Před dvaceti lety stála profesorka Kateřina Kaňková před rozhodnutím, kam nasměrovat další dekádu své profesní dráhy. Rozhodla se pro akademickou cestu – a k zásadnímu rozhodnutí napomohlo i ocenění L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě. Dnes na Masarykově univerzitě vede výzkumnou skupinu, působí jako přednostka ústavu i proděkanka a sleduje, jak se mění nejen postavení žen ve vědě, ale také samotná podoba vědecké kariéry.
Už dvacet let ženy ve vědě oceňuje a podporuje program L’Oréal-UNESCO. Výročního udílení cen se začátkem září účastnila i profesorka Kateřina Kaňková z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, která byla v roce 2007 jednou z prvních tří oceněných českých laureátek.
Jak hodnotí posun v akademické sféře od doby, kdy cenu přebírala sama?
Tehdy se věnovala studiu metabolických poruch, měla za sebou několikaletý pobyt v zahraničí jako postdoktorandka a čerstvou docenturu. Ve hře byl návrat ke klinické medicíně, vyhlídka na manažerskou pozici z unijní projektové centrály v Bruselu či pokračování akademické dráhy.
„Ocenění malinko vychýlilo rovnováhu ve prospěch třetí varianty. Pak už jsem nacházela vesměs otevřené dveře,“ vzpomíná dnes, kdy pracuje jako přednostka Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a zároveň zde působí jako proděkanka pro výuku v preklinických oborech všeobecného lékařství a přijímací řízení.
Její práce se ale brzy začala proměňovat. „Do té doby to bylo o mně jako individuálním výzkumníkovi. Člověk pracuje na sobě, aby rozuměl oboru, ovládal co nejširší spektrum metodologie, byl schopen kriticky hodnotit výsledky, publikoval jako první autor, získal nějaké pracovní pozice, zkrátka, aby měl správné CV,“ vyjmenovává s úsměvem.
„Postupně to však začínalo být čím dál víc o jiných lidech. Shromáždit kolem sebe tým, správné odborníky na daný problém, uživit je – tedy zaplatit z grantových prostředků – a to ideálně kontinuálně, interagovat se světem a tak dále.“
Na rozdíl od doby před dvaceti lety ji tak dnes spíš než v bílém plášti v laboratoři daleko pravděpodobněji zastihnete v kanceláři, u počítače, s telefonem v ruce. Coby vedoucí vlastní výzkumné skupiny se stará o financování vědy, dohlíží, aby její tým produkoval kvalitní rukopisy, které obstojí v mezinárodní konkurenci, a zároveň vzdělává mladší kolegy a zajišťuje kontinuitu výzkumu.
V podstatě jako šéfka menší firmy. A k tomu všemu samozřejmě vyučuje. „Vzdělání je obecně naprosto zásadním předpokladem svobodného a nezávislého života. V tomto smyslu jsem šťastná, že z pozice akademičky kombinující vědu a učení ke vzdělávání svým malým dílkem přispívám,“ říká.
Kateřina Kaňková je jednou ze třinácti žen v pozici vedoucích výzkumných skupin, jichž v současnosti na Lékařské fakultě MU působí dohromady pětatřicet. V tomto ohledu se fakulta podílově drží někde mezi českým a evropským průměrem.
Dle ní přitom dnešní akademické prostředí nabízí ženám výrazně otevřenější možnosti než v minulosti. „Vzdělané ženy mají naprosto otevřené a bohaté možnosti, jak se profesně posouvat. Všude, i ve vědě, pokračuje profesní emancipace žen. Pokud někde v minulosti existovaly nějaké zjevné či skryté překážky, tak dnes je nevidím. Můžu ale mluvit jen za akademické prostředí a medicínu,“ domnívá se.
Pokud tedy podle ní dnes nejde tolik o překážky přímo ve vědeckém prostředí, proč žen ve vědě stále není více? Jedním z možných vysvětlení může být podle Kaňkové samotná představa profesního naplnění. „Věda je krásná, kreativní, jste vesměs obklopeni chytrými, inspirativními a charakterními lidmi, ale výsledky jsou až na výjimky typicky neuchopitelné, nehmatatelné a – opět až na výjimky – dostavují se v dosti dlouhém horizontu. Velká část žen preferuje naopak viditelné a rychlejší výsledky. Proto se jich tolik věnuje například pečujícím profesím, školství, sociálním službám a samozřejmě sem patří i mateřství, kde alespoň zpočátku vidíte výsledky téměř na denní bázi. To je velmi uspokojující a dobrodruhů z řad žen, které se vydají na ,dalekou plavbu‘, bude v jistých profesích prostě vždycky méně,“ zamýšlí se.
Otázce na skleněný strop a bariéry, které mohou ženám ve vědě bránit v dosahování vyšších cílů, se však nevyhýbá. „Jestli bych přece jen měla nějaké překážky a výzvy pojmenovat, pak možná vlivy mimo vědecké a akademické prostředí, stereotypy ve společnosti a rodinách o tradičních mužských a ženských rolích. Ale i to se velmi rychle mění,“ je přesvědčená.
Ke změně podle ní přispívá i samotné prostředí Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, která dlouhodobě rozvíjí férové a transparentní podmínky pro akademickou a vědeckou práci.
Standardizuje výběrová řízení, věnuje pozornost kvalitní adaptaci nových zaměstnanců a rozvíjí různé formy profesní podpory, jako je vzdělávání nebo mentoring. Toto úsilí fakulta systematicky rozvíjí mimo jiné v souvislosti s oceněním HR Excellence in Research. Z posledního hodnocení celkové spokojenosti akademických a výzkumných pracovníků na fakultě dokonce vyšlo, že ženy jsou na pracovišti mírně spokojenější než muži.
Za posledních dvacet let se však proměnila nejen samotná podoba vědecké práce, ale také představa o tom, co vlastně znamená být úspěšnou vědkyní. Kaňková to může dobře ukázat na vlastní kariéře.
„V každé fázi kariéry je podoba úspěchu asi jiná,“ zamýšlí se. Na začátku je úspěch spjat především s dokončením doktorského studia, kvalitní obhajobou a prvními originálními publikacemi. Později přichází schopnost dlouhodobě odvádět kvalitní vědeckou práci a získávat grantové prostředky, následně vytvořit vlastní kvalitní a produktivní výzkumný tým. Úspěchem může být také schopnost převést poznatky z laboratoře do aplikační sféry a případně je komercializovat.
A svou roli samozřejmě hraje i profesní uznání v podobě ocenění, členství v odborných asociacích či čestných doktorátů. A na svém příkladu dokládá, že právě ocenění může být víc než jen položka v profesním životopise. Dnes už může z pozice zkušené vědkyně sledovat nejen vlastní cestu, ale také cestu těch, kteří přicházejí po ní. A na otázku, kam až může vědecká kariéra vést, má jednoduchou odpověď. „Nobelova cena na českou vědkyni teprve čeká,“ směje se. „Ale kdo ví...“