Kdo by měl učit, jak na vysokých školách vyučovat? Zatímco na nižších stupních vzdělávání se učitelé a učitelky na svou práci systematicky připravují několik let, vysokoškolští vyučující jsou často vhozeni do vody a pracují mnohdy intuitivně. V lepším případě projdou nějakým úvodním kurzem vysokoškolské pedagogiky nebo dílčím workshopem, ale to už bývá všechno. Celostátní projekt Podpora expertních kapacit pro rozvoj výuky na vysokých školách (PEKRV) to chce změnit: má za cíl vychovat pro Česko stovky certifikovaných expertek a expertů na vzdělávání. Ti budou principy kvalitní výuky šířit dál.
Aby člověk mohl vyučovat na základní či střední škole, potřebuje na to roky pedagogického vzdělání. Pro vysokoškolské vyučující to neplatí, od těch dnes očekáváme, že budou mít expertizu ve svém oboru a automaticky i pedagogické kompetence. Jenže mnoho z nich při výuce tápe. Učitelské řemeslo se mnohdy snaží pochytit za pochodu, inspirovat se od zkušenějších kolegů a kolegyň nebo prostě vyučuje intuitivně.
Pedagogické vzdělávání vyučujících na vysokých školách nemá v Česku jasně sjednocenou strukturu ani podporu, což způsobuje, že kvalita výuky se velice různí. Právě na tohle šedé místo terciárního vzdělávání se zaměřuje projekt z názvem Podpora expertních kapacit pro rozvoj výuky na vysokých školách (PEKRV). Odstartoval loni a zapojilo se do něj čtyřiadvacet českých veřejných vysokých škol – tedy téměř všechny.
Jde o první celostátní koordinovanou akci svého druhu, ve které se vysoké školy spojily, aby posunuly kvalitu své vzdělávací činnosti. Jádrem projektu je vznik Strategie rozvoje expertních kapacit pro podporu kvality vysokoškolské výuky, která především vymezí, kdo jsou zmínění experti a expertky na výuku.
„Zároveň chceme dát vysokým školám dokument, který jasně zvědomí, že existuje něco jako kvalita vysokoškolského vzdělávání a že na ní záleží. S tímto dokumentem pak mohou pracovat i Národní akreditační úřad a ministerstvo školství,“ plánuje Kateřina Oleksíková, jedna z koordinátorek projektu a ředitelka Odboru pro kvalitu Masarykovy univerzity v Brně.
Vedle toho vznikne také strategie kvality pro management vysokých škol a síťování a sdílení zkušeností mezi zapojenými školami. „Vysokoškolští vyučující se učí nejvíce sdílením – z podstaty své vědecké osobnosti výzkumníka nechtějí pouze pasivně přebírat know-how, chtějí ho testovat, ověřovat, analyzovat a aplikovat,“ připomíná Kateřina Oleksíková.
Součástí budou kurzy a workshopy
Druhým cílem projektu jsou samotné kurzy, které podpoří lektory vysokoškolské pedagogiky. Na zapojených školách postupně vznikají a budou vznikat specializované programy a kurzy pro ty, kdo se chtějí profesně posunout a mohli by se z nich následně stát experti a expertky v oblasti kvality výuky, mentoringu, supervize, lektorování e-learningu či vzdělávání a rozvoje zaměstnanců a zaměstnankyň univerzit. Předpokládá se, že budou oporou pro další vyučující. Kurzy budou zakončeny mezinárodně platným mikrocertifikátem.
Vedle toho zapojené školy organizují také workshopy, semináře a webináře vedené zahraničními lektory a lektorkami. Ty se tematicky zaměřují na trendy v digitálním vzdělávání, přístupnost a kvalitu výuky, posilování kompetencí vysokoškolských vyučujících i různé formy podpory garantů a garantek studijních programů. Jejich společným cílem přitom je sdílet to nejlepší z domácí i zahraniční vysokoškolské pedagogiky.
„Rovnou jsme otevřeli některé vzdělávací akce pro kolegy a kolegyně, kteří mají chuť na sobě v oblasti vysokoškolské pedagogiky pracovat a experty a expertkami se stát. Paralelně řešíme strategii rozvoje skupiny expertů a expertek a platformu pro sdílení zkušeností,“ přibližuje Lucie Rohlíková, odbornice na vysokoškolskou pedagogiku ze Západočeské univerzity v Plzni.
„Projekt reaguje na narůstající potřebu pedagogických kompetencí při výuce, ale také například při akreditacích studijních programů. Mění se nároky studujících na strukturovanost výuky, na kvalitu učebních materiálů, na efektivní metody výuky. A spolu s tím pak stoupá prestiž těch univerzit, kde pedagogická činnost ve všech těchto aspektech vykazuje odpovídající kvality. Když mluvíme o prestiži, pak máme na mysli i atraktivitu univerzit pro zájemce o studium,“ říká koordinátorka projektu Markéta Svitáková, která působí zároveň jako specialistka Centra celoživotního vzdělávání Univerzity Karlovy.
