Patří mezi nejcitovanější české vědce. Na svůj terénní výzkum si ale musí brát dovolenou. Profesor Petr Baldrian je totiž předsedou Grantové agentury. Instituce, která v září oslavila třicet let existence, je podle něj službou „vědců pro vědce“. Proč je podle něj důležitá veřejná soutěž o granty? Má GA ČR dost erudovaných hodnotitelů? Jak vypadá hodnocení žádostí o granty v zahraničí? Jaké novinky agentura chystá? A proč je podle něj potřeba více pomáhat vědcům a vědkyním, kteří zakládají rodinu? Petr Baldrian v exkluzivním rozhovoru pro Universitas.
Veřejná soutěž o granty je podle Petra Baldriana pro kvalitní vědu důležitá. „Vaši práci obohatí, ukáže vám nezaujatý pohled odborníků zvenčí, třeba i to, že zrovna váš výzkum není tak skvělý, jak jste si mysleli, a je třeba se posunout dál,“ říká.
A přínosné je podle něj i to, když projekty můžete hodnotit. Jako hodnotitel ostatně sám působí ve Švédsku, Německu, posuzuje i projekty ERC Advanced.
V GA ČR ale podle jeho názoru erudovaných hodnotitelů stále nemají dost. „Byli bychom rádi, kdybychom pro práci v našich hodnoticích panelech získali víc lidí. Kdyby si vědci a vědkyně uvědomili, že tím mohou i získat. Jako hodnotitel máte možnost se potkat s lidmi ze svého i blízkých oborů, diskuse v panelu jsou obohacující.“ A to vás přece také posouvá, dodává.
Byl by rád, kdyby bylo možné předejít potenciálním střetům zájmů tím, že by jednou hodnotili projekty jen zahraniční odborníci a odbornice. A také chce co nejdříve spustit takzvané návratové granty, které by pomohly rodičům s malými dětmi zpět do vědy.
Je podle něj psaní grantů pro vědce příliš administrativně zatěžující? A jaké další novinky chystají v nejbližší době? Čtěte v rozhovoru.
Grantová agentura slaví třicet let v době, kdy podíl výdajů na vědu a výzkum ze státního rozpočtu rok od roku klesá. V létě se mluvilo o výrazných škrtech pro příští rok, nakonec vláda počítá se stejnou částkou jako letos. Víte už, jak na tom bude konkrétně Grantová agentura?
Vyjednávání k rozpočtu probíhají každý rok a vždycky to je nelehké. Jistota není nikdy úplně daná a až do konce roku, kdy dochází ke schválení parlamentem, nevíme, jaký rozpočet přesně bude.
Letos byla situace ale víc dramatická zejména kvůli tomu, že se konkrétní částky dostaly do veřejného prostoru. RVVI nastavila poměrně štědrý rozpočet v období, kdy se obecně škrtá. A i když by si věda víc peněz zasloužila, myslím, že původní návrh na výrazný nárůst zkrátka nepůsobil úplně dobře. (V červnu ministerstvo financí oznámilo, že z původního návrhu mělo být škrtnuto na vědu 10 procent, což vyvolalo protesty – pozn. red.). Verze z června nicméně začala být už zanedlouho zpochybňována a nyní se dostáváme přibližně na letošní částku. Ubýt by nám mělo zhruba jedno procento účelové podpory. Z tohoto pohledu nemůžeme být úplně nespokojení. Problémy nám ale určitě udělá návrh výrazné redukce prostředků na administraci našich soutěží. Ta by se mohla projevit poklesem kvality hodnoticího procesu, což by byl významný problém.
To, co je za mě ale problematické a má potenciál velmi poškodit vědu, je, že se vůbec do veřejného prostoru dostane vyjádření, že rozpočet na vědu klesá o 10 procent. To nevnímají příznivě například zahraniční vědci, kteří u nás působí. Znejišťuje to prostředí, které u nás bylo, byť možná ne stabilní, tak poměrně predikovatelné. Toto znejistění je podle mě větším rizikem než finální částka, ke které dojdeme. Druhá věc samozřejmě je, že rozpočet by mohl reflektovat procento HDP nebo růst inflace. Na tom se asi všichni shodneme.
