Technostres pozorujeme už dvacet let, pandemie ho zesílila

Technostres: Jev, který odborná veřejnost pozoruje už dvě dekády, akcelerovala pandemie covidu-19 a přesun dalších pracovních aktivit do online prostředí. Nejvíce ohroženou je skupina zaměstnanců a zaměstnankyň nad 50 let, technostres se ale týká i dětí a mladých lidí závislých na mobilech a sociálních sítích. 

Zatímco mladí se od svých mobilů a tabletů nechtějí a nedokážou odtrhnout, až čtvrtina lidí v pokročilém věku trpí naopak technologickou zahlceností, složitostí nových technologií, popřípadě takzvanou technoinvazí – tedy pocitem, že každého z nás lze zastihnout kdykoliv a kdekoliv a od technologií se prostě není možné odříznout. 

„S technostresem je tomu přitom jako u jiných závislostí, dá se s ním pracovat tak, aby nás neovládl,“ říká Martina Rašticová, vedoucí Ústavu práva a humanitních věd Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně, která se dlouhodobě zabývá otázkami pracovní psychologie i změn pracovního trhu.

Věnujete se problému, který v podstatě provází každého, ale zas tak moc se o něm nemluví…
Stres provází člověka na pracovišti i v osobním životě od nepaměti. Sám o sobě není špatný, je přirozenou součástí našich životů a trénovaný organismus jej zvládá dobře. Nebezpečné ale je, jak se lidé se stresem vyrovnávají. Problém je špatná adaptace, konkrétně maladaptace, která může být pro fyzickou a psychickou stránku člověka devastující. 

Například pracovní stres je způsobován řadou faktorů, nejčastěji vztahovým napětím nebo špatnými pracovními podmínkami. To jsou oblasti, kterým se pracovní psychologie věnuje desítky let. V posledních dvou dekádách však do hry vstupují také moderní technologie a s nimi technostres. Moderní technologie prostoupily našimi životy, jak osobními, tak pracovními, a digitalizace bude neúprosně pokračovat. Nikoho z nás nemine. 

Funguje technostres v základu jinak než ten klasický?
Technostres je reakce organismu na zátěž vyvolanou technologiemi. Stresová reakce, kterou technologie mohou spouštět, je stejná, jako když je spouštěčem cokoliv jiného. Podstatné ovšem u stresu vyvolaného jakýmikoliv faktory (stresory) je, jaký máme postoj k situaci – faktoru vyvolávajícímu stres. Pokud nalezneme ve stresové situaci smysl, důležitost a význam pro svůj život, zvládáme stres, který situaci provází, lépe a lépe se také se stresem vyrovnáváme. Například vstáváme-li několikrát za noc, abychom utišili milované dítě, stresuje nás to podstatně méně, než když nás několikrát za noc budí křik a hádky ze sousedního bytu. 

Po čase také situace hodnotíme rozdílně. Období, kdy jsme vstávali k dítěti, jako náročné, ale krásné, zatímco soužití s hlučným sousedem jako náročné a vyčerpávající. Má-li stresová situace nějaký smysl v našem životě, lépe se s ní vyrovnáváme a je prokázáno, že se adaptační reakce organismu nastartují rychleji a úspěšněji. Při aktivitách spojených s péčí o druhé lidi, především při objetí, se v mozku vyplavuje „hormon péče“ oxytocin, který nás chrání před bolestí a má opačný efekt k účinkům stresových hormonů (adrenalinu a kortizolu), napomáhá tělu relaxovat a podporuje romantické, rodinné a párové vazby. 

A technostres?
Technostres, tedy stres, jehož spouštěčem jsou technologie, definoval v roce 1984 americký psychoterapeut Craig Brod jako moderní nemoc způsobenou neschopností vyrovnat se s novými počítačovými technologiemi zdravým způsobem. 

Postupně byl technostres popisován jako psychický stres, který vzniká v souvislosti s využíváním technologií, jehož součástí jsou také fyziologické a emocionální projevy. Problémy spojené s užíváním technologií se před několika lety proměnily z převážně fyzických, jako je zánět karpálního tunelu, na psychické. Lidé začali trpět psychickými obtížemi. Od nomofobie, což je strach z bytí bez telefonu, přes syndrom falešného vibrování až po nespavost kvůli častému zírání do obrazovek nebo klasickou závislost na chytrém telefonu.

Co všechno je součástí technostresu?
Nejčastěji jsou v souvislosti s technostresem popisovány následující stresory. Technopřetížení, což je situace, kdy používání počítačů a technologií nutí pracovat lidi více a rychleji. Technoinvaze pak popisuje stresor, který je způsoben přesvědčením, že člověk je vždy online (vždy má po ruce chytrý telefon, chytré hodinky apod.) a je možné jej potenciálně zastihnout kdekoli a kdykoli. Lidé také cítí potřebu být neustále připojeni a dříve pravidelný pracovní den se prodlužuje. Vnímáme také velmi citlivě například technologickou složitost. Děsí nás různé aplikace, funkce a IT žargon. 

