Život na výzkumné expedici

Před časem jsme v magazínu Universitas uveřejnili článek o tom, jak se práce expedičních výzkumníků odráží v osobních životech těch, kteří se jí věnují. Při sběru materiálu k tomuto textu však vznikly také autentické dotazníky s odpověďmi dalších „kočujících“ akademiků, z nichž jsme společně se zmíněným článkem uveřejnili ten s profesorem Bártou. Pokud vás téma života na expedicích zaujalo, nabízíme možnost nahlédnout do osobní zkušenosti dvou dalších zkušených expedičních výzkumníků.

Na dotazy UJEP odpovídá bioložka a archeobotanička Alexandra Bernardová z Centra polární ekologie Jihočeské univerzity a manažer České vědecké stanice J. G. Mendela v Antarktidě Pavel Kapler.

Mgr. Alexandra Bernardová, Centrum polární ekologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Co považujete za nejdůležitější volní, charakterové či intelektuální vlastnosti expediční/ho výzkumníka/výzkumnice? Proč podle Vás tuto práci nemůže dělat každý?
Člověk musí být týmový hráč a nesmí být „cíťa“, musí se umět omezit. Během expedice, obzvlášť v extrémnějších podmínkách, nemůžete hledět jen na sebe. Je potřeba vždy myslet na zbytek týmu. Musíte umět plánovat dopředu na dlouhou dobu a zároveň být schopni pružně zareagovat, když se zničehonic změní podmínky (ať je to kvůli počasí, technické poruše, vypadnutí člena týmu, cokoliv…). Musíte se umět smířit s určitým diskomfortem, ať už je to počasím či co se týče např. jídla nebo soukromí – ne vždy je k dispozici soukromý pokoj a ne vždy se dá prásknout dveřmi a někam odejít. Limitovaná je i možnost hygieny, jak jsme na ni zvyklí z domova. Člověk může mít specifické potřeby, ale nesmí tím obtěžovat/ohrožovat své kolegy.
 
Proč ji děláte Vy?
Protože mne to baví.
 
Můžete nám krátce popsat, jak jste se pro práci expediční výzkumnice rozhodla?
To nebylo žádné rozhodnutí, to se prostě stalo. Přišla nabídka zúčastnit se jedné expedice a já neodmítla. Fakt, že jsem v tom mohla pokračovat, byl bonus. Ale nebylo to tak, že bych si naplánovala „Tak, a teď následujících pět sezon strávím na Špicberkách a pak budu dělat něco jiného“. Jsem stále vděčná za každý výjezd. Pokud by mne ale taková práce netěšila, tak u ní nezůstávám.
 
Čeho konkrétně se Váš výzkum týká?
Věnuji se především vývoji vegetace. Tomu, jak se vegetace utvářela v místech po ústupu ledovce, popř. při vyzdvižení nad hladinu moře. Jaké tam panovaly ekologické podmínky (množství živin, vody apod), jaké se tam vyskytovaly druhy rostlin, zda některé druhy přibývaly či naopak zmizely a jak to ovlivnila přítomnost člověka.
 
Někteří výzkumníci zůstávají expedicím věrní desítky let. Umíte si představit, že byste se ještě věnovala něčemu jinému? Třeba klasické akademické kariéře či práci v komerční sféře? Může se podle Vás na expediční práci časem vytvořit závislost?
Umím. Ona je to vlastně akademická kariéra jen s tím, že pro data jezdíme na vzdálená místa. Expedice jsou především otázka peněz a pokud prostředky nebudou, tak je potřeba se zaměřit buď na jinou oblast, nebo zůstat doma. Objevy čekají všude. Nicméně, ať budu dělat jakoukoliv práci, chci v ní vidět smysl, což se dá i v soukromém sektoru.
 
Jak moc se během expedice musíte spoléhat jeden na druhého?
Hodně. Nicméně, záleží na lokalitě. Je rozdíl, pokud jste na expedici kousek od civilizace, kde je dostupná infrastruktura, anebo vysoko za polárním kruhem, kde vám na záda může skočit lední medvěd.
 
Přinesl Vám život expediční výzkumnice nějakou zásadní zkušenost?
Díky práci jsem se naučila řídit loď, pořídila si zbrojní průkaz. Ale člověk získá i jiné zkušenosti, jak vědecké, tak co se komunikace s lidmi či úřady týče.
Ráda říkám, že je to zúročení mé skautské praxe, že mne na to skauting velmi dobře připravil. Nejen na to „přežití“ v drsných klimatických podmínkách, ale i v těch podmínkách sociálních.  
 
Co Vám život expediční výzkumnice dává a co naopak bere?
To podle mne vnímá každý jinak. Spousta lidí mne třeba lituje, že si neužiju léto (ve smyslu „teplo“), což mně třeba vůbec nevadí a ještě jsem ráda, že tu v tom horku nemusím být. Přišla jsem kvůli expedicím o možnost účastnit se jiných akcí, ale vždycky je to otázka volby. Dokud mám pocit, že mi to více dává, než bere, není co řešit. Je to moje rozhodnutí a nikdo mne k tomu nenutí. Člověk naopak získává mnoho. Krom toho, že má možnost navštívit atraktivní místa a získat nějaké kontakty a zkušenosti, tak tím hlavním jsou přátelé. S většinou svých kolegů se setkáváme denně jak v práci, tak mimo ni, jsou pro mne takovou širší rodinou a vím, že se na ně mohu spolehnout.
 
