Konec školního roku a letní prázdniny jsou pro většinu teenagerů přelomovým obdobím. Rozhoduje se o přijetí či nepřijetí k dalšímu studiu a ti, kteří hledají práci, konfrontují svá přání s realitou: příval absolventů a absolventek na úřady práce vrcholí právě koncem června a na přelomu srpna a září. „Nikdo dnes neví, jak bude trh práce vypadat za deset nebo patnáct let. Profese, pro kterou se dnes studující rozhodují, může projít zásadní proměnou nebo úplně zmizet. A naopak. Až svou přípravu dokončí, budou existovat profese, o kterých dnes ještě nevíme. Proto je nejdůležitější dovedností schopnost průběžně se přizpůsobovat, učit se nové věci a přehodnocovat,“ říká v rozhovoru pedagog a odborník na kariérovou adaptabilitu žáků Petr Hlaďo z Masarykovy univerzity.
Aktuální období závěrečných i přijímacích zkoušek je pro studující velkou zátěží, nebo spíše úlevou s vidinou toho, že se ve své kariéře posunou dál?
Naše výzkumy ukazují, že pro větší část dospívajících jsou přijímací zkoušky spíše zátěží. Do několika měsíců v roce koncentrují nejistotu, srovnávání a někdy i tlak rodičů. Zároveň mohou být i úlevou, protože se jimi uzavírá důležitá životní etapa. Dospívající může získat pocit, že se ve svém životě posouvá, podobně jako je tomu při získání občanského průkazu v patnácti letech, při dosažení plnoletosti, vykonání maturitní zkoušky nebo získání řidičského průkazu. Psychologicky je přijímací řízení tedy přechodový moment, který není těžký jen tím, že ověřuje znalosti, ale i tím, že se s ním výrazně mění sociální role a identita. Žák základní školy se stává středoškolákem, u starších adolescentů se ze středoškoláka stává vysokoškolák nebo pracující.
Je rozdíl mezi prožíváním tohoto období u předchozích generací a té stávající? Tedy rozdíl mezi generací Z, narozené v letech 1997 až 2012, a generací alfa, vymezenou obdobím 2010 až 2024?
Přestože se dnes v mediálním prostoru hovoří hlavně o nedostatku míst na prestižních školách, nedostatek míst tu byl i u předchozích generací. Rozdíl oproti minulým generacím vidím hlavně v intenzitě srovnávání. Dnešní dospívající nejsou pod tlakem jen ve škole a doma, ale i v digitálním prostoru. Vidí úspěchy druhých téměř v reálném čase. To může zvyšovat dojem, že ostatní vrstevníci přesně vědí, kam jdou, i když to ve skutečnosti často nevědí.
Jestli to tedy dnešní teenageři mají lepší nebo horší než předchozí generace, to se podle mě říct nedá. Možná mají méně bariér, ale na druhou stranu větší nejistoty. Možná mají snazší přístup k informacím, ale na druhou stranu těžší orientaci v nich. A k tomu ještě jedna věc. Po vstupu na trh práce mohou u nadřízených z předchozích generací narážet na velmi odlišné nazírání na práci a přístup k ní.
Generace Z, to jsou dnešní mladí dospělí a teenageři. Generaci alfa tvoří děti a mladší dospívající, vyrůstající ještě intenzivněji v prostředí chytrých telefonů a umělé inteligence. Čím jsou obě skupiny výjimečné?
Nedá se říci, že by byli „lepší“ nebo „horší“ než předchozí generace. Jsou jen socializováni v jiném prostředí. Specifických je u nich několik věcí. Vysoká digitální gramotnost, citlivost na autenticitu, větší otevřenost k tématům, jako je duševní zdraví, ale také větší zkušenost s nejistotou. U generace alfa bude podle mého názoru ještě výraznější otázka, jak vyrůstat ve světě, kde je informace okamžitě dostupná, ale orientace v ní je stále obtížnější.
Dospívající čelí většímu tlaku v oblasti vzdělání, kariéry i uplatnění. Jaká očekávání mají oni sami? Z dostupných dat víme, že si například více hlídají svůj osobní čas a mají jasné představy o svém finančním ohodnocení. Není to při hledání práce naopak překážkou?
Dříve byl silný tlak na stabilitu. To znamená vystudovat, získat a udržet si dobrou práci. U dnešních dospívajících se spíše očekává flexibilita a schopnost stále se učit. Je pravda, že dnešní mladí lidé více mluví o osobním čase, smysluplnosti práce a férové odměně. Neviděl bych to jako rozmazlenost. Často je to reakce na svět dospělých, kde vidí pracovní vyhoření, stres a nejistotu. Překážkou se to může stát tehdy, když se očekávání nepotkají s realitou začátku profesní dráhy. Ale samo o sobě je zdravé, že mladí lidé umějí pojmenovat, co od práce a svého života chtějí.
Nezastupitelnou roli v podpoře dospívajících mají rodiče. Jak mohou nejlépe pomoci a kde leží ona správná hranice mezi podporou a vpasováváním dětí do vlastních, často nenaplněných představ?
