemií?
Mně osobně? Ano. Loni jsem získal Advanced ERC grant, což je myslím nejtěžší grantová soutěž v Evropě. České vědce, kteří dosáhli na tento grant, spočítáte na prstech jedné ruky. Doslova. A to je špatně. Neodráží to kvalitu české vědy. EU chce podporovat excelenci napříč Evropou, ale nachází ji hlavně v těch nejznámějších centrech ve Švýcarsku, Německu, Izraeli či v Anglii. U nás jako by nebyla. To nemůže být pravda. Pravidelně na tuto nesmyslnou disparitu upozorňuji na Twitteru a udělám vše pro to, abych to změnil. A začít musíme u nás, třeba na CEITEC, musíme mít ambici psát tyto granty, i když šance na jejich získání se může zdát mizivá. Pokud vím, tak covid nezasahuje centrum vědecké ambice v mozku, takže v tomto smyslu ho nevidím jako momentální palčivý problém.
V současnosti se roční rozpočet konsorcia CEITEC blíží 30 milionům eur (790 milionům korun) a v centru působí tisícovka vědců z celého světa. Chcete tato čísla udržet i v příštím roce, nebo budete něco z nich měnit?
Jak jsem zmínil, pokusím se přivést zahraniční partnery a třeba se zmíněným programem Dioscuri je spojená i finanční injekce. Peněz není nikdy dost. Za mnohem důležitější ale považuji učinit CEITEC atraktivním pro vědecké talenty. Nedosáhneme na ty úplné špičky, to je nereálné, ale na tyto pozice existuje obrovský přetlak. Na Institutu Maxe Plancka v Drážďanech dostaneme na novou pozici vedoucího skupiny sto dvacet přihlášek, z toho osmdesát je dobrých. Dvacet prostudujeme důkladně, deset kandidátů pozveme na konkurz a vybereme jednoho. Je tam každý rok minimálně třicet lidí na úrovni přijatelné pro institut a to jsou vědci, které musíme přilákat do Brna. Peníze na výzkum potom přijdou za nimi.
CEITEC se zaměřuje na živou přírodu, určitě zkoumáte i buňky, viry a bakterie. Přispěje pod vaším vedením CEITEC k řešení pandemických situací?
CEITEC se aktivně účastní příprav na vytvoření nového virologického ústavu ve spolupráci s Akademií věd. Máme na CEITEC minimálně jednoho skutečného, v angličtině se tomu říká krásně card-carrying, virologa – Pavla Plevku. Možná jste ho slyšeli mluvit jasně a srozumitelně v televizi. Jsme tedy v centru dění, co se týká reakce na pandemii. Na druhé straně, nejen covidem živ je vědec. Nejsme v Evropě jediní, kdo má tento nápad investovat do virologie. Je to pochopitelné, ale není to strategické. My musíme myslet v mnohem delších časových horizontech a investovat do oblastí, které budou posunovat hranice lidského poznání tak, abychom byli schopni čelit krizím, jako je covid. Vakcína Pfizer-BioNTech, kterou se teď snažíme aplikovat plošně, je doslova našlapaná moderními poznatky molekulární biologie, jejichž kořeny sahají desetiletí nazpět. Není to tak, že RNA vakcíny vymysleli v Německu v reakci na covid. Je to kulminace základního výzkumu sahajícího do pionýrských dob molekulární biologie. A Brno je v molekulární biologii teď na špici. Musíme pořád hledat the next best thing, další skvělou věc, a to bude vyžadovat podporu pro projekty, které na ten tolik proklamovaný socio-ekonomický dopad možná teď ještě nevypadají.
Jste evoluční biolog. Dá se říct, že s každou takovou pandemií lidstvo získává jistou odolnost? Budou si naše organismy i třeba v dalších generacích pamatovat, že jsme tím prošli, a budeme proti koronavirům odolnější?