Jaký je poměr financování mezi různými schématy? Budete se chtít více zaměřovat například na excelentní projekty, nebo naopak dát více peněz na ty standardní?
Rozpočet máme rozdělený do jednotlivých typů soutěží už ve vládním materiálu. Excelentní projekty EXPRO a Junior Star by měly dohromady tvořit asi jednu pětinu z celkových výdajů na účelovou podporu.
Nehrozí, že se peníze budou alokovat jen v některých oborech?
Chceme podporovat excelenci, ale musíme ji podporovat napříč všemi obory. Excelence nemůže zahlušit šíři vědy. Je jednou z velkých devíz, že si náš stát dovolí a dokáže platit vědu v celé šíři. Pokud bychom dávali peníze ve větších balíčcích excelentním projektům, pak tuto šíři nemůžeme podporovat do dostatečné míry. Úspěšnost bude ale pro všechny projekty u GA ČR vždy pod dvaceti procenty, takže i u standardních projektů půjde vždy pouze o podporu špičkového základního výzkumu.
Jaký je tedy poměr ve financování mezi různými obory?
Snažíme se rozdělovat finance podle počtu došlých projektů v rámci pěti základních vědních oborů, vždy se stejným procentem úspěšnosti. Protože jinak nemáme žádný etalon, jak bychom obory mezi sebou měřili tak, aby to bylo spravedlivé.
Chystáte v souvislosti s evropskou reformou hodnocení vědy nějaké změny v nastavení hodnoticích kritérií soutěžících projektů?
Naše současná kritéria excelence jsou poměrně jednoduchá a jsou dvě. Prvním je, jestli projekt získá excelentní hodnocení od panelistů, zahraničních oponentů. Těch se ptáme, jak kvalitní v poměru k dalším zahraničním projektům projekt je. To je absolutní kritérium. Tím druhým je relativní kritérium, kdy máme úspěšnost nastavenou zhruba na deset procent u excelentních soutěží, u standardních tak, jak nám rozpočet dovolí. V současné době je to zhruba kolem devatenácti procent. Samozřejmě pokud by nám panelisté řekli, že projekt, který patří mezi devatenáct procent nejlepších, je tak nekvalitní, že už se jeho podpora nevyplácí, nepodpořili bychom jej. Nicméně srovnávat projekt, který je poslední financovaný v oboru sociálních věd a v oboru biochemie, je takřka nemožné. Tam se tedy opíráme spíše o relativní kritérium.
Při hodnocení je absolutní prioritou jeho férovost. Tu vidím v několika stupních. Jedním je délka kariéry. Aby vědec s delší kariérou, který měl možnost vícekrát na kongresu prezentovat svoji přednášku, neměl výhodu před mladým kolegou. Aby člověku, který byl na rodičovské přestávce, bylo zohledněno, že z vědy na chvíli vypadl a například neměl tolik šancí publikovat. Aby bylo přihlédnuto i k tomu, že daný člověk nefungoval čistě jako vědec, ale pracoval pro vědeckou komunitu i jinak, například jako recenzent, panelista, přednášející, popularizátor. Zásadní kritéria pro výběr projektů ale zůstávají stejná. Je to excelentní projekt? Jak daleko se věda posune, když bude vyřešen? A dává navrhovatel záruku, že ho vyřeší? Tam už nám nepomůže, že je člověk dobrý komunikátor nebo že dobře učí, záruka tkví v jeho vědecké erudici. Takže ano, musíme každému měřit v porovnání s tím, co mu možnosti umožnily dosáhnout. Ale na druhou stranu bez tvrdých kritérií, o jak kvalitní vědu jde a co žadatel dokázal v dosavadní kariéře, bez těch se neobejdeme.
