V únoru získala Akademie múzických umění jako první umělecká vysoká škola v České republice institucionální akreditaci pro všechny typy svých studijních programů. Finálnímu rozhodnutí Národního akreditačního úřadu předcházely čtyři roky příprav. Během nich tým pod vedením prorektorky pro studijní záležitosti Daniely Jobertové budoval především funkční systém takzvaného zajišťování kvality, který byl určujícím předpokladem pro udělení institucionální akreditace.
Akreditační úřad nakonec systém hodnocení studijních programů vyzdvihl jakožto jednu ze silných stránek AMU. I to nakonec přispělo k rozhodnutí uspořádat letos na podzim sympozium, jehož předmětem bude mimo jiné právě hodnocení kvality na českých i mezinárodních vysokých školách.
S docentkou Jobertovou jsme se v době nouzového stavu potkaly prostřednictvím videohovoru, abychom si popovídaly o tom, jak systém zajišťování kvality na umělecké vysoké škole vlastně funguje v praxi, jak vznikal a jaké jsou jeho pilíře. Prorektorka AMU v rozhovoru osvětluje také samotné získání institucionální akreditace a změny, které budou pro školu na následujících deset let určující.
Jaké reálné změny získání institucionální akreditace přinese? Lze hovořit o tom, že AMU vstupuje do nové, v jistém smyslu slova svobodnější etapy?
Hlavní změnou, kterou institucionální akreditace každé vysoké škole přináší, je svrchované právo rozhodovat o svých studijních programech. AMU je sice škola, u které nelze předpokládat výrazné změny v samotném portfoliu studijních programů, a v tomto ohledu má pro nás zdánlivě získání institucionální akreditace menší dopad než u jiných škol, které se musí flexibilněji přizpůsobovat praxi a se studijními programy pracují soustavněji. Protože však vysokoškolský zákon předpokládá pravidelné reakreditace, i AMU musí své studijní programy v pravidelných časových intervalech znovu schvalovat, byť u nás další rozvoj tkví spíš v průběžných změnách stávajících programů než ve vzniku nových. V praxi tedy i pro nás institucionální akreditace primárně znamená zjednodušení formátu vlastního akreditačního spisu a zejména pak zkrácení akreditačních procesů.
Pak je tu ovšem výrazný symbolický rozměr, který považuji za mnohem důležitější než prvoplánovou, byť většinou kolegů oprávněně oceňovanou administrativní úsporu, a je signálem například i pro naše zahraniční partnery: stát udělením institucionální akreditace uznal, že není zapotřebí, aby dohlížel nad tím, co a jak má AMU učit, což zdaleka není u srovnatelných škol v Evropě běžné. Vzletně bych řekla, že vstupujeme do etapy zodpovědné svobody. Institucionální akreditace neznamená, že máme neomezená práva a můžeme si dělat cokoliv jakkoliv, ale že máme jasné vnitřní mechanismy a konáme konzistentně v souladu s nimi. Pokud je budeme respektovat, nepotřebujeme žádné externí kontrolní orgány.
Jaký je získání institucionální akreditace signál pro ostatní umělecké školy? Měly by o ni podle vás také usilovat?
Já si myslím, že škola s třinácti sty studenty a třemi fakultami je spodní limit, kdy má získání institucionální akreditace ještě smysl. Pokud má škola pět akreditovaných programů, akreditační úsilí není asi tak bolestné. AMU měla doposud přes sto studijních programů, z nichž některé se budou v nejbližší době sdružovat do programů se specializacemi, ale stejně je to velké množství, takže zjednodušení a zrychlení akreditací nám pomůže. Pro institucionální akreditaci jsme se rozhodli v roce 2015, následovaly dva roky přemýšlení, analýz a debat, poté dva roky nelehkého vysvětlování a intenzivní práce, často lemované neporozuměním i obavami – prostě přirozeným uměleckým vzdorem proti systémům, procesům a institucím. Fakt, že z AMU vycházejí dobří, mnohdy výborní absolventi a že tedy umění jako oblast vzdělávání kvalitně naplňujeme činy už více než sedmdesát let, nebylo zapotřebí obhajovat. To, že jako vysokoškolská instituce fungujeme transparentně, máme doma pořádek, a také že jsme dokázali vstřebat novinky, které přinesl zákon v roce 2016, jsme museli navenek dokázat – a dovnitř hodně vysvětlovat. Neodvažuji se tedy ostatní umělecké školy ke stejnému kroku ani podněcovat, ani je od něj zrazovat. Je nutné počítat s tím, že příprava znamená opravdu hodně systematické a systémové práce, která rozhodně nevyvolává „standing ovations“.
Jakým způsobem bude nyní probíhat schvalování změn ve studijních programech?
AMU s institucionální akreditací získala větší možnost průběžně reagovat na požadavky praxe. Akreditace byla vždy vnímána jako formální nutnost, ale zároveň také jako na dlouhou řadu let formálně zafixované nastavení programu, v němž nejde nic změnit. Zkrácením a zjednodušením procesů nám institucionální akreditace dovolí některé věci snáze posouvat. Systém jsme vymýšleli tak, aby se stalo normálním pružně realizovat změny v předmětech, protože si to umělecká praxe prostě žádá. Akreditační řád je nastaven tak, že zásadní změny v předmětech, které jsou profilující, tj. v nichž se zrcadlí hlavní cíle programu, musí být schváleny Uměleckou radou příslušné fakulty a Radou pro vnitřní hodnocení AMU. Ostatní předměty se ale mohou měnit průběžně, garanti programů – a s nimi vedoucí kateder – mají plnou důvěru školy, že úpravy budou provádět s rozmyslem a znalostí aktuálních potřeb praxe.
Má získání institucionální akreditace vliv i na anglické programy? Zjednoduší se například nostrifikace diplomů zahraničních uchazečů o studium?
To je další zásadní změna, kterou získání institucionální akreditace přináší. AMU každoročně eviduje poměrně velké množství uchazečů o studium v anglických programech, kteří pocházejí nejen z evropských zemí, ale také ze zemí s vízovou povinností, a musí tudíž procházet složitými vízovými procedurami. Fakt, že AMU sama nemohla uznávat vzdělání uchazečů, kteří předtím nevystudovali odpovídající umělecký obor a přitom často výborně uspěli v talentovém přijímacím řízení, výrazně prodlužoval dobu, než k nám daný student mohl reálně nastoupit. Nyní budeme v rámci školy ověřovat veškeré předchozí vysokoškolské i středoškolské vzdělání, a jsme schopni zajistit i přátelštější a mnohem rychlejší procesy vůči uchazečům z cizích zemí, kteří jsou pro nás v mnoha ohledech přínosem.
Národní akreditační úřad pro vysoké školství mezi silné stránky AMU zařadil mimo jiné vhodně nastavený systém vnitřního hodnocení studijních programů. Jakým způsobem se budou nyní propojovat hodnotící procesy s procesy akreditačními?
Ano, už při vymýšlení systému jsme se přímo snažili propojit akreditační procesy s procesy vnitřního hodnocení. Zejména u vnitřního hodnocení jsme se hodně inspirovali v zahraničí, i to byl pak důvod, proč výsledek pozitivně kvitovala komise pro institucionální kontext jako příklad dobré praxe. Když jsme žádost podávali, už jsme byli schopni doložit, že vnitřní hodnocení děláme, nikoliv jen popsat připravený systém. Dokumenty, které ve škole v rámci hodnotících procesů přirozeně vznikají, nahrazují náročnou sebehodnotící zprávu povinně přikládanou ke každému akreditačnímu spisu zasílanému Národnímu akreditačnímu úřadu. Ta se vyjadřovala k velkému počtu standardů, nicméně ve finále v garantech vytvářela pocit formálního rétorického cvičení, navíc opakujícího mnohé, co již bylo v akreditačním spisu řečeno jinde. Sama jsem tím jako garantka studijního programu prošla a vůbec jsem neměla pocit, že píšu něco, co reflektuje kvalitu a podstatu programu.
Naráželi jste při přípravách systému pro zajišťování kvality na záměnu hodnocení uměleckých výstupů za hodnocení pedagogických procesů? Jak se do něj promítla specifika výuky na umělecké vysoké škole i umělecké praxe jako takové?
Na začátku jsme se snažili zmapovat, co se ve škole dlouhodobě děje, jaké hodnotící procesy existují, od dílčích klauzur přes větší projekty až po absolventské výkony. Tyto věci jsou přirozený základ systému, na němž se pak už jen dostavěla další patra. Samozřejmě že první reakcí na zavedení evaluačních procesů bylo, že nejlepším dokladem kvality naší výuky jsou úspěchy studentů a absolventů. To ale nikdo nezpochybňuje: absolventské výkony, klauzury, projekty, účast na soutěžích či festivalech a ocenění součástí systému kvality jednoznačně jsou, a jistě nemusím dokládat příklady úspěchů z poslední doby. Evaluacemi však také zjišťujeme, jak se učí, jak jsou studenti hodnoceni, zda je studijní zátěž odpovídající, jestli jsou zadání závěrečných výstupů jasná atd. Vnitřní hodnocení je o celém procesu vzdělávání, nejen o jeho výsledcích.
Katedry procházejí jednou za trvání akreditace svých studijních programů komplexním posouzením, které je koncipováno jako odborná diskuze nad oborem mezi pedagogy, studenty a odborníky z praxe, jimiž jsou jak zaměstnavatelé, tak absolventi. Můžete z dosavadních zkušeností obecně zhodnotit, jaký přínos má toto hodnocení pro studijní programy?
Těchto hodnocení proběhlo na všech fakultách už několik: v roce 2018 ho absolvovala jedna katedra na každé fakultě, v roce 2019 to už byly na každé fakultě dvě katedry, v roce 2020 se snad podaří realizovat aspoň jedno další na každé fakultě. Po prvotních obavách byla ve většině případů odezva účastníků velmi pozitivní. Všichni pochopili, že opravdu nejde o nic víc – ale také o nic míň – než o odbornou diskusi o vyučovaném oboru a jeho potřebách. Pracovní skupiny hodnotitelů je prostě upozornily na to, o čem třeba sami nevěděli, anebo „zvenku“ pojmenovaly problém, který katedry samy cítily, ale z různých – často legitimních důvodů – se jím doposud nezabývaly atd. Je ale vždy na fakultě, zda doporučení pracovní skupiny realizuje. Nic nemá závaznou povahu, samozřejmě pokud není zjištěno něco opravdu závažného.
V roce 2018 prošla celá AMU a bakalářský program režie-dramaturgie alternativního a loutkového divadla mezinárodní evaluací ze strany agentury EQ-Arts. Jak tuto zkušenost zpětně hodnotíte?
Fakulty AMU prošly mezinárodními hodnoceními již několikrát (v roce 2007 HAMU, 2012 FAMU, 2013 DAMU, 2014 znovu FAMU). V roce 2018 prošla mezinárodní evaluací celá AMU, měla to být příprava na podání žádosti o institucionální akreditaci. Víme, že mezinárodní komise nemůže zcela relevantně posoudit soulad s národními standardy, nicméně psaní sebehodnotící zprávy za AMU bylo užitečnou zkušeností. Rychle jsme pochopili, že nepíšeme PR text, ale otevřenou sebereflexi, že nás nikdo z ničeho nezkouší ani se před nikým nemusíme obhajovat. Prubířským kamínkem, na kterém se ukazovalo reálné fungování školy, byla Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, která pro mě jako pro člověka, který to celé zajišťoval, byla skvělým partnerem. Kolegové věděli, že je čeká psaní dílčí sebehodnotící zprávy a pak několik dnů intenzivního setkávání, což je vždycky čas „ukradený“ studentům. A dokonce to považovali za užitečné. Myslím, že i díky nim byl pro nás výsledek evaluace velmi pozitivní. Nakonec to představovalo skvělý trenažér, v žánru i metodě zcela odlišný např. od psaní výročních zpráv. Podobnou zprávu psali i pro získání institucionální akreditace a NAÚ ocenil, že to byl sebevědomý a zároveň sebekritický text, který obsahoval jasné shrnutí slabých a silných stránek, toho, co umíme a co u nás dlouhodobě funguje, i toho, s čím se potýkáme a co nám nejde.
Komplexní hodnocení kateder, které probíhá na AMU, je v mnohém metodicky inspirováno mezinárodní evaluací. Katedry však místo sebeevaluační zprávy předkládají pracovní skupině soubor nejrůznějších podkladů o oboru. Proč jste v tomto případě od sebeevaluační zprávy upustili?
Přiznejme si, že v uměleckém prostředí lidé zrovna rádi nepíší. Přinejmenším o škole jako instituci. Takže nutit je psát sebeevaluační zprávy by asi nebyl dobrý nápad. Snažili jsme se tedy proto využít dokumentaci, která vzniká přirozeně během existence studijních programů a dá se z ní mnohé vyčíst (rozvrhy, sylaby předmětů, schůze kateder, vlastní akreditační spisy, dílčí studijní výsledky, klauzury, výstupy pedagogů z RUVu a RIVu aj.). Každý dokument vnáší do celkového obrazu katedry nějakou barvu. A když se pak pracovní skupina setkává s garantem, s vedoucím katedry, se studenty, absolventy a pedagogy, je prostor pro to, aby se společně na základě těchto dokumentů bavili o výuce. Je to pro umělecké prostředí přirozenější a vstřícnější, než si sednout a psát o sobě dlouhý text. Členové pracovních skupin jsou navíc osobnosti, jejichž výběr katedra ovlivňuje, protože ji jejich názor zajímá. Mizí tedy punc nepřítele, auditora. Vnitřní hodnocení se ukázalo jako formativní, přínosná věc, která neslouží ke kontrole či sankcím; je to setkávání lidí, kteří daný obor dělají, kteří ho vystudovali, kteří v něm působí a mají nějaký názor na to, jestli je důležité v něm něco změnit, jaké jsou jeho silné stránky, jaké naopak slabé, jestli se z něho něco vytrácí a mělo by to být zachováno atd.
Součástí evaluačních procesů na AMU je i každoroční bilance kateder nad uplynulým akademickým rokem (tzv. sebehodnocení), během něhož vedoucí kateder a garanti studijních programů vyplňují elektronické dotazníky: je možné tuto každoroční bilanci zpětně vnímat jako dokument o vývoji vyučovaného oboru v čase, který může následně posloužit například nově nastupujícímu vedoucímu katedry?
Tento materiál může skutečně sloužit jako dílčí doklad toho, jak o sobě škola přemýšlela v čase. Máme záznamy absolventských inscenací, dílčí texty studentů, diplomové práce, jsme schopni srovnávat studijní plány a předměty, ale přemýšlení o oborech, o pedagogických procesech, zmapováno není a nedá se vlastně udělat jinak, než že ho někdo písemně zaznamená, že se dokumentují změny. Pokud tady po AMU kromě absolventů zůstane i stopa po jejím přemýšlení, tak je to smysluplné a užitečné.
V listopadu by se mělo na AMU uskutečnit sympozium, jehož tématem budou zejména akreditační standardy a jejich dopad na české umělecké vysoké školy. Jak vznikla myšlenka takové sympozium uspořádat?
Nejpřirozenějším možným způsobem. Prostě z potřeby se z těch tří let akreditování vypovídat ve společnosti kolegů, kteří zažili to samé, či se toho v různých rolích účastnili – například jako hodnotitelé žádostí o akreditaci. Některé požadavky jsou skutečně pro umělecké vysoké školy splnitelné se zatnutím zubů a za cenu většího či menšího roubování reality na systém, u jiných ale zjišťujeme, že je stačí „přeložit“ do jazyka našich akademických pracovníků a mnohá nedorozumění pominou. Je to tedy mimo jiné – a opět – o hledání společného jazyka, resp. dobrého překladatele. Jako oběť „filologického vzdělání“ považuji společné vyjasňování pojmů za cestu z houštin nedorozumění.
Můžete sympozium přiblížit obsahově? Co je jeho cílem?
Plánujeme několik tematických bloků: o stávajících akreditačních standardech a uměleckém vzdělávání, o akreditacích uměleckých programů v různých evropských zemích, o zkušenostech s externím hodnocením kvality uměleckých škol ze strany specializovaných agentur, a také o metodické a administrativní podpoře, kterou jsme se na našich školách snažili pro akademické pracovníky vybudovat, a jak se nám to – soudě dle jejich ohlasů – daří. Myslím, že po čtyřech letech života s novelou je načase přemýšlet o tom, co funguje a co nefunguje; takže za umělecké vysoké školy, které jsou do projektu zapojené – tedy AMU, UMPRUM a AVU – jde o první vstup do diskuse, živený velmi intenzivní a přiznejme že i v lecčems bolavou zkušeností. A nemělo by zůstat jen u sympozia, závěrečnou tečkou by měla být – nepřekvapivě - společná, konsolidovaná písemná reflexe akreditačních zážitků, snad s řadou přiměřených doporučení okořeněných pohledem do širšího evropského kontextu.