Máte rodinu? A pokud ano, jak vnímají rodinní příslušníci Vaši častou nepřítomnost?
S mužem jsme se díky expedici na Špicberkách kdysi seznámili, sám je vědec, takže má pro mne pochopení. Máme skoro čtyřletého syna, který mé cestování naštěstí snáší vcelku dobře, ačkoliv to není vždy pro něj (a, co si budu nalhávat, pro mne též) snadné. Teď sice netrávím tolik čas na expedicích, ale spíše na konferencích, ale i tak se ta doba mimo rodinu za celý rok nasčítá. S dětmi si ale člověk už nedovolí, a vlastně ani nechce, odjet na delší dobu. Mí rodiče byli poprvé vyděšení, když jsem jim oznámila, kam se chystám, ale vždycky stáli a stojí při mně a do dneška mne podporují.

Ing. Bc. Pavel Kapler, Ph.D., manažer projektu VI CzechPolar2 a České vědecké stanice J. G. Mendela v Antarktidě

Co považujete za nejdůležitější volní, charakterové či intelektuální vlastnosti expediční/ho výzkumníka/výzkumnice? Proč podle Vás tuto práci nemůže dělat každý?
Psychická zralost a odolnost (trpělivost, tolerance), respekt k autoritám a ostatním členům expedice, schopnost fungovat v početně omezeném týmu. A také správné pochopení toho, co přesně znamená účast na expedici: na jedné straně čest reprezentovat národní vědecký program, na druhé straně též narušení osobního prostoru a pohodlí.

Podle mého názoru tuto práci může dělat každý, kdo bude dostatečně motivován, odhodlán a připraven k sebeomezení pro dobro kolektivu, přičemž důležitým faktorem je také fungující (nebo absentující) rodinné zázemí. Setkal jsem se s několika (naštěstí ne mnoha) případy ponorkové nemoci. Tyto krize byly způsobeny především komplikacemi doma, se kterými nemohli dotyční účastníci výpravy dělat nic jiného, než se jimi trápit. Dostatečně bohatá pracovní náplň naštěstí pomůže řešit většinu těchto případů (kdo si hraje, nezlobí).
 
Proč děláte práci expedičního výzkumníka Vy a jak jste se k ní dostal?
Při hledání zaměstnání jsem si stanovil tyto priority: z manažerské pozice chci pomáhat elitní české vědě, rád cestuji, miluji přírodu a nesnáším horko. Když jsem o měsíc později našel inzerát MUNI, volba byla naprosto jasná. A mimochodem, pocit výjimečnosti v tom nejspíš také hraje roli. Kromě faktu, že mé zaměstnání nemá už nikdo jiný v ČR, je to bezesporu nejabsurdnější práce, kterou lze u nás nalézt.
 
Čeho konkrétně se Váš výzkum týká?
Vědu již nedělám, soustředím se na zajištění logistiky a provozu České vědecké stanice v Antarktidě. Jsem vystudovaný klimatolog, proto občas pomáhám vědcům s instalací a odečítáním dat z automatických meteorologických stanic, které celoročně zaznamenávají hlavní klimatické charakteristiky.
 
Někteří výzkumníci zůstávají expedicím věrní desítky let. Umíte si představit, že byste se ještě věnoval něčemu jinému? Třeba klasické akademické kariéře či práci v komerční sféře? Může se podle Vás na expediční práci časem vytvořit závislost?
Závislost se vytvořit nepochybně může, setkal jsem se na zahraničních cestách s lidmi, kteří skutečně nevěděli „kdy toho nechat“. V období nejistého rozpočtu našeho projektu na příští rok mi logicky myšlenky na změnu zaměstnání přicházejí na mysl, a ačkoli to nebylo snadné, dnes si to již představit dovedu. Ale pouze jako krajní možnost.
 
Jak moc se během expedice musíte spoléhat jeden na druhého?
Hodně. Od plavby na člunech mezi ledovými krami, přes jízdu terénními čtyřkolkami, přičemž každou chvíli některá z nich zapadne, až po náročné výstupy na hory a ledovce, kdy je vždycky někdo připraven slabšímu či indisponovanému jedinci pomoci.
 
Přinesl Vám život expedičního výzkumníka nějakou zásadní životní zkušenost?
Setkal jsem se s myšlením mileniálů, které pro jeho odlišnost od mého vlastního sice chápu a respektuji, nicméně považuji je pro život na expedici za velmi nevhodné.
 
Co život expedičního výzkumníka člověku dává a co naopak bere?
Dává vám (alespoň z počátku) pocit výjimečnosti a při občasných příležitostech popularizačních přednášek pro veřejnost také pocit zadostiučinění z dobře vykonané práce pro „slávu české vědy“ (zní to možná nabubřele, ale nakonec je to to nejdůležitější, proč tuhle práci dělám). Toho „bere“ je taky dost - od nemožnosti lyžovat s dětmi (naše expedice jsou celou zimu), až po možnost najít si lépe placenou práci.
 
Máte rodinu? A pokud ano, jak Vaši rodinní příslušníci vnímají Vaši častou nepřítomnost?
Ano, mám. Svou ženu jsem si vzal až když jsem tuhle práci dělal dost dlouho, věděla tedy, do čeho jde. Děti to taky nijak tragicky neberou, jsou zvyklé, že se tatínek na zimu sbalí a odjede na jih.
 
Vystudoval jste kromě předmětu svého výzkumu ještě další obory? A pokud ano, hodí se Vám to nějak na expedicích?
Ano, mimo různých manažerských a GIS kurzů, které se nepochybně hodí, mám i právnickou fakultu. Na expedicích to přímo nevyužiji, ale při běžné práci po zbývajících devět měsíců roku rozhodně ano.