Masako Fidler: Zkoumali jsme i Husákovy projevy

Pochází z Tokia, ovšem zamilovala si češtinu. Masako Fidler, profesorka lingvistiky na prestižní americké Brownově univerzitě, zdědila lásku ke slovanským jazykům od svého dědečka, zakladatele japonské filharmonie. S téměř dvěma sty kolegy z českých i zahraničních univerzit se podílela na přípravě velkého slovníku češtiny, který vyšel v únoru. A nyní vyvíjí metodu, která ukazuje, co všechno se skrývá v textech, které čteme. Co mají podle ní čeština a japonština společného? Jak přispívají české koncovky k vytváření image a jak dokáže jazyk naznačit budoucnost?

Narodila jste se v Japonsku, kde jste vystudovala ruskou literaturu, později jste se v USA věnovala ruské lingvistice. Dnes se ovšem na Brownově univerzitě zabýváte téměř výhradně češtinou. Co vás k ní dovedlo?
V Japonsku jsou slovanské jazyky populární, evropská kultura je pro nás exotika. Takže třeba Tokijská univerzita cizích jazyků má stálý studijní program a přijímá každoročně kolem dvaceti studentů jen na češtinu. Ale důvod, proč jsem se nakonec začala věnovat lingvistice, spočíval v mém neobvyklém rodinném zázemí. Oba rodiče byli profesory lingvistiky a angličtiny, což bylo tehdy velmi neobvyklé, protože angličtina byla po 2. světové válce úplně vymazána z osnov japonských škol. Mojí mamince dokonce říkali, že se nikdy nevdá, protože jako žena chtěla studovat na vysoké škole.

 Kdysi jste napsala, že vás hodně ovlivnil i váš dědeček, který založil japonskou filharmonii.
Dědeček sice spoluzakládal filharmonii, ale jeho cesta k hudbě byla velmi složitá. Vyrůstal jako sirotek v odlehlé vesnici na ostrově Hokkaidó, neměl žádné hudební vzdělání, jediný hudební nástroj široko daleko byly malé školní varhany. Když se ve svých šestnácti vydal do Tokia studovat elektroniku, nevzdal se svého snu a začal zároveň studovat zpěv a hru na piano a fagot. Kromě toho, že později zakládal filharmonii, uvedl jako první v Japonsku i díla ruských skladatelů, jako třeba Prokofjeva nebo Šostakoviče. V Japonsku tehdy klasická a orchestrální hudba začínala. K tomu přispívali Rusové, kteří utekli před revolucí do původně čínského Charbinu, později anektovaného Japonskem, kde tak vznikly skupinky ruských hudebníků. A mezi nimi byl i jeden Čech. Jmenoval se Josef Koenig a připutoval až do Japonska, kde na konci 20. let dirigoval první japonský orchestr. Tam se setkal s mým dědečkem. A já se skrze ty ruské a české kolegy a také skladby, které hráli, vlastně poprvé setkala se slovanskou kulturou a zaujalo mě to. Mám dokonce ještě dnes Koenigovu fotografii s věnováním.

To byl váš první kontakt s českým jazykem a kulturou? Proč jste si nakonec zvolila ke studiu zrovna tak okrajový jazyk, bereme-li to ve světovém měřítku?
Čeština není až tak malý jazyk – můj kamarád studuje jeden z mayských jazyků, kterým mluví tři tisíce lidí, takže deset milionů je hodně (směje se). Úplně na začátku jsem chtěla studovat ruskou hudbu. K češtině mě přivedli až mí dva vynikající učitelé Michael Heim a Laura Jandová, kteří tehdy působili v Kalifornii na UCLA (Kalifornská univerzita v Los Angeles, jedna z nejlepších vysokých škol na světě – pozn. red.). Ruština je krásná, ale díky nim jsem zjistila, že čeština je ještě krásnější a pro mě mnohem zajímavější.

V čem?
Fascinuje mě její variabilita, že existuje rozdíl mezi spisovnou a obecnou češtinou. A člověk si s ní musí hodně hrát. 

Čeština a japonština: Protiklady se přitahují

A jak porovnáváte jako lingvistka češtinu a japonštinu? Odráží se jazykové odlišnosti nějak i v kultuře?
Myslím, že tady platí, že protiklady se přitahují a že i proto mě čeština tak okouzlila. V češtině musíte třeba explicitně vyjádřit, kdo co komu dělá. Musíte časovat podle osoby sloveso, musíte skloňovat podstatné jméno. Oproti tomu japonština je tak nějak víc mlhavá, spoustu věcí nechává nevyřčenou. Rozumíme si z kontextu, a možná si někdy nerozumíme (směje se). Nebo třeba jinak používáme stupně zdvořilosti. V japonštině jsou zdvořilostní gramatické tvary hlavně od toho, aby člověk zapadl do kolektivu, musíte vědět, kde jste a jaký vztah chcete naznačit ostatním. Zdvořilost v češtině funguje jinak. Používá se hlavně ke konkrétnímu komunikativnímu cíli, například k prosazování vlastního názoru, když chcete argumentovat, ale zároveň ho chcete vyjádřit jemněji. A pak je tu logická stavba argumentace. Čeština je mnohem logičtější, japonština dává větší prostor pro volnější asociaci, musíte si více věcí domýšlet. 