Zmínit můžeme ale například i syndrom FOMO. Zkratka pochází z anglického Fear of Missing Out a popisuje strach z toho, že nám něco unikne. Co když zrovna někdo na Twitteru zveřejnil zásadní informaci? Nebo podniká něco zajímavého bez nás? Studie potvrzují, že kvůli sociálním sítím a moderním technologiím míváme rovněž pocit nedokonalosti, nespokojenosti a neustále se srovnáváme s ostatními, což může vyústit v úzkosti, deprese až sebevražedné sklony. Ostatně na sociálních sítích jsou nejčastěji prezentovány úspěchy v soukromém i pracovním životě. Hádku, která snímkům předcházela, nebo jiné problémy aktérů už sociální sítě neprezentují. 

Ve vašem výzkumu jste analyzovali data 1 300 zaměstnanců a zaměstnankyň a osob samostatně výdělečně činných ve věku mezi 50 a 64 lety, která jste nasbírali kromě České republiky také na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku. Co vám tato data ukázala?
Téměř 40 % lidí v tomto věku se obává, že technologie, které využívají, usnadňují narušování jejich soukromí, a podobně vysokému počtu seniorních zaměstnanců vadí, že údaje z jejich současných technologií můžou být vystopovány i za řadu let. Největší míru stresu (46,6 %) ovšem zaměstnanci prožívají z toho, že jejich využívání technologií může být snadno kontrolováno. Přibližně čtvrtina (23,6 %) všech našich respondentů viní technologie z toho, že narušují jejich osobní život. Z výsledků výzkumu však vyplývají významné rozdíly mezi respondenty dle jejich národnosti: čeští a slovenští respondenti uváděli častěji (ve 28 %), že technologie negativně narušují jejich osobní životy, zatímco totéž si myslí pouze necelá pětina Maďarů a Poláků ve věku 50–64 let (19 %). Dvacetiprocentní statisticky významné rozdíly mezi Čechy a Maďary jsou také v tom, zda informační a komunikační technologie vytváří mnohem více problémů – zatímco s tímto výrokem nesouhlasí 57 % Maďarů, u českých respondentů se k výroku negativně vyjádřilo pouze 37 % respondentů nad 50 let.   

V současné době probíhá podrobná analýza získaných dat, která nám umožní výsledky interpretovat a lépe popsat stresory vyvolávající technostres s ohledem na věk, národnost, pohlaví respondenta, ale i na formu práce. Sledovali jsme jak zaměstnance, tak osoby samostatně výdělečně činné. Výsledky nám také umožní přinést doporučení a postupy, jak se s technostresem vyrovnat na individuální a organizační úrovni. Problematika technostresu bude dále řešena také v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR Digitalizace na trhu práce: výzvy, možnosti a nerovnosti pro starší pracující, který vede Martin Lakomý z výzkumného týmu Smart Society. 

Tolik čísla, ale jak situaci vnímáte vy osobně?
Technologie vnímám jako fascinující nástroj, který můj život usnadňuje, zrychluje a v mnohém zpříjemňuje. Hodně cestuji a díky technologiím mohu být v kontaktu se svými blízkými kdekoliv a kdykoliv na světě, kontakt díky chytrému telefonu je s nimi kvalitní, barevný a okamžitý. Současně ale vnímám, že neustálé vibrace telefonu a hodinek dokážou kontinuálně narušovat osobní kontakt s lidmi – když například večeřím s rodinou, mám tendenci kontrolovat nové zprávy nebo e-maily, které se pípnutím ohlašují na mobilu. Je důležité si uvědomit, že technologie jsou pouze nástrojem a je na nás, jak je využíváme. 

Technologie můžeme skvěle využít k věcem pozitivním, přínosným a smysluplným, nebo k aktivitám ve výsledku frustrujícím. V době nedávných lockdownů se mohli lidé díky internetu, sociálním sítím a telefonu potkávat, hovořit spolu, zůstat v kontaktu. Technologie spojovaly rodiny, které se fyzicky mnoho měsíců nemohly potkat. Myslím si, že technologie je třeba omilostnit a přijmout to, že zodpovědnost je na člověku. My jsme pány technologií a je na nás, zda budeme technologie ovládat, nebo jimi budeme ovládáni. Míra osobní zodpovědnosti a disciplíny je tím větší, čím sofistikovanější jsou technologie. Pokušení unášet se virtuálním světem je větší a větší, protože technologie jsou vstřícné a uživatelsky přívětivé. Svým způsobem si tedy problémy způsobujeme sami. 

Sama si dopřávám detoxové kúry, kdy jsem několik dní bez chytrého telefonu a počítače. Technologie jsou závislost jako každá jiná, za trochu radosti se nás pokoušejí ovládnout a manipulovat. 

