O výzkumu českých egyptologů pod vedením profesora Miroslava Bárty v Egyptě a Súdánu slýcháme v médiích často. Aby ne, když je to jeden z nejzajímavějších českých výzkumných úspěchů. Co ale dlouholetá účast v expedičním týmu znamená pro vědce samotné? A co je tou vlastností, kterou v sobě musí mít, aby se pro takový tým stali nepostradatelnými? Právě o tom je tahle malá Odyssea inspirovaná příběhem Vladimíra Brůny, ale i dalších významných českých expedičních výzkumníků a výzkumnic, kteří každoročně vyráží objevovat… ehm… svět.
Představte si konec 70. let 20. století. V československých porodnicích křičí Husákovy děti. V továrnách se dotahují šrouby šesté pětiletky. Západní civilizace se vzpamatovává z Vietnamu, Watergate, DDT... a objevuje disko. Stephen Hawking se noří do teorie černých děr, zatímco létání do kosmu s lidskou posádkou se paradoxně dostává ke svému „horizontu událostí“.
A uprostřed toho všeho stojí jednoho rána na zastávce autobusu v Mostě dva školáci. Špičkami prestižek si kopou kamínek a přemýšlí přitom o své budoucnosti. „Tak pojď se mnou na průmyslovku do Duchcova,“ zazní nakonec památná slova z úst jistého Vládi Šerého, o němž dnes víme pouze to, že právě touto větou „zaměřil“ a odstartoval profesní dráhu geodeta, důlního měřiče, geoinformatika, krajinného ekologa, fotografa, manažera, automechanika, majordoma, sociálního pracovníka, kuchaře, psychologa, pedagoga, krotitele draků a diplomata, ale hlavně zakladatele katedry informatiky a geoinformatiky Fakulty životního prostředí UJEP a dlouholetého účastníka archeologických expedic Českého egyptologického ústavu FF UK v Abúsíru, Súdánu a v egyptské Západní poušti, Vladimíra Brůny.
Souřadnice jedné kariéry
Jestli se teď drbete na bradě a přemýšlíte, jak se člověk z autobusové zastávky v Mostě dostane do jednoho z nejproslulejších českých vědecko-výzkumných expedičních týmů, tak vězte, že nejste sami. S jistotou lze nicméně říci, že k takové životní dráze nevede cesta přímá, nýbrž spíše křivolaká. Pojďme se spolu pokusit najít pro tuhle trasu souřadnice.
Po duchcovské průmyslovce, stále ještě v totalitě 80. let, se Vladimír Brůna vydává na pražskou Stavební fakultu ČVUT, kde se v oboru geodézie a kartografie specializuje na dálkový průzkum Země a pozemkové úpravy. Z vysoké pak míří proklatě nízko. Do dolu Ležáky Most, s. p. Být vedoucím důlním měřičem je jistě vytouženým cílem každého 23letého vysokoškolsky vzdělaného muže. Tedy, pokud ovšem nesní o vojenské službě v roli pétépáka-geodeta na stavbě jaderné elektrárny. Což je přesně ta role, kterou si Vladimír Brůna střihl v polovině osmdesátých let v Dukovanech.
Z výšky dolů, ze severu na jih, v totalitě jste zkrátka nikdy nevěděli, kam vás „osud“ zavane. Přelom osmdesátých a devadesátých let tak mladý inženýr geodet, strávil opět na severu, ovšem tentokrát pro změnu v obležení intelektuální elity, v mostecké expozituře Ústavu krajinné ekologie ČSAV, která se v pozdním komunismu stala odkladištěm (až příliš) chytrých mozků. S krajinnými ekology a s archeology z mosteckého pracoviště Archeologického ústavu v Praze se scházel v proslulém klubu československo-bulharského přátelství nad fenomenálním čevapčiči a rakijí. Vedle aktuálních politických témat se tu probírala i ta vědecká. Bouřlivé debaty zástupců dvou zdánlivě zcela odlišných oborů vyústily v na tu dobu revoluční seminář Archeologie a krajinná ekologie. Psal se rok 1991 a Vladimír Brůna byl, jako koeditor sborníku semináře, u toho.