Jednoduchá odpověď je asi, že evoluce viru probíhá na časových škálách, které jsou s evolucí člověka nesrovnatelné. Bude vždy o krok napřed. Na druhé straně, my jsme primáti, kteří vyvinuli poměrně sofistikované nástroje pro to, jak s virem bojovat v reálném čase. Tedy ne evolučním, kde se pohybujeme v řádech milionů let. Viry jsou ty nejjednodušší živé systémy, dokonce existuje akademická debata o tom, zda jsou živé, a my jim rozumíme velmi dobře. Až do molekulárních detailů. Problém je, že interagují se dvěma složitými systémy, kterým ještě ani zdaleka tak dobře nerozumíme. Jedním z nich jsou buňky lidského těla a jeho nesmírně sofistikovaný adaptivní imunitní systém. A ten druhý je lidská společnost, což je ekosystém svou složitostí srovnatelný s malým vesmírem uvnitř buněk. Navíc tyto dva složité systémy spolu souvisí a interagují, a tak naše modely nejsou a ani nemůžou být přesné. Nevíme, jak přesně zareaguje na danou virovou částici individuální imunitní systém každého z nás. Nebo neumíme zohlednit v našich modelech, že třeba určitá část populace je ochotna věřit konspirační teorii o vakcíně a Billu Gatesovi…
V čele CEITEC jste od začátku února. Co je to úplně první nejdůležitější, na co se teď zaměříte?
Konečně poměrně jednoduchá otázka. Potřebuji pochopit, o čem je věda na CEITEC. A proto musím mluvit s vědci. Čeká mě nějakých šedesát skupin a s každou bych chtěl strávit minimálně půlden. Takže práce bude dost, ale tohle mě hrozně baví. Na Institutu Maxe Plancka máme tak vysoké povědomí o tom, co dělají naši kolegové, že s trochou nadsázky jsme schopni přesvědčivě odprezentovat jejich výzkum. Toto vychází z komunikace, která se na Institutu Maxe Plancka v Drážďanech děje dnes a denně. Chci se postupně dostat na tuto úroveň vhledu do vědecké agendy CEITEC.
Budete něco měnit ve spolupráci s vysokými školami? Chcete například dostat do CEITEC více studentů, nebo naopak více vědců z CEITEC dostat blíže ke studentům?
Předně, CEITEC je univerzita. Je to univerzitní ústav (jak na MU, tak na VUT, což jsou majoritní partneři), který se zabývá vědou. K tomu patří neodmyslitelně výchova studentů. Odpovím vám konkrétně – jedna z oblastí, kde je CEITEC opravdu silný, je elektronová mikroskopie a strukturní biologie. Zároveň, protože biologové se zabývají hlavně dynamikou živých systémů a tu elektronová strukturní biologie nezachytí, protože pracuje s mrtvými vzorky, se na CEITEC dynamicky rozvíjí oblast světelné mikroskopie. Je zde jedinečná příležitost propojit tyto dva světy a vytvářet mezioborové spojovací mosty, které nám umožní zachytit dynamiku života a následně ji ve vhodném okamžiku zmrazit. A pak bude možné se podívat na ultrastrukturu až na atomární úroveň. Toto je celosvětový trend, ale existuje málo mladých vědců, kteří umí tyto přístupy kombinovat. Proto chceme na CEITEC ve spolupráci s univerzitou založit nový magisterský program, který se zaměří na výchovu právě takto zaměřených vědců kombinujících biologii, fyziku, inženýrství a počítačovou vědu pro studium dynamiky a ultrastruktury složitých procesů, kterým říkáme život. V Brně, na CEITEC, jsou pro to téměř ideální podmínky.
Strávil jste 25 let na špičkových zahraničních pracovištích. Jak českou vědu vnímají například v Německu, v USA či v Británii?
V USA je pro běžného Američana všechno v Evropě „close to Paris“. Samozřejmě, ve vědeckém světě je to povědomí lepší. Ale ruku na srdce: co my víme o Univerzitě v Iowě? Evropská věda si podle mě bude muset zvykat na to, že tady jsme a budeme a budou s námi muset počítat.