Změnila na situaci něco pandemie covid-19 a nárůst využívání home office?
Kvůli lockdownu a pandemii zaujaly technologie přední místo v našich životech, a to i u lidí, kteří se jim před pandemií snažili vyhýbat. Online kontakty byly v tom nejtvrdším lockdownu jedinou možností se potkávat jak ve škole nebo v práci, tak se svými blízkými. Samozřejmě technologie způsobovaly také více stresu, v pondělí dopoledne např. pravidelně kolabovalo internetové připojení, často padal MS Teams. Spousta z nás zažila stres, kdy se nám nedařilo připojit na Zoom těsně před důležitou schůzkou nebo vypadl mikrofon, kamera... 

Současně lidé měli mnohem méně možností, jak stres kompenzovat. Byly například zavřené tělocvičny, posilovny, bazény, hodiny tělesné výchovy byly zrušeny po celou dobu pandemie. Na začátku pandemie se vedla i diskuse, zda je možné běhat v parku a podobně. Sport je přitom skvělá kompenzační technika pro řadu stresů. Tedy kombinace omezených sportovních možností a omezených možností se potkávat s kamarády, spolužáky, přáteli byla pro řadu lidí a především děti devastující, trpěli psychicky i fyzicky.

Kudy ale vede cesta ven? Tedy alespoň pro ty, které nové technologie zatěžují více, než je únosné?
Neexistuje žádná jednoduchá metoda, recept, který by platil pro všechny a všude. Řešení je vždy individuální a s ohledem na jednotlivé technostresory, tedy faktory, které technostres způsobily. Kde je vůle, tam je cesta. Pokud lidé, zaměstnanci a zaměstnavatelé mají vůli řešit stresy způsobené technologiemi, tak to jde. Technické problémy s používáním technologií, například internetové připojení, videokonferenční nastavení, by měli řešit zaměstnavatelé. Také je možné se domluvit na respektování pracovní doby a například (ne)vyžadování e-mailových odpovědí, tak aby zaměstnanci nebyli pod tlakem, že na e-mail, který přijde v devět hodin večer, musejí obratem reagovat. 

Významným stresorem je ovšem také technosložitost, tedy neustálý vývoj technologií, který svou složitostí spoustu lidí děsí a stresuje. Tady je jediným řešením kontinuální vzdělávání a nabídka dalších kurzů a školení ze strany zaměstnavatele. Technostresor způsobený technosložitostí je často spojován se staršími zaměstnanci, u kterých převládá stereotyp, že jsou již na technologie moc staří, nerozumí jim a ty nové programy nezvládnou. Bohužel tyto předsudky a stereotypy negativně ovlivňují zaměstnatelnost lidí ve vyšším věku na trhu práce. Zaměstnavatelé častěji vybírají mladší zaměstnance především na pozice, kde je nutná digitální dovednost. Ukazuje se však, že vzdělávání v digitálních technologiích, školení v oblasti počítačové gramotnosti a využívání počítačových programů a softwarů je cesta pro lidi jakéhokoliv věku a práci s technologiemi mohou hravě zvládnout i senioři v pokročilém věku. A pokud je navíc člověk motivovaný, má zájem a chce se učit, věk nerozhoduje. Je to jako s učením čehokoliv jiného: když se chce, všechno jde. Celoživotní vzdělávání je tedy v případě technosložitosti jediná copingová strategie.     

V čem spočívají naopak problémy mladé generace?
Mladší lidé, kteří tráví podstatně více času s technologiemi než starší lidé, trpí častěji právě technozahlceností, tedy pocitem, že se od chytrého telefonu nemohou odtrhnout. Zpočátku je to pohltí a nevnímají to jako problém. Pokud se jim pak ovšem začnou bortit osobní vztahy, ukáže se, že na vině mohou být právě počítačové hry, sociální sítě nebo jiná forma technozávislosti.

Pro mladé lidi jsou velkým problémem právě sociální sítě, které často nahrazují jejich reálné fyzické společenské kontakty. Virtuální realita na sociálních sítích je však od běžné reality odlišná. Virtuální prezentace a sebeprezentace zachycuje jen určitý úhel našeho života, často přikrášlený, dotvořený. Je mi líto dětí, které jsou do tohoto umělého virtuálního světa vrženy jako bezbranné naivní bytosti a jejich formující se sebevědomí se porovnává s virtuální (ne)realitou prezentovanou na sociálních sítích. Pro děti a mladé lidi je formou kompenzace nepochybně důraz na osobní mezilidské vztahy a kontakty a také na vzdělávání. 

Ještě jednou se vracím tedy k té možná hlavní otázce: Kudy vede cesta ven?
Důležitý je náš postoj k technologiím a nalezení smyslu v tom, co děláme, ať již v reálném světě, tak skrze technologie. Pokud přijmeme technologie jako nástroj, který nám může pomoci, abychom se mohli potkávat, spolupracovat, živit se a pracovat, posouvat se v životě, orientovat se v přírodě, cestovat apod., nebudou pro nás stresorem a nebudou nám způsobovat (techno)stres. Pokud je náš postoj k technologiím ovšem a priori negativní, máme pocit, že nám narušují osobní život, zahlcují nás, potenciálně nás mohou připravit o práci, protože jim již nebudeme rozumět, popř. nás manipulují, je jasné, že jsme obětí technostresu. Je to hodně o našem přístupu a sebedisciplíně.