Na expedici není pro sólisty místo

Ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK Praha a vedoucí výzkumu archeologické lokality Abúsír (Egypt) Miroslav Bárta magazínu Universitas v letu (doslova, opravdu totiž během odpovídání seděl v letadle) odpověděl na následující dotazy.

Co považujete za nejdůležitější vlastnosti expedičního výzkumníka? Proč podle Vás tuto práci nemůže dělat každý? A proč ji právě Vladimír Brůna dělá tak dobře, že s Vámi na expedice jezdí již téměř 20 let?
Odpověď není jednoduchá. Práce v Egyptě v našem případě vyžaduje lidi odhodlané dlouhodobě pracovat v těžkých podmínkách – při vysokých teplotách často nad 35 °C, v prachu a nepohodě, 6 dní v týdnu. K tomu patří samozřejmě automatický předpoklad, že daný člověk ve svém oboru vyniká a je schopen týmové, mezioborové i mezinárodní spolupráce. V neposlední řadě musí být schopen komunikovat s našimi místními partnery a dělníky na výzkumu. To vše Vladimír Brůna má a ještě k tomu je schopen výrazně pomáhat s logistikou. Proto je také jedním z pilířů našich expedic.

Někteří výzkumníci, včetně Vás, zůstávají expedicím věrní desítky let. Umíte si představit, že byste se ještě věnoval něčemu jinému? Může se podle Vás na expediční práci časem vytvořit doslova závislost?
Archeologické expedice jsou nedílnou součástí práce egyptologa – archeologa. Účast na expedicích, i když třeba ne po celou dobu jejich trvání, tak z mých povinností vyplývá. S rostoucím věkem ale narůstá i počet povinností v Praze. Stejně tak cítím potřebu věnovat čas práci na obecnějších teoriích vysvětlujících fungování staroegyptské společnosti. Stejně tak mě nesmírně zajímá srovnávací studium civilizací. Nicméně platí zásada, že musíte nejprve poznat to mikro, a to i prostřednictvím konkrétních archeologických výzkumů, abyste mohli dospívat k obecnějším teoriím.

Jak moc se během expedice musíte spoléhat jeden na druhého?
Týmová práce na expedici je naprosto nezbytná. Skutečnost, že se jeden na druhého můžeme spolehnout, přispívá k hladkému průběhu archeologického výzkumu a je zásadní i v tom, že práce jednotlivých specialistů na sebe navazují, jsou propojené a vycházejí ze vzájemných poznatků. Stejně tak je taková spolupráce klíčová při zajišťování logistiky expedice. Pro sólisty není místo. A tak je tomu dnes i v moderní vědě – bez mezioborové spolupráce se prostě neobejdete. Nebo ano, ale pak ta vaše „věda“ za moc nestojí.

Přinesl Vám život expedičního výzkumníka nějakou zásadní životní zkušenost?
Těch zkušeností je za třicet let práce v Egyptě spousta. Zamiloval jsem si Egypt a kolegy, s kterými každodenně na výzkumu spolupracujeme. Utvrdil jsem se v tom, že lidi je možné dělit pouze podle jejich vlastností – na blbce a slušné. Bez ohledu na vše ostatní. Také jsem se naučil v každém člověku vidět jeho dobré stránky, prakticky každý je totiž máme, i když se to tak nemusí vždy jevit na první nebo druhý pohled. Konečně jsem dospěl k názoru, že srovnávací studium dlouhodobých trendů ve vývoji různých civilizací je strategickou vědou pro toto století. Zjednodušeně proto, že téměř všechny procesy, které dnes zažíváme v našem světě, tu kdysi byly. A ne jednou.

Co život expedičního výzkumníka ve Vašem oboru člověku dává a co naopak bere?
Dává vám možnost každý den objevovat nové a unikátní poznatky, které byly zapomenuty tisíce let. Můžete tak cestovat časem do minulosti. Stejně tak poznáte spoustu zajímavých lidí. Při cestách na konference pak vstupujete do mnoha rozličných prostředí. To vše je ohromně inspirativní. Na druhé straně to také znamená mít mnohem méně času na rodinu, blízké a přátele. A také spoustu stresu, protože během práce mimo ústav se na stole hromadí rozličné úkoly. Egyptologii prostě musíte milovat, nelze ji dělat pouze jako práci.