Program letošního ročníku Hodnocení kvality vysokých škol (HKVŠ) byl rozdělen do dvou tematických bloků. První den patřil strategickému řízení vzdělávací nabídky vysokých škol, akreditacím studijních programů a institucí, druhý den pak otázkám garantství studijních programů, odpovědnosti, podpory a systémového ukotvení této role.
Šestadvacátý ročník konference, konané již tradičně v Univerzitním centru Telč, zahájil prorektor Masarykovy univerzity pro vzdělávání a kvalitu Michal Bulant. Ve svém vystoupení navázal na témata předchozích ročníků, mezi nimiž rezonovaly zejména důvěra, otevřenost, sdílení zkušeností a budování odborné komunity. Připomněl, že jedním z dlouhodobých cílů je posilovat důvěru mezi státem, akreditačními institucemi a vysokými školami. Současně upozornil na rostoucí administrativní zátěž, reporting a mikromanagement, které podle něj často odvádějí pozornost od samotného smyslu zajišťování kvality.
„Je potřeba omezovat nadbytečné procedury, a naopak posilovat autonomii vysokých škol a rozvíjet systémy hodnocení, které budou sloužit především ke zlepšování kvality, nikoli pouze k naplňování formálních požadavků,“ uvedl Michal Bulant. Připomněl také, že řada těchto principů se promítá do připravovaných změn vysokoškolské legislativy, a vyjádřil přesvědčení, že diskuse během pořádání konference přinese inspiraci i optimismus pro další rozvoj českého vysokého školství.
Evropské standardy reagují na nové výzvy
Téma prvního dne nastínil už samotný titul Strategické řízení vzdělávací nabídky vysokých škol: akreditace studijních programů a institucí. Zahraniční pohled na aktuální vývoj v oblasti zajišťování kvality nabídli Anna Gover, ředitelka Evropské asociace pro zajišťování kvality ve vysokém školství (ENQA), a Colin Tück, konzultant v oblasti politik vysokoškolského vzdělávání a bývalý pracovník Evropského registru agentur pro zajišťování kvality (EQAR). Na jejich vystoupení navázal předseda Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání (NAÚ) Jaroslav Miller, který představil strategické směřování NAÚ a nastínil svou vizi dalšího rozvoje systému zajišťování kvality a akreditací v České republice.
Anna Gover online přiblížila probíhající revizi ESG (Standards and Guidelines for Quality Assurance in the European Higher Education Area) – evropského rámce pro zajišťování kvality vysokého školství. Připomněla, že ESG jsou považovány za jeden z nejúspěšnějších nástrojů Boloňského procesu a že cílem jejich aktualizace není měnit fungující systém, ale reagovat na proměny vysokého školství i společnosti. Nová verze ESG by měla zohlednit zkušenosti z posledních deseti let a současně reflektovat nové výzvy, kterým evropské vysoké školy čelí.
Mezi hlavní témata revize patří rozvoj umělé inteligence, digitalizace, udržitelnost, internacionalizace vysokého školství či rostoucí důraz na celoživotní vzdělávání. Gover upozornila, že vysoké školy dnes působí ve stále propojenějším mezinárodním prostředí, zároveň však čelí větší geopolitické nejistotě než v minulosti. Významnou roli proto hraje důvěryhodný systém přeshraničního zajišťování kvality. V souvislosti s umělou inteligencí zdůraznila, že ESG nechtějí reagovat na jednotlivé technologické trendy, ale jasně formulují princip, že využívání AI při výuce, hodnocení i samotném zajišťování kvality musí být odpovědné a zaměřené na člověka.
„Revize ESG představuje spíše evoluci než revoluci – zachovává osvědčené principy a současně je přizpůsobuje novým podmínkám,“ zmínila Gover. Stranou nezůstávají ani pedagogičtí a další pracovníci zapojení do vzdělávání. Revidované ESG nově zdůrazňují význam jejich profesní podpory a spokojenosti, duševního zdraví a kvalitních pracovních podmínek. Širší pohled se promítá také do pojetí vzdělávacího prostředí, které již není chápáno pouze jako učebny a technologie, ale zahrnuje i podpůrné služby a další podmínky ovlivňující kvalitu studia.
Konečný návrh revidovaných ESG by měl být předložen Boloňské následné skupině (BFUG) v listopadu 2026. Pokud získá její podporu, o půl roku později by jej měli na ministerské konferenci Boloňského procesu schválit ministři členských zemí Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání.
Český systém v evropském kontextu
Colin Tück, který se dlouhodobě věnuje evropské politice v oblasti vysokého školství a zajišťování kvality, se ve svém vstupu zaměřil na český systém zajišťování kvality v evropském kontextu a připomněl, že kvalita ve vysokém školství má vždy dvojí poslání – odpovědnost a rozvoj.
Zajišťování kvality podle něj neslouží pouze ke kontrole standardů, posilování důvěry veřejnosti nebo uznávání kvalifikací napříč hranicemi. Stejně důležitou roli hraje podpora rozvoje institucí, inovací ve studijních programech a budování kultury kvality. „Neměli bychom mluvit pouze o dodržování předpisů, ale také o kultuře kvality a využívání zajišťování kvality jako nástroje pro zlepšování,“ upozornil Tück. V této souvislosti poukázal také na potřebu reagovat na nové výzvy, mezi něž patří například využívání umělé inteligence při vzdělávání a zajišťování kvality nebo posilování evropské dimenze vysokého školství.
Tück se zaměřil na český systém akreditací v evropském kontextu a ocenil zejména institucionální akreditace a postavení Národního akreditačního úřadu, zároveň však upozornil na některé oblasti, které by si podle něj zasloužily další diskusi. Zdůraznil například, že zákon by měl vymezovat základní tematické oblasti a principy akreditací, zatímco konkrétní standardy a kritéria by měla vznikat v gesci nezávislé akreditační agentury za účasti relevantních stakeholderů. Věnoval se také evropskému rozměru zajišťování kvality, zejména možnostem využití Evropského přístupu k hodnocení společných studijních programů a připravovaným rámcům hodnocení evropských univerzitních aliancí.
NAÚ míří k větší otevřenosti i evropskému ukotvení
Na evropské souvislosti navázal předseda Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání Jaroslav Miller. Ve svém vystoupení představil proměnu instituce i její strategické priority pro následující období. Připomněl, že novela vysokoškolského zákona přinesla vznik Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání, jehož působnost se nově rozšiřuje také na vyšší odborné školy. Zdůraznil přitom význam nezávislosti úřadu jako samostatné veřejnoprávní instituce, která je podle něj klíčovým předpokladem důvěryhodného systému zajišťování kvality. Zmínil také, že NAÚ dokončuje Strategický plán na období 2026–2029, který navazuje na dosavadní rozvojové cíle a soustředí se na čtyři hlavní priority: institucionální konsolidaci úřadu, rozvoj kultury kvality v terciárním vzdělávání, posilování transparentnosti a důvěry aktérů a větší mezinárodní zapojení. Součástí plánů je také snaha o získání plnoprávného členství v Evropské asociaci pro zajišťování kvality ve vysokém školství (ENQA) a registraci v Evropském registru agentur pro zajišťování kvality (EQAR).
Významnou roli v dalším rozvoji úřadu má hrát podpora vysokých škol. „Chceme posílit odbornou, analytickou a administrativní kapacitu úřadu,“ vyjádřil se Miller s tím, že cílem je kromě samotného hodnocení poskytovat školám také metodickou a poradenskou podporu. Důraz chce úřad klást rovněž na transparentnost.
V následné diskusi se účastníci vraceli především k dopadům připravovaných legislativních změn na systém zajišťování kvality. Zaznívaly obavy z možných zásahů do fungování institucionálních akreditací, auditních mechanismů či rad pro vnitřní hodnocení.
„Prioritou je zachovat kontinuitu systému a minimalizovat dopady změn na vysoké školy,“ zdůraznil Miller a dodal, že řada navrhovaných úprav bude případně zaváděna postupně a s dlouhými přechodnými obdobími. Pozornost vzbudily také plány na posílení zpětné vazby vůči činnosti úřadu. Miller uvedl, že školy by nově měly mít možnost hodnotit průběh návštěv hodnoticích komisí. Získaná zpětná vazba má zatím sloužit především interním potřebám úřadu a jako podklad pro další zlepšování jeho činnosti.
Diskutovalo se rovněž o budoucnosti rad pro vnitřní hodnocení. Podle Millera zůstává jejich role významná zejména na větších vysokých školách, přičemž případné legislativní změny by měly institucím ponechat dostatečný prostor pro nastavení vlastních vnitřních mechanismů zajišťování kvality.
První den konference uzavřely paralelní sekce věnované strategickému řízení vzdělávací nabídky. Zatímco workshop se zaměřil na akreditace jako nástroj strategického řízení vysokých škol, panelová diskuse otevřela téma institucionálních akreditací a jejich budoucího směřování.
První dekáda institucionálních akreditací
Institucionální akreditace představují jeden z nejvýznamnějších nástrojů zajišťování kvality v českém vysokém školství. Umožňují vysokým školám samostatně schvalovat a upravovat studijní programy v akreditovaných oblastech vzdělávání, a přinášejí tak větší míru autonomie i odpovědnosti za kvalitu vzdělávání. Právě letos přitom končí první dekáda jejich fungování, a proto se diskuse soustředila na zkušenosti z uplynulých deseti let i na podobu jejich dalšího rozvoje.
Řečníci Tomáš Fliegl (člen Rady NAÚ), Ondřej Mocek (hodnotitel NAÚ), Jiří Langer z Univerzity Palackého v Olomouci, Kateřina Oleksíková z Masarykovy univerzity a Tereza Šlehoferová ze Západočeské univerzity v Plzni se shodli, že institucionální akreditace významně posílily odpovědnost vysokých škol za kvalitu studijních programů a přispěly k rozvoji vnitřních systémů zajišťování kvality. Současně však zaznívala kritika nadměrného formalismu a administrativní zátěže, které někdy odvádějí pozornost od samotného smyslu hodnocení kvality. Diskutující opakovaně zdůrazňovali potřebu většího důrazu na formativní přístup, zpětnou vazbu a skutečné fungování procesů v praxi namísto pouhého posuzování formálně nastavených pravidel.
Významným tématem debaty byla také připravovaná reakreditace institucí. Zástupci vysokých škol i hodnotitelů se shodli, že budoucí hodnocení by mělo více reflektovat vývoj univerzit v čase, práci s výsledky předchozích hodnocení a schopnost škol dále rozvíjet kulturu kvality.
„Pokud se bavíme o reakreditaci, měli bychom vycházet z existujících podkladů a dat a umět je vyhodnotit. Je rozdíl mezi posuzováním nově nastaveného systému a systému, který už řadu let funguje. V takovém případě škola obhajuje především funkčnost toho, co v předchozím období vybudovala,“ okomentovala Kateřina Oleksíková, ředitelka Odboru pro kvalitu Rektorátu Masarykovy univerzity. Diskutovalo se rovněž o větším zapojení zahraničních hodnotitelů a využívání zkušeností z mezinárodních evaluací.
Garant studijního programu v evropské perspektivě
Druhý den konference se zaměřil na roli garantů studijních programů a jejich postavení v systémech zajišťování kvality vysokých škol. Úvodní blok s názvem Zahraniční praxe garantování studijních programů a česká realita nabídl pohled na to, jak je role garanta ukotvena na zahraničních univerzitách i v českém prostředí, zajímavý byl i pohled samotných studujících ze Studentské komory Rady vysokých škol. Diskuse ukázala, že české pojetí garanta jako osoby nesoucí rozsáhlou individuální odpovědnost je v evropském kontextu spíše specifické.
Studující jako partner
Michaela Šmídová z Centra pro studium vysokého školství představila příklady ze severských univerzit, zejména z University of Helsinki, Aarhus University či Lund University. Z nich vyplynulo, že role garanta bývá v zahraničí chápána především jako role akademického lídra a koordinátora týmu, nikoliv osamoceného jednotlivce, který za kvalitu studijního programu odpovídá. Velkou roli hraje sdílená odpovědnost, práce programových rad, systematické využívání dat a kontinuální dialog o kvalitě studia.
Významným tématem byla také spolupráce se studujícími. „Jsou součástí rozhodování o formě studia, nefungují jen jako zdroj zpětné vazby,“ upozornila Šmídová. Na švédské Lund University se například studující prostřednictvím svých organizací podílejí na hodnocení kvality studia, sběru zpětné vazby i formulaci návrhů na změny, které následně vstupují do rozhodovacích procesů. Zahraniční zkušenosti zároveň ukazují, že skutečné partnerství vyžaduje také podpůrné a bezpečné prostředí. Studující musí mít jistotu, že jejich názory budou brány vážně, a zároveň potřebují dostatečnou podporu pro výkon své role. Součástí kvalitního řízení studijních programů je podle Šmídové také systematická práce s daty. Zahraniční příklady však ukazují, že samotné indikátory, evaluace či statistiky nestačí. Jejich hlavní význam spočívá v tom, že vytvářejí základ pro strukturovaný dialog mezi garanty, vyučujícími, vedením škol, studujícími i dalšími aktéry zapojenými do rozvoje studijních programů.
Na zahraniční inspirace navázaly Tereza Marková a Veronika Zelenková ze Studentské komory Rady vysokých škol, které představily výsledky diskusí se studujícími. Zdůraznily, že studující očekávají od garantů především otevřenou komunikaci a skutečnou práci se zpětnou vazbou. „Zpětná vazba by neměla být vnímána jen jako formalita. Často máme pocit, že jejím odevzdáním celý proces končí a informace se ke studujícím už nevracejí. Přitom právě vysvětlení přijatých kroků a komunikace změn jsou důležité pro to, aby studující viděli smysl svého zapojení,“ zaznělo v prezentaci.
Podle studentek navíc školy zpravidla sbírají zpětnou vazbu především k jednotlivým předmětům, zatímco pohled na studijní program jako celek často chybí. Méně pozornosti je věnováno také zkušenostem absolventů nebo otázkám institucionální podpory studia. Jako účinnější, než anonymní elektronické dotazníky proto vnímají například fokusní skupiny, programové rady nebo pravidelná setkání se studujícími, kdy vzniká prostor pro otevřený dialog a konkrétní podněty ke zlepšení.
Zkušenostmi vysokých škol s fungováním programových rad přiblížil českou praxi Petr Černikovský z Národního akreditačního úřadu. Upozornil, že vzniká studie, která má zmapovat dosavadní praxi a identifikovat funkční přístupy, avšak konkrétní podoba se mezi institucemi výrazně liší – některé staví na silné roli garanta studijního programu, jiné využívají centralizovanější model řízení. Společným jmenovatelem však bývá snaha vytvářet prostor pro systematickou diskusi o kvalitě studijních programů a zapojovat do ní různé aktéry včetně studujících. I podle něj je důležité věnovat pozornost právě podpoře studentských členů programových rad, jejichž zkušenosti mohou významně přispět k tomu, aby se perspektiva studujících promítala do rozhodování o kvalitě a dalším rozvoji studijních programů. „Je skvělé, že se studující zapojují a pomáhají univerzitám. Velký význam mají například setkání studentských členů programových rad, která představují jeden ze způsobů, jak jejich hlas dále posilovat,“ dodal Černikovský. K zpracovávané studii pak zmínil, že nemá být analýzou, ale spíše sérií doporučení pro vysoké školy i tvůrce vzdělávací politiky.
„Neexistuje jeden model, který by bylo možné univerzálně přenést na všechny vysoké školy. Důležitější, než konkrétní organizační uspořádání je jasně definovaný účel rady a její skutečný přínos pro rozvoj studijních programů,“ upřesnil s tím, že dokument by měl vysokým školám usnadnit orientaci v problematice garantství a programových rad a podpořit sdílení zkušeností.
Co potřebuje garant, aby mohl rozvíjet kvalitu
Na dopolední prezentace navázaly paralelní workshopy věnované roli garanta studijního programu. Jejich účastníci se zaměřili na otázku, co garant ve skutečnosti potřebuje k tomu, aby mohl dlouhodobě pečovat o kvalitu studijního programu a naplňovat odpovědnost, kterou mu přisuzuje legislativa i systém akreditací.
Diskuse ukázaly, že role garanta je v praxi mnohem širší, než jak ji vymezují formální předpisy. Vedle odborné odpovědnosti za obsah programu zahrnuje také komunikaci s vyučujícími a studujícími, práci s daty, formulování vize rozvoje programu či koordinaci spolupráce mezi různými aktéry. Opakovaně zaznívalo, že garant nemůže být na tuto práci sám. Potřebuje funkční tým, kvalitní datovou a analytickou podporu, prostor pro sdílení dobré praxe i jasně nastavené kompetence. Účastníci workshopů zdůrazňovali potřebu vytvářet příležitosti pro průběžný dialog, nikoliv spoléhat pouze na výsledky studentských anket. Zaznívala podpora většího zapojení studentů do rozvoje studijních programů, například prostřednictvím programových rad, fokusních skupin nebo pravidelných setkání s garanty.
Více podpory, méně formalismu
V závěrečném shrnutí se účastníci vrátili k dopadům novely vysokoškolského zákona z roku 2016. Shodli se, že institucionální akreditace i role garantů posílily odpovědnost vysokých škol za kvalitu studijních programů. Současně však zazníval apel na rozvoj podpůrných kapacit pro vzdělávání, jasnější vymezení rolí jednotlivých aktérů a větší důraz na rozvojový rozměr zajišťování kvality namísto kontroly a administrativní zátěže. Výrazná shoda panovala také na významu předvídatelného legislativního prostředí a včasné komunikace připravovaných změn. Zástupci vysokých škol opakovaně zdůrazňovali potřebu co nejrychlejší finalizace nových standardů a metodik pro institucionální akreditace a akreditace studijních programů.
Jako společný motiv konference se objevoval požadavek na posílení formativního rozměru hodnocení kvality. Budoucí nastavení systému by podle účastníků mělo vytvářet prostor pro sdílení dobré praxe, vzájemné učení a otevřený dialog mezi vysokými školami, akreditačními institucemi i dalšími aktéry.
„Byť se na všech otázkách neshodneme, společný cíl máme všichni stejný – zlepšovat systém a kvalitu vysokého školství,“ uzavřel 26. ročník konference Michal Bulant. Když pak účastníci HKVŠ hledali jedno slovo, které by letošní ročník nejlépe vystihlo, nejčastěji zaznívaly pojmy jako sdílení, komunita, networking, inspirace nebo studentstvo. Právě potřeba vzájemné inspirace, otevřené diskuse a aktivního zapojení studujících se totiž prolínala napříč většinou letošních témat.