Potíž je, že systematické vzdělávání vysokoškolských pedagogů a pedagožek je v Česku relativně mladé a mnoho škol si jej řeší po svém – například na Univerzitě Karlově nově nastupující vyučující procházejí kurzem základních pedagogických kompetencí, ale není to tak všude. „Výše uvedené rezervy se projevují například v tom, že mnoho vyučujících učí tradičními formami výuky, tedy především transmisivním způsobem, a na konci semestru prověřují znalosti klasickými testy. Přitom do prvních ročníků přicházejí studující, kteří třeba prošli daleko pestřejší škálou metod výuky na střední škole a kteří očekávají, že se s takovými a dalšími metodami budou setkávat i nadále,“ podotýká prorektor UK Michal Nedělka.
Na vysokých školách také často chybí i kolegiální zpětná vazba, kterou lze získávat například při tandemové výuce. Vyučující často postrádají širší didaktické znalosti a leckdy i odvahu nové metody výuky uplatnit. „Je však třeba připomenout, že výuka má k dispozici omezený čas, v němž je nutno zvládnout zpravidla velké množství učiva, a na to je navázána i výuka nepřímá. Takže je pak snazší vsadit na vyzkoušenou tradiční jistotu, než věnovat pozornost novým postupům. Ale zůstat stát na místě nelze,“ zdůrazňuje Svitáková.
Vznikne platforma pro sdílení dobré praxe
Třetím pilířem a cílem projektu je tvorba komunity, platformy pro sdílení zkušeností, aby se zapojení lidé snadněji poznávali a mohli se na sebe obracet. „A aby sdíleli dobrou praxi. Pokud například Masarykova univerzita získá deset expertů, tak aby byli všichni, nebo alespoň někteří z nich, schopni vyjet do Zlína, Ostravy a tak dále, a naopak experti z tamějších škol jeli sdílet praxi do Brna,“ popisuje Oleksíková.
Důvodem vzniku platformy je, že i když vyučující chce na své výuce něco změnit, často nemá podporu, na kterou by se obrátil. „Takže se učí metodou pokus omyl. Ano, existují a vznikají centra podpory, například CERPEK na Masarykově univerzitě, Paedagogium na UK a další, ale je jich málo, a hlavně jsou často vnímána jako místa, kam se jde na kurz – takto to být nemá. Navíc ani systémově a legislativně není ukotveno, že by měli vyučující na vysokých školách projít povinným pedagogickým vzděláváním a dalším rozvojem,“ upozorňuje Kateřina Oleksíková.
Výuka odpovídající potřebám studujících
Budoucí experti a expertky se budou například vzdělávat o kvalitě výuky, o trendech v digitálním vzdělávání, o přístupnosti výuky, posilování kompetencí vysokoškolských vyučujících i o tom, jak podpořit garanty studijních programů. „Kvalitní výuka je taková, která bere na zřetel potřeby všech studujících – že se učí nejen mainstreamoví studující, tedy pomaturitní studijní typy, ale i studenti a studentky se specifickými potřebami, pečující o malé děti nebo že většina studujících dnes pracuje alespoň na částečný úvazek a tak dále,“ vysvětluje Kateřina Oleksíková.
Podle Lucie Rohlíkové má kvalitní výuka jasné cíle a provázané aktivity i hodnocení, aby studujícím dávala smysl a směřovala k uplatnitelným výsledkům učení. A také je zaměřena na studující. „Tedy je ukotvena v reálném kontextu jejich budoucí profesní praxe, navazuje na jejich předchozí zkušenosti, dává jim přiměřenou míru autonomie a opírá se o jejich odpovědnost za vlastní učení. Staví na aktivním a kooperativním učení, v němž studující poznatky nejen poslouchají, ale především s nimi pracují, přemýšlejí o nich a učí se spolu s ostatními,“ míní Rohlíková. Systematicky také využívá informace o pokroku studujících, jejich studijních výsledcích a zpětné vazbě studujících k průběžným úpravám výuky a studijních programů. „Chceme posilovat kompetence vyučujících tak, aby kvalitní výuku mohli promyšleně a systematicky realizovat,” shrnuje Rohlíková.
Přístupnost výuky podle Oleksíkové znamená, že vyučující například zjišťuje, zda ho všichni v učebně dobře slyší, pracuje s pozorností studujících a zařazuje do výuky přestávky, dává jasné pokyny a orientuje studující v průběhu výuky, podporuje aktivní zapojení všech, nabízí různé možnosti splnění úkolů ve výuce i mimo ni, zajišťuje přístupnost studijních materiálů, poskytuje podklady pro výuku s předstihem nebo aktivně ověřuje porozumění a dává prostor pro dotazy.
