Mezinárodní výměny jsou nejpřirozenější způsob integrace. Studenti se při nich učí vzájemnému porozumění a zároveň nikdo neztrácí svoji identitu, říká premiér Petr Fiala v rozhovoru pro Universitas, který poskytl při příležitosti začátku českého předsednictví Radě Evropské unie. Vzpomíná v něm na svoje působení na Masarykově univerzitě, vrací se ke svým tehdejším politologickým předpovědím a připomíná, že školy musejí učit s informacemi i pracovat, ne jenom je hledat.
Od 1. července předsedá Radě Evropské unie Česká republika. Zatímco v čele vlád posledních předsedajících států stáli dva právníci, inženýrka dopravních staveb, absolvent bezpečnostních studií nebo chemička, teď je premiérem předsedající země politolog, který se právě Unii odborně věnoval. Petr Fiala je mimo jiné spoluautorem publikace Evropská unie, která poprvé vyšla už v roce 2003, rok před českým vstupem do Unie. Dodnes ji jako učebnici využívají nejen studenti vysokých škol, ale i mnozí politici, úředníci a všichni, kdo se chtějí obeznámit s tím, jak evropské instituce fungují.
Jak akademik a politik v jedné osobě hodnotí současné fungování Unie? Do jaké míry může budoucí podobu evropské integrace ovlivnit české předsednictví a jakou roli v tom mohou hrát vysoké školy?
Ve své kariéře jste zastával řadu řídicích funkcí – od vedoucího katedry přes rektora druhé největší univerzity v zemi, předsedu politické strany, ministra školství až po premiéra. Která z těchto rolí vás bavila nejvíce?
Bavilo mě všechno. Když se do něčeho pustím, beru to jako úkol, který se snažím dělat co možná nejlépe a vždy s plným nasazením. Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem byl rektorem Masarykovy univerzity. Následně i na to, že jsem mohl ovlivňovat náš vzdělávací systém z pozice ministra školství. Teď jsou přede mnou opravdu nelehké úkoly, protože jsem se stal předsedou vlády v době, která je pro Českou republiku velmi těžká.
V souvislosti s předsednictvím Rady EU se často zdůrazňuje, že úkolem předsednické země je nacházet kompromis mezi postoji jednotlivých států. Je pro vás snadné tento kompromis vyjednávat?
Neřekl bych, že předsednictví je jen o hledání kompromisu. Předsednická země má být ve sporných otázkách neutrální, má debatu moderovat a dovést ji k nějakému výsledku. Zároveň ale stanovuje priority. A toho už Česká republika využila. Klíčová je pro nás energetická bezpečnost, posilování evropské bezpečnosti, odolnost evropské ekonomiky a evropských institucí, ale i zvládnutí uprchlické vlny z Ukrajiny. A ukázalo se, že právě tato témata jsou neméně důležitá i pro Evropu. Námi stanovené priority tak evropské orgány i ostatní evropské státy velmi pozitivně přijaly.
Budou mít tyto priority konkrétní dopad na českého občana? Pocítí to nějak?
Dopady toho, co se děje v Evropské unii, pociťujeme každodenně všichni. Všechny nás trápí ceny energií, ale i to, aby jí vzhledem k naší silné energetické závislosti na Rusku bylo dost. Jsme z 97 % závislí na dovozu plynu z Ruska. A tak si řada lidí oprávněně klade otázku, co bude, když Rusko dodávky plynu zastaví. Budeme mít čím topit? Na čem vařit? Zaplatíme to? A to je situace, se kterou předsednictví může pomoci. Musíme se na tuto kritickou variantu připravit a společně v celé Unii hledat řešení. Sama Česká republika krátkodobě nahradit výpadek ruského plynu nedokáže. Když ale budeme postup koordinovat, můžeme pro případ krize vytvořit mechanismus, ve kterém mohou nejpostiženějším státům pomoci ty, které tolik zasaženy nebudou.
Nejsou na tom všechny členské země stejně?
V otázce energetického mixu, tedy toho, kde jednotlivé státy energii nakupují nebo z čeho ji vyrábějí, existují obrovské rozdíly. Závisí to na přírodních podmínkách. A toho lze využít, pokud se nám podaří domluvit na společném postupu. Česká vláda udělala řadu opatření proto, aby doplnila zásoby plynu. Přesto pracujeme na společných unijních řešeních pro případ, že by nastala nejhorší situace. S tím souvisí i to, že pokud bude Evropa nakupovat plyn od alternativních dodavatelů jako jeden subjekt, tak je při své velikosti schopná dosáhnout výrazně nižších cen než jednotlivé státy. A to jsou věci, které na faktuře za energie pocítí každý.
Mají ale lidé o této roli Evropské unie dost informací? Neměla by se od základních až po vysoké školy zlepšit výuka o výhodách i limitech členství v Unii?