Vše posuzují panely hodnotitelů a hodnotitelek. Jak vnímáte jejich erudovanost? Loňská studie think-tanku IDEA při CERGE-EI poukazovala na to, že excelentní vědu by měli hodnotit excelentní vědci a vědkyně, přitom v některých oborech výrazná část panelistů a panelistek nedosahuje úrovně řešitelů hodnocených projektů.
Za tu analýzu jsem vděčný. S CERGE jsme komunikovali a oni nám umožnili se k předběžným výsledkům vyjádřit. Rozhodně tyto výsledky nijak nezpochybňujeme. Na druhou stranu, já třeba pracuji v panelu ERC Advanced a hodnotím i projekty kandidátů Nobelovy ceny, které jsou daleko kvalitnější než libovolný projekt, který jsem já sám kdy podal. Takže to, že vědec by musel být stejné úrovně jako ti nejlepší, neplatí úplně absolutně. Ale ano, hodnotitel musí mít jakýsi rozhled, aby dokázal dobrou vědu poznat.
U dvou excelentních soutěží máme panely složené výhradně ze zahraničních odborníků. Chtěl bych, aby mezinárodní panely v budoucnu fungovaly i pro standardní projekty. Pro české standardní soutěže máme zatím systém jiný zejména proto, že naše finance na administraci hodnocení nám neumožňují zahraniční panely sestavit – nezaplatili bychom je.
Jak jsou vlastně hodnotitelé a hodnotitelky placeni? Liší se finanční ohodnocení napříč obory?
Finanční ohodnocení se neliší podle oborů, ale podle zapojení panelistů – kolik posudků vypracují, kolika zasedání se zúčastní, jakou roli v panelu zastávají... Řádově se jedná o desítky tisíc korun ročně na jednoho panelistu.
Jak tedy v rámci Česka získat dobré hodnoticí panely?
Obsadit panel má několik náležitostí. První je pokrytí odbornosti. Druhá je vyvážení institucí, protože se bavíme o projektech, v nichž může nastat střet zájmů. Třetí věc, velice zásadní, je ochota lidí pracovat v panelech. My jsme paralelně s návrhem CERGE-EI otevřeli možnost, že se panelisté mohou hlásit sami. Už je nemusí nominovat instituce. Také jsme všem úspěšným navrhovatelům grantů z posledních dvou let napsali dopis, zda by byli pro agenturu ochotni pracovat, protože svou erudici už prokázali tím, že se svým náročným tématem projekt získali.
A přihlásili se vám?
Odezva bohužel nebyla až taková, jak bychom čekali. Spousta lidí vnímá, že má opravdu hodně práce. I třeba administrativní pro univerzitu, pro svoji instituci. Navíc i skupina těch, kteří se mohou hlásit, je poměrně omezená. Na toto trochu narážíme. Rádi bychom získali víc lidí. A byli bychom rádi, kdyby si naši špičkoví odborníci uvědomili, že pokud oni peníze dostávají, tak by pak měli alespoň trochu participovat na tom, aby je i rozdělovali. Já sám jsem začínal kdysi dávno jako panelista. Tehdy jsem byl mladý a extrémně mě obohatilo to, že jsem se seznámil s projekty, které jsem tam četl, naučil jsem se, jak vypadá dobrý projekt, co je to dobrá věda, jak se hodnotí a podobně. Proto se velmi divím všem mladým lidem, kteří do panelu nechtějí, protože to je prvotní cesta, která je zorientuje, jak napsat úspěšný projekt. Ale nemůžeme k tomu nikoho nutit, protože práce při hodnocení v panelu je podstatně více než napsat nebo posoudit jeden článek nebo návrh projektu.
Přece jen se nám ale podařilo panely trochu obměnit. Řada z nich přepnula do angličtiny, získali jsme totiž zahraniční pracovníky působící v České republice. Teď už máme v každé oborové komisi minimálně jeden nebo dva panely, které jednají v angličtině, protože jsou tam anglicky mluvící kolegové. Máme i pár panelistů z blízkého zahraničí, kteří dojíždějí.