Markéta Svitáková dodává, že přístupnost výuky a digitální vzdělávání zahrnuje i dostupnost učiva v multimediálních, a tedy interaktivních výukových materiálech. V nich studující nalézají na jednom místě to, co dříve museli shánět ve zdrojích různého charakteru, například v učebních textech, v obrazových materiálech a tak dále. „Některé zdroje pak pracují s virtuální realitou, která člověka připravuje na činnosti v reálných situacích. Digitální vzdělávání vůbec je dnešní generaci blízké. I proto například Pedagogická fakulta UK nebo 1. lékařská fakulta využívají interaktivní výukové materiály a virtuální modely, které výše uvedenými vlastnostmi disponují a usnadňují učení,“ dodává Svitáková.
Kvalita se promítne i do akreditací
Projekt PEKRV chce posunout také podporu procesu akreditací studijních programů, respektive pohled na kvalitu výuky očima akreditačních expertů a expertek.
„Jsou to ti, kteří vytvářejí akreditace a mají možnost ovlivnit kvalitu výuky ve svých studijních programech. Otázka je, jestli na to mají dovednosti, jestli kvalitu vidí jako důležitou, nebo jen napíší akreditaci formálně a potom všichni dělají to nejlepší, co v té chvíli dovedou,“ říká Ingrid Procházková, manažerka rozvoje a vzdělávání Masarykovy univerzity v Brně. Dodává, že z projektu PEKRV může benefitovat také velká skupina zaměstnanců a zaměstnankyň, kteří pečují o akreditační procesy, pročítají velké množství akreditačních spisů a poznají dobrý výstup z učení, dobrou metodu výuky či dobře popsané státní závěrečné zkoušky.
„Mohli by intervenovat a říct: tady ten výstup není v pořádku, dělejte s tím něco. Tedy kolem akreditací se nám může skrytě formovat velký poklad, který ale sám nemá sebedůvěru, neprohlašuje se za experty a expertky na kvalitu vysokoškolské výuky, vnímá se jako úředníci a úřednice,“ dedukuje Ingrid Procházková. Právě tito lidé ale často přicházejí do styku s přímým podkladem pro výuku a díky projektu by mohli získat jak dovednosti, tak sebedůvěru reálně prosazovat změny.
Účast bude zdarma, přijedou i zahraniční lektoři a lektorky
Některé z kurzů, seminářů a workshopů povedou zahraniční lektoři a lektorky. Budou sloužit jako zdroj inspirací, komparací a také dobré praxe. „Na UK pozveme například odborníky na curriculum design a educational research. Pohled ze zahraničí nabídne reflexi současných metod a srovnání českého prostředí se zahraničím. Předpokládáme, že toto srovnání se promítne do inovací studijních programů,“ doufá Michal Nedělka. V rámci projektu nabízí Karlova univerzita pro ostatní vysoké školy kurz Becoming an Educator, který je v angličtině a jeho lektorské zajištění má rovněž mezinárodní přesah.
Předpokládá se, že projektem PEKRV projdou desítky až nižší stovky účastníků a účastnic. Absolventi a absolventky kurzů obdrží mikrocertifikáty. „Rozšíří tak kvalifikaci zúčastněných o specifické a v rámci mikrocertifikátu přesně definované kompetence,“ doplňuje Svitáková. Naprostá většina kurzů bude zdarma, neboť projekt je financován z rozpočtu MŠMT. Některé kurzy, přednášky a workshopy se odehrají s osobní účastí, u jiných se počítá s online formou.
Do projektu se zapojilo rovněž středisko Teiresiás Masarykovy univerzity, které se zaměřuje na pomoc studujícím se specifickými nároky, například nevidomým, neslyšícím či jinak handicapovaným. Připravuje sérii čtyř setkání zaměřených na sdílení českého i zahraničního know-how pro podporu kvality a přístupnosti VŠ výuky všem studujícím.
Zájemci o účast v projektu PEKRV mohou sledovat aktuální nabídku kurzů na webových stránkách.
Lucie Rohlíková věří, že po skončení projektu bude v Česku dostatek lektorů a lektorek vysokoškolské pedagogiky, kteří se budou moci věnovat ostatním vyučujícím. Budou sledovat trendy v oblasti vysokoškolské pedagogiky a v souladu s těmito trendy příjemným a profesionálním způsobem povedou vzdělávací akce a kurzy, nabídnou kolegiální zpětnou vazbu a tak dále. „Budou dále rozvíjet know-how v oblasti vysokoškolské pedagogiky v České republice, spolupracovat, sdílet je a vytvoří základ učící se skupiny, která se bude v dalších letech rozšiřovat,“ doufá Rohlíková.