Brexit? Vědu nesmí svazovat hranice

Pořád ještě trochu doufá, že brexit nakonec nenastane. „Pokud Británie Unii opravdu opustí, musíme hledat nové cesty ke spolupráci,“ konstatuje předseda Evropské asociace univerzit Rolf Tarrach. Nadějí pro evropský výzkum je podle něj mladá generace vědců, ať už pocházejí odkudkoliv.

V únoru 2016, ještě před britským referendem o vystoupení z Evropské unie, Tarrach v komentáři publikovaném v magazínu Times Higher Education napsal: „Univerzity jsou jedním z pilířů naší budoucnosti. Británie bez EU, ani Evropa bez Británie budoucnost nemají.“ Pár měsíců poté lidé zvolili brexit.

Rozhovor v anglickém originále najdete zde

Jak jste se při pohledu na výsledky referenda cítil?
Překvapeně. A špatně. Jestli opravdu nakonec brexit nastane, bude to špatné pro všechny. Já ale pořád nevěřím, že k němu dojde. Pokud se ale mýlím, a to je dost pravděpodobné, tak musíme chtít být lepší. A zasadit se tak o to, aby se nic podobného už znovu neopakovalo.

Předpokládejme, že brexit nastane. Na co by se měly univerzity v kontinentální Evropě soustředit?
Aby byly kvalitnější: Méně publikovaly, ale relevantnějším způsobem. Aby se staly více otevřenými a i nadále úzce spolupracovaly se svými britskými protějšky.

Jaký zaujímá Evropská asociace univerzit (EUA) postoj nyní, po dvou letech vyjednávání a čtyři měsíce do úplného odchodu Británie z EU?
Našim cílem v EUA je ujistit se, že v akademickém světě a ve výzkumu se nic nezmění. A pokud se něco změnit přece jen musí, pak toho musíme využít pro hledání nových cest, jak spolu stále pracovat. Věda a vědění obecně nesmí být nikdy svazovány hranicemi a malichernou politikou bez vizí.

Myslíte tedy, že se univerzity na obou stranách semknou a více než dříve si budou vědomy, že fungují na stejných akademických principech otevřenosti a spolupráce, protože jinak to ve vědě prostě nejde, brexit nebrexit?
Pevně věřím v mladou generaci vědců a jejich kreativitu. Určitě spolu budou pracovat, jak to nejlépe půjde. Jak to ale konkrétně dělat, netuším.

Mezi prvními pětatřiceti univerzitami v jednom z uznávaných žebříčků je sedmadvacet z Británie či USA. Myslíte, že Brexit může vůbec britské univerzity nějak poškodit?
Ano, určitě je poškodí. Ale určitě tyhle ztráty zvládnou minimalizovat.

A co evropský výzkum bez toho britského? Bude méně konkurenceschopný vůči zbytku světa?
Ano, trochu. A říkám to s velkou lítostí.

Univerzity mají do roku 2020 pár záruk, ale o tom, co bude za dva roky nikdo nic neví. Může taková nejistota ohrozit kvalitu evropského i britského výzkumu?
Nejistota, ať už ve financování, tak i v legislativní otázce je pro výzkum velmi nepříjemná, ale krize na druhou stranu může znamenat i příležitost k reformám a poté i zlepšením.

Vyvinete z EUA například nějaký tlak na Evropskou komisi, aby po roce 2020 zajistila alternativu k programům jako Erasmus či Horizon?
Právě v době, kdy by měla Británie opustit EU, budu končit na předsednickém postu v EUA, na jaře 2019 vznikne nová Rada a tak si netroufám odhadnout, jaký postoj zaujme EUA za rok. Každopádně si nemyslím, že by Evropa měla měnit své úspěšné programy jen proto, že nastal brexit. Ony přece nebyly příčinou brexitu! V EUA jsou členy univerzity ze 46 evropských zemí, nebudeme se kvůli Brexitu měnit, stejně jako doufám, že naši britští členové zůstanou v EUA a budou sdílet svoje zkušenosti s ostatními 45 zeměmi. Učíme se společně a učení je zcela nezávislé na politice.

Británie získávala z EU na výzkum více, než do společného balíku peněz na vědu vkládala. Jiné státy mohou vidět v jejím odchodu příležitost přilákat lepší vědce, protože ve společném rozpočtu zůstane více financí pro kontinentální univerzity. Souhlasíte?
Odliv mozků z Británie do Evropské unie nejspíš nastane. Ale ten důvod nebude úplně šťastný: Měli by mířit do Evropy, protože se v ní zlepšují podmínky. A ne proto, že se zhoršují podmínky v Británii.

Na konec mi dovolte jednu osobní otázku: brexit rozhodl i strach z imigrantů. Vy sám jste jako teoretický fyzik hodně cestoval a pracoval v různých zemích, narodil jste se ve Španělsku, pracoval ve Švýcarsku, stal jste se rektorem trojjazyčné univerzity v Lucemburku. Jak vnímáte rostoucí tendenci ke strachu z migrantů, včetně lidí, kteří jedou za prací jako vědci a výzkumníci?
Myslím, že nás utvářejí naše geny a další skutečnosti, jako vzdělání, přátelé, rodina, kultura, štěstí a příležitosti, takže je úplně normální, že existují různé pohledy na imigraci. Nemám žádné nacionalistické pocity, mám přátele po celém světě, a v určitém smyslu jsem vlastně také celou dobu sám migrantem. Jsou tady ale lidé, kterým nerozumím vůbec, ti, kteří fanaticky a iracionálně věří v něco, co je podle mě absurdní. Pokud mluvíme o takových lidech, imigrantech, nesympatizuji s nimi, stejně tak jako nemám rád místní ze stejné skupiny. Ekonomové, historici a sociologové nám říkají, že imigrace je většinou pro hostitelskou zemi přínosná. Ale pocity se bohužel moc nestarají o vědecké poznatky. Každopádně zůstávám optimistou, protože věřím v mladé lidi, ať už pocházejí odkudkoli. A se špetkou sebevědomí: vsadím se, že mám pravdu.