Krátkodobé granty, nejisté pracovní pozice a tlak na počet publikací mohou vědce a vědkyně vést k bezpečnějším, ale méně inovativním výzkumným otázkám. „Mezinárodní tým, jehož součástí jsou i naši kolegové, upozorňuje na systémový problém, který může nejvíce dopadat na výzkumníky na začátku kariéry,“ píše v komentáři Antonín Kouba z Jihočeské univerzity.
Co rozhoduje o tom, zda se ve vědě prosadí skutečně originální myšlenka? Je to její vědecká kvalita – nebo také schopnost výzkumníka orientovat se v pravidlech akademického systému?
Právě touto otázkou se zabývá nový článek přijatý k publikaci v prestižním časopise Nature Human Behaviour. Mezinárodní tým autorů včetně několika našich kolegů v něm analyzuje podmínky, v nichž dnes vědci pracují, a upozorňuje na paradox současného akademického prostředí: systém, který má podporovat vědecký pokrok a inovace, může výzkumníky zároveň odrazovat od těch nejodvážnějších nápadů.
Odvážný výzkum znamená také riziko
Významné vědecké objevy často nevznikají okamžitě. Vyžadují čas, intelektuální svobodu, ochotu pracovat s nejistotou a také možnost, že se výzkumná hypotéza nepotvrdí. Současný systém je však do značné míry postaven na krátkodobých grantových cyklech, hodnocení produktivity a silné konkurenci o stabilní pracovní místa. Výzkumníci tak čelí tlaku na rychlé a měřitelné výsledky.
Tento rozpor je podle autorů obzvlášť výrazný u vědců na začátku kariéry. Jejich budoucnost často závisí na získání dalšího grantu, publikování dalšího článku nebo rozhodnutí zkušenějších akademiků a institucí. Bezpečný výzkum se však v takovém prostředí může stát racionální kariérní strategií. Pokud totiž případný neúspěch ohrozí další financování nebo pracovní pozici, může být pro mladého vědce obtížné rozhodnout se pro projekt, jehož výsledek je nejistý, ale který má potenciál zásadně posunout hranice poznání.
Více publikací nemusí znamenat více inovací
Dalším problémem je důraz na publikační výkon. Počet článků a prestiž časopisů stále hrají významnou roli při hodnocení vědců i při rozhodování o jejich kariéře. K tomu se přidávají vysoké náklady spojené s publikováním, administrativní povinnosti, výuka, recenzování nebo získávání finančních prostředků. Výzkumníkům tak zbývá méně času na soustředěnou práci, přemýšlení a hledání neobvyklých řešení.
Systém navíc nemusí všechny výzkumníky zatěžovat stejně. Vysoké publikační poplatky mohou zvýhodňovat vědce z bohatších institucí a zemí s dobře financovaným výzkumem. Začínající výzkumníci jsou zároveň často závislí na zkušenějších kolezích, pokud jde o zaměstnání, financování, přístup ke zdrojům i profesní příležitosti.
Nejvyšší cenu mohou platit začínající vědci
Důsledky tohoto nastavení se netýkají pouze samotného vědeckého pokroku. Mohou mít také významný dopad na lidi, kteří ve vědě teprve začínají. Studie citované autory například ukazují, že více než třetina doktorandů uváděla příznaky deprese a přibližně třetina příznaky úzkosti. Začínající vědci navíc mohou v rámci projektů vedených zkušenějšími kolegy zůstávat u úzce vymezených úkolů namísto budování vlastního výzkumného směru. Část z nich proto může akademické prostředí nakonec opustit.
Věda tak může přicházet právě o ty výzkumníky, kteří by mohli přinést nové a neotřelé pohledy. Autoři přitom zdůrazňují, že nejde o problém jednotlivců. Začínající výzkumníci, zkušení akademici, editoři časopisů, administrativní pracovníci i poskytovatelé financování jsou součástí stejného systému a všichni čelí jeho omezením.
Změnit pravidla hry
Mezinárodní tým proto volá po změnách, které by umožnily vytvořit prostředí příznivější pro dlouhodobý a inovativní výzkum. Mezi navrhovaná opatření patří delší období financování, cílená podpora vysoce rizikových projektů, menší administrativní zátěž a stabilnější kariéry.
Důležitou změnou by mělo být také samotné hodnocení vědecké práce. Vedle počtu publikací a prestiže časopisů by podle autorů měly hrát větší roli originalita, spolupráce, vytrvalost a schopnost rozvíjet výzkum i prostřednictvím nelineární kariérní dráhy.
Výzkumný tým rovněž doporučuje širší využívání oboustranně anonymního recenzního řízení a zavedení hodnoticích kritérií, která budou explicitně oceňovat koncepční novost.
Bez možnosti neuspět není skutečná inovace
Vědecká kreativita podle autorů nevzniká pouze díky individuálním schopnostem a odolnosti výzkumníků. Potřebuje také prostředí, které umožní experimentovat, pochybovat a někdy i neuspět. Pokud akademický systém odměňuje především předvídatelné výsledky a schopnost přizpůsobit se jeho pravidlům, může postupně vytlačovat právě ty nápady, které mají potenciál měnit zavedené vědecké paradigma. Budoucnost vědy proto nezávisí jen na tom, kolik článků vědci publikují nebo kolik grantů získají.
Závisí také na tom, zda dokážeme vytvořit podmínky, ve kterých zbude čas, svoboda a dostatečná jistota k tomu, aby bylo možné pustit i do otázek, na jejichž začátku nikdo nezná odpověď. Právě takové podmínky mohou být klíčové pro zachování vědecké kreativity a pro vznik inovací, které budou potřeba při řešení stále komplexnějších výzev současného světa.