Máte nějaký konkrétní příklad?
Dostala jsem od kamarádky z Japonska novoročenku a v ní byly jen samé predikáty (predikát vyjadřuje činnost, většinou se jedná o sloveso – pozn. red.), které je těžké nějak přeložit, protože v japonštině nemusíte vždy říct, kdo co dělá. Doslovně bych to musela překládat: „Pracovat“ mimo domov, někde jinde, je smutno, je těžké, „chtít“ se vidět. Kamarádka předpokládá, že vím, o kom mluví: její manžel pracuje někde jinde, bydlí daleko, což je v Japonsku běžné, že živitelé se musí stěhovat za prací, je to těžké. Pro koho? Pro ni? Nebo pro rodinu? To je možná jedno. Nemusí vyjádřit konkrétně svůj vlastní smutek, protože se cítí být součástí rodiny, kolektivu, vlastní identitu s nimi propojuje. Chtít se vidět – chce se vidět se mnou, ale nemusí to vyjádřit, je to samozřejmé.

Roli v tom hrají i čínské znaky – japonština používá čínské znaky plus slabiky, takzvaná hiragana a katakana. Pod jedním čínským znakem si můžete představit různé pojmy, je to hodně vizuální, takže například básníci používají nejenom zvuk, ale i vizuální reprezentaci daného čínského znaku. A tam už nastupuje úplně otevřená volná asociace. Vidíte to třeba u haiku – to si vlastně musíte skoro celé domyslet, hodně si představovat, co za vším může být, a tím pádem neexistuje jeho fixní interpretace. A právě tyhle kontrasty mě zajímají. Hodně o nich taky mluvíme s manželem, který je Čech. Jsme spolu už řadu let a pořád objevujeme nové fascinující rozdíly. 

Doma mluvíte japonsky nebo česky?
Česky. Manžel japonsky nemluví a systematicky se tomu vyhýbá. Možná i proto, že slyšel, jak to zní, když v japonštině udílím příkazy synovi (směje se). Ale je zajímavé, že manžel velmi dobře rozumí japonskému chování. On mě dokonce často učil, jak se mám správně chovat po japonsku. Takže spoustu specifik objevuji díky manželově pohledu zvenčí. 

Mluvíte o protikladech. Existuje naopak něco, čím jsou Česko a Japonsko kulturně propojené?
Určitě máme spoustu věcí společných. V Japonsku působili čeští architekti – nejznámější je asi Jan Letzel, který navrhoval torzo Atomového dómu v Hirošimě. Japonci mají také moc rádi české loutkové a animované filmy. Třeba Jana Švankmajera milují. A pivo se naučili Japonci vařit právě od Čechů.

Vraťme se k vaší vědecké práci. S kolegy z Univerzity Karlovy používáte při výzkumech rozsáhlá data z Českého národního korpusu, co jste objevili?
Čeština přináší řadu zajímavých objevů, protože je to jazyk, který časuje a skloňuje, a tak máte jako vědec velmi bohatý materiál. Navíc má ze všech slovanských jazyků největší korpus, což je pro vědce opravdu poklad. My jsme se zaměřili na pádové koncovky a ukázalo se, že to jsou sice maličké útvary, ale hrají v textech velmi důležitou roli, výrazně působí na čtenáře a ovlivňují, jak čtenář text vnímá jako celek.

Jak konkrétně?
Ukázali jsme to například na politických textech. Představte si, že se název jednoho státu v textech objevuje výrazně často ve 3. pádě. Neobvykle frekventované užití 3. pádu vytváří image toho státu jako pasivního účastníka. Oproti tomu, když se ve stejné sadě textů název jiného státu objevuje neobvykle často v 1. pádě, je pravděpodobně vnímán jako aktivní účastník. Mimořádně frekventované syntaktické role těchto dvou států mohou přispět k dojmu, že první stát je znepokojená – dokonce možná nevinná – oběť a druhý stát agresor či viník. Maličká pádová koncovka tak může působit velmi efektivně, pokud chcete vytvořit nějaký obraz u čtenáře.

Jak jste na to přišli?
Vymysleli jsme vlastní metodu, při níž jsme takzvanou KeyWord Analysis, analýzu klíčových slov, která sloužila angličtině, rozšířili a podívali se právě jen na koncovky. Nová metoda se jmenuje KeyMorph Analysis. 