A teď si to shrňme. Zaměřování, projektování, geografické informační systémy, krajinná ekologie, trocha stavařiny, něco archeologie, lehká otrava hnědouhelným prachem, cejch dukovanského pétépáka a špetka kulturní dekadence post-normalizačního československého disentu… Vede snad tenhle recept k parametrům ideálního účastníka výzkumné expedice?
90-60-90
Jaké jsou ideální „parametry“ expedičního výzkumníka? A dají se vůbec nějak zobecnit? Asi se shodneme, že v každém, kdo se dobrovolně zvedne z pohodlné kancelářské, laboratorní nebo jiné akademickými vavříny ověnčené židle a vydá se za poznáním třeba do pouště nebo na věčně ledovou pláň, je kousek dobrodruha.
Nemusí to na něm či na ní být vidět na první pohled. Tkanou tašku „hand made in Papua“ si mohli koupit v ethno shopu za rohem. A opálení nabrat na all inclusive dovolené v Thajsku. Dobrodruh či dobrodružka vyplují na povrch v okamžiku, kdy s nimi o jejich práci navážete delší rozhovor. Budou vám sice nejspíš tvrdit, že nedělají nic zvláštního, že zkoušet na Králově výšině v Ústí nad Labem pubertě sotva odrostlé studenty z geodézie a kartografie a hned týden na to se u egyptských pyramid spouštět několik metrů pod zem do prostor, kam lidská noha nevkročila tisíce let, je normálka. Že pendlovat mezi zahrádkou v Chotěboři, univerzitou v Ústí a chatrčí na Filipínách je zcela běžné. V očích jim přitom ale budou svítit lucerny jak z Jiráska, a vy dostanete chuť se vším praštit a vyrazit na příští výzkumné dobrodružství s nimi.
Co dalšího, kromě dobrodruha, by měl expediční výzkumník mít v pomyslném batohu? Excelenci ve svém oboru? „Jistě, teoretické znalosti z daného oboru na vysoké úrovni jsou důležité. Pokud jste ale vyprofilováni příliš úzce, nemáte dost zkušeností s opravdovou prací nebo se bojíte umazat si ruce, nechte si o expedici raději jen zdát,“ říká sám Vladimír Brůna. V poušti, bez signálu a s odpovědností za spoustu drahých přístrojů (a ještě dražších kolegů) si totiž musíte umět poradit s ledasčím. Včetně opravy defektu na kole džípu nebo diplomatické intervence v případě odlišných zvyklostí, ať už těch kulturních nebo stolovacích. Exupéryho liška, která by vám poradila, co přesně v které situaci dělat, se asi jen tak neobjeví.
Za dobrou přípravu pro svou pozdější profesní dráhu proto Vladimír Brůna považuje právě i čas strávený těsně po škole fyzickou prací v drsných, nekomfortních a sociálně různorodých podmínkách dolů a stavenišť. Nabral tu, kromě praktických dovedností, také schopnost přizpůsobovat se, nacházet řešení v každé situaci, komunikovat s lidmi z různého sociokulturního prostředí a poznat hranice. Hlavně své vlastní. „V terénu se velmi rychle ukáže, kdo je pro výzkumnou praxi použitelný a kdo ne. Že máš doktorát? Fajn. Ale teď mi prostě jen podrž pásmo…,“ krčí vyhýbavě rameny na všetečný dotaz, jak se mu daří nacházet stejně nadšené spolupracovníky mezi mladými kolegy z oboru.
Odbornost, skromnost, tolerance, přizpůsobivost, trpělivost, vynalézavost, sociální důvtip… jsou tedy tohle ty klíčové vlastnosti? Pojďme se na to zeptat dalších zkušených expedičních výzkumníků.