Vy sám jste mimo jiné získal grant i ve velkém evropském schématu Horizon nebo také v USA, hodnotíte pokročilé ERC granty. Jak si stojí české granty v porovnání se zahraničními, co se týká administrativní náročnosti a volnosti v čerpání financí?
Působil jsem i v panelech švédské agentury, pravidelně zasedám v německé DFG a řekl bych, že administrativní požadavky jsou všude podobné nebo analogické.
Co se týká volnosti: vědu řídí vědci a ti by asi – stejně jako já – podporovali absolutní volnost při nakládání s prostředky. U nás máme prostředí nastavené tak, že jsme určitým způsobem svázáni, abychom tu volnost neměli stoprocentní. V posledních letech jsme se snažili posunout co nejblíže finanční flexibilitě. V dobách covidu, kdy se měnily plány na výzkum, jsme si ověřili, že můžeme zvednout hranici pro přesun prostředků mezi kategoriemi jednotlivých položek a není to zneužíváno. To jsme implementovali i do postcovidových roků. Další krok, který přispěl k flexibilitě, je, že už netrváme na tom, aby se z roku na rok převádělo jen pět procent financí. Hospodaření s prostředky je tedy volnější. Každopádně to ale musí být vždycky zdůvodněno. V českém prostředí je prostě i legislativně kladen větší důraz na kontrolu.
Je to podle vás v pořádku?
Nemůžu říct, jestli je to špatně, nebo dobře. Jako vědec bych si možná představoval, že to je špatně, ale účelnost vynaložení prostředků na vědu musí být do určité míry kontrolována. Musíme využít toho, co nám toto silně kontrolované prostředí umožňuje, a zároveň se snažit vědcům trochu usnadňovat život. Co se týká náročnosti podání grantu, tam je to jiné. Snažíme se dělat brožurky, návody, checklisty, máme videa... Ale ano, je toho hodně – jako kdekoli jinde v Evropě. Nicméně řekl bych, že žádosti z institucí, které mají silné a dobře fungující grantové oddělení, jsou naprosto profesionální. A pak jsou instituce, které ponechají vědce svému vlastnímu osudu. Pro ty to pak může být náročné.
Podle vás se tedy přibližujeme k modelům v zahraničí na západ od nás?
Ano. Naše nové soutěže na podporu excelence jsou nastaveny tak, aby byly co nejpodobnější systému ERC. Protože jak EXPRO, tak Junior Star mají vést k tomu, aby čeští vědci v těchto soutěžích více uspěli. Jediný rozdíl je v rozsahu zadání. Pro ERC máte napsat daný počet stran a obsah návrhu není příliš striktně svázán. U nás se to snažíme trošku více rozčlenit. Podle našich zkušeností totiž žadatelé ve standardních projektech často zapomínají na nějakou sekci, která je pak v hodnocení důležitá. Takže jsme trochu rigidnější v tom, jak jim strukturu popisujeme. Nicméně obsah projektů je analogický.
Kam byste chtěl dál směřovat agenturu do budoucna? Chystáte nějaké novinky?
Několik okruhů tady vidím. Jeden z nich je právě zlepšení systému hodnocení, kde bychom, pokud by to finance dovolily, zcela přešli na zahraniční panely, abychom si byli jistí, že střety zájmů nehrají při hodnocení projektů žádnou roli.
Rádi bychom také zavedli interview s navrhovateli juniorských projektů, abychom co nejférověji vybrali ty nejlepší. V panelu ERC jsem takovým interview s navrhovateli byl přítomen a je to skutečně ten takzvaný game changer, zejména u mladých vědců. Interview daleko lépe ukáže potenciál dělat výbornou vědu, vést svou vlastní skupinu a dá odpověď na to, jestli právě oni mají být ti, kteří založí nějaký výzkumný směr třeba v České republice.