Našli jste při vašich analýzách jazyka ještě něco dalšího?
Dobře jsme zrekonstruovali dobového čtenáře. Jak čtenář interpretoval svůj současný text v historii a jak stejný text čteme dnes. Samozřejmě, historikové se už snaží rekonstruovat, jak byl text interpretován. Ale historik toho ví až moc, protože žije v současnosti. Když použijeme naši metodu, můžeme dobře identifikovat jazykové prvky, které jsou význačné pro dobového čtenáře, aniž by nám tam zasahovalo to, co už známe ze současnosti. Můžeme tedy dobře porovnat, jak se text četl v minulosti a jak se čte teď. 

Jak taková analýza vypadá?
Experimentovali jsme s textem dnes už skoro zapomenuté spisovatelky z 19. století a analyzovali jej dvěma způsoby. Konfrontovali jsme ho se souborem dobových textů a porovnali jsme ho i se současným korpusem. A tam jsme objevili, že současný čtenář čte text jako romantický a hodně sentimentální, bijí nás do očí výrazy jako och!, slzy a podobně. Jenže když jsme vše porovnali s jinými texty 19. století, tak jsme zjistili, že vyčnívají spíše klíčová slova, která souvisí s emancipací žen. Autorka je tedy dnes skoro zapomenutá, a to je pochopitelné, protože současný čtenář její text považuje za sentimentální, není to pro něj nijak zajímavé. Ale dobový čtenář mohl číst něco úplně jiného, ve své době nového či přelomového. Zatím je to ale jen pilotní studie, uvidíme, co všechno nám vyjde.

Zmínila jste i politické texty. Rozumím tomu správně, že svojí metodou dokážete z jazyka vypíchnout, co je skryto mezi řádky a na co se politik doopravdy zaměřuje?
Ano, a dokonce možná může poskytnout i informaci, co se bude dít. Jako příklad uvedu, co jsme zjistili, když jsme se naší metodou podívali na projevy komunistického prezidenta Husáka. Ukázal se nám zajímavý moment, kdy na začátku roku 1985 přednesl novoroční projev a v něm bylo jedno z nejprominentnějších slov odzbrojení. A v srpnu už existovala dohoda mezi Gorbačovem a Reaganem o odzbrojení. Takže teď ověřujeme, zda naše metoda může poskytnout nějakou informaci o tom, co se bude dít, pokud se udělá správně. Analyzovali jsme i projevy českých prezidentů od roku 1918 do současnosti, teď se probíráme články z portálu Sputnik ČR (česká mutace ruského webu provozovaného státní agenturou Rossija segodňa – pozn. red.) a píšeme o ideologii, která se odráží v těch článcích. Naším primárním cílem ale není odhalování „fake news“ nebo podobná interpretace materiálu: chceme zdokonalit naši metodu a ukázat, do jaké míry a na co můžeme aplikovat různé kvantitativní metody jazyka. S kolegou Václavem Cvrčkem z Univerzity Karlovy a kolegy z Česka, Anglie, USA a dalších zemí teď o tom chystáme sborník.

S dalšími 190 lingvisty jste se podílela na přípravě velkého encyklopedického slovníku češtiny, který vyšel letos v únoru a jehož vznik iniciovali bohemisté z Masarykovy univerzity. Kde vidíte jeho význam pro světovou lingvistiku?
Jeho hlavním cílem je informovat i neakademickou veřejnost a stabilizovat vědecké termíny z jazykovědy. Myslím, že přínos je ale ještě větší. Je to jakási výstava výsledků bohemistů a lingvistiky v Česku. Navíc v něm najdete zdroje, když potřebujete víc informací. Hesla fungují i ve zkrácené podobě, získáte tak základní představu o tématu. A v neposlední řadě je takový materiál užitečný i pro obecné jazykovědce, kteří chtějí vybudovat teoretickou nadstavbu, která platí na různé jazyky. Vzniká konverzace mezi domácími a zahraničními vědci. Myslím, že po všech stránkách je to velmi prospěšný počin.

Kromě vědecké práce i učíte. Mají američtí studenti o češtinu zájem?
Boom nastal na konci 90. let, měli jsme víc studentů na češtinu než na ruštinu. Spadla berlínská zeď, bylo to pro studenty dobrodružství. Teď ten počet trochu poklesl, na cizí jazyky a humanitní obory obecně je nyní v Americe těžké studenty nalákat. Je to asi dáno ekonomickým hlediskem. Na Brownově univerzitě máme navíc takzvané otevřené kurikulum, v němž nemáme povinné kurzy ani povinný cizí jazyk. Tento náš neobvyklý systém ale funguje vlastně ve prospěch češtiny, protože se nám hlásí jenom ti, kteří mají opravdu zájem.