U-Boot aneb jak potopit ponorku
Bioložka a archeobotanička Alexandra Bernardová z Jihočeské univerzity se v rámci projektů Centra polární ekologie věnuje výzkumu vývoje vegetace na souostroví Špicberky. V odpovědi na dotaz po ideálních vlastnostech a schopnostech pro výzkumnou expedici zmiňuje například nutnost být týmovým hráčem: „Během expedice nemůžete hledět jen na sebe. Musíte myslet i na zbytek týmu. V běžném životě býváme zvyklí spoléhat sami na sebe, ale za polárním kruhem, kde vám třeba na záda může skočit lední medvěd, je celkem fajn vědět, že se můžete spolehnout i na ostatní.“
Alexandra Bernardová si v téhle souvislosti cení také zkušeností nabytých během skautské praxe. Právě ta ji „… vybavila schopností plánovat a zároveň pružně reagovat na cokoli, ať už změnu počasí, nefunkční techniku, nedostatek jídla, ale především uměním v těchto podmínkách přežít. A to nejen v klimatickém, ale i v sociálním kontextu.“
Což, ostatně, v loňském rozhovoru pro Universitas potvrzuje i Jan Daniel Bláha z Přírodovědecké fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, když říká, že jej právě skauting naučil přežít v drsných podmínkách, nevzdávat se a občas i něco (jakkoli syrového) překousnout.
Nutnost osobní skromnosti a určité míry sebezapření potvrzuje v souvislosti se životem na expedici i manažer projektu VI CzechPolar2 a České vědecké stanice J. G. Mendela v Antarktidě, Pavel Kapler. Také v jeho odpovědi padají slova jako diskomfort či ztráta soukromí. A dokonce i ponorková nemoc. Jak ji řešit? „Dostatečně bohatou pracovní náplní. Přesně podle rčení – kdo si hraje, nezlobí,“ radí poněkud nemilosrdně, ovšem zcela logicky, neboť tzv. ponorková nemoc může na expedici znamenat opravdovou krizi a v extrémních podmínkách leckdy i ohrožení zdraví či života účastníků. „Při plavbě na člunech mezi ledovými krami, při jízdě terénními čtyřkolkami, které každou chvíli uvíznou ve sněhu, nebo při výstupu na ledovce a hory, tam všude musí být všichni členové týmu neustále připraveni si vzájemně pomoci,“ zdůrazňuje.
Vladimír Brůna však zmiňuje ještě další úroveň mezilidských vztahů, o které je během expedice třeba pečovat. Jsou to vztahy s místním obyvatelstvem. S jejich budováním má právě on bohaté, téměř 20leté zkušenosti, a to „…od posledního kopáče až po ministra památek,“ směje se v lehké nadsázce.
Velký inženýr a otec konvičky
Je asi jasné, že za dlouhá léta strávená výzkumnou prací na jednom místě navážete i jako vědec vztahy osobního charakteru. Pracujete tu, jíte, spíte, bydlíte. Stanete se součástí místní komunity. Inventářem. Dostanete štítek, přezdívku „bash muhandis“ (Velký inženýr) a prostě se s vámi v lokálním ekosystému počítá.
Jak to vypadá v polní praxi? „Do Káhiry létáte s kufrem plným bot a oblečení pro rodiny místních spolupracovníků a zpátky ho naopak vozíte plný čajů a dalších specialit, které kupujete hlavně proto, abyste podpořili lokální mikro či spíše nanoekonomiku. Dostáváte pozvání na večeře a na oslavy, ale přitom si musíte udržovat odstup. Nepřekračovat tu hranici, kde už zasahujete do prostředí, jehož komplexnost vám, i přes všechny teoretické znalosti, nepřísluší hodnotit, natož měnit,“ popisuje Vladimír Brůna svou osobní zkušenost. „S Alím, který je během pobytu naší expedice na české koncesi v Egyptě mou hlavní místní spojkou a pomocníkem při měření, jsme v podstatě přátelé, ale pokaždé (a opakuje se to každý rok), když se mě zeptá, kdy ho pozvu do Česka, musím prostě z různých důvodů odmítnout.“
Jak udržet balanc na tenké dělicí čáře mezi dvěma světy? Zatímco na expedici jste Velký inženýr, doma v Česku vedete normální soukromý život. Na vaření čaje nemáte žádného Otce konvičky (což je na expedici v Egyptě regulérní pracovní zařazení). Neexistuje tu žádné Ministerstvo života, které vám na běhání po úřadech přidělí osobního Otce lejster. Nejspíš jste prostě „jen“ otcem. Nebo matkou. Nebo kolegou. A po návratu z expedice vám na záda místo medvěda skočí spousta papírování a hora povinností. Přepínání mezi těmito dvěma polohami musí být zatěžující nejen pro každého expedičního výzkumníka či výzkumnici, ale i pro jejich okolí.