Rodiče pomáhají nejvíc tehdy, když dítěti pomáhají rozšiřovat možnosti, ne je zužovat. Dobrá rodičovská podpora znamená ptát se: Co tě zajímá? V čem se cítíš silný? Jaké prostředí ti vyhovuje? Co potřebuješ zjistit? Neznamená to říkat, že bys měl nebo měla jít na tuto či onu školu. Rodič může přinášet informace, pomoci s přípravou, uklidnit, nabídnout zkušenost. Ale rozhodnutí by mělo postupně přecházet na dospívajícího. Volba školy nebo oboru je pro řadu dospívajících náročná, ale je to také trénink rozhodování. A ten nelze natrénovat, když za dítě rozhodují rodiče.
Nezastupitelnou roli mají rodiče i v době, kdy jejich děti hledají pracovní uplatnění. Role rodičů musí mít správnou podobu. Naše výzkumy ukazují, že dospívající od rodičů očekávají především psychickou podporu. Nechtějí být tlačeni do konkrétní kariérové dráhy. Chtějí hlavně cítit, že za nimi rodič stojí a že v okamžiku, kdy to bude potřeba, pomůže. To je pro ně mnohem důležitější než konkrétní rady nebo poskytování informací.
Mohou pomáhat i učitelé a učitelky?
Pedagogové mohou mít pro dospívající klíčovou roli, protože je znají z jiné perspektivy než rodiče. Dobrý učitel dokáže dospívajícímu žákovi pomoci tím, že mu ukáže jeho silné stránky, nebo může nasměrovat jeho zájmy. Tím pro něj udělá více, než „nechtěnými“ radami, jakou školu nebo profesní dráhu by si měl zvolit.
Mnoho rodin přijímacím zkouškám na střední a vysoké školy věnuje spoustu času i peněz, vždy s nejistým výsledkem. Je to podle vás správná cesta? Jak se psychicky obrnit vůči případnému neúspěchu?
Rozumím rodičům, proč to dělají. V prostředí, kde jsou některé školy vnímány jako výrazně lepší brána k budoucnosti, je příprava racionální reakce. Problém je, když se z přijímacích zkoušek stane rodinný projekt. To pak vytváří na dospívajícího extrémní tlak a strach ze selhání. Případný neúspěch je dobré rámovat jako nepříjemnou, ale ne definitivní informaci. Neříká například, že nejsi dost dobrý. Říká: „V tomto konkrétním přijímacím řízení, v tomto roce, za těchto podmínek to nevyšlo.“ Pomáhá mít plán B ještě před vyhlášením výsledků jako psychologickou pojistku.
Nedávno byly zveřejněny výsledy přijímacího řízení na střední školy a gymnázia. Vnímáte stávající model Cermatu jako férový, osvědčil se?
Současný systém považuji za férovější v tom, že zmírňuje vliv náhodných výkyvů ve výkonu tím, že zohledňuje lepší výsledek ze dvou termínů přijímací zkoušky. Ale férovost testování není totéž, co férovost celého systému. Test může být „administrativně“ spravedlivý. Nespravedlnost vidím v tom, že děti mohou mít pro tento test různé startovní podmínky. To znamená různou podporu rodiny, kvalitu základní školy, možnost placené přípravy. Takže bych řekl, že systém se posunul lepším směrem, ale neruší sociální nerovnosti, které se do přijímacího řízení promítají.
Vzrůstající důraz na kvalitní vzdělávání je zřejmý už od nástupu dětí do mateřských a základních škol. Nakolik tento trend může ovlivňovat rozhodování při výběru navazujících studijních oborů?
Tlak na kvalitní vzdělávání roste, protože vzdělání je vnímáno jako pojistka proti nejistotě. Rodiče často nevěří, že každá škola nabídne srovnatelnou kvalitu. Proto hledají „lepší školu“, prestižnější obor, lepší přípravu. To je pochopitelné individuálně, ale systémově to posiluje nerovnosti. Silné populační ročníky, které nyní vidíme, mohou tlak dále posílit, protože zvyšují konkurenci v soutěži o atraktivní místa. Ale nejde jen o počet uchazečů. Jde i o strukturu nabídky. Kolik je míst na všeobecném vzdělávání, jaká je kvalita odborných škol, jak dobře funguje kariérové poradenství a zda rodiče věří, že i jiné než gymnaziální vzdělání může vést k úspěšnému studiu na vysoké škole.
Jaké největší výzvy čekají teenagery na trhu práce?
Na první pohled by se mohlo zdát, že dnešní adolescenti to mají jednodušší. Mají přístup k informacím, jaký jsme my v jejich věku neměli. Ale právě v tom je podle mě jeden z největších paradoxů. Čím více možností máme před sebou, tím těžší je se rozhodnout. A tak to vede k odkládání, k nejistotě, někdy i k úplné paralýze. A pak je tu ještě něco, s čím se dřívější generace tolik trápit nemusely. Nikdo dnes pořádně neví, jak bude trh práce vypadat za deset nebo patnáct let. Profese, pro kterou se dospívající dnes rozhoduje, může za jeho produktivní život projít zásadní proměnou nebo úplně zmizet. A naopak, až svou přípravu dokončí, budou existovat profese, o kterých dnes ještě nevíme. Proto je nejdůležitější dovedností pro profesní život schopnost průběžně se přizpůsobovat, učit se nové věci a přehodnocovat. Říkáme tomu kariérová adaptabilita. A to je něco, co se nedá nastudovat, ale musí se systematicky rozvíjet.