Jak by takové interview mělo vypadat?
Získáváte z něj dva typy informací. Jaký byl pravděpodobně příspěvek k odborným článkům, které žadatel publikoval. Ne ve všech článcích znamená první autorství totéž. Někde je student hybatelem myšlenky, autorem experimentů, tím, kdo článek sepíše. Někdy je jeho role menší. A druhá věc, kterou se z interview dozvíme – u grantů, které mají nastartovat vědeckou kariéru možná ještě důležitější: co člověka vlastně žene. Jestli skutečně snaha klást si zajímavé otázky. A také jaký je potenciál, že skupina, která pod vedením nového řešitele Junior Star vznikne, bude úspěšná, protože bude řízená se zápalem, schopností identifikovat ty nejdůležitější otázky a tak dále. Ale tady zase narážíme na to, že abychom interview mohli zavést, museli bychom mít více financí. Na to, aby mohli zahraniční odborníci zůstat v Čechách a vést interview jako panel, bohužel současné prostředky nedostačují. Předpokládám, že jednou tato inovace proběhne, a budiž to plán do následujících ne třiceti, ale pěti let.
Chystáte nějaké další změny?
Intenzivně pracujeme na schématu takzvaných návratových grantů. Snažíme se chápat, jaké specifické problémy mají vědci a vědkyně v České republice, a myslíme si, že u nás je obtížné se navracet po rodičovské dovolené do vědy. Není to úplně běžné schéma, světové grantovky ho většinou nemají. Proto také nemáme, kde se poučit. Ale myslíme si, že bariéra v nedostatku zařízení pro předškolní děti, délka rodičovské dovolené a podobně je v České republice natolik specifická, že chceme nastavit specifické schéma, abychom neztráceli talenty kvůli tomu, že si někdo pořídí děti anebo se stará o nemocného příbuzného.
Kdy by se mohlo o tyto návratové granty žádat?
Rádi bychom je implementovali co nejdříve. Uměl bych si to představit v příštím roce. Ale nezávisí to jen na nás. Uvidíme, co nám podmínky dovolí a jak budeme my a naše okolí rychlí. Věřím, že pokud tu pořád ještě bude vůle a získáme na toto schéma prostředky do rozpočtu, nejpozději v roce 2025 bychom soutěž vyhlásili. Další věc, o které přemýšlíme, je, jak zvýšit dopad našich grantů.
Co by měli vědci a vědkyně dělat?
Chtěli bychom, aby o svých projektech informovali veřejnost, a zejména ty osoby a organizace, kterým výzkum potenciálně něco přináší. Třeba ve Švédsku je toto povinná součást hodnocení a má čtvrtinovou váhu při hodnocení grantu. U nás jdeme měkkou cestou – snažíme se motivovat vědce, aby to dělali, pokud mohou. Při hodnocení švédského projektu dostanu u každého projektu dva tři výstřižky z novin, jak komunikoval o svém výzkumu, ale to by u nás bylo těžké, jsme zatím trochu na začátku.
Každopádně je to jedna z cest, jak bychom chtěli podpořit informovanost o tom, že děláme jako vědci něco zajímavého, užitečného. Aby společnost poznala, že peníze, které nám svěřila, jsou účelně vynaložené. Rádi bychom také našli nějakou cestu, jak podpořit následující krok k uplatnění v praxi. Mezi ERC granty existuje podpora takzvaného „proof of concept“. Ta umožní myšlenku, která vzešla z grantu, rozvinout dál k patentové ochraně, průzkumu trhu, k podobnému mezikroku, než se jí chytí firmy. To je další okruh, o kterém uvažujeme a který by našemu základnímu výzkumu slušel.
Jak by se toto kritérium uplatňovalo u sociálních a humanitních věd?
Už nyní se zvyšuje aplikační potenciál humanitních věd nebo technologických disciplín, o kterém se před pár lety nemluvilo. Aplikace výsledků základního výzkumu není jen doménou firem, ale také například státní správy. A řada našich projektů má potenciál navrhnout řešení v oblastech, které by byly zajímavé.