Podle Pavla Kaplera je ale zároveň „... dobře fungující nebo naopak zcela absentující rodinné zázemí pro harmonické kolektivní soužití na expedici nutností.“ On sám založil rodinu až v době, kdy už na expedice nějakou dobu jezdil. „Žena věděla, do čeho jde. A děti to také neberou nijak tragicky. Prostě si zvykly, že tatínek se na zimu sbalí a odjede do Antarktidy.“
Alex Bernardová se se svým mužem seznámila právě díky expedici na Špicberkách. „Sám je vědec, takže má pro mne pochopení. Máme skoro čtyřletého syna, který mé cestování snáší naštěstí celkem dobře. I když to pro něj ani pro mne není vždy snadné. S dětmi si člověk sice už nedovolí a ani nechce odjet na delší dobu, ale i tak se čas, který v roce strávím na expedicích či ježděním po konferencích, nasčítá.“
Písek dní
Také si začínáte říkat, kde se vlastně v člověku bere motivace vytrvat v tak náročné profesi i přes to, že není nijak zvlášť výnosná? Vždyť pokud nejste zrovna tak výjimeční jako profesor Bárta, ředitel Českého egyptologického ústavu a zároveň šéf české archeologické koncese pro výzkum v Egyptě, nečeká vás zřejmě ani celosvětová sláva!
V případě Egypta, navíc, většina objevů podléhá přísnému informačnímu embargu, takže o úspěších svého týmu nemůžete s nikým ani moc mluvit. Nalezené artefakty se odevzdávají egyptské straně a některé se dokonce ponechají nevyzvednuté na místě, jako třeba dřevěný člun starý 4 500 let, který tým profesora Bárty po pečlivém zdokumentování a vytvoření 3D modelu prostě zase zasypal pískem… Může být, že se z téhle profese stane pro někoho svého druhu závislost?
„Umím si to představit…“, říká Alex Bernardová. „Já osobně jsem vděčná za každý výjezd. Pokud by mne taková práce netěšila, tak u ní nezůstávám.“ A co když se na další expedici neseženou prostředky? „Potom se člověk musí buď zaměřit na jinou oblast výzkumu, nebo zůstat doma. Objevy přece čekají všude. Nicméně, ať už budu v životě dělat jakoukoli práci, potřebuji v ní vidět smysl.“
Pavel Kapler je o něco razantnější: „Závislost se nepochybně vytvořit může. V zahraničí jsem se setkal s lidmi, kteří skutečně nevěděli, kdy toho nechat. Já osobně už dnes vědu tolik nedělám. Soustředím se mnohem víc na logistiku a provoz stanice. I tak vám ale tahle profese dává pocit výjimečnosti (kdo jiný má v Česku absurdnější zaměstnání?) a někdy i zadostiučinění z dobře vykonané práce pro rozvoj a tolik důležitou popularizaci české vědy. Jakkoli to nejspíš zní nabubřele, je to pro mě možná to nejdůležitější...“
Kdo zdědí faraonův trůn?
