K novele vysokoškolského zákona: Nevidíme pro stromy les?

Nejsem právník. Jako sociolog vím, že efektivnost působení právních norem závisí na mnoha vlivech, mezi nimiž na předních místech jsou vztah přijatých norem chování ve společnosti (či její části) k zákonem dané normě chování, nebo k už ve společnosti založeným tendencím ke změnám. Čili sebelépe připravená právní norma „sama o sobě“ – tedy bez vztahu k uvedené „poptávce“ - bude platit jen parciálně, ne-li vůbec. Nebo povede dokonce k chování, které bude zcela mimo záměr v ní obsažený. 

Toto poznání obrací pozornost ke skutečné podobě obsahů právních norem – tedy toho, co v sobě skrývají za hodnoty, funkce a cíle, k čemu chtějí (mají, či mohou – nemohou) vést a směřovat.

Meritorní otázka ve vztahu k vysokoškolskému zákonu a k jeho novele je pak následující: co je/není obsahem novely vysokoškolského zákona. O co v něm fakticky jde.

Odpověď na tuto otázku je ovšem možná pouze ve vztahu k odpovědi na samu podstatu problému: totiž, k čemu je vysokoškolské vzdělávání v našem typu společnosti.

Vysokoškolské vzdělání se obsahově vymezuje velmi různorodě. Obvykle v něm nechybí (v našich podmínkách zvláště) „příprava na uplatnění na trhu práce“, pokud možno na co nejvyšší úrovni vzdělanostních požadavků. Nebo se také hovoří dokonce o „profesní přípravě“ pro rozvoj oboru či oblasti vzdělávání, atd.

Pro sociologa, či sociálního psychologa, je samozřejmostí, že vysokoškolské vzdělávání zahrnuje významnou fázi socializačního vývoje. Především se to týká denního prezenčního vysokoškolského vzdělávání. Jde o zásadní součást pozdní adolescence a rané dospělosti, kteréžto fáze socializace se významně a neodstranitelně promítají do vývoje osobnosti.

Mimochodem, jak píše například Pavel Říčan v publikaci Cesta životem, jde o fázi, pro niž je mimo jiné příznačné usilování o lokalizaci sebe sama ve vztahu k transcendentálním i etickým dimenzím existence. Ostatně anketa mezi rektory v České republice nedávno ukázala, že pro ně je vysokoškolské studium především obdobím, kdy se nejvýraznější utvářely jejich motivace, jejich zdroje hodnocení i zdroje zacílení. Obecně řečeno - jejich hodnotové struktury.

To signalizuje, že období a obsah vysokoškolského vzdělávání jsou významnou součástí vývoje osobnosti studentů. Jinak bychom také mohli říci – významnou součástí jejich výchovy. Ať se to vysoké školy snaží vědomě ovlivňovat, nebo ne. Mimochodem už Burton Clark v roce 1973 při specifikaci hlavních témat výzkumu studentů vysokých škol uvedl jako třetí nejdůležitější oblast tohoto výzkumu poznávání hodnotových struktur vysokoškolských studentů.

Z uvedených skutečností vychází moje první otázka: do jaké míry napomáhá novela vysokoškolského zákona zacílení výchovy vysokoškolských studentů?

Když zmiňuji zacílení, myslím tím  podporu takového hodnotového vývoje, který napomáhá utváření osobností tvořivých, hodnotově ve svobodě a odpovědnosti zakotvených, schopných se učit, otevřených vůči změnám a vůči komunikaci s jinými. (Blíže v mé knize Rozvoj osobnosti vysokoškoláků jako součást kvality výuky).

Jsou snad někde zmínky (kromě proklamací) o těchto skutečnostech v novele vysokoškolského zákona? Nebo alespoň: lze tato témata nalézt ve výkladu některé z části textu této novely? Pokud vím, tak explicitně, ba vlastně ani implicitně ne.

To ale zároveň znamená, že novela nebere v úvahu požadavky nastupující 4. fáze modernizace – tedy času robotů, informačních technologií jako součástí produkce a s nimi spojenými změnami v mnoha (většině) oblastech života společnosti. Naopak - novela se zmiňuje o „profesním vzdělávání“. Nikde sice není řečeno, co se tím myslí, ale zřejmě jde o pokus o reakci na „volání praxe“ po profesním uplatnění vysokoškoláků. A ovšem i rozdělení vysokých škol a odlišnosti v jejich financování, atd.

Avšak 4. etapa průmyslové revoluce (podle dosud známých požadavků především ze zahraničí a nesměle formulovaných i u nás – viz například materiál pro MPSV z konce roku 2016) vyžaduje mnohačetné změny profesního zaměření, učení se novým požadavkům v rámci i mimo rámce dnešních profesí po celou dobu pracovního působení, nepochybně životní dráhu plnou i meritorních změn, bez pokračování profesního začátku po většinu času, či dokonce po celý pracovní život. Mezi požadavky vycházející 4. etapy průmyslové revoluce patří právě takové hodnoty, jakou jsou tvořivost, proměnlivost, otevřenost vůči změnám, otevřenost vůči inovacím, trvalá otevřenost vůči učení se během celého pracovního působení a schopnosti i dovednosti k trvalému učení se, kreativita na všech úrovních, spoluodpovědnost za své skutky, schopnost komunikace a solidarity vůči týmu, vůči partnerům, vůči odběratelům a uživatelům... 

To je zcela odlišná podoba profesního zaměření, než jsem dosud zvyklí.

Nabízí se další otázka: najdeme někde v novele impulz k takovému přístupu k vysokoškolskému vzdělávání? Do jaké míry může právní norma uvedené skutečnosti respektovat, ba dokonce podporovat? Lze to? A jestliže to lze – je to v dnešní novele zákona o vysokých školách obsaženo?

Jestliže ne, není pak dobrý důvod okamžitě zahájit práce na „novele novely“? Nebo aspoň jejího doplnění a zobsažnění v uvedených směrech během jejího naplňování, včetně zahájených a ne zcela jasných - tak proč ne měnitelných?! - akreditačních postupů?

Nemíjí se novela vysokoškolského zákona vlastně meritorně s potřebami obsaženými tak jak tak v obsahu vysokoškolského vzdělávání v současnosti a v této společnosti? A jestli tomu tak je, není to vskutku zásadní důvod pro ukončení debat o výkladech, formách a detailech novely vysokoškolského zákona a založení vážné a otevřené diskuse o novele této novely?

Autor působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy