Odpadní voda je pro mě užitečný zdroj, lógr z kávy byznysplán

Pochází z Bělehradu, magistra studovala v Drážďanech. Nyní se Aleksandra Ilić v jedné z laboratoří Vysoké školy chemicko-technologické zapojila do mezinárodního projektu, který zkoumá možné využití odpadních vod. Na tématu výzkumu příliš nebazírovala: podstatné pro ni bylo jen to, aby byl přínosný pro přírodu. Po doktorátu se chce vrátit na Balkán a opustit vědu. „Ten stres s granty není pro mě,“ říká.

Read the story in the English version here.

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Když mířila na postgraduální studium, nezáleželo jí úplně přesně, nač se bude specializovat. „Ale chtěla jsem být součástí výzkumu, který bude hledat nějaké varianty vstřícné k životnímu prostředí. Myslím, že bych nebyla schopná studovat něco, o čem vím, že to není ‚dobré‘ nebo ‚správné‘, ale neměla jsem nijak vyhraněnou oblast, které se budu věnovat,“ říká Aleksandra Ilić. Sedíme v krásné historické knihovně v hlavní budově VŠCHT v Dejvicích. Ačkoliv mladá žena během pěti let v Česku už z našeho jazyka leccos pochytila, povídáme si v angličtině.   

„Asi v tom je i kus ideologie. Chci se podílet na něčem, co bude dobré pro planetu, pro životní prostředí, nějak přispět. Pomáhat. Jsou různé formy, jak to ovlivnit. Jasně, sbírat po sobě odpadky a třídit odpad je také důležité, ale v momentě, kdy se bude lépe k životnímu prostředí chovat průmysl a jednotlivé podniky, třeba díky novým technologiím, pak bude dopad větší. Souvisí to samozřejmě i s ekonomikou, životní prostředí je komplexní a velmi zajímavé téma,“ míní. 

Environmentální aktivismus má podle ní někdy až příliš černobílé vidění světa. „Jenže život se odehrává spíš v odstínech šedi.“ 

Když odpad není odpad

Aleksandra Ilić prožila dětství a dospívání v rodném Srbsku, v Bělehradě, magisterský cyklus Hydrologie a inženýrství absolvovala na Drážďanské technologické univerzitě a před několika lety získala PhD. pozici na VŠCHT v Praze v Ústavu technologie vody a prostředí díky programu SuPER-W (Sustainable Product, Energy and Resource Recovery from Wastewater).

„Nedíváme se na odpadní vodu jako na odpad, ale jako na potenciál, zdroj,“ vypichuje základní princip, na němž stojí projekt, do kterého se svým výzkumem zapojila.

Klíčovými slovy jsou obnovitelnost zdrojů, recyklace, omezení plýtvání. 

Čistírny běžně odpadní vodu před vypuštěním čistí a odstraní z ní – jednoduše řečeno – všechno, co by mohlo ohrozit životní prostředí, zejména kvalitu podzemních vod. Vyčištěná voda odtéká, zůstává kal. 

„Když se dostane odpadní voda na čistírnu, základním cílem je vyčistit ji, aby se mohla poslat dál, třeba do řeky,“ přibližuje. Teď ale podle ní dochází k posunu, kdy se souběžně se samotným čištěním odpadních vod řeší i to, jakým způsobem lze využít a obnovit zdroje pocházející z právě zmíněných odpadních vod. „Ukazuje se, že během procesu čištění odpadní vody vzniká ještě něco, co lze využít dále. Dříve se tomu nevěnovalo tolik pozornosti.“ 

Cílem vědců a vědkyň zapojených do projektu je prozkoumat různé způsoby získávání organických látek, kovů a živin z odpadních vod. Nutrienty je možné využít třeba jako krmivo pro řasy, které se pak samy mohou stát krmivem pro živočichy, využívají se v potravinářství, mohou se proměnit v palivo nebo se stát součástí úplně nových produktů. Program SuPER-W pokrývá celkem patnáct témat, nejen přírodovědných, najdou se mezi nimi i otázky, jak nový přístup k odpadní vodě ovlivní společnost.

Energie z kalu 

„V naší skupině na VŠCHT Praha (skupina docenta Bartáčka v Ústavu technologie vody a prostředí – pozn. red.) zkoumáme různé technologie či metody pro využití kalu tím nejoptimálnějším způsobem,“ popisuje vědkyně. Jejím dílkem do mozaiky je potenciální výroba energie z kalů. Aby tento proces fungoval co nejlépe, jsou k tomu potřeba právě mikronutrienty. Zajímá ji tedy jejich snadná dostupnost pro mikroorganismy, které „vyrábí“ (při rozkladném procesu) metan, tedy plyn, který může být zdrojem energie. 

Hniloba jako začátek

Obecně vzato metan vzniká jako produkt rozkladu organické hmoty – anaerobního hnilobného procesu, tedy procesu bez přístupu vzduchu. Děje se tak nejčastěji v podzemí (metan je také součástí zemního plynu), pod mořskou hladinou, ale třeba i v břiše krávy. 

Metan patří ke skleníkovým plynům a výrazně se podílí na (neblahém) ohřívání atmosféry. 

„V našem projektu jde však o kontrolovaný proces, kdy metan spalujeme a přeměňujeme ho na energii,“ vysvětluje Ilić. 

Cílem efektivní a kontrolované proměny organických součástí kalu na metan je pak plná energetická soběstačnost samotné čistírny odpadních vod. 

„Metan se využije k zahřívání a pohánění zařízení čistírny, tím se snižují náklady a zároveň se využívá maximum možného z odpadu, který by jinak zůstal ležet ladem,“ dodává badatelka. 

Neočekává se ale, že by se v čistírnách tímhle způsobem mělo vyrábět nějaké obrovské množství elektřiny pro externí využití. „I když, třeba ve Švédsku s tím dělají bláznivé věci,“ říká s nadšením Aleksandra. 

Bylo mi jedenáct a moje město bombardovali 

Aleksandra Ilić se narodila na sklonku 80. let. Když v roce 1992 začala válka na území bývalé Jugoslávie, přímo Bělehradu se vyhýbala. Ilić tak na tu dobu nemá žádné s válkou spojené vzpomínky, ačkoliv byl její tatínek do války několikrát povolaný. Na co si pochopitelně vzpomíná velmi živě, bylo ale bombardování Bělehradu v roce 1999, spojenecká operace, která byla součástí války o Kosovo.  

„Bylo mi jedenáct. Pamatuju si, že jsme měli strach, netušili jsme, co přesně se děje, co se bude dít dál,“ vzpomíná. 

Cílem Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) bylo zastavit násilí a represe vůči kosovským Albáncům a opakované porušování příměří ze strany Srbska. Trvala od 24. března do 10. června 1999. 

„Když to začalo, rodiče mě převezli k prarodičům, sami museli do práce, tak abych doma nebyla sama a zůstala v relativním bezpečí. Šly různé zvěsti, co všechno se má bombardovat. Vzpomínám, jak jsme třeba šli na návštěvu, ale někdo nám volal, že se chystá další útok, tak jsme se obrátili a šli zase domů. A takové věci. Ale žádné trauma, žádné jizvy na duši mi to nezpůsobilo. Dva měsíce jsme nechodili do školy, kterému děcku by to vadilo?! Pořád jsme lítali někde venku, když zahoukaly sirény, museli jsme jít domů.“ 

Opravdu strašidelné bylo, když bombardovali teplárnu, která byla hodně blízko. „Ale myslím, že pro rodiče to celé bylo mnohem víc stresující než pro mě. Jedna věc byly samotné útoky, ale tehdy byla obrovská inflace, peníze neměly žádnou hodnotu, zásobování jídlem bylo mizerné…“ uzavírá tuhle kapitolu. 

Nic mě nebavilo. Rodiče věděli, že to přejde

Po základní škole vystudovala gymnázium v Bělehradě. Tíhla už tehdy k přírodním vědám? „Abych byla upřímná, vlastně vůbec nevím, střední škola mě vůbec nebavila. Měla jsem příšerné známky a jezdila jsem na koních, to bylo moje všechno, taková byla moje puberta. Rodiče byli ale shovívaví, věděli, tedy doufali, že to přejde,“ směje se. 

A přešlo. Možná i díky tomu, že Aleksandra mohla po maturitě na rok odjet „na zkušenou“ do Spojených států, na střední školu do Oklahomy. 

Kromě koní se vždycky zajímala o životní prostředí, i když nikdy nebyla přímo ekologickou aktivistkou. Po návratu z USA se rozhodla jít na to od píky. Tedy od chemie. A na Bělehradské univerzitě si zvolila bakalářský obor Chemie životního prostředí. 

Ale pak ji to zase táhlo ven… 

„Rozhodla jsem se opustit Srbsko. Chtěla jsem studovat v zahraničí, protože environmentální vědy nejsou obor, ve kterém by v Srbsku bylo zrovna na výběr. Zvažovala jsem Skandinávii a Německo.“ 

Přihlásila se na několik univerzit, zvolila Drážďany. Na tamní Technické univerzitě vystudovala obor vodního inženýrství a technologií. 

„Dál se všechno odvíjelo spontánně. Našla jsem si německého přítele, tak se nějak očekávalo, že si v Německu najdu práci. Ale ukázalo se, že to nebude tak snadné. Mezitím jsem objevila tenhle doktorský program v Praze, tak jsem toho využila.“

Jak změřit kovy

A její vyprávění se vrátí zpět do laboratoře: Základem její práce je tu testování vzorků.

Aby byl totiž chemický proces přeměny kalu z odpadní vody v metan optimální, je potřeba, aby v něm bylo určité stopové množství kovů. „Já hledám způsob, jak to měřit. Jak zjistit, jestli je těchto kovových prvků ve vzorku dostatek, případně jak tam náležité množství dodat zvenku. Kolik kovů a v jakém složení potřebuju, aby byl proces optimalizovaný. Toto je ten můj hlavní dílek do skládačky celého projektu,“ vysvětluje Aleksandra Ilić. 

„Dělám sady testů, přidávám různá množství kovů a pak měřím bioplyn. To je základ. Zejména mě zajímá, jak měřit biologicky dostupné kovy. Změřit celkové množství kovů je poměrně snadné, ale my potřebujeme odlišit, kolik je tam kovů navázaných na organické látky. Snažím se přijít na nějakou spolehlivou metodu.“  

S několika články a závěrečnou prací má – především kvůli covidu – zpoždění. Práci v laboratoři má však hotovou. „Důležité je asi zmínit, že studuji dvojí doktorát, měla bych mít titul z Belgie i z Prahy. Součástí dohody bylo, že musím strávit nejméně půl roku v Gentu.“ 

A také byla na stáži v Brně. Ve společnosti vyrábějící čistírny odpadních vod pro města i obce, ale i domácí čistírny pro rodinné domy, septiky... „Jmenuje se Asio. A to neznamená ‚asi jo‘, jak tady Češi vtipkují, ale je to z latiny – sova,“ směje se. 

Věda není pro mě, granty mě stresují

Co dál? A kam dál? Kde vidí svou budoucnost a samu sebe? 

„Áááá, moje oblíbená otázka,“ usměje se. „Vlastně, jsem si celkem jistá, že se budu snažit dostat do průmyslu. Uvědomuju si, že nejsem akademický typ, nemám v sobě tu touhu stát se profesorkou,“ říká a v jejím hlase je cítit jistota. 

„Ráda pracuju s lidmi, ale správné sebevědomí na to, abych učila, nemám. V akademickém prostředí svoji budoucnost nevidím. Prosadit se ve vědě je velmi těžké,“ dodává. Do soutěže se jí příliš nechce. 

„Ale výzkum sám o sobě mě baví, proto jsem se rozhodla, že si udělám doktorát,“ vysvětluje. „Ale dál potřebuju vidět aplikace, praktický dopad. Věda, v níž je možné se dostávat dopředu jen krůček po krůčku, jen jeden člověk ze sta udělá větší krok, to není cesta pro každého. Obecně považuji získávání grantů a peněz na výzkum za stresující.“

Má v plánu vrátit se do Srbska a hledat uplatnění v průmyslu. Pohrává si i s myšlenkou na vlastní byznys. 

Lógr jako surovina

Třiatřicetiletá vědkyně má totiž svůj podnikatelský sen. „Je to zatím jen nápad, ještě nevím, co přesně s tím, je to spíš takový sen… ale chtěla bych sbírat kávovou sedlinu a nějak ji využívat. Možná opět jako zdroj energie, možná jinak. Existují už různé aplikace. Dá se využít jako hnojivo, jako substrát pro růst hub, jeden německý podnik z ní dokonce vyrábí kelímky,“ vyjmenovává. 

Sama teď přemýšlí, kudy se do toho pustí ona. „Kávového odpadu je spousta, řetězce se ho rádi zbaví, náklady na materiál jsou nulové. Když se z toho podaří vyrobit něco, co se dá prodat, tak můžu vydělat a zároveň pomáhat zlepšovat životní prostředí.“

Přítele má v Drážďanech. Ptám se tedy, jestli pojede do Srbska s ní. „Myslím, že jo, pracuju na tom,“ směje se. 

Make Serbia Great Again

Jaká je nyní v Srbsku politická situace? „Je to složité. Oficiálně je Srbsko demokracie, ale velmi mladá demokracie, do které společnost – podle mého – vlastně nedozrála. V roce 2000 u nás byla revoluce, mysleli jsme si, že dál už bude všechno skvělé, že se proměníme v demokratickou prosperující společnost. Ale moc se to nepovedlo a lidé jsou spíš pesimističtí,“ soudí. 

„Ale jinou variantu pro 21. století nemáme, musíme se naučit, co to je být demokratická společnost.“

Poznamenám, že o tom v Česku víme své a to máme deset let před Srbskem náskok. „Asi to bude v některých ohledech podobné. Nejvíc mě mrzí, že cítím, jak lidé nakonec chtějí, aby někdo zase rozhodoval za ně, nechtějí nést odpovědnost, ať je za jejich životy odpovědný někdo jiný... Já jsem se choval takto, protože jsem musel.“ 

Chce se tedy vrátit a zkusit třeba ve svém okolí měnit společnost? Make Serbia Great Again? „Jo, možná trošku jo,“ směje se. „Nejsem takový blázen, abych šla úplně proti proudu, ale chci se vrátit a něco Srbsku ‚dát‘. Spousta mladých lidí odsud odchází, chtějí něco dokázat, ale ta země takové lidi potřebuje, to je smutné, proto jsem se rozhodla vrátit. Taky cítím silné spojení se svou rodinou, s přáteli a to je stejně nakonec hlavní důvod, proč chci zpátky. Však nepotřebuju ke štěstí příliš, stačí jen pár věcí.“ 

Počítá s tím, že jí zejména po zkušenostech z Německa bude v Srbsku spousta věcí vadit nebo chybět. „Je taky možné, že mi to tam časem bude připadat nesnesitelné a budu chtít zase pryč, jasně… Ale mám touhu to zkusit. Lepší je se učit z chyb než něco pro jistotu neudělat. Zkusím to, možná selžu, ale předem to nevzdám,“ říká odhodlaně. 

Postarej se sama o sebe

Jaké má vlastně zkušenosti se studiem v Německu a v Česku jako cizinka? „V Německu bylo magisterské studium v angličtině, což bylo fajn, ale pořád jsem měla trošku pocit, že cizince využívají hlavně na marketing, aby vykázali, že má jejich univerzita určité procento cizinců.“ V některých věcech měli i rozdílné podmínky. Němečtí studenti a studentky například měli povinnou stáž, oni ne, což se pak ukázalo jako handicap, když chtěli zkusit vstoupit na německý trh. 

Zároveň se ukázalo, jakou překážkou je neznalost němčiny. „Bývala bych ocenila, kdyby mi někdo včas řekl, jak důležité bude se naučit jazyk, pokud budu chtít zůstat. Moc by mi to pomohlo.“ 

Spíš prý byli ukolíbaní tím, že angličtina v Německu postačí. „Nebyl tam vlastně nikdo, kdo by se nám po této stránce věnoval,“ posteskne si. „Je to poučení, některé věci vám nikdo neřekne, musíte se postarat sama o sebe.“

A v Česku? „Tady je to jedno velké dobrodružství. V dobrém i méně dobrém. Na naší katedře mám štěstí, že děláme na obrovském evropském projektu, což poskytuje zázemí,“ říká. Když však původně pátrala po možnostech doktorských programů v angličtině, bylo jich velmi málo. 

„Ale mám pocit, že se to lepší, vnímám velký posun. I když jsem pořád přesvědčená, že by školy tyto programy měly lépe připravit, opravdu dělat paralelní přednášky a semináře v angličtině. Důsledně. Občas si říkám, jestli vůbec vyučující sami pokládají za důležité, aby u nich cizinci studovali a dělali doktorát. Mělo by se o tom víc diskutovat,“ míní. 

Díky svým slovanským kořenům v Česku nenaráží na problém, že by ji někdo soudil třeba kvůli odlišné barvě pleti, ale určitou odtažitost k cizincům vnímá. „Pro českou společnost je rozmanitost pořád nová věc, starší generace je utvářená jinak a tam už se to s vnímáním možná nezmění, ale mladí jsou už nastavení jinak, všechno se mění.“ 

Autorka je redaktorkou Deníku N.

Za odbornou pomoc děkuje autorka Evě Doležalové, díky níž se živiny neztratily v překladu.

Vlajka Evropské unie

Tento projekt je financován z prostředků programu EU pro výzkum a inovace Horizont 2020 na základě grantové dohody č. 101036051.