Vrátím se ještě naposledy k Drážďanům. To byla bašta komunismu, i ve zbytku východního Německa přezdívaná Tal der Ahnungslosen, něco jako údolí hlupáků, protože tam nedosahoval signál západoněmecké televize. Věda v Drážďanech byla po pádu Berlínské zdi absolutně na dně. A teď? I díky našemu Institutu Maxe Plancka patří drážďanská univerzita do německé Ivy League, dvakrát vyhrála soutěž o takzvanou Excellence iniciativu a vyrostlo zde několik velmi významných výzkumných institucí napříč obory. Drážďany jsou jednoznačně městem vědy, a kdyby nebylo extremistických politických uskupení, jako je PEGIDA (německá občanská iniciativa s počátkem v Drážďanech, která od října 2014 organizuje demonstrace proti islamizaci Německa – pozn. red.), byli bychom teď destinací číslo jedna pro vědce z celého světa. I tak se nám ale daří lákat prvotřídní badatele. Město a saská vláda do vědy i nadále investuje, a to doslova obrovské prostředky.
Nedávno například byla vypsána soutěž na dvě nová vědecká centra se 170 miliony eur ročně pro každé z nich (4,4 miliardy korun – pozn. red,), a to dlouhodobě. Vláda a město totiž vědí, že ve vědě je budoucnost tohoto regionu.
A Brno?
I my jsme na této cestě vzhůru. Masarykova univerzita se změnila k nepoznání od dob mých studií na začátku devadesátých let. EU lije do Brna, Česka, střední a východní Evropy velké prostředky na vědu, i když někdy trochu nesmyslně, ale to je na jinou debatu. Ať se na mě kolegové na Oxfordu nezlobí, ale tohle tam nemají, tuto dynamiku, změnu a drive. Mají lepší portské, ale moravské víno taky jde už léta nahoru.
Takže říkáte, že česká věda má dobře nakročeno… Dělá podle vás i zbytečné kroky zpět? Co v české vědě by se mělo změnit?
Můj dojem z české vědy je, že se klade velký důraz na kvantitu a už méně na kvalitu. Všichni jsou tlačení k tomu získat víc grantů, vykázat víc publikací, nakoupit větší množství drahých přístrojů, mít větší laboratoř, ať už personálně, nebo prostorově. Problém je, že nic z toho ve světě nikoho moc nezajímá. Kolik máte čtverečních metrů, postdoků, MŠMT grantů… Vážně vás budou brát, až když si položíte nějakou zajímavou, novou otázku a uděláte nějaký objev, o kterém se mluví. Nebo vytvoříte nějaký nástroj nebo software, který všichni používají. Nebo založíte firmu na základě nápadu, který vzešel z vaší vědy. Nebo bude vaše laboratoř produkovat mladé vědecké talenty, kteří se pak sami prosadí třeba mimo Českou republiku. Pak vás začnou zvát na přednášky, říkat si o spolupráci, začleňovat vás do konsorcií nebo vám i tiše závidět. Bibliometricky to bohužel nezměříme, protože se třeba jedná o jeden velký, opravdu dobrý projekt za pět let nebo věci jako mentoring, který vůbec nesledujeme. A tak v našem systému zaměřeném na interní srovnání pomocí hratelných kritérií budou takoví vědci třeba i znevýhodňováni. Což jim osobně nemusí až tak vadit, protože pokud v sobě mají ambici reálně vyniknout, tak se sbalí a půjdou na pozici třeba do ETH v Curychu (ETH Curych je jednou z předních světových univerzit v oboru technologií a přírodních věd – pozn. red), kde je ocení více standardně, o financích nemluvě. Ale tratit na tom bude opět česká věda. Takže ano, pár věcí bych v českém vědeckém prostředí chtěl změnit.
Autorka je redaktorka Hospodářských novin.