Velkolepé ideály. Komu je však předat? Pavel Kapler zmiňuje v této souvislosti svou osobní zkušenost s generací takzvaných mileniálů, kteří jsou v současné době logickou generační skupinou následovníků. „Jejich myšlení je zcela odlišné od myšlení nás „starců“, což naprosto chápu a respektuji, nicméně pro život na expedici je považuji za velmi nevhodné.“
O čem je řeč? Když se na charakteristiku mileniálů zeptáme Barbory Řebíkové, která se touto generační skupinou zabývá v rámci svého působení na Filozofické fakultě UJEP, zjistíme, že typický mileniál bývá často popisován jako náročný, sebevědomý a nestálý. Jako individualista, jehož největším talentem je sebeprezentace, a který vyžaduje respekt, ale sám s ním šetří, zejména vůči zavedeným autoritám. Jako dravý jedinec, který chce rychle stoupat vzhůru, ale není pro to ochoten příliš tvrdě pracovat…
Voilà, dokonalý opak vlastností, o nichž všichni výše citovaní výzkumníci hovoří jako o klíčových pro expediční tým. Otázka po genezi a smyslu osobnostní charakteristiky typického mileniála je komplikovaným tématem, které by vydalo na další článek, proto si na tomto místě pojďme jen říci, že v kontextu přetechnizovaného a nadmíru specializovaného prostředí „vyspělých“ zemí může být koktejl typických mileniálních vlastností naopak nutnou výbavou k „přežití“.
To však nemění nic na skutečnosti, že nalézt, nadchnout a postupně vychovat v této generaci budoucí nástupce expedičních výzkumníků není nijak jednoduché. V případě Vladimíra Brůny navíc nejde jen o předání praktických zkušeností, ale i o celou síť kontaktů pro expedici v Egyptě takřka existenčně důležitých. Většina kandidátů skončí podle jeho slov u položky nadšení a odmítá se posunout dál přes hromadu „špinavé“ práce, kterou s sebou každá, i ta nejslavnější a nejdobrodružnější expedice nutně nese. Geoinformatika a moderní dokumentační technologie, s nimiž Vladimír Brůna pracuje, přitom pomáhají objevovat a dokumentovat památky někdy i bez nutnosti kopnout do země a jsou pravděpodobně i do budoucna tím nejperspektivnějším způsobem dalšího terénního výzkumu, zvláště v tak politicky komplikovaných lokalitách, jakou je Egypt.
Proč? Protože proto.
Když před vámi sedí významný český badatel, který si na vás udělal čas, přestože se, jako právě Vladimír Brůna, mohl místo toho věnovat zpracovávání těch několika TB dat, která si přivezl z poslední expedice v Abúsíru, hrozí vám nebezpečí, že se začnete cítit poněkud nepatřičně. Víte, že byste se měli zeptat na něco strašně důležitého, ideálně na něco, co posune lidstvo o pořádný kus dopředu. Máte dokonce seriózními dotazy popsáno několik stránek. Místo toho vás ale, jako na potvoru, začnou napadat samé poťouchlosti.
Jak to voní v čerstvě vykopané hrobce? „Tajemně, těžko popsat. Nezabezpečené stěny a strop v 15 metrech pod úrovní terénu vám moc prostoru pro definici vůně nedávají…“
Může egyptolog trpět klaustrofobií? „Může! A musí prostě zatnout zuby.“
Jak vypadá fata morgana? „Kouzelně, zejména v egyptské Západní poušti, kterou jsme dvakrát navštívili…“
Chtěl byste se nechat pohřbít v hrobce jako faraon? „Ne, nechám se rozprášit v egyptské Západní poušti.“
Byl jste někdy v pokušení přivézt si od pyramid nějaký tajný suvenýr? „Zapomeňte!“
Umíte to s lasem? „Ale no tak!“
Až se nakonec neudržíte a vypustíte ze sebe to strašné klišé:
Proč vlastně tuhle profesi už téměř 20 let děláte?
Vladimír Brůna vás na místě rozčtvrtí zcela lakonickou odpovědí. „Vždycky jsem chtěl pracovat venku, na vzduchu.“
A nebojíte se, že o Vás jednou řeknou, že jste si prostě celý život hrál na písku? Vypálíte na něj drze, v zoufalé snaze vypáčit z toho opáleného, pouštním větrem ošlehaného muže, kterému už v duchu dávno familiárně říkáte Indy a který pro nás všechny posledních 20 let společně s profesorem Bártou v Egyptě a v Súdánu doslova těžil unikátní vědecké poznatky, nějakou syrovou, nediplomatickou odpověď.
Podívá se vám klidně do očí a se (zcela oprávněně) shovívavým úsměvem řekne prostě: „Ne.“