Měla by se zlepšit a já jsem se o to většinu svého profesního života snažil. Určitě je vidět posun, ale stále to ještě není tak, jak bychom si přáli. Ve veřejné debatě ani v médiích se evropským otázkám pořád nevěnuje tolik pozornosti jako v jiných členských zemích. A to je další význam předsednictví, které více nasvěcuje otázku Evropy a toho, co se tam děje a proč.
Může neznalost v kombinaci s problémy při posledním českém předsednictví vyvolat u lidí nesprávná očekávání?
Věřím, že současné předsednictví se bude lišit už tím, že vláda v naší zemi zůstane stabilní a nezpůsobíme Evropě překvapení, na které si mnozí v souvislosti s rokem 2009 pamatují. Na rozdíl od posledního českého předsednictví je v platnosti Lisabonská smlouva a úkoly, které z ní pro předsednickou zemi vyplývají, jsou jiné. Například Evropská rada, tedy orgán sdružující hlavy států a vlád, má svého stálého předsedu a existuje také vysoký představitel pro zahraniční politiku. I tak je úloha předsedající země poměrně komplikovaná, protože se dotýká řady úrovní Unie, která má velmi komplikovanou strukturu.
U předsednictví tedy nejde jen o prosazení politických cílů, ale také o technicko-administrativní zvládnutí úkolů s předsednictvím souvisejících. A předsednická země je nakonec posuzována i podle toho, zda vše běželo v pořádku a ve standardním režimu, nebo s problémy. Já věřím, že toto zvládneme dobře.
Nešlo by tu složitou strukturu Unie nějak zjednodušit?
Šlo, ale není pro to zatím vůle. Konstrukce Evropské unie je komplikovaná z mnoha důvodů. Celý integrační proces procházel určitým historickým vývojem, který odrážel poválečnou evropskou zkušenost a pak reagoval na další historické milníky, jako byl například pád komunismu ve východní Evropě. Současná podoba musí reflektovat zájmy 27 států velmi rozdílných velikostí, s odlišnou historií a do jisté míry i rozdílnou politickou kulturou, byť ctíme společné základní hodnoty.
To vůbec není jednoduchý úkol. V některých politikách jsme poměrně hodně koordinovaní, jako třeba při budování vnitřního trhu, v jiných se zase klade důraz na kompetenci jednotlivých zemí, příkladem může být právě oblast vzdělávání a školství. A tohle všechno dát dohromady a propojit opravdu není jednoduché.
Přesto to podle vás lze zjednodušit. Jak?
Jsem přesvědčen, že Evropská unie toho dělá zbytečně mnoho, že se snaží zasahovat i do věcí, do kterých by zasahovat nemusela. To pak způsobuje neporozumění, frustraci nebo odmítání integračních procesů či radikalizaci části společnosti v některých zemích. Myslím si, že tomu se můžeme vyhnout.
Můžete být konkrétní?
Výborný příklad toho, jak by to mělo fungovat, je reakce Evropské unie na ruskou agresi vůči Ukrajině. Pokud jde o podporu Ukrajiny a odmítnutí ruské agrese, je Unie ve svých rozhodnutích jednoznačná, působí srozumitelně a jasně, a proto se těší podpoře občanů. Ukazuje svou sílu a nakonec i důvod, proč mají evropské země spolupracovat. Vytváří pro všechny pocit jistoty a bezpečí a to je dobře.
A příklad toho, kam by Unie až tak zasahovat neměla?
Evropský parlament má bohužel tendenci vyjadřovat se k mnoha věcem, ke kterým často ani nemá kompetence, a to pak způsobuje určité zbytečné napětí. Nedávno se například rozhodovalo o zákazu aut se spalovacími motory od roku 2035. Problém není v tom, zda máme, nebo nemáme směřovat k elektromobilitě, ale v načasování toho rozhodnutí a formě zákazu. Co je to za signál pro veřejnost ve chvíli, kdy roste cena energií i potravin? Kdy je pro mnoho lidí auto jediná možnost, jak se dostat za prací a za příbuznými? Kdy jsou ceny elektromobilů stále tak vysoké, že si je mnoho lidí zkrátka nemůže dovolit? To pak vyvolává u řady občanů obavy a strach z budoucnosti.
Jaké to má řešení? Vzdát se snahy o přechod na elektromobily?
Netvrdím, že v roce 2035 nebudou všude elektromobily. Možná budou a je správné k tomu dospět tak, že tu bude adekvátní nabídka a infrastruktura, že budou elektromobily cenově srovnatelné, nebo dokonce levnější než auta se spalovacími motory a lidé budou přirozeně takové vozy chtít. Určitě pro to můžeme vytvářet podmínky, ale dělat to formou zákazu v této složité situaci bez možnosti lidem do detailů vysvětlit, proč je to nutné, má symbolický význam a ten je negativní. Nám se naštěstí spolu s některými dalšími zeměmi nakonec podařilo ten velmi striktní postoj zmírnit.