Evaluační procesy zajistí, aby programy neztrácely ‚raison d’être
Rozhovor s interním pedagogem a bývalým vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (KALD) Jiřím Havelkou.
Herec, režisér, dramatik a kmenový člen divadelní skupiny VOSTO5 byl v posledních měsících zmiňován především v souvislosti s filmovou verzí jeho původní divadelní hry Společenství vlastníků. Jiří Havelka je však mimo to také dlouholetým interním pedagogem Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a garantem několika programů. Posledních osm let pak zastával funkci vedoucího katedry, v níž ho minulý rok vystřídal režisér Braňo Mazúch.
Pod vedením Jiřího Havelky prošel KALD nejen interními hodnoceními, ale bakalářský program režie-dramaturgie také mezinárodní evaluací organizovanou agenturou EQ-Arts. Systém zajišťování kvality může reflektovat z druhé strany – z pozice někoho, kdo ho realizuje a bez něhož by nemohl existovat.
Katedra alternativního a loutkového divadla je právem považována za jednu z nejinovativnějších, nejexperimentálnějších, ale i „nejbuřičtějších.“ Jak jako dlouhodobý vedoucí hodnotíte nově zavedené evaluační procesy?
Na KALDu působí obrovská škála pedagogů. Na jedné straně jsou ti, kteří mají odpor ke všemu institucionálnímu a je to jejich životní postoj, na druhé straně jsou pedagogové, kteří si uvědomují, že jsou součástí akademické obce a musí splňovat určitá formální kritéria. Vnitřní principy katedry se pak tu a tam odráží i v přístupu studentů – rebelie vůči pedagogům jde u našich studentů ruku v ruce s úctou k nim. Já sám mám plný respekt k tomu, že se pohybujeme na institucionální půdě, kde přirozeně fungují nějaké kontrolní mechanismy spojené s administrativními úkony. Některé z nich považuju za potřebné, jiné jako by existovaly samy pro sebe. S každým růstem entropie ve vesmíru bobtnají i systémy, ale pak jednou za čas přichází radikálnější změna. A institucionální akreditaci vlastně v principu chápu jako tuto zásadní změnu.
Máte jako pedagog či vedoucí katedry představu, co pro vaši práci institucionální akreditace znamená? Jak ji změní?
Institucionální akreditaci rozumím jako cestě větší zodpovědnosti nejen školy jako celku a jejích fakult, ale i kateder a hlavně jednotlivců. Zrychlení procedur znamená to, že se dá ve studijních programech s přiměřeným administrativním úsilím provádět více změn v kratším čase, a tím pádem můžou katedry držet krok s tím, co se děje v praxi. Doteď to bylo tak, že když vedoucí katedry nebo garant studijního programu cítil, že je něco špatně, tak to nejdříve dlouze analyzoval, sbíral odvahu pustit se do akreditačního sepisování, a pak čekal, až budou změny schváleny. K tomu došlo v krajních případech třeba až ve chvíli, kdy už daný člověk nebyl ve funkci. Zrychlení znamená zajištění smysluplného růstu kateder. Druhá věc, kterou institucionální akreditace předpokládá, je nastavení zodpovědného a smysluplného vnitřního evaluačního mechanismu, který umožňuje držet prst na tepu doby a zajistit tak, že programy neztrácejí „raison d’être.“ Skrze tyto mechanismy můžou katedry průběžně zjišťovat, jestli se nevyčerpávají, jaké jsou jejich slabé a silné stránky a podobně.
Využili jste při nedávné výměně vedení katedry sebehodnotící zprávy jakožto informační dokumenty dokládající její vývoj?
Když jsem nastoupil na post vedoucího katedry, tak jsem chtěl, aby mi každý ateliér udělal takovou SWOT analýzu. Hrozně špatně se mi v nich orientovalo, nedokázal jsem je vyhodnotit. Každoroční sebehodnocení je vlastně reflexe současného stavu programů, ale i vize budoucnosti. Ano, je vlastně doklad vývoje. Když Braňo Mazúch přebíral vedení katedry, tak jsme se společně těmito zprávami probírali a pomohlo mu to. Když k tomu člověk přistupuje svědomitě jako k dokumentu, který není pojatý formálně, ale kopíruje náš přirozený životní cyklus, tedy akademický rok, tak se pak sebehodnocení ukáže jako skvělý přechodový nástroj mezi dvěma vedeními.