S on-line výukou se mění i role učitele, říká pedagogický psycholog

Výuka na dálku představuje pro pedagogiku milník. Z učitelů už nejsou nositelé informací, ale spíše konzultanti a průvodci poznáním, říká emeritní děkan Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Pavel Vacek. Výuku naživo nelze podle pedagogického psychologa plně nahradit ničím.

Když se 11. března vysoké školy zavřely a vyšlo najevo, že výuka se bude muset přesunout pouze do virtuální podoby, bylo to podle pedagogického psychologa Pavla Vacka nepříjemně rychlé rozhodnutí. „Dle mého soudu bylo zbytečné zavřít školy ze dne na den. Férovější by bylo nechat doběhnout výuku do konce týdne a lépe se tak na uzavření škol připravit,“ míní emeritní děkan Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové.

Výuka na dálku je teď velkým trendem, některé české univerzity či například britská Cambridge chtějí velké masové přednášky nechat v příštím roce jenom on-line. Myslíte si, že výuka na dálku může plně nahradit výuku naživo?
Záleží na oboru. Logicky všude tam, kde je potřeba osvojit si praktické dovednosti za účasti učitele, lektora, trenéra, nelze výuku naživo nahradit. Obtížně je možno přímou výuku nahradit i u složitějších témat, která mohou být špatně pochopena. 

A složitějšími tématy myslíte i třeba psychologii a podobné obory zaměřené na osobnost a individualitu?
Co se týče třeba té psychologie, pak osobněji zaměřená témata rovněž nepatří do virtuálního prostoru. Při výuce si sdělujeme například zkušenosti z rodinného soužití. Je to osobnější, intimnější a do bludiště internetového světa nepatřící. Platí komunitně skupinový princip. Co se ve skupině rozebírá, to ve skupině zůstává. Naopak přednášky pro velké skupiny už se nyní běžně odehrávají on-line – to nahraditelné je. Diskutovat a rozebírat témata lze samozřejmě i pomocí například Skypu a tak dále.

Chybí vám osobně výuka naživo?
Mně osobně ano. Jsou témata, která přímo vyžadují diskusi, komunikaci mezi učitelem a studenty i studenty navzájem. A pak mě mrzí ztráta přirozeného lidského kontaktu s mladými lidmi. Ten je pro většinu z nás učitelů – byť v pokročilejším věku – obohacující a inspirativní. 

Jaké nástroje používáte pro kontakt se studenty?
Ke konci prvního týdne nouzového stavu jsem rozeslal svým studentům úkoly, které měli a mají splnit. Zadání bylo přizpůsobeno okolnostem. V mých psychologických disciplínách lze zadat úkoly, které nelze opsat a ani vygooglovat. Hodně záleží na počtu studentů, kterým máte udělit zápočet nebo je vyzkoušet. Složitější pro mě bylo konzultovat diplomové práce před jejich dokončením. Tam jsem si pomohl přímou komunikací přes Skype, Jitsi, Microsoft Teams a podobně. V jednom nutném případě jsem konzultoval na lavičce s rouškami. 

Může vůbec vyučující plně prověřit znalosti zkoušeného i přes internet?
Myslím, že to technicky možné je, a jsem připraven v některých případech si to vyzkoušet, pokud nebude jiná možnost. Ale vždy to budu vnímat jen jako provizorium.  

Dá se zabránit podvádění, když se zkouší on-line? Student si přece během zkoušení může něco dohledat na internetu nebo v mobilu.
Při zkoušení on-line v podobě otázkaodpověď se podvádění vyhnout dá. Ostatně student v tomto případě nestihne správnou odpověď rychle dohledat. A zkušení vyučující se umí ptát tak, že odpověď se vyhledat nedá. Samozřejmě zkoušet fakta s tím, že student má čas na vyhledání a opsání odpovědi nedává smysl.    

Při docházce na univerzitu se student dostává do kontaktu nejen se svými pedagogy, ale také s ostatními studenty. Je tento kontakt z psychologického nebo sociálního pohledu v něčem důležitý?
Nepochybně pro většinu studentů je ztráta možnosti přímého kontaktu se svými kolegy nepříjemná. Ostatně i my cítíme sociální ochuzení, když se nemůžeme potkávat face to face s kolegy. Na druhou stranu měli nepochybně příležitost nasytit své potřeby bezprostředního kontaktu se svými blízkými, s partnery a podobně. Zdaleka se nejednalo o příběhy vězňů na samotce, i když omezení pohybu ve vnějším prostoru mohlo být zejména pro společensky orientované jedince frustrující. Tady zajisté pomohly moderní technologické výdobytky typu Skype a podobně. Mnohé vykompenzovaly. Mně osobně se osvědčily vycházky do přírody, kde po koronaviru nebylo vidu ani slechu. Jinak psychologie má tradičně zmapované a popsané celoživotní důsledky při deficitu sociálního kontaktu v raném dětství až na úroveň takzvané sociální deprivace.   

Učitelé nejen učí, ale inspirují častokrát i jako osobnosti. Při výuce na dálku se eliminuje osobní kontakt. Je to podle vás problém?
Ano, při výuce na dálku se část toho, co bychom mohli nazvat charisma, kouzlo osobnosti, zkrátka osobitost a jedinečnost pedagoga, stírá. Nemizí zcela. Jde o ale stejný princip: Proto chodíme na živé koncerty, i když si vše můžeme přehrát na internetu. Divadlo Járy Cimrmana má stále vyprodáno, přičemž všechny hry si můžeme pustit doma. Jde o jedinečnost společného zážitku na principu tady a teď. Být součástí publika a sdílet vlastně originál, i kdyby se jednalo o stou reprízu. V teorii skupin je publikum příkladem organizované skupiny, kde prvkem sjednocení je společný dobrovolně sdílený zájem. Tím se atmosféra v publiku dostává na vyšší úroveň, než se může odehrát v náhodně seskupeném shluku lidí. Vrátíme-li se ke studentům, tak i tam jsou navázány kontakty v kombinaci: studijní povinnosti vždy v propojení s osobně výběrovými vztahy. Je tady celá řada sociálních jemností, které oceníme, když přestanou být všední a každodenní. Takže se například nevědomky těšíme, že při návratu do školy se zase dobrovolně posadíme podle stejného zasedacího pořádku. Nebo navážeme na přerušenou debatu, kterou jsme nestihli dokončit. I to je sdílení navozující pocit pospolitosti a sounáležitosti.        

Zatím to zní, že výuka naživo je v mnohém lepší. Má podle vás i distanční učení nějaké výhody?
Určitě ano. Zase to je různé podle oborů. V zásadě mohu při dobré organizaci a technickém vybavení učit v jednom okamžiku nekonečně mnoho posluchačů. Bez ohledu na hranice. Právě tato výhoda má perspektivu. Ideálně v kombinaci s možnými individuálními konzultacemi. Ostatně už nyní se mnozí z nás učí mnohé na základě nejrůznějších výukových programů na nejrůznějších komunikačních kanálech. Tento trend bude přirozeně pokračovat. I proto hovoříme o změně role učitelů. Už ne nositelé informací, to technika již zvládá, ale spíše konzultanti, rádci a průvodci světem poznání. Mnozí ze současných čtenářů se ostatně dožijí zásadních změn ve vzdělávání v průběhu příštích deseti, popřípadě patnácti let. A vůbec nebude záležet, jak moc to bude stát zdržovat, anebo podporovat. Z domova se budou učit děti i vysokoškolští studenti stále ve větší míře. Představuji si, že do školy budou chodit jednou dvakrát týdně na konzultace a na výuku, která se on-line realizovat nedá, jako například sborový zpěv, tělocvik, kolektivní sporty, ale také osvojování si takzvaných měkkých dovedností v oblasti komunikace. Až budeme mít k dispozici tak dokonalou techniku, která věcně umožní vše řešit digitálně, pak budeme nutně programově a cíleně vyučovat a cvičit komunikaci tváří v tvář. Pokud ne, věci mohou neblaze končit. O tom sepsali Philip Zimbardo spolu s Nikitou D. Coulombovou poučnou knížku s názvem Odpojený muž. Doporučuji.  

Distanční vzdělávání již na vysokých školách fungovalo i před koronavirem. Dá se říci, že distanční studenti byli stejně dobře vzděláváni jako denní studenti, nebo se tento typ výuky v něčem liší?
Opět je třeba vymezit, o jakou formu distančního vzdělávání se jedná. Na naší fakultě máme skupinové konzultace, kde se můžeme věnovat vysvětlení náročnějších výukových témat. Jinak dobře organizované distanční vzdělávání může být zcela plnohodnotné a srovnatelné s denním (prezenčním) studiem. Ale jak už jsem řekl, přirozeně se to netýká některých oborů, jako je například studium medicíny, tam, kde je třeba trávit čas v laboratořích a tak podobně.  

Až koronavirová krize pomine a zase se začne chodit fyzicky na přednášky, myslíte, že je něco, co se změní už napořád? Tedy že si školy něco osvojily a již si to nechají?
Myslím si, že globálně bude výuka na dálku využívána častěji, ale zásadní průlom nečekám. Ostatně na naší katedře jsme v nějaké podobě tyto metody už využívali. Sám bych ale výhradně na on-line přejít nechtěl. Ale určitě výuku na dálku budu zařazovat častěji, podle potřeby.   

Některé univerzity zvažují i státnice přes Skype, pokud to bude nutné. Téměř jistě se budou státnice po internetu týkat zahraničních studentů, kteří studují na českých školách. Jste pro, nebo proti této formě státnic?
Zde jsem konzervativní. Technicky by to zřejmě zorganizovat šlo: Kamery například sledují studenta na potítku, aby neopisoval, a tak dále. A možná, že to v některých případech jinak nepůjde. Státní zkouška je ale událost, autentický zážitek. Nese v sobě znaky rituálu, slavnostnosti. Slavnostní oblečení, slavnostní nervozita. Obdobně si neumím po Skypu představit maturitu. To by byla devalvace. Jednotlivou zkoušku ano, ale státní zkoušku ne. Takové události řadíme k určitým mezníkům v našich životech a je to mimo jiné z důvodů jejich společenského rozměru. Věcně bychom se bez maturity a státní zkoušky obešli. Stačila by například výroční vysvědčení či počty získaných kreditů. Jedná se vlastně o jednorázové zkoušky, které o kvalitě studenta vypovídají podstatně méně než jeho výsledky během celého studia. Tyto výstupní ceremoniály mají společenský, rituální přesah. Rituálů máme spoustu na úrovni rodinného života, třeba svatby, pohřby, narozeniny a podobně, na úrovni obce, to jsou šibřinky, dožínky a další, i na úrovni celé společnosti a to jsou události připomínající významná výročí. Rituály obohacují, stmelují a posilují sounáležitost k rodině, obci i národu. Četnost a tradičnost těchto společenských událostí navozuje pocit identity a přináležitosti například ke své alma mater. Opouštění rituálů ve smyslu, k čemu svatba, pohřeb nebo promoce, může mít a má hlubší negativní dopad. Vede k neukotvenosti, sociálnímu znejistění a ke snížení životní pohody.

Jak podle vás vyučující v Česku zvládli výuku na dálku?
Myslím, že jsme se dokázali přizpůsobit a přeladit na dálkovou formu výuky celkem snadno. Shoda mezi námi panuje v tom, že běžná výuka byla a je pro nás méně časově náročná. S výukou na dálku se například zvýšil počet seminárních prací, které bylo a je třeba prostudovat a vyhodnotit. To by se standardně odehrálo ve výuce během semestru při seminářích a cvičeních. Čili pro učitele to není žádné volno, ale spíše naopak. 

Když to celé shrneme, myslíte si, že je přechod na výuku na dálku v době pandemie pro vysoké školy v Česku celkově pozitivní, nebo negativní etapou?
Přikláním se spíše k pozitivnímu hodnocení. Byť aktuálně se něco může ošidit, vynechat, zjednodušit, na pandemii vymluvit, ale do budoucna, v dlouhodobější perspektivě budou koronavirové zkušenosti s výukou na dálku pro vysoké školy obohacením.   

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.