Jakou roli v tom hrají média, propaganda a dezinformace? Není potřeba vše lépe vysvětlovat?
Vždycky je možné všechno lépe vysvětlovat. Rozlišil bych dvě věci. Pokud jde o seznamování veřejnosti s tím, co pro ni které rozhodnutí znamená, to je určitě úloha politiků, médií a expertů, kteří se do médií vyjadřují. Druhá věc jsou dezinformace. Těm čelíme všichni. Jsme terčem hybridní války, kterou proti nám vede Rusko a která se projevuje jak omezováním a zdražováním dodávek energií, tak vedením dezinformačních kampaní. Musíme se tomu bránit, i když to není snadné, protože současně musíme zachovat základní principy: svobodu médií a svobodu projevu.
Může s tím pomoci výchova a vzdělávání na školách?
Určitě. Za největší úkol celého vzdělávacího systému pokládám naučit děti a mladé lidi pracovat s informacemi. Nestačí jim ukázat, jak a kde informace získávat. Internet je plný informací, faktů, dat. A žáci na základní škole umí na svých mobilech najít informace dřív, než paní učitelka dokončí větu. Důležité ale je, aby se naučili informace třídit, hierarchizovat, pracovat s nimi, rozlišovat, které jsou pravdivé, které ne, a jak to ověřit.
Tedy i s informacemi o Evropské unii?
Ano, protože Unie není nic cizího nebo vzdáleného. Je to prostor, ve kterém žijeme, ve kterém se pohybujeme. Učil jsem na vysoké škole 30 let, až do loňského podzimu. Mladí lidé podle této mojí zkušenosti vnímají Evropskou unii a věci s ní související mnohem přirozeněji a otevřeněji, než to působí z veřejné debaty. Samozřejmě vidí i negativní jevy a jsou kritičtí. Ale ten otevřený společně sdílený prostor se svobodou cestování a možností studovat kdekoliv v Unii je pro ně už něco zcela přirozeného a normálního. Je to jejich svět. A proto nemusí být tak těžké mladým lidem vysvětlit strukturu a procesy, na jejichž základě se Unie buduje a rozvíjí.
Co mohou udělat vysoké školy pro lepší vztahy v Unii?
Vysoké školy proto již dnes dělají hodně a možná tou nejlepší přirozenou cestou. Zcela běžná je přeshraniční výměna studentů a jejich zapojení do mezinárodních výzkumných projektů a programů nebo přítomnost zahraničních pedagogů. To všechno přispívá i ke vzájemnému porozumění. Přitom nikdo neztrácí svoji identitu ani národní hrdost. Já jsem proto vždycky studentům doporučoval, skoro jsem je nutil, aby jeli během studia někam do zahraničí, a to nejen kvůli samotnému vzdělání, ale i proto, aby poznali jinou kulturu, jiný způsob života. A také proto, aby třeba viděli, že už se v Česku kvalitou života opravdu blížíme k těm nejvyspělejším zemím.
Evropská unie teď zažila několik těžkých zkoušek. Odchod Spojeného království, epidemii covidu, válku na Ukrajině. Jak to Unii změní? Není čas přepsat vaši učebnici?
Napsal jsem řadu prací, kde jsem se kriticky zabýval tím, co se Evropě nedaří a v čem vidím rizika. Musím konstatovat, že jsem měl v řadě věcí pravdu. Z vědeckého hlediska je to potěšující, z občanského nikoliv. Varoval jsem před slabou reakcí evropských zemí na anexi Krymu s tím, že to jen posílí Rusko a způsobí nové problémy. Stejně tak jsem před mnoha lety upozorňoval na rizika spojená s přílišnou netrpělivostí v evropské integraci, na kterou ale jednotlivé společnosti nebyly připravené a lidé ji nakonec odmítali. Brexit sám je výrazem krize integračního procesu. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Ruská agrese na Ukrajině Evropskou unii mění.
V čem konkrétně?
Evropané si začali více uvědomovat, že se musejí soustředit na důležitá společná témata. Mluví se o posilování evropské bezpečnosti a obrany na bázi NATO, o společné obraně kybernetického prostoru. Za významné považuji i to, že se mění postoj k zemím střední a východní Evropy, kterým teď ostatní státy více naslouchají. Státy Unie už se nedělí na ty z jádra Evropy a na ty, co přistoupily teprve nedávno a ještě to tak všechno neumí. Cení se naše zkušenost s ruskou imperiální politikou, s nesvobodou a ohrožením i s tím, jak je nezávislost strašně křehká a jak se může rychle ztratit. My se zase učíme víc naslouchat obavám jižních zemí, které upozorňují na možnost rychlé destabilizace severní Afriky a související bezpečnostní rizika, která plynou z omezení dodávek ukrajinských potravin do tohoto regionu. Když se budeme takto navzájem poslouchat a brát se vážně, pak budeme lépe schopni společně čelit rizikům, která Evropu ohrožují.