Když mluvíme o praxi, uvažujete o nějakém speciálním schématu pro aktuální události, jako byla například pandemie nebo je nyní válka na Ukrajině?
Jsme hrdí na to, že nám je umožněno podporovat výzkum, který si vědci sami vymyslí. A to je také schéma většiny evropských grantových agentur. Jen málo z nich má dodatečné soutěže na daná témata a jenom výjimečně, obvykle na východ od nás, vypisují pouze tematické výzvy, které jsou svázány něčím, co plní jakési zadání. My bychom rádi udrželi ten současný přístup. Myslím, že čeští vědci jsou dostatečně kvalifikovaní pro to, aby si dobrá témata našli sami. A jistě pozorují i trendy a zapojí se do nich.
Druhá věc ale je, že jsme v době covidu neměli schéma, kterým bychom rychle podpořili projekty, které by situaci řešily. V současnosti máme zpracovaný a schválený vládní materiál na projekty orientovaného základního výzkumu a ten nám dává možnost v okamžiku, kdy potřeba vyvstane, udělat s omezeným rozpočtem rychlou soutěž na dané téma, které by řešilo nějaký aktuální problém.
Mluvilo se také o znevýhodnění sociálních a humanitních věd. Jak vypadá situace nyní, uvažujete třeba o nějakém speciálním programu?
O speciálním programu zaměřeném na sociální a humanitní vědy příliš neuvažujeme. Chceme podporovat ty nejlepší napříč všemi obory víceméně plošně, a to snad dostatečně motivuje lidi, aby projekty podávali. Myslím, že se nám podařilo nastavit férové uspořádání, kdy všem oborům měříme stejným metrem. A ten deficit sociálních a humanitních věd se nám podařilo vyrovnat.
Projektové financování se stalo významnou součástí příjmů, které lidi udržuje u výzkumné práce, nese s sebou ale do jisté míry i určitou nejistotu. Myslíte si, že je to v pořádku, nebo by se měl zvýšit podíl peněz na institucionální financování?
Myslím, že jsme v systému, který je nepochopen. Ilustroval bych to opět na zkušenosti s ERC Advanced panelem. Když se podívám do životopisů nejlepších vědců, kteří v mém oboru žádosti o grant podávají, každý z nich má grantové financování. Někdy mají na určitou dobu nějakou osobní Award of Excellence, ale v podstatě všichni vědci jsou součástí tohoto kolotoče.
A je to tak správně?
Kdyby měly vědu financovat jednotlivé instituce, znamenalo by to, že výhradně tyto instituce by určovaly, který výzkum za něco stojí, a který ne. A teď mi řekněte, jestli instituce jako malá entita, jako například malý ústav Akademie věd, toto udělá lépe než grantová agentura, která zprostředkuje hodnocení zahraničními odborníky. To asi ne. Vždycky je to o myšlence projektu, která projde oponenturou, která odhalí to, čeho si autor nevšiml – třeba že udělal nějakou logickou chybu, že touto cestou k cíli dojít nemůže… Bez toho se nikde ve světě vědci neobejdou, ať už jsou na libovolné úrovni. Institucionální financování až na naprosté výjimky nikde není jediný zdrojem.
Samozřejmě souhlasím s tím, že institucionálních prostředků by mělo být víc. Ale soutěž o dodatečné projekty a analýza myšlenek těmi nejlepšími zahraničními odborníky v dané disciplíně k vědě patří. Abych to trochu odlehčil: já sám jsem měl téma, které se mi konečně zdálo ideální na ERC grant. A můj návrh projektu byl vyřazen hned v prvním kole, protože nebyl shledán dostatečně inovativním. Takže vidíte, lidé se mohou mýlit, mohou mít o sobě přehnané představy, a proto také potřebujeme externí hodnocení. Pokud je to hodnocení co nejobjektivnější i se zahraničním elementem, tak je snad dostatečně důvěryhodné. A to je náš úkol jako grantové agentury. Když se vrátím k těm třiceti letům grantové agentury, musím říct, že to do velké míry v celé době platilo. Že si udržela rozumnou míru férovosti a zprostředkováním té nejlepší zahraniční praxe adaptované na naše prostředí se vyvinul systém dostatečně funkční. Grantová agentura nějaké velké přešlapy v hodnocení nikdy nedělala, i to je součástí důvěryhodnosti systému. Na těch třicet let můžeme být oprávněně hrdí. A byť můžeme mít nějakou vizi do budoucna, tak máme robustní systém, který dobře funguje.
Co vlastně na začátku přivedlo k vědě vás? Proč jste si vybral základní výzkum?
Já jsem vlastně uvažoval o třech směrech kariéry. Udělal jsem si trenérský kurz trenéra první třídy na FTVS s tím, že bych mohl být reprezentačním trenérem orientačního běhu. Druhá možnost byla nabídka z jedné brokerské společnosti, v níž jsem měl brigádu. A ta třetí byla věda. U vědy člověk může dělat to, co chce, co ho zajímá. Věda mi zodpovídá zajímavé otázky, které mě napadaly a stále napadají. Pracuji na tom, co sám chci, a přitom nenesu riziko jako podnikatel. To je to velké plus, které věda dává každému, koho baví. Nikdo jiný ji asi nedělá, protože prostředí je to náročné, bojujete o grantové prostředky, máte občas úspěch, občas neúspěch, to k tomu patří. Ale to asi v životě je i jinde.
Samozřejmě lze zvolit i pohodlnější kariérní cestu, ale pro člověka, který je kreativní a opravdu ho baví ptát se, co je za tím, co vidí kolem sebe v přírodě, je věda extrémně zajímavá, a navíc i výhodná v tom, že riziko je omezené. Rizikem je to, že nedostane grant, ale neznamená to, že dostane vyhazov z vědecké instituce. Máte tak víc možností, můžete zkusit víc otázek. To je to, co nejenom mě, ale každého vědce u bádání drží. A to také rozhodlo pro jednu ze tří variant, které jsem na začátku zvažoval.
Takže vás špatné podmínky doktorandů a doktorandek na začátku neodradily.
Měl jsem velkou výhodu v tom, že jsem mohl bydlet u rodičů a nemusel jsem se stěhovat do jiného města, takže jsem dobu, kdy z platů doktorandů nešlo absolutně přežít, nějak překlenul. Také jsem měl velké štěstí, že jsem byl na Mikrobiologickém ústavu Akademie věd, kde mi nikdy neházeli klacky pod nohy. A vždycky mi nechali dostatek svobody. To také určitě velmi přispělo k tomu, proč jsem nevolil jinak.
Říkáte, že věda vás pořád hodně baví. Proč jste vlastně vzal nabídku na funkci předsedy GA ČR, která je spíš manažerská?
Byl jsem součástí předsednictva, ale být předsedou mojí prioritou nebylo. Vyplynulo to z okolností, kdy tragicky zemřel bývalý předseda profesor Koča. Funkci jsem vzal, nějakým způsobem jsem svoji vědeckou skupinu přeorganizoval, nicméně přiznávám, že s ní zůstávám ve styku. Na práci v terénu si beru dovolenou, pokud něco píšu, tak to dělám mimo pracovní dobu v Grantové agentuře, tak mi to doufám nikdo nezakáže. A za rok se zase vrátím, beru to jako takovou rodičovskou přestávku. Myslím si, že člověk musí vracet tomu, kdo mu dal, za mě tedy vědě. Ať už dělá editora v časopisu, učí na univerzitě, dělá pro grantovou agenturu hodnotitele, nebo člena předsednictva. A pokud to dělají vědci s nějakou zkušeností, může být tato zkušenost užitečná pro to, aby agentura fungovala tak, jak vědci sami chtějí.