Česká republika patří v Evropě k zemím s nejvyšší počtem samostatných obcí na obyvatele. Celkem jich máme více než šest tisíc. Ještě více vystihuje realitu fakt, že v České republice je asi 4 700 obcí, ve kterých žije méně než tisíc obyvatel. Pravidelně se proto objevují hlasy pro slučování obcí, důvody jsou především ekonomické. Méně obcí, méně škol a úředníků a tím pádem větší úspory, zaznívá často. Fragmentace ale není problém, upozorňuje politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Stanislav Balík, který je jedním z editorů nové knihy na toto téma.
Vědecká publikace Fragmented Local Government Systems and Crises – Experiences from Czechia některé zažité představy zpochybňuje mj. na příkladě nedávné pandemie a jiných krizových situací jako je válka na Ukrajině.
Co nám na téma obcí a jejich fungování pandemie ukázala?
Příklady z českého prostředí prokazují, že v počátečních fázích krizí, jako byla covidová pandemie nebo například nedávné záplavy na severní Moravě, jsou to právě malé obce, které často nesou největší odpovědnost a vyplňují komunikační, koordinační nebo organizační mezery na vyšších úrovních. Malé obce mohou poskytovat kvalitní služby, udržovat stabilní hospodaření, flexibilně spolupracovat s místními aktéry a udržovat vysokou míru důvěry obyvatel. Během nedávných krizí se jejich role ještě zvýraznila. Když stát reagoval pomalu nebo chaoticky, starostové často jednali sami a s dokonalou znalostí místního prostředí, kterou z vyšších úrovní prostě nejste schopni mít, dokázali rychleji mobilizovat lidi i zdroje. V podstatě tak platí, že to, za co je Česká republika často kritizována, tedy přílišná fragmentace místní samosprávy, může být za určitých okolností předností a výhodou. Zpochybňujeme především převládající pohled na otázku efektivity veřejné správy, který se soustřeďuje pouze na finance, ale přivádíme do úvahy i jiné aspekty.
Platí tedy jasný scénář, jak veliká obce má být ještě samostatná?
To jednoznačně nejde říci, protože fragmentaci místní samosprávy nelze brát jako jednoznačně kladnou ani zápornou. Spíše zdůrazňujeme různost podmínek mezi obcemi a nutnost vnímat místní kontext, včetně místních kapacit, zkušeností a vztahů mezi lokálními aktéry a mezi obcemi a vyššími úrovněmi veřejné správy. Pro budoucnost je klíčové lépe pochopit roli malých obcí v krizovém řízení, více a systematičtěji sdílet existující znalosti a zkušenosti z nedávných krizí a využít je pro zlepšení krizového řízení do budoucna.
V nové knize nezkoumáte pouze jeden typ krize, ale pracujete s konceptem polykrizí. Jak to ovlivňuje správní kapacity obcí?
Česká republika má spolu s Francií jeden z nejvíce fragmentovaných systémů samosprávy v Evropě. Na příkladu Česka můžeme sledovat, jak malé obce díky své blízkosti občanům, flexibilitě a neformálním sítím dokážou kompenzovat nedostatky centrálního řízení. Během nedávných krizí se jejich role ještě zvýraznila. Místní znalost, osobní odpovědnost a blízký kontakt s občany a dalšími lokálními aktéry se ukázaly jako obrovská výhoda. Stát mohl opřít o schopnost malých obcí jednat rychle, improvizovat a mobilizovat lokální sociální kapitál.
Vy osobně jste spojen s Jesenickem, kde byly nedávno velké záplavy. První týden po záplavách jste působil i jako koordinátor Arcidiecézní charity Olomouc pro dobrovolníky a jejich nasazování v zasažených obcích. Jak v regionu obce fungovaly?
Jejich role, zvlášť v prvním týdnu, kdy některé obce a sídla byly naprosto nedostupné, byla klíčová a nezastupitelná. A to nejenom pro obnovu obecní či veřejné infrastruktury, ale i pro koordinaci pomoci zasaženým místním lidem. Ukázalo se, že jejich dokonalá znalost místa a obyvatel je nenahraditelná. Představa, že by tamní záchranné práce koordinoval někdo z deset či více kilometrů vzdálených měst, je děsivá. V některých případech navíc starostové malých obcí i zabránili mnohamilionovým škodám, kdy na svou odpovědnost rozhodli o preventivních opatřeních na některých řekách – posháněli bagry, nechali prohlubovat říční a potoční koryta, nechali uvolňovat vznikající hráze z naplaveného materiálu, takže zabránili větším škodám.
Osobně jsem dokonce skoro rok po povodních na letním skautském táboře v Jeseníkách, když po několikadenních deštích hrozily lokální záplavy, na pokyn tamního starosty s několika skauty procházel koryto potoka, kde zodpovědný státní podnik za deset měsíců neodstranil naplavené stromy – něco jsme odstranili sami, něco jsme označili v mapě a udělali to za pár hodin hasiči. Mluvím o tom proto, že se znovu ukázala důležitost skvělé obeznámenosti místního starosty se situací, který věděl, v jakém stavu říčka je, věděl, že tam je v údolí několik táborů a snažil se zabránit potenciální katastrofě. Pokud by tato obec samosprávná nebyla, starosta nejbližšího města, pod které by spadala, by situaci velmi pravděpodobně neřešil, protože by neměl šanci ji tak dokonale znát.
K čemu by častokrát avizované slučování obcí vedlo?
Slučování malých obcí nabízí sice ekonomické úspory, politické ztráty jsou ale daleko větší. Takový krok vzdálí občanům veřejnou správu a naruší plnohodnotný život na venkově. Pro historické české země je typická oddělenost a relativní uzavřenost daná historickým osidlováním krajiny. Pro naše území je typický svět malých a velkých vesnic, které mají jasně odlišnou identitu od svých sousedů. Se sousedy je přitom zároveň pojí četné přátelské či přímo rodinné vazby. Slučování by se logicky dotklo nejvíce právě nejmenších obcí, které by přestaly o svém osudu rozhodovat samy. Přišli bychom tak o nemalou část politicky aktivních občanů, kteří často za symbolickou odměnu odvádějí velkou práci pro své komunity.
Když se podíváte na stát jako celek, jak si v systému obce stojí, jakou hrají roli?
Lokální úroveň vládnutí funguje v českém státě nejlépe. Pokud ve jménu ekonomické efektivity budeme omezovat lokální úroveň, zaděláme si na další demokratický deficit. Důraz pouze na finanční efektivitu vede k podkopání demokratické participace, a nakonec k nedůvěře v demokratický systém jako takový. Jednoduše není náhodou, že starostové a obecní zastupitelstva jsou dlouhodobě nejdůvěryhodnějšími ústavními institucemi, jimž stabilně věří dvě třetiny národa. Obrana maximální svobody sídel je zároveň obranou demokracie, s níž se pojí důvěra občanů, pocit blízkosti, možnost podílet se na demokratickém rozhodování či jej ovlivnit. Když se vrátím zpět na začátek našeho tématu, to, za co je Česká republika často kritizována může být za určitých okolností předností a výhodou. Zkrátka fragmentovaná obecní samospráva zřejmě přispívá obecně k důvěře v demokracii – a to není malý benefit. Zpochybňujeme proto převládající pohled na otázku efektivity veřejné správy, který se soustřeďuje pouze na finance, ale přivádíme do úvahy